Červen 2011

Pro mě. Pro život.

28. června 2011 v 10:12
Chtěla bych, aby byl blog záznamníkem mojí cesty k lepšímu já.
Vypadá to jako sranda. Ale není to sranda.
Kopec K. Velkej kopec K.

Já ho zdolám.
Čtu knížku Mnich, který prodal své ferrari od Robina S. Sharmana. Mám sice malý výhrady, ale podstata je bezvadná. Vpodstatě to je totiž ten přístup k životu, jakej se sama sebe snažim naučit. Základem všeho je mít se rád. Teprve potom můžu mít ráda druhé. Nejdřív musím cele a úplně přijmout sebe a teprve potom můžu bez výhrad přistupovat k druhým. Nejdřív se musím naučit být sama k sobě zdravě kritická a teprve potom můžu být schopna nacházet míru v kritice druhých. Budu sem z knížky trochu citovat a psát.
Budu sem zaznamenávat myšlenky.
Každej den bych si měla umět najít čas pro sebe. Jen pro sebe.
Postupně.
Musím přijít na to, co je mým momentálním životním cílem. Definovat si to. A jít za tím. Pomalu, postupně, kus po kousku.
Všechno je to o hlavě a já se chci naučit ozdravovat svoje myšlenky. Maličkýma kouskama to půjde. Krůček po krůčku.
Mám na to.
Vím, že jsem chytrá, vím, že to můžu dokázat. Jen do toho musím investovat a den co den postupovat po maličkejch krůčkách k osvobození svýho myšlení.

Zní to trošku magoricky, ale je to fakt. Jen když člověk dokáže pracovat se svejma myšlenkama, dokáže si určit co ano a co ne, dokáže od sebe odejmout zlý myšlenky, dokáže se nad cokoliv povznýst, najít vždy pozitivum.

"Neexistují žádná rychlá řešení. Každá trvalá vnitřní proměna vyžaduje čas a úsilí a je k ní potřeba hodně vytrvalosti."

tisíc maličkých částeček já

25. června 2011 v 21:50
Mám pocit, že se potřebuju vypsat asi tak z milionu věcí. Ale jen co vezmu do ruky pero nebo sednu k noťasu, najednou se mi nechce. Mám takovou divnou náladu. Jsem u moře, ale nedovedu si to tu užít. Mám pocit, že přestože bych svou rodinu nevyměnila za nic, trpím tu. I když se denně vyskytne spousta situací, kdy se všichni smíchy svíjíme, není mi tu dobře. Se ségrama se sice špičkujem, ale když na to přijde, dobře si popovídáme. Umíme dělat humor, zvlášť mladší segra je šašek, měla by dělat divadlo. Proč se necítím dobře? Svádím to na stres z tábora, na kterej hned po moři jako org jedu. Možná je to skutečně tím. Taky to svádím na to, že jsem v zajetí práce. Když za den neudělám nic do školy, nemám dobrej pocit. Tisíc maličkostí.
Chtěla bych být u mýho chlapa. Už být o pár týdnů v životě dál a mít na nás čas. Potřebujem to. Musíme mluvit a mluvit a mluvi, učit se správné komunikaci. Respektovat.

Zítra se pokusim uplavat se k smrti. Ráda plavu. Cítím tělo a mám pocit, že makám.
Postavu taky pořád hloupě řeším. Je to tlakem, co tu cítím. Mamka řekne, že je segra štíhlejší,než já. A já musim pracně přesvědčovat mozek, že ona je vytahaná, nemá svaly. Jen jí trčí klíční kosti. Má větší stehna i zadek. Já jsem pevná, nemám špek na břiše. Ale ona má ženský tvary. Na ní je to hezký. Já musim být namakaná, abych vypadala aspoň trochu dobře. Ach jo. Přitom bych nad tohle chtěla být úplně povýšená, protože vím, že je to kravina. Normálně to tolik neřeším. Naopak dost často se obejdu bez jakýhokoliv postavovýho sebehodnocení.
Měla bych si to zase opakovat: Nejdřív musím mít ráda sebe sama, pak můžu mít rada druhý!
Mám pocit, že s pobytem s rodinou vždycky spadnu o několik schodů níž. A přitom..., kolik spolužáků, kamarádů, by dalo cokoliv, kdyby jejich rodina byla jako ta naše.
Možná sem jen neskromná.

Jdu se dostat do jinýho světa s nějakým filmem. Štve mě ta moje nynější rozhrkanost, neutřízenost, nejistota, neschopnost soustředit myšlenky na práci na sobě, závislost na práci do školy, neschopnost odpočinout si, neschopnost dobře spát. Jak kdybych se měla rozletět na tisíc kousků.

Film nebo spánek.

dovolenou si nemohu dovolit

22. června 2011 v 17:08
Jsem u moře. Teda teď ne. Můj smysl pro zodpovědnost, kterej jsem posledních několik týdnů neustále burcovala, že makal do krajnosti, tu píše esej. Zbytek osazenstva si připaluje zadky a prsa, protože jsem zavedla opalování nahoře bez a plavky alá tanga.
Moje myšlenka posledních asi 40 hodin se zabývala otázkou, nakolik dokážu (nedokážu) ovlivnit právě ten smysl pro odpovědnost. Vpodstatě jsem schopná pohybovat se jen na dvou hraničních extrémech. Buď dělám naplno a můj perfekcionismus bublá blahem, anebo nedělám nic. Většinou jsem v životě nedělala nic. A posledních několik týdnů dělám naplno. No a otázka na můj mozek: jsem vůbec schopná naordinovat si oddech? Nejsem. Respektive naoko jsem, ale v hlavě to běhá a hladina stresu je vyšší, než by na pláži u može po několika týdnech intenzivní práce měla být. V hlavě to běhá a mně před očima běhaj ty knihy, co bych měla (chtěla) načíst, ty eseje, co potřebujou napsat, ty resty, který jsem nestihla a asi stokrát si pečlivě řekla: po dovče a po táboře. Teď máš padla. No a celejch těch deset hodin jízdy autem jsem myslela na to, jestli tu panebože bude internet, co slibovali, protože jinak nebudu moct pracovat. (Opravdu jsem na net myslela jen v souvislosti s prací. Jinak se považuju za člověka na technice dost nezávislého.)
No a tak tu teď sedím s kompem na klíně.
Ach ty paradoxy.

Druhou otázkou, která asi bude pro mnohé daleko záživnější, je moje tělo. A to je pod čárou.

Rovnováha

20. června 2011 v 0:13
Mám pocit, jakobych to ani nebyla já. Je to všechno dost divný. I přes nedostatek spánku funguju a funguju hodně. A funguju už docela dlouho. Pořád mám pocit, že se to musí zhroutit. Protože sem tohle ještě nikdy nezažila. Co to způsobilo? Jaktože se mi tak daří? Daří na všech frontách mýho mozkovýho fungování. Že by ten dva týdny fungující zavedenej režim plnění restů? Co chci, toho víceméně po nějaké době skutečně dosáhnu. Naučila jsem se pracovat se svým myšlením. Jde mi ovlivnit vlastní náladu - na negativním si najít pozitivum, přesvědčit se, že je jen mně na škodu něco prožívat negativně. Připadám si, jak kdyby mi někdo implantoval čip s mega zásobou pevné vůle. Dobře se rozhoduju, jsem schopná se přesvědčit o tom, co je lepší.
Myslím že je to jedno s druhým. Úspěch budí úspěch. Můj dobrej pocit ze svýho konání mě nutí se dál snažit a k vynaložení této snahy potřebuju čím dál tím míň přemlouvání a sebenucení. Fakt jsem jak Alenka, jak mě to zaráží.

Teď jsem byla na víkendu s lidma připravovat tábor. Bylo to náročný, ale mám čistou hlavu a dobrej pocit. Dokážu si určit priority a respektovat svý možnosti, do čehož neřadím nejen dovednosti, ale i míru toho, co tomu chci dát. Pomáhá mi Lukeho: Každej má svých 100%, co tomu chce dát, někde jinde. Tohle je hrozná pravda. Myslím na to aji při zkouškách ve škole. Mých 100% může být, přestože se nenaučím vše. Tahle věta může překonávat perfekcionismus. Mých 100% se nerovná představě lidí, co jsem tomu mohla a dle nich měla dát. Mých sto procent je moje právo a věc, která závisí jen na mně. Mých 100% obhájí, že jsem dřív nedělala na tábor tolik, co by si představoval Ced. Mých 100% bylo docházet na týmovky a tam zužitkovat zkušenosti a kreativitu co mám, všechny dovednosti, co mám. A po radě už na tábor zase nemyslet a soustředit se na to, co je pro mne momentálně důležitější - na školu. Naproti tomu dnes celé odpoledne a hlavně večer makám na táboře a škola jde stranou, přestože mám zítra zkoušku. Daří se mi skvěle pracovat s prioritama. Vím, co je v kterou chvíli důležitější. A hlavně si to dokážu obhájit a stát si za svým stanoviskem nejen pro ostatní lidi, ale i pro sebe. Mám jakousi vnitřní jistotu a nevím, kde jsem k ní přišla.
Dřív jsem byla nešťastná a dominovala v mojí hlavě myšlenka: jsem chudáček a vždycky budu a můžu si za to sama. Teďka mám pocit, že dokážu všechno. Prací s vlastním myšlením dokážu všechno. Protože v každé životní situaci jsem schpná konstruktivního myšlení a práce s motivem myšlení ze všech možných úhlů. A na konečném stanovisku si už stojím a nepochybuju o něm.
Samozřejmě, že se o víkendu vyskytly i slabé chvíle, třba když jsem na Ceda s brekem řvala, že je piča arogantní a ať se nad sebou zamyslí. Vlastně jsem ale neřvala kvůi sobě, ale kvůli někomu dalšímu, kterej jeho chování nezvládal. Protože já jsem schopná se ve své hlavě ovlivnit a nebýt z něho zdrablá a v depresi. A zase jsem se snažila dát tomu mýmu vytýkání nějakou konstruktivní kritiku, ale ne moc protože asi nemám takovej zájem ho nějak měnit. Jen chci eliminovat jeho rejpy a podrážení druhých. A jako argument, co na něj platí je ten, že děláme tábor společně a že nás má držet a motivovat a ne srážet. A že kdykoliv můžu říct čau, sereš mě a hodit ho do vody, ať si ty kreativní bloky zmákne sám. A on ví, že by je nezmákl. Ví, že jsem v týmu potřeba. Ví, že musí změnit svoje chování. A já zase jsem schopná nebýt na něj trvale nasraná, ale vyjádřit svůj názor, nebyl ustrašená šedá myš, ale vystupovat sama za sebe. Tyjo když to srovnám s těma situacema, když se chudáčkuju, mlátím hlavou do zdi a nejsem schopná sama se sebou vydržet... (poznámka: tyhle situace byly vpodstatě trvalý depresivní myšlení s menšíma ostrovama mánie popřípadě jen netečnosti už někdy od základky). A i když vím, že bych měla věci řešit diplomaticky, protože prostě názory se nemaj řvát, mám naprost o jasně srovnaný, že řev a slzy a scéna v hospodě byly v tu chvíli dobrým řešením a napříště bude plně stačit vzít Ceda stranou a říct mu ty vole tohles nezvlád, víš jaký to má důsledky? tohle prostě nedělej. tečka, oboustranný pochopení a spokojenost, že já nesouhlas nedržim v sobě a řeknu mu, kde dělá chybu a že jsem reagovala dobře a vhodně pro danou situaci. Tohleto může vyústit v perfektní fungování týmu. Tým potřebuje razantní babu, Ced potřebuje babu, která ho usměrní a vykáže do správnejch kolejí. Mám dobrý nápady, vnímám lidi, cítím atmosféru situace, jsem rázná, umím říct ne, umím, když se trochu snažím, konstruktivně navrhnout správný řešení. Když budu sama se sebou srovnaná, když budu vědět, co od sebe očekávat, když budu doceňovat svoje schopnosti, kterejch mám spoustu, a když budu pracovat na svejch nedostatcích, můžu být v životě hodně spokojená. A to je vpodstatě to, co chci, to je můj momentální cíl. Být spokojená s vlastní činností, s vlastním přístupelm k věcem, problémům, životu vůbec.

A taky vím, že největší mou slabinou je teď můj vztah. Vím, že teďka jde do pozadí, protože mám jiný momentálně přednější věci. Přednější ve svým momentálním řešení, ne životní důležitosti. Ale taky vím, že vydrží-li mi teďka to moje rozpoložení a fungování, budu stejně dobře pracovat na naší vztahové komunikaci. Nebudu dělat věci, co zatím dělám. A vím o tom, že je dělám, nemám ale momentálně prostor pro to zaměřit na to svou pozornost. A taky budu schopná perfektně říkat jemu, co by měl dělat jinak, co mlže zlepšit, co je jak posunutý. A těšim se na vandr, na kterej spolu jedem, že se to tam budu učit a že spolu budeme mluvit a oba budeme pracovat na komunikaci mezi náma. Protože oba máme chyby. A prostě respekt. RESPEKT. Mám nejlepšího chlapa na světě a já můžu být nejlepší baba na světě a zvládneme to.

Jsem proste sama se sebou v nikdy nezažité rovnováze.
Jo a pozítří jedu k moži, kdyby vás to zajímalo.

co je lepší?

16. června 2011 v 23:59
ač mám docela dobrou náladu (byla jsem teď fungovat v hospodě se dvěma kamarádkami a šlo mi to), jsem jinak nespokojená. dnešek měl být dost výkonnej a nebyl. buďto mám před sebou pilnou noc (ještě se na to cítím) anebo se na něco vykašlu a budu mít výčitky.
otázkou je: co je správnej postup?
splnit xy povinností, abych se poplácala po rameni jo sem borec anebo umět žít a zvládat neúspěchy (do kerejch se řadí i nesplnění předsevzatejch věcí)?

nevim. jednodušší je rozhodně ta probdělá noc a splněný věci. zaručí mi to zase na pár hodin dostatečně intenzivní sebelásku. a mám pocit, že je to momentálně aj jediný možně realizovatelný. mám chuť udělat si kotel silnýho puerhu a pěkně se s ním zblbnout a omámit mozek a jet, dokud to pude. a udělat ty věci.
jsem teď trochu piclá z piva, ale dělá mi dobře, že mi zas mozek pracuje (o fungu mozku jen v jedné rovině počas zkoušek se možná vyjádřim později). a že se zamýšlím nad tim, co je vlastně optimální.
asi teď potřebuju těch pár okamžiků své osobní slávy, co nikdo nepochopí, a půjdu makat.
jo. musim. a chci.

otázku co je lepší odkládám na neurčito.

Systém. Systém?

14. června 2011 v 9:34
Nejedu podle systému, poněvadž sem ráda, že jedu vůbec. Samozřejmě, jak jsem očekávala, za to může kurz (anebo to na něj jde přinejmenším velmi snadno svést), protože jsem jela v režimu příliš krátkou dobu, abych na něj po několikadenní odmlce zase navázala. Nemá to žádný dopady, protože funguju. Věci dělám včas a zkoušky zvládám. Ale vadí mi to proto, že sem chtěla systémovat nějakou dobu, abych viděla, co to dělá.
No a o čem teď přemýšlím? Mám pocit, že nemá cenu teď systém znova zavádět nebo navázat na ty zbytky, který ještě praktikuju. Ale mám odpor k tomu, že "od srpna začnu". Možná odpor už z principu. Zbývá mi pár posledních dní tohodle způsobu života (ne, nesebevraždím se, vlny sebedestrukce se už nějakou dobu (ťuk-ťuk-ťuk) nevyskytují, jen dodělám zkoušky a školu pro tento semestr celkově, snad!!!) a začínaj prázdniny. Moře, tábor, týden práce v br a vandr. A pak už asi zase br se všemi prázdninovými možnostmi a hlavně s prací (a penězi) a semtam výlety. No a jak mám v tomhle systémovat? Vpodstatě sem totiž systém aplikovala jen na školu s pár drobnejma vyjímkama, abych se mohla odměnit škrtem i za jiný splněný věci. Vim ale, že bych to měla aplikovat i na běžnej život, že by to nějak mělo jít. Jídlo, pohyb, fungo mezi lidma. To jsou vpodstatě oblasti, který řešim (jo, kurva, to je pěkně málo, jsem pěkně nudná a nekreativní a zahleděná do sebe, ale tak omluvit se taky umim: potřebuju řešit paličku makovičku a pak začnu žát- až budu spokojená sama se sebou, vyrovnaná. Až nebudou přicházet měsíce černa, depresí, pořezanýho těla a dalších keklů.)

Myslim, že opravdu začnu až bude ten čas. Protože teď bude doba furt nějakejch změn (asi nemám změny ráda, tyjo, netvrdila sem, že sem spontánní? kubi?! to sem nebyla já nebo teď to nejsem já nebo co?!), který navenek dobře snáším, vevnitř s něma mám plno starostí dopředu a problémů, až změna nastane. Změny mě vyhodí z režimu a já myslim, že režim potřebuju. Nikdy mi nikdo nedal režim (i když maminka se počitám snažila), nikdo mi nedal důvod, proč bych se někde měla snažit. A tak sem se nikde nesnažila, jen ve výtvarce, protože mě tam Tláskalka dovedla namotivovat. A pak při příležitostných věcech. Ale nikdo mi nikdy nedal řád a režim a nedostalo se mi takovýho přístupu, abych si zvlastnila, že šlověk funguje především pro sebe a ne pro něco. (Vsuvka: dneska mám zkoušku u učitele, kterej je sice bezva teoretik, ale v praxi by totálně pohořel. No a já mám na výchovu dětí některý názory jiný, jak on. On se sice zabývá dětma s poruchama chování a tak - teoreticky, o kteréžto problematice nic nevim - nemám zkušenosti, ale přesto mám jiný názory. A počitám, že kvůli tomu zkoušku nedám. Že sice řeknu: literatura říká to a to (jeho stanoviska), já se však spíše přikláním k názoru, že... A narazim, buch, boule na hlavě a Fko v Isu. Ale mně to nedá. Chci s nim diskutovat, protože prostě systém odměn a trestů je kravina!)
No a tak si chci systém dát sama, naučit se to. A taky se naučit na sebe aplikovat různý přístupy, který v budoucnu chci praktikovat ve výchově svých dětí. Nechci vychovávat stylem: to nějak pude. Protože by z dětí vyrostly takový trosky, jak sem já. (Abych to vysvětlila, jsem troska jen v něčem. Ve skutečnosti mám velmi dobře fungující rodinu se všema funkcema, co má plnit, je mi tam dobře, mám je všecky ráda a rak... Mám školu a dělám další školu, vydělávám peníze a mám předpoklady pro dobrej život. Ale vim, že některý mamčiny věty způsobily, že se podceňuju nebo takový ty nesebevědomoidní a neidentitoidní kecy. Není to zas taková katastrofa - jsem schopná relaitvně normálně fungovat. Ale vim, že by se mi mohlo žít líp - ve stavech sraček říkám, že chci vyměnit hlavu anebo rovnou umřít. Teď jsem optimista a říkám, že svou hlavu postupně poupravím sama.)

Konec. Tečka. Sice se mi chce dál se sebezpytovat, ale vlastně se teď mám učit na tu zkoušku zmíněnou hore. (A to sem teď měla pěknej útlum a vůbec mi nešlo myslet o souvislostech: proč seděje to a to, co k tomu vedlo, byla jsem teď spíš takovej stroječek: nezapomeň si koupit jogurt, ať máš snídani, a za 5 minut musíš zvednout zadek a vzít kočár a jet předat dítě...)

apgrejdovanej kopr

12. června 2011 v 21:56
Jéjda to je zas kopr. Ale jakože odpor ke všemu. Nuda, nechuť, lenost, napruzenost... Vite jak dělaj koně takovej ten zvuk pyskama? Tak přesně ten.

A přitom bych se dnes aj měla za co pochválit. Ale nejsou asi dostatečný zásluhy. Ježkovy! Ještě týden a den přežít (udělat ty poslední tři debilní zkoušky) a vyvalit si šunky u móře. Jak já bych chtěla mít všecko zelený, splněný, zametený. Všecku školu, tábor za sebou, užít si těch pár pracovních dní zpět v civilizaci Brna a šupat na vandrrr... Ale jakože ne lusk a je to. Ale opravdu to zmáknout a hrdě se poplácat po rameni, jakej sem borec. Nakonec.
A místo toho tu žeru piškoty. Kdyby nebyla venku tma, jdu na hrášek. Anebo si hrát se psem.
Já mám psa, víte?

Jako já mám takový sny, jak bych chtěla zvládnout tenhle týden, ale ani se neodvažuju o tom přemejšlet konkrétně, protože by to určitě nevyšlo. Se znám.
Jéjdá, jdu si přečíst aspoň tři okruhy. Aspoň přečíst!

och, stres!

10. června 2011 v 7:40
Tyjo. Takový změny. Ještě před pár hodinama sem byla vklidu a teď? Za chvíli mám těžkou zkoušku. Je to ale předmět, kterej mě baví. A stres nemám proto, že se bojim, že to nedám, ale z toho: jak to můžete nevědět, slečno?! Protože moje myšlenková odpověď na to bude: Přesně, jak to můžu nevědět?! Samý důležitý věci. Myslim že zas projev toho mýho perfekcionismu. Jasně že nikdy nemůžu vědět všechno. Ale minimálně těch 800 stran knížek, co jsem si koupila (kupuju si prosím do školy pouze knihy, které mě opravdu zajímají a na které jsem schopna uškudlit) a zákony, vyhlášky a všecky 4 typy RVPček bych měla znát dopodrobna (10 cm stoh lejster)... Magore.

No nic. Tak aspoň budu mít pěknou pomůcku pro autistu, když už nic.

neotevírejte třešně, nebo je už nebudete jíst:)

9. června 2011 v 10:02
Hrozně divný dny toto. Přelívá se mi to z absolutní avúlie (to slovo fakt existuje, řikali to ve škole!) do perfektního fungování. A nikde to nevydrží moc dlouho. Člověk fakt neví, co čekat.

Nicméně se docela daří. Teda ani ne tak mou zásluhou, prostě to vychází. Haluze jedna za druhou. V pondělí sem psala písemnou zkoušku a ještě nemám výsledky, ale předpokládám úspěch. V úterý jsem se vyžívala v roli matky, dopo jedno dítě, odpo druhý. Ve středu další zkouška a fakt sem nevěděla, jestli sem ji dala. Dala. No a ještě mi to zapsala, přičemž mi chyběla jedna odevzdaná práce. Takže co? Takže o starost míň - psát to už rozhodně nebudu. No a pak mi jeden učitel zapsal zkoušku, co sem psala před 14 dny a byla teď už vpodstatě smířená s neúspěchem. No a mám B! No a ještě mi zapsal seminář, kde sem taky měla cosi odevzdávat. Prostě bomba. Eštěže nejsem moc poctivá a nedělám věci dopředu. Víte kolik písmenek bych už napsala zbytečně?:D (Ovšem ten mozkovej přínos..., ten mi chybět bude, až budu muset psát bakuli...)
No a tím včerejšek nekončil. Odpoledne sem zas hlídala a byla bouřka a mě štvalo, že nemůžu být s děckem venku - ono chrnělo v kočáře, se kterým sme před deštěm dojeli domů. Mám ráda bouřky. Je krásněj vzduch a studenej déšť a přitom není zima. A bouchaj hromy a já se trochu bojim. No a tak sem si psala deník (a byla placená od hodiny:D).

