Červenec 2011

Od zítřka hubnu

31. července 2011 v 17:52
Od zítřka hubnu. Musím, poněvadž se nevejdu do kalhot. Nebo vejdu, ale není to pohodlné.

Nejsem moc vysoká, přibrala jsem asi tři kila. A ony ty tři kila prostě jdou hrozně cítit.
Takže běhat, psylium, puerh, nežrat jak za tři a ono to bude dole hned.

(Jo a dneškem začít nemůžu, protože mám kocovinu jak kráva)

au, výkřik, nechci.

28. července 2011 v 14:37
Už jsem rozhodnutá. Už vim, co chci. A zase mi nastupuje strašnej strach, že už to třeba nepůjde. Chci být s milým. Chci a chci a chci. A zase mi před očma běhaj děsivý obrázky, zase si připadám jak ten nejhorší člověk na světě, zase se mi chce umřít. Zse se vidím umřetá. Nejdřív jsme spolu byli na vandru, to bylo divný. Venku paráda, ale jak kdyby spolu byli dva kamarádi, o si už všecko řekli. Pak jsme se kvůli dešti vrátili dřív. Z rozmaru, z chuti dělat divný věci, jsem se rozjela za kamarádama do Prahy. Stopem. Se Slaďoušem. Bylo to fajn, hodně jsme mluvili. A chyběl mi milej. Jejda a jak. Vrátila jsem se druhej den, milej u mně přespal, dvakrát jsme se pomilovali, řekl mi spoustu bolavejch věcí. A já se od té doby zase bojim. A teď jsem taková apatická. Lze to svést na blbej tlak nebo špatný vyspání. A jen se bojim, že z toho zase budou deprese. Do toho mi přišel dopis o vyhazovu ze školy, kterej je výceméně omyl a lze poměrně snadno vyřešit. A já jsem apatická, smutná, chce se mi nebýt. Mám psát esej, zavařovat švestky, tvářit se normálně, neumírat, věřit. A jsem pesimistická, bojim se, mám velkej strach. Chtěla bych se zavřít do místnosti a tam jen ležet a nemyslet na nic. Potřebovala bych tu milýho a obejmout a ujistit. A stejně by mi to nepomohlo, stejně bych se bála. Jsem zase ve své staré známé závislácké pozici ve vztahu.
Jdu se tvářit normálně a nachystat mámě oběd. Stejně zas bude všechno špatně.
Sebelítostivý myšlenky, nikdo mě nemá rád, nikdo mě nepotřebuje, bylo by beze mně líp. Mlátit hlavou o zeď, nadopovat se něčím, uspat se něčím, nemyslet, nebýt.

mlátit hlavou do zdi

13. července 2011 v 16:28
Tss. Moje dva dny stará Vincentka na mě mrkla ze stolu, že by ráda pošimrala hlasivky. Dávám jí šanci, opět. Abych od sebe dobrovolně nedobrovolně odehnala poslední jasnou známku pobytu tam.

Stojím na hraně. Balancuju co to jde a jen se děsím toho, že ta nerovnováha bude ještě pěkně dlouho trvat. Nic se zatím nezměnilo. Myslím na Slaďouše a na všechny věci, co bychom mohli dělat. A myslím na Milého a na všechny věci, co jsme kdy dělali.

Mám strach, že dokud neudělám nějakej průser, kterým ublížím všem kolem sebe, tak se nerozhodnu. Já chci být dvakrát! Jedna bude zakoušet nových zážitků, poznávat lidi a další věcí. Druhá bude mít svůj klid a jistotu a stabilitu. Jedna se Slaďoušem, druhá s Milým.
Dohajzlu! Kdybych aspoň dokázala trochu hrát na dvě strany, trochu lhát a vymýšlet si a zkoušet obě varianty. Ale ne, já musim hned při první příležitosti před milým jasně vypadat, že je průser.

Kurvááá!

Návod na posrání života

11. července 2011 v 13:31
Stala se mi strašně zvláštní věc.
Uvolnila jsem se. Byla jsem teď deset dní svá. Se vším svým magorstvím, ironií, veselím, fyzickým vyčerpáním, vším. Perfektní tým na táboře, perfektní účastníci. Sekání dříví do mrtva, příprava indiánské sauny, noční pochod na smrk sama samotinká a setkání s divočákem, cesta zpět divokou cestou s pěti čelovkama na dvacet lidí, hry a divadlo, křičení radosti do vodopádu nad mou hlavou. A taky kontakt s jedním chlapcem. Nechala jsem všecko koňovi a nechala se unášet. Vrcholem byla noc ze soboty na neděli. Nejdřív malování po tělech UV barvami, pak venku na louce, oheň, všichni spolu, kotrmelce z kopce a válení sudů ve dvou, světelný frisbí a svítící náramky, velká louka, kdesi pod námi nějakej tábor a tisíc světlýlek měst a vesnic, jakási plocha polskýho jezera, nejdřív rozloučení, dojetí, skoro slzy skryté za ironizováním, nadšení, kolektiv, objímání. Nakonec jsem si Slaďouše našla a byla s ním, procházky k táboru, povídání, tisíce slov, kterým předcházely letmé pohledy po celej tábor, pak úprk na kopec, abychom viděli východ slunce a za zády měli přicházející bouřku. Mraky jako z obrazu a naproti tomu oranžovo. Sedíme v kopřivách a jsme dosud bez jedinýho dotyku. Začíná lehce kapat a my se rozhoujem, zda si tu dvě hodiny zdřímneme pod celtou nebo půjdeme s ostatními domů. jdeme domů, zuří bouřka, za tu hodinu cesty jsme všichni promočení a klepeme zuby. Snídaně a horkej čaj odstavenej z plotny, on jde spát. Já se rozhoduju, beru spacák a pohankovej polštářek a poslouchám jen srdce a jdu spát za ním. Během čtyř hodin spánku se k sobě přibližujeme jen málo, já vlastně nevím, co mě k němu táhne, ale pocit důvěry je maximální. K lidem často nemám důvěru. Pak spíme a držíme se za ruku, obličej u jeho ramene a je to pro tu chvíli nejvyšší možná blízkost, pak mě drbe ve vlasech a já si jsem teprve teď jistá, že mu jsem taky blízká. Vstávání, balící cirkus, odchod z chaty, spánek ve vlaku opřená o jeho rameno a držení za ruku, beze slov, když slova, tak nevyjadřující situaci, ironie. Cílová stanice, moje, on jede vlakem dál, dlouhé objetí.

Doma strkám hlavu pod zahradní vodovodní kohoutek a nechávám proud týct až mě ledová objímá. Nepomáhá. V potoce je ledovější. Lehám si na trávu a hledím na nebe a pořád jsem mimo, takovej náraz s realitou jsem ještě nezažila. Deset dní svobody lu leží vedle hrozby reality, moudra a hlubokomyslnejch keců o zodpovědnosti.
Sbalim kolo a jedu pryč. Kilometry a obrázky kolem silnice mi pomůžou. Ale v cíli čekaj lidi z reality, můj chlap a jeho svěřenci, co se ně mě tolik těší. Nasadit masku nebo to nebude třeba? Jak to bude? Mám milýho ráda, jsme spolu dlouho. Hodně dlouho. Mám chuť být svá a užívat si volna. Jak se zachovám? Co se bