optimalizace a stres. anebo opačně?

9. května 2011 v 12:01
Opět fáze optimalizace. Dé té doby, než zas bude na obzoru nějaká, byť sebemenší, nepříjemnost.

Na někoho stres před zkouškou, rozhovorem s někým, prostě před něčím důležitým působí jako popohánědlo. Na mě ne. Na mě jako brzda. Zabržděná. Když je hladina stresu moc vysoko, na všechno se vykašlu. A proto dneska nejdu ani na jeden (ze dvou) předtermínů zkoušek. A jsem klidná. Úplně klidná. A to mám prosím dělat zkoušek 8! Plus zápočty. Měla jsem dost času se učit. Myslím, že normální člověk by se za tu dobu stihl naučit na obě zkoušky. Kdežto já jsem se na to raděj vykašlala. Protože stres.
Abych se mohla začít učit, musím mít uklizený byt. Musím mít splněné jiné (méně příjemné resty). Musím mít materiály na učení upravené do určité podoby, jinak se neučím. Veškeré materiály přepracovávám ve wordu do té podoby. Na základce i střední jsem dokola jak magor opisovala zápis v sešitě, dokud nebyl dokonalý. Jestliže nebyla na to možnost nebo když jsem si dostatečně silně uvědomila, že je to magořina, přestala jsem si zápisy psát vůbec. Co je lepší??? Buď něco udělám pořádně a naplno a do posledního detailu, nebo to neudělám vůbec. Když myju okna, lesknou se přes celý Brno. Dokončím to i když už mám být dávno někde jinde a neúčast tam = problém. Zcela vědomě neodejdu z domu včas, protože jsem začla dělat nějakou práci a nemohu ji přerušit. Neodevzdávám eseje do školy, protože mi dělá problém psát o něčem, o čem přeci nevím dost! Když začnu, napíšu dvě třetiny, nejsem spokojená, nedokončím to, protože mi to přijde jako slátanina. A pak opakuju předmět. Když nejsem schopna udělat něco tak, jak si představuji, vykašlu se na to. Už jsem se naučila kašlat na věci. A to tak, že je ignoruju, ony mne furt straší, stresují mě ty nedodělané resty. A já je stále odsunuju a odsunuju. Zatím z toho nikdy nebyl nějaký obr průser. Zatím relativně vše vychází. Ale taky jednou nemusí. Ach jo. Tohleto mě štve.

Dávám si alespoň menší cíle, které taky musím splnit. Plním alespoň menší resty. Většina se týká školy. Kdybych nebyla blbá, nemám je.

Stres je hnusnej. Třeba mi ty vlasy vážně padají z něho (měla jsem normální vklidu husté vlasy. Spíš hustější. A teď? Pár chlupů. Je to vidět. Pořád je to vidět. A tak nosím vlasy pořád sepnuté. A šátky. Možná mě to trápí taky víc než si připouštím.) Ale protože je pro mě stres jít za doktorkou a běhat po vyšetřeních, nechávám je raděj padat a až budu plešatá, budu si nadávat.
Stresuju se z věcí, u nichž jsou ostatní vklidu. Připravuju se na něco, nějakej výstup v semináři. Jsem z toho tak mimo, že ještě tři hodiny po odprezentování je mi fyzicky zle. Cítím na hrudi ten nechutnej stres. Mám zajít na studijní pro něco a ještě tři hodiny poté cítím stres. Pohádám se s přítelem a ještě tři hodiny poté je mi z toho úzko. Stresuje mě všecko. Mám jít se spolužačkama na víno a radši nejdu, protože mám strach z toho, že to nebude dobrý. Lidi se baví o divných věcech, který mě vůbec nezajímaj a musím se pořád tvářit, jakože jo. Na to kašlu.

Nebaví mě to.

Ale zpět k začátku. Fáze optimalizace. Mám čas si šible upravovat matroše do školy a vyřídit různé drobné resty. Musim se na to vrhnout. Jen je mi dycky líto, že po splnění něčeho nepřichází radost, spokojenost, že jsem to zvládla, protože se na mě hned sypou další fujky.



Včera jsem se dodívala na film Temple Grandinová. Měla jsem ho rozkoukaný tak měsíc zpět s kamarádkou a včera jsme se konečně dodívaly. Moc se mi líbí. Doporučuju.
A znovu jsem zatoužila jet za Drahou za koníkama. Nikdy jsem pořádně s koňmi nekomunikovala, ale před nějakou dobou jsem měla možnost na koni jet. Sama. Šlo mi to. Cítila jsem toho koně a nebála se, že mě zašlápne, když k němu přistoupím a pohladím ho po hlavě.
Zvířata jsou lepší jak lidi. Nic nehrajou. Jejich chování je předvídatelný. Zvíře na vás neudelá podraz jak člověk. Zvíře se nedovede tvářit nějak a myslet si něco jinýho.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.