O mém perfekcionismu

21. května 2011 v 11:46 | já
Jestli se jednou dostanu k psychologovi, jsem fakt zvědavá, co mi řekne.Nejsem žádnej moc zajímavej případ, jen je to prostě překvapivý, co se o sobě člověk neustále dozvídá a taky jak se to hodnocení vyvíjí.

Pamatuju si, když jsem dělala seminárku na sourozenecké konstelace, tak jsem si říkala, tyjo, jak někdo může být perfekcionista? Nedovedla jsem si to dost dobře představit. Moje představa perfekcionisty: puntičkáž, všechno perfektně uklizené a uspořádané, řád, systém, pravidla. Úspěšnej člověk, protože si vše dovede zorganizovat. Pak se k tomu přidalo vědomí toho, že ty lidi můžou být dost nešťastný. Svázaní svým perfekcionismem a smyslem pro řád a pořádek.
No a teď, nevím jak dlouho, řekněme rok, zjišťuju, že perfekcionismus může být i skrytej. Schovanej za chaosem. Pozoruju to u sebe. Nikdy bych neřekla, že já bych mohla být perfekcionista. Důvodem mi byl neustále zabordelenej pokoj a neschopnost odevzdávat věci včas. Jenže ona to bylo jen slepou cestou perfekcionismu.

Zabordelenej pokoj byl proto, že jsem nikdy neměla svůj pokoj, ale rozdělenej se sestrama a měla jsem dost málo prostoru. V malinkým prostoru se špatně udržuje pořádek. Když je věcí víc, než skříní a tak. Nikdy jsem v pokoji netrávila čas jinak, než spaním nebo maximálně čtením v posteli. Protože tam byl binec a mně se nelíbil ale neměla jsem vůli (přikládala jsem to slabé vůli) pořádek udržovat. Vlastně to bylo takové skladiště, kde jsem jen odkládala věci, ale nežila tam. Čas od času jsem udělala generální úklid, kterej trval hodně dlouho a obnášel přerovnání celé skříně s vytřízením nenošených hader (stejně se ke mně většinou dostaly zpět, bo je sestry nechtěly a já neměla to srdce je vyhodit). Pěkně vyrovnané komínky triček, která měla rukávy na stejnou stranu. Porovnání buďto podle barev nebo tak, aby komínek byl hezky strakatej, nikdy stejná barva vedle sebe. Pěkná blbost, co? A takhle se vším včetně přesazení kytek, otrhání starejch listů a daní barevnýho ubrusu na parapet. Starou lampičku jsem drhla od staletýho prachu a z postele opatrně seškrabávala nálepky od banánů, co sestra kdysi sbírala. Pověsila závěs a rovnala na něm vlnky, aby byly pravidelný. Převlíkla postel a perfektně ji ustlala i s přehozem, aby se na ni přece neprášilo (před akcí mi to "nevadilo". nebo spíš jsem to potlačovala a přežívala v tom). Hlavně jsem ale uklízela, třídila, rovnala, přestože jsem už dávno měla dělat něco jinýho, co mě jindy baví a těší a o co bych nechtěla přijít. Jenže já uklízela a chtěla to dodělat. Potom jsem v pokoji trávila čas. Bylo mi tam dobře. Těšila jsem se do něj. Do té doby, než se zase zabordelil (fáze zabordelování počitám přicházela s nějakým horším psycho rozpoložením, kdy mi přestalo na čemkoliv záležet, z čehož se asi vyvinuly deprese, které mě teďka trápívají - klep, klep, dlouho žádná nepřišla).
Na školu jsem kašlala, protože jednak jsem se nepotřebovala učit a prolízala jsem často i s vyznamenáním. Vlastně mi vadilo, že nemám samý jedničky, ale protože jsem neměla důvod něco dělat, nedělala jsem. Opět jsem to přikládala lenosti (zde bude asi půlka nečinnosti skutečně způsobena leností). Skrytej perfekcionismus vidím v tom, že když jsem veděla, že není jistota mít perfektní výsledky, tedy samé jedničky, nastoupil způsob chování kašlu na všechno.
Teď na výšce jsem vypozorovala, že mám problém odevzdávat eseje. Mám v nich zkluz. Proč neodevzdávám práce, ačkoliv je třeba začnu psát? Nejčastější důvod je, že se na to v půlce vykašlu. Protože s tím nejsem spokojená. Protože mi to nejde. Protože mám pocit, že nemůžu psát na nějaké téma, jestliže o problematice naznám všechno. Rozum mi říká: stejně nemůžu znát všechno a to hlavně ani neni cílem zadání. Mám se naučit přemýšlet, ne mít mozek nafouknutý informacemi. Jenže mně se práce nelíbí, a tak ji třeba i vpodstatě hotovou neodevzdám. Není totiž perfektní, žeano. Pak rok na to opakuju předmět a bublina stresů je zas větší. Tohle řeším poslední dobou tak, že prostě udělám těch pár kliků a odevzdám i slátaninu. Přesvědčím svůj mozek, že stejně to ti učitelé pořádně nečtou, že je to jedno, že hlavní je to odevzdat, ať je to jakékoliv. Prostě jsem se částečně naučila na to trochu kašlat.

