Květen 2011

Výkřik zoufalství

25. května 2011 v 22:08
Stále dobře funguju a plním povinnosti, jedu podle toho systému, co sem tu psala dřív. I když toho teď mám šíleně moc a jedu od šesti ráno do půlnoci bez zastavení, zatim to přežívám. Škola, zkouškový.

Je ale jedna věc, z které mám hrůzu. Pojedu teď na pět dní na kurz. Se školou. A celou dobu tam budu muset komunikovat s lidma, hrát nějaký debilní hry a fungovat jako člověk, účastnit se reflexí a poslouchat, co sem udělala špatně. Chci špunty do uší a bublinu kolem sebe, aby ke mně nikdo a nic nemohlo. Jak se mám obrnit? Jak mám udělat, aby mě to nesesypalo? Mám teď tak dobře našlápnuto a z toho pitomýho kurzu mám takovej strach. Z toho fungování s lidma. Povinnýho fungování s lidma. Celodenní, několikadenní maraton kontaktů.
Další oblastí je tým, ve kterým jsme taky něco zpracovali. Nesnáším ty lidi, nemám nejmenší důvod s něma spolupracovat. Jsem garant bloku, kterej sem nevymyslela, kerej se líbil ostatním, tak sem souhlasila (ať nedělám tlaky) a upravila do aspoň trochu schopné podoby. Sama bych to hrát nechtěla. Jak mám pak vystupovat severénně, přesvědčivě, stát si za tim??? Jak je mám neposlat do prdele, až moje úzkost dostoupí vrcholu? Jak se mám nerozbrečet? Jak s něma mám komunikovat v mezích? (Odůvodnění je jednoduchý, pak s něma už fungovat nemusim, tak nemusím dělat tlaky, je to zbytečný.)
Nechci, nechci, nechci tam jet. Ale musim. Jestli chci dodělat školu.
Nesnášim ty lidi a už je pak nikdy nechci vidět, slyšet, snažit se furt s něma vycházet a vevnitř se furt jen děsit všeho.

Prosím, nějakou strategii. Já chci bublinu, která mi dá schopnost nebrat si nic a být maska a ne já. Jen na těch pár proklatejch dní.

O mém perfekcionismu

21. května 2011 v 11:46 | já
Jestli se jednou dostanu k psychologovi, jsem fakt zvědavá, co mi řekne.Nejsem žádnej moc zajímavej případ, jen je to prostě překvapivý, co se o sobě člověk neustále dozvídá a taky jak se to hodnocení vyvíjí.

Pamatuju si, když jsem dělala seminárku na sourozenecké konstelace, tak jsem si říkala, tyjo, jak někdo může být perfekcionista? Nedovedla jsem si to dost dobře představit. Moje představa perfekcionisty: puntičkáž, všechno perfektně uklizené a uspořádané, řád, systém, pravidla. Úspěšnej člověk, protože si vše dovede zorganizovat. Pak se k tomu přidalo vědomí toho, že ty lidi můžou být dost nešťastný. Svázaní svým perfekcionismem a smyslem pro řád a pořádek.
No a teď, nevím jak dlouho, řekněme rok, zjišťuju, že perfekcionismus může být i skrytej. Schovanej za chaosem. Pozoruju to u sebe. Nikdy bych neřekla, že já bych mohla být perfekcionista. Důvodem mi byl neustále zabordelenej pokoj a neschopnost odevzdávat věci včas. Jenže ona to bylo jen slepou cestou perfekcionismu.

Zabordelenej pokoj byl proto, že jsem nikdy neměla svůj pokoj, ale rozdělenej se sestrama a měla jsem dost málo prostoru. V malinkým prostoru se špatně udržuje pořádek. Když je věcí víc, než skříní a tak. Nikdy jsem v pokoji netrávila čas jinak, než spaním nebo maximálně čtením v posteli. Protože tam byl binec a mně se nelíbil ale neměla jsem vůli (přikládala jsem to slabé vůli) pořádek udržovat. Vlastně to bylo takové skladiště, kde jsem jen odkládala věci, ale nežila tam. Čas od času jsem udělala generální úklid, kterej trval hodně dlouho a obnášel přerovnání celé skříně s vytřízením nenošených hader (stejně se ke mně většinou dostaly zpět, bo je sestry nechtěly a já neměla to srdce je vyhodit). Pěkně vyrovnané komínky triček, která měla rukávy na stejnou stranu. Porovnání buďto podle barev nebo tak, aby komínek byl hezky strakatej, nikdy stejná barva vedle sebe. Pěkná blbost, co? A takhle se vším včetně přesazení kytek, otrhání starejch listů a daní barevnýho ubrusu na parapet. Starou lampičku jsem drhla od staletýho prachu a z postele opatrně seškrabávala nálepky od banánů, co sestra kdysi sbírala. Pověsila závěs a rovnala na něm vlnky, aby byly pravidelný. Převlíkla postel a perfektně ji ustlala i s přehozem, aby se na ni přece neprášilo (před akcí mi to "nevadilo". nebo spíš jsem to potlačovala a přežívala v tom). Hlavně jsem ale uklízela, třídila, rovnala, přestože jsem už dávno měla dělat něco jinýho, co mě jindy baví a těší a o co bych nechtěla přijít. Jenže já uklízela a chtěla to dodělat. Potom jsem v pokoji trávila čas. Bylo mi tam dobře. Těšila jsem se do něj. Do té doby, než se zase zabordelil (fáze zabordelování počitám přicházela s nějakým horším psycho rozpoložením, kdy mi přestalo na čemkoliv záležet, z čehož se asi vyvinuly deprese, které mě teďka trápívají - klep, klep, dlouho žádná nepřišla).
Na školu jsem kašlala, protože jednak jsem se nepotřebovala učit a prolízala jsem často i s vyznamenáním. Vlastně mi vadilo, že nemám samý jedničky, ale protože jsem neměla důvod něco dělat, nedělala jsem. Opět jsem to přikládala lenosti (zde bude asi půlka nečinnosti skutečně způsobena leností). Skrytej perfekcionismus vidím v tom, že když jsem veděla, že není jistota mít perfektní výsledky, tedy samé jedničky, nastoupil způsob chování kašlu na všechno.
Teď na výšce jsem vypozorovala, že mám problém odevzdávat eseje. Mám v nich zkluz. Proč neodevzdávám práce, ačkoliv je třeba začnu psát? Nejčastější důvod je, že se na to v půlce vykašlu. Protože s tím nejsem spokojená. Protože mi to nejde. Protože mám pocit, že nemůžu psát na nějaké téma, jestliže o problematice naznám všechno. Rozum mi říká: stejně nemůžu znát všechno a to hlavně ani neni cílem zadání. Mám se naučit přemýšlet, ne mít mozek nafouknutý informacemi. Jenže mně se práce nelíbí, a tak ji třeba i vpodstatě hotovou neodevzdám. Není totiž perfektní, žeano. Pak rok na to opakuju předmět a bublina stresů je zas větší. Tohle řeším poslední dobou tak, že prostě udělám těch pár kliků a odevzdám i slátaninu. Přesvědčím svůj mozek, že stejně to ti učitelé pořádně nečtou, že je to jedno, že hlavní je to odevzdat, ať je to jakékoliv. Prostě jsem se částečně naučila na to trochu kašlat.

Teď jsem asi 20 minut vysávala koberec. Přítel to má normálně za 5 minut hotové, ale když to dělám já, nesmí na něm být jediný psí chlup. Vlastně jsem vůbec nechtěla vysávat koberec. Vlastně se dost potřebuju učit. Jenže byl tu poněkud binec, který mě pořád a pořád bil do očí. Kdykoliv jsem přešla po tom koberci, viděla jsem na něm ten nepořádek (představte si tmavě červený koberec a bílého psa na jaře línajícího). Tak jsem vstala od PC a řekla si, že teda uklidím povrchově, abych uspokojila svou touhu po pořádku. A začla jsem. Nebudu vyjmenovávat všechno, jen pro představu to obnášelo i porovnat náušnice pověšené na krabičce a rozdělit kupu knih na ty, co už můžu vrátit do knihovena a na ty, které ještě potřebuju. Jsou to úplně zbytečné činnosti, když se člověk potřebuje učit. Samozřejmě jsem nakonec vysála i ten koberec a pro jistotu i celý zbytek bytu (který jsem vysávala předevčírem rychle před příjezdem rodičů, takže tu vlastně binec nebyl, ale když jsem to dělala, prostě jsem potřebovala projet i ten zbytek, chjo). Taky jsem utřela všechny kliky, protože mi vadí, že se jich neustále někdo dotýká (a co teprv tyčky v tramvaji...). (Taková vsuvka na okraj, včera jsem dělala zkoušku z patopsychologie a učila se o obsedantně-kompulzivní poruše, která teda není žádná stranda, ale tohle mi to připomíná.)

Jasnej perfecionismus. Blbý je, když začnete uklízet a máte někdy za hodinu termín, že musíte odcházet. Jenže když za tu hodinu nejste hotovi, často není vůbec jednoduché činnost přerušit (samozřejmě, že se k ní můžete vrátit po návratu).
Až jednou budu bydlet doopravdy (rozumněj, nyní bydlím ve studentském bytě - jsme tu jen tři a pes, takže naštěstní nepořádku moc není, uf), budu muset mít malý dům nebo byt, protože jinak bych fyzicky umřela u vytírání tří pater a leštění dvaceti oken na jeden zátah nehledě na utírání prachu a přerovnání spíže... Ha.

(Na závěr pro pobavení. Jak tu píšu svoje myšlenky během uklízení, zrak mi utíká k bílé škatuli, v níž jsou tužky, propisky a tak. A v boční straně je dírka. Tou dírkou vylezla jedna fixa. Asi tak před třiceti sekundami jsem ji samozřejmě rychlým nevědomým pohybem zastrčila zpět do škatule. Ach jo. Tohle je nemoc. Ještěže mám teď dobré období a spíš se jí směju než nad sebou (opět) lámu hůl).

Jsem spokojená, šikovná a časem to bude ještě lepší.

20. května 2011 v 18:10
Už pár dní chci napsat článek, ale nějak mi to nejde.
Mám se. Moc dobře.
Moc dobře znamená, že nemám deprese, baví mě život.

Daří se mi. Hezky jím, plním resty, i ty stoleté.
Zavedla jsem u sebe systém, který-zdá se, funguje. Na papír si sepisuju resty a postupně je plním a odškrtávám. Jasně, žádná věda. Jenže je to úspěch, mega úspěch. Mně se nikdy nedařilo žít podle předpisů, tabulek, plánů. Když jsem měla plán, neměla jsem na tu činnost nebo jídlo nebo co ani trochu náladu. Potřebuju spontánnost. Takže veškeré plánování a hlavně plnění například studijních povinností podle toho vypadalo. Tohle nějakým zázrakem funguje. Píšu si to jen do nějaké doby. Teď třeba mám papír od včera do úterý. Jsou tam hlavně studijní věci. A takové detaily jako vysát, umýt okno, vyprat povlečení (pověsit a povléct, čili tři úkoly), jsou vlastně za odměnu. Potřebuju, aby to fungovalo ještě pár týdnů, než splním všechny resty, co mám. A že jich mám. Píšu si i takový detaily jako posbírat prádlo. Jen abych to mohla škrtnout po splnění. Nebo zvlášť rozfázuju takovou činnost, jako je zkouška ve škole. Ta třeba obnáší utřídit materiály v pc, doplnit je z knížky či knížek, vytisknout, učit se. A finální: pokusit se udělat zkoušku. Protože i pokus je krok. I kdyby neměl vyjít. A tohle je pět kroků. Pět splněnejch věcí. Nějak to na mě funguje jako motivace (klep klep, ať to prosím pěkně funguje i nadále).
Fall, je tohle cesta? Způsob, jak by mělo jít fungovat normálně?

Taky se mi daří dobře jíst. Mám tento týden dopoledne praxe, tak po ní jdu vždy někde na jídlo nebo doma jím teplé. A zbytek dne taky zvládám. Nedávám si cíl perfektní jídelníček, ale nechci jíst zbytečně blbosti a přejídat se. (Ne, nejsem tlustá, naopak se pokládám za štíhlou, postavu mám asi hezkou. Ale každej chce vypadat dobře. A taky-hlavně mi nedělá dobře, když špatně jím. Psychicky. Prostě vím, že bych měla jíst zdravě a z gyrosu mám jen momentální uspokojení. Já chci něco víc.)
Moje podmínky by vypadaly asi takto:
· Nesolit
· Nejíst zbytečně maso (jen rybí)
· Nepít alkohol (nealko pivo místo normálního)
· Přichystat si jídlo (nejíst za letu)
· Snídat
Jde mi to. Tohle jde tak nějak přirozeně. Prostě mám vůli a když vidím v obchodě Marsku, nekoupím ji. Dovoluju si jahodovou dřeň jako kokino nebo ovoce. A hlavně to nedělám dogmaticky, ale přirozeně. Nikdo po mně nikdy nemůže chtít, abych si nedala chleba s marmeládou, když na něj budu mít chuť o půlnoci nebo abych počítala, kolik kuliček hrozna můžu ještě sníst. Pche.

Nevím, jestli to sem chci psát… Je jeden důvod, proč tohle s tím jídlem dělám. Začala jsem praktikovat urinoterapii. Docela jí věřím. Nedoufám v zázraky, ale jako přirozeném podpůrném prostředek bych ji opravdu chtěla provozovat. A u ní je dost podstatný, co člověk jí. Proto maso a sůl. Důvod je prostý. Jednak něco dobrého dělám pro své tělo, jednak se chci dopracovat k ozdravným hladovkám. Proč? Protože mám hodně vypadané vlasy a protože mě to štve. A protože tohle je pro mě mnohem jednodušší, než běhat po vyšetřeních, proč že se to vlastně děje (myslím, že geneticky, sestra na tom je podobně, máma taky nemá bujnou kštici, sestřenka jakbysmet). Urinoterapie ani v nejmenším neuškodí, maximálně prospěje někde jinde. Jo a mimochodem, pomohla mi s pletí. Nikdy jsem neměla úplně katastrofální akné, ale urina mi pleť hodně zlepšila. (Zde opět připojím vsuvku, jsem povznesená nad přílišnou péči o sebe. Obtěžuje mě si holit nohy, natož abych si několikrát denně patlala na papulu nejaké kdovíjaké a drahé preparáty. Urinoterapie je prostě jednodušší.)

Tento týden se mi podařilo několik věcí. Vyřešit dva problémy s opakovanými předměty (což mě stresovalo několik měsíců a já to samozřejmě stále odsouvala. Stačilo zapnout síly a jít přes stres a zvládnout učitele i to studijní oddělení a hlavně svůj stres…), uzavřít jeden předmět z minulého semestru (opět jsem to stále odkládala a měla z toho černé svědomí) a zaplatit školní kurz (to moc práce nedalo). No a taky jsem udělala dvě zkouškyJ A taky jsem měla první konzultaci k bakalářské práci a parádně jsme se s vedoucí shodly na tématu. A taky jsem se věnovala psovi a on mi to vracel. A taky jsem se dokázala povznášet nad jindy hrozně stresové události.

Mám takovou teorii na sebe. Ráda na sebe vymýšlím teorie. Potřebuju mít zvenčí daný řád a strukturu, abych mohla fungovat. Ne direktivně. Přirozeně. A to, že teď chodím na praxi, mi v tom perfektně pomáhá. Chodím brzo spát a ráno brzo vstávám. Den má řád. V každém dni je stabilita. Takže co? Takže se musím naučit i při studiu fungovat pravidelně.
Jo. Dám to.

optimalizace a stres. anebo opačně?

9. května 2011 v 12:01
Opět fáze optimalizace. Dé té doby, než zas bude na obzoru nějaká, byť sebemenší, nepříjemnost.

Na někoho stres před zkouškou, rozhovorem s někým, prostě před něčím důležitým působí jako popohánědlo. Na mě ne. Na mě jako brzda. Zabržděná. Když je hladina stresu moc vysoko, na všechno se vykašlu. A proto dneska nejdu ani na jeden (ze dvou) předtermínů zkoušek. A jsem klidná. Úplně klidná. A to mám prosím dělat zkoušek 8! Plus zápočty. Měla jsem dost času se učit. Myslím, že normální člověk by se za tu dobu stihl naučit na obě zkoušky. Kdežto já jsem se na to raděj vykašlala. Protože stres.
Abych se mohla začít učit, musím mít uklizený byt. Musím mít splněné jiné (méně příjemné resty). Musím mít materiály na učení upravené do určité podoby, jinak se neučím. Veškeré materiály přepracovávám ve wordu do té podoby. Na základce i střední jsem dokola jak magor opisovala zápis v sešitě, dokud nebyl dokonalý. Jestliže nebyla na to možnost nebo když jsem si dostatečně silně uvědomila, že je to magořina, přestala jsem si zápisy psát vůbec. Co je lepší??? Buď něco udělám pořádně a naplno a do posledního detailu, nebo to neudělám vůbec. Když myju okna, lesknou se přes celý Brno. Dokončím to i když už mám být dávno někde jinde a neúčast tam = problém. Zcela vědomě neodejdu z domu včas, protože jsem začla dělat nějakou práci a nemohu ji přerušit. Neodevzdávám eseje do školy, protože mi dělá problém psát o něčem, o čem přeci nevím dost! Když začnu, napíšu dvě třetiny, nejsem spokojená, nedokončím to, protože mi to přijde jako slátanina. A pak opakuju předmět. Když nejsem schopna udělat něco tak, jak si představuji, vykašlu se na to. Už jsem se naučila kašlat na věci. A to tak, že je ignoruju, ony mne furt straší, stresují mě ty nedodělané resty. A já je stále odsunuju a odsunuju. Zatím z toho nikdy nebyl nějaký obr průser. Zatím relativně vše vychází. Ale taky jednou nemusí. Ach jo. Tohleto mě štve.

Dávám si alespoň menší cíle, které taky musím splnit. Plním alespoň menší resty. Většina se týká školy. Kdybych nebyla blbá, nemám je.

Stres je hnusnej. Třeba mi ty vlasy vážně padají z něho (měla jsem normální vklidu husté vlasy. Spíš hustější. A teď? Pár chlupů. Je to vidět. Pořád je to vidět. A tak nosím vlasy pořád sepnuté. A šátky. Možná mě to trápí taky víc než si připouštím.) Ale protože je pro mě stres jít za doktorkou a běhat po vyšetřeních, nechávám je raděj padat a až budu plešatá, budu si nadávat.
Stresuju se z věcí, u nichž jsou ostatní vklidu. Připravuju se na něco, nějakej výstup v semináři. Jsem z toho tak mimo, že ještě tři hodiny po odprezentování je mi fyzicky zle. Cítím na hrudi ten nechutnej stres. Mám zajít na studijní pro něco a ještě tři hodiny poté cítím stres. Pohádám se s přítelem a ještě tři hodiny poté je mi z toho úzko. Stresuje mě všecko. Mám jít se spolužačkama na víno a radši nejdu, protože mám strach z toho, že to nebude dobrý. Lidi se baví o divných věcech, který mě vůbec nezajímaj a musím se pořád tvářit, jakože jo. Na to kašlu.

Nebaví mě to.

Ale zpět k začátku. Fáze optimalizace. Mám čas si šible upravovat matroše do školy a vyřídit různé drobné resty. Musim se na to vrhnout. Jen je mi dycky líto, že po splnění něčeho nepřichází radost, spokojenost, že jsem to zvládla, protože se na mě hned sypou další fujky.


Novinky posledních dní

3. května 2011 v 9:39
o kom o čem:
mlátit hlavou o zeď
otázka psycholog
arteterapie
blokáda