Rovnováha

20. června 2011 v 0:13
Mám pocit, jakobych to ani nebyla já. Je to všechno dost divný. I přes nedostatek spánku funguju a funguju hodně. A funguju už docela dlouho. Pořád mám pocit, že se to musí zhroutit. Protože sem tohle ještě nikdy nezažila. Co to způsobilo? Jaktože se mi tak daří? Daří na všech frontách mýho mozkovýho fungování. Že by ten dva týdny fungující zavedenej režim plnění restů? Co chci, toho víceméně po nějaké době skutečně dosáhnu. Naučila jsem se pracovat se svým myšlením. Jde mi ovlivnit vlastní náladu - na negativním si najít pozitivum, přesvědčit se, že je jen mně na škodu něco prožívat negativně. Připadám si, jak kdyby mi někdo implantoval čip s mega zásobou pevné vůle. Dobře se rozhoduju, jsem schopná se přesvědčit o tom, co je lepší.
Myslím že je to jedno s druhým. Úspěch budí úspěch. Můj dobrej pocit ze svýho konání mě nutí se dál snažit a k vynaložení této snahy potřebuju čím dál tím míň přemlouvání a sebenucení. Fakt jsem jak Alenka, jak mě to zaráží.

Teď jsem byla na víkendu s lidma připravovat tábor. Bylo to náročný, ale mám čistou hlavu a dobrej pocit. Dokážu si určit priority a respektovat svý možnosti, do čehož neřadím nejen dovednosti, ale i míru toho, co tomu chci dát. Pomáhá mi Lukeho: Každej má svých 100%, co tomu chce dát, někde jinde. Tohle je hrozná pravda. Myslím na to aji při zkouškách ve škole. Mých 100% může být, přestože se nenaučím vše. Tahle věta může překonávat perfekcionismus. Mých 100% se nerovná představě lidí, co jsem tomu mohla a dle nich měla dát. Mých sto procent je moje právo a věc, která závisí jen na mně. Mých 100% obhájí, že jsem dřív nedělala na tábor tolik, co by si představoval Ced. Mých 100% bylo docházet na týmovky a tam zužitkovat zkušenosti a kreativitu co mám, všechny dovednosti, co mám. A po radě už na tábor zase nemyslet a soustředit se na to, co je pro mne momentálně důležitější - na školu. Naproti tomu dnes celé odpoledne a hlavně večer makám na táboře a škola jde stranou, přestože mám zítra zkoušku. Daří se mi skvěle pracovat s prioritama. Vím, co je v kterou chvíli důležitější. A hlavně si to dokážu obhájit a stát si za svým stanoviskem nejen pro ostatní lidi, ale i pro sebe. Mám jakousi vnitřní jistotu a nevím, kde jsem k ní přišla.
Dřív jsem byla nešťastná a dominovala v mojí hlavě myšlenka: jsem chudáček a vždycky budu a můžu si za to sama. Teďka mám pocit, že dokážu všechno. Prací s vlastním myšlením dokážu všechno. Protože v každé životní situaci jsem schpná konstruktivního myšlení a práce s motivem myšlení ze všech možných úhlů. A na konečném stanovisku si už stojím a nepochybuju o něm.
Samozřejmě, že se o víkendu vyskytly i slabé chvíle, třba když jsem na Ceda s brekem řvala, že je piča arogantní a ať se nad sebou zamyslí. Vlastně jsem ale neřvala kvůi sobě, ale kvůli někomu dalšímu, kterej jeho chování nezvládal. Protože já jsem schopná se ve své hlavě ovlivnit a nebýt z něho zdrablá a v depresi. A zase jsem se snažila dát tomu mýmu vytýkání nějakou konstruktivní kritiku, ale ne moc protože asi nemám takovej zájem ho nějak měnit. Jen chci eliminovat jeho rejpy a podrážení druhých. A jako argument, co na něj platí je ten, že děláme tábor společně a že nás má držet a motivovat a ne srážet. A že kdykoliv můžu říct čau, sereš mě a hodit ho do vody, ať si ty kreativní bloky zmákne sám. A on ví, že by je nezmákl. Ví, že jsem v týmu potřeba. Ví, že musí změnit svoje chování. A já zase jsem schopná nebýt na něj trvale nasraná, ale vyjádřit svůj názor, nebyl ustrašená šedá myš, ale vystupovat sama za sebe. Tyjo když to srovnám s těma situacema, když se chudáčkuju, mlátím hlavou do zdi a nejsem schopná sama se sebou vydržet... (poznámka: tyhle situace byly vpodstatě trvalý depresivní myšlení s menšíma ostrovama mánie popřípadě jen netečnosti už někdy od základky). A i když vím, že bych měla věci řešit diplomaticky, protože prostě názory se nemaj řvát, mám naprost o jasně srovnaný, že řev a slzy a scéna v hospodě byly v tu chvíli dobrým řešením a napříště bude plně stačit vzít Ceda stranou a říct mu ty vole tohles nezvlád, víš jaký to má důsledky? tohle prostě nedělej. tečka, oboustranný pochopení a spokojenost, že já nesouhlas nedržim v sobě a řeknu mu, kde dělá chybu a že jsem reagovala dobře a vhodně pro danou situaci. Tohleto může vyústit v perfektní fungování týmu. Tým potřebuje razantní babu, Ced potřebuje babu, která ho usměrní a vykáže do správnejch kolejí. Mám dobrý nápady, vnímám lidi, cítím atmosféru situace, jsem rázná, umím říct ne, umím, když se trochu snažím, konstruktivně navrhnout správný řešení. Když budu sama se sebou srovnaná, když budu vědět, co od sebe očekávat, když budu doceňovat svoje schopnosti, kterejch mám spoustu, a když budu pracovat na svejch nedostatcích, můžu být v životě hodně spokojená. A to je vpodstatě to, co chci, to je můj momentální cíl. Být spokojená s vlastní činností, s vlastním přístupelm k věcem, problémům, životu vůbec.

A taky vím, že největší mou slabinou je teď můj vztah. Vím, že teďka jde do pozadí, protože mám jiný momentálně přednější věci. Přednější ve svým momentálním řešení, ne životní důležitosti. Ale taky vím, že vydrží-li mi teďka to moje rozpoložení a fungování, budu stejně dobře pracovat na naší vztahové komunikaci. Nebudu dělat věci, co zatím dělám. A vím o tom, že je dělám, nemám ale momentálně prostor pro to zaměřit na to svou pozornost. A taky budu schopná perfektně říkat jemu, co by měl dělat jinak, co mlže zlepšit, co je jak posunutý. A těšim se na vandr, na kterej spolu jedem, že se to tam budu učit a že spolu budeme mluvit a oba budeme pracovat na komunikaci mezi náma. Protože oba máme chyby. A prostě respekt. RESPEKT. Mám nejlepšího chlapa na světě a já můžu být nejlepší baba na světě a zvládneme to.

Jsem proste sama se sebou v nikdy nezažité rovnováze.
Jo a pozítří jedu k moži, kdyby vás to zajímalo.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.