cejch

15. dubna 2011 v 3:10
Dnes mi maminka do telefonu řekla, že nejsem dost chytrá na to, abych pracovala a studovala zároveň - ne jako výsměch, ale jako konstatování faktu. Kudla do srdce. Že mám možnost pracovat na místě, který je přesně pro mě, který je jak kdybych si ho sama vymyslela, ze kterýho jsem nadšená a školu můžu buď dodělat dálkově nebo přerušit, to ji nezajímá.
Protože já jsem ta dcera, která to nikam nedotáhne, která nic nedokáže, která je hloupá na matiku... Nejsem! Doprdele nejsem! A když jsem ji poprosila, že bych si potřebovala doma odpočinout, že bych tam chtěla klidné chystání oslavy a žádný stresy, tak se naštvala, že oni tam žádný stresy nemaj a že tam žádný napětí není. Takže, i když jsem se po dvou měsících na rodinu těšila, nikam nejedu. Kašlu na to.
Celej můj život je stres. Ze školy, z autorit, z mamky, že ji něco naštve, z jídla, že nejsem dostatečně vysportovaná, že nedělám pro psa tolik, kolik bych měla, že někdo není spokojenej, že se chovám špatně, že... Celej můj život je boj sama se sebou.

Po telefonátu s mamkou jsem dál točila piva a umývala nádobí, komunikovala s hosty a tajně brečela. A pak sem šla na záchod do úklidovky a přemýšlela, co mám doprdele dělat s tím nechutným napětím, tlakem na prsou, úzkostí či co to je, jestli mám raději mlátit hlavou do zdi nebo co. Mlácení do stehen nepomohlo a pak sem uviděla tu věc. No a tak mám na ruce několik hnusnejch šrámů. A čím? Zednickou špachtlí. Po roce jsem tomu zase podlehla. Jupí. Opět jsem cvok s cejchem.
 


Komentáře

1 těch je... těch je... | 17. dubna 2011 v 23:09 | Reagovat

a krve je třeba šetřit na období sucha!, takže nešpachtli...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.