Jo a ještě jedna věc. Včera i v uterý sem byla na třešních. Kousek od nás roste strom a je obsypanej třešněma a nechápu, že místní děcka to už neobraly. Do třešní se zásádně nedívám, protože vím, že kromě mně chutnaj aj jiným tvorům. Kvůli tomu sem třešně několik let prakticky nejedla, jen když sem někde narazila na květnový raný, ty ještě červavý nejsou. No a včera sem byla na třešních po té bouřce a to byl bezva adrenalin. Zkuste lízt po stromě, kterej je uplně mokrej. No nezabila sem se (ale chlap mě málem zabil, že mám debilní nápady).
A kromě třešní byl včerejšek den obžerství. Snědla sem děsně sladkýho. A přesně vim, proč to. Byla sem naštvaná, nechtělo se mi vstávat (hodinka zdřímnutí po megadobrymzdravym obědě byla ukončená příliš bzno) a věděla sem, že budu muset být s děckem dvě a půl hodiny doma a mě to doma nebaví. Jakože u nich doma. A tak sem zcela vědomě šla do obchodu a koupila si mléčný řez, milky way, koko a takový ty celozrný sušenky co nevim jak se jmenujou a jsou perfektní ke kafi. No a postupně sem to zbušila a měla výčitky. Normálně vědomá akce, nechtělo se mi zapojovat racio mozek ani vůli a říkala sem si, že mě to bude štvát, ale co. Prostě ale co. Tak sem už aspoň nevečeřela a dala si jen puerh. Miluju puerh.

No a jdu se učit. Vstávala sem v 7 a ještě sem se na to ani nepodívala. Ale zas sem si splnila jinej restík:) Zítra mám těžkou zkoušku. Spíš ji asi nedám. Ale tak co kdyby to náhodou vyšlo, žeano!

Jo žiju a mám ráda ironii

6. června 2011 v 10:23
Že by článek pro Fall??:D

Jo, válčím. Kurz sem přežila, což byl můj hlavní cíl. Další cíle nebyly, nicméně pár věcí bylo fajn a ty co fajn nebyly, mě neštvaly, protože cíl. Perfektní strategie! Segra mi řikala. Musíš si udělat bublinu, aby tě to tak neštvalo, ať to jde mimo tebe. A asi se mi to docela povedlo. A v konečným důsledku i druzí uznali, že je škoda, že mi nedali prostor, protože sem nemohla dát to, co umím. (Tím myslím: každý má své místo v týmu a protože pro mě byl celej tým stres, tak sem se pěkně zastrčila do nenápadna, čímž jsem nenabídla svoje schopnosti a dovednosti a týmu pak vl,astně chyběly.) A bylo to zaviněno samotným - příliš dominantním týmem. (Praxe: Když musíte zakřičet, abyste řekli svůj názor, tak se radši vezete, i když nesouhlasíte s tím, na čem se vezete). Nevim, proč nás tak blbě poskládali.
Čili pozitiva: v konečné jsme s týmem aj klapali, nebo si byli schopni přiznat slabiny a říct přednosti, věděli jsme, proč to nefungovalo a kde to šlo zlepšit. Mým soukromým pozitivem je ocenění jednou holkou, která mě asi nemá ráda (zabouch se do mně chlap, kerýho ona chtěla, hahaha), která má významný slovo, kerá je vcelku úspěšná, které se bojim (nebo už asi ne). Druhým soukromým úspěchem je ono odosobnění od celýho kurzu, že sem si všecko tak nezabírala. Docela překvapení pro mě, že to umim. Zažila sem tak tři až čtyři zajímavý a dobrý aktivity či hry, který si zapisuju do mozku (jasně, že bych měla mít tu blbou kartotéku her...).

Negativa: Nicméně odosobnila sem se asi natolik, že si teď nějak nepřipouštim celou školu, čímž pádem se nejsem schopná moc učit. Vzhledem ke třem zkouškám tento týden, haha, je to průser. Jedna mi začíná za necelý dvě hodiny. Haha.
Miluju ironii. Ironizování sebe sama. V tom sem dobrá.
Dalším negativem je, že se mi rozjel můj systém. Nejsem schpná fungovat. Nebo mi to dá mnohem víc práce a přemlouvání. Snažim se jet podle systému zapisování a odškrtávání restů, ale dělám to spíš z povinnosti než chuti k tomu. Může za to těch 5 dní mimo, kde měl člověk tak akorát čas se vyčůrat a 6 hodin spánku byl luxus, kerej si člověk nemohl dovolit každej den.
Ale snad se to zpraví. I když nevim kdy...

Mám teď 14 dní hnusu a presu. Zkoušky a dodělávání restů a chystání tábora. Vlastně budu mít čas normálně fungovat až v srpnu. Ale předpokládám, že není dobré, odkládat fungování až za takovou dobu, že je lepší fungovat v rámci možností hned a furt. I když druhou stranou mince je možná demotivace z polovičatosti plynoucí.

A víte, co se mi povedlo? Psala sem před kurzem tak tři dny projekt bakalářky. Pěkně sem se s tim drbala, byl to pro mě těžkej úkol. Metodologie je sice mega zajímavá, ale taky mega těžká (pro můj nestrategický a souvislostí neschopný mozek). No a včera mi vedoucí poslala zhodnocení toho projektu a nejvíc dobrý:) Prý perfektně a pečlivě zpracované. Jup. Tak teď ještě napsat tu bakalářku a hlavně(!!!) zmáknout ten výzkum se vším tím kódováním.

Jo a eště sem tu nepřiznala jednu věc. A sice (jasně, jako každá baba) moje zaobírání se tělem. Je to v klidu a nemíním to nikam hnát. Rozumově vlastně není proč. Nikdy sem neměla moc kilo a nikdy asi ani moc kilo mít nebudu. Ale mám zafixovaný, že musim být štíhlá, bo sem byla celý dětství tintítko. A dycky mi to říkali. Jsem na to zvyklá. S tím souvisí i pro mě povinnost jíst dobře. To mám taky z domu, vařilo a jedlo se u nás vždycky zdravě. Takže když sním řízek, vim, že to není fajn. Takže se snažim hezky jíst a vedlejší důvod toho je (teď si nejsem jistá, jak je to doopravdy, ale podávám tu teď rozumové stanovisko) mít optimální váhu. V budoucnosti leží i více sportu, chtěla bych běhat a plavat, aby to bylo na těle vidět. Čísla vám říkat nebudu, protože byste se mi smáli (nebo spíš smály):D.
No na kurzu sem hodně jedla, ale taky tam bylo hodně pohybu a měla sem vlastně dost hlad a atak sem radši jedla víc, abych se neklepala, že:) A teď o víkendu doma to bylo vyloženě obžerství. Ale zdravý obžerství zas:D

Mám takovou ironickou náladu. Vlastně sem dost nespokojená, ale díky (kvůli) ironii píšu spíš pozitivně. Nespokojená se svou nevůlí! Ale to přijde. Musí. (Prosím)

No nic, končim. Měla bych se učit. Hahaha.