Teď jsem asi 20 minut vysávala koberec. Přítel to má normálně za 5 minut hotové, ale když to dělám já, nesmí na něm být jediný psí chlup. Vlastně jsem vůbec nechtěla vysávat koberec. Vlastně se dost potřebuju učit. Jenže byl tu poněkud binec, který mě pořád a pořád bil do očí. Kdykoliv jsem přešla po tom koberci, viděla jsem na něm ten nepořádek (představte si tmavě červený koberec a bílého psa na jaře línajícího). Tak jsem vstala od PC a řekla si, že teda uklidím povrchově, abych uspokojila svou touhu po pořádku. A začla jsem. Nebudu vyjmenovávat všechno, jen pro představu to obnášelo i porovnat náušnice pověšené na krabičce a rozdělit kupu knih na ty, co už můžu vrátit do knihovena a na ty, které ještě potřebuju. Jsou to úplně zbytečné činnosti, když se člověk potřebuje učit. Samozřejmě jsem nakonec vysála i ten koberec a pro jistotu i celý zbytek bytu (který jsem vysávala předevčírem rychle před příjezdem rodičů, takže tu vlastně binec nebyl, ale když jsem to dělala, prostě jsem potřebovala projet i ten zbytek, chjo). Taky jsem utřela všechny kliky, protože mi vadí, že se jich neustále někdo dotýká (a co teprv tyčky v tramvaji...). (Taková vsuvka na okraj, včera jsem dělala zkoušku z patopsychologie a učila se o obsedantně-kompulzivní poruše, která teda není žádná stranda, ale tohle mi to připomíná.)

Jasnej perfecionismus. Blbý je, když začnete uklízet a máte někdy za hodinu termín, že musíte odcházet. Jenže když za tu hodinu nejste hotovi, často není vůbec jednoduché činnost přerušit (samozřejmě, že se k ní můžete vrátit po návratu).
Až jednou budu bydlet doopravdy (rozumněj, nyní bydlím ve studentském bytě - jsme tu jen tři a pes, takže naštěstní nepořádku moc není, uf), budu muset mít malý dům nebo byt, protože jinak bych fyzicky umřela u vytírání tří pater a leštění dvaceti oken na jeden zátah nehledě na utírání prachu a přerovnání spíže... Ha.

(Na závěr pro pobavení. Jak tu píšu svoje myšlenky během uklízení, zrak mi utíká k bílé škatuli, v níž jsou tužky, propisky a tak. A v boční straně je dírka. Tou dírkou vylezla jedna fixa. Asi tak před třiceti sekundami jsem ji samozřejmě rychlým nevědomým pohybem zastrčila zpět do škatule. Ach jo. Tohle je nemoc. Ještěže mám teď dobré období a spíš se jí směju než nad sebou (opět) lámu hůl).
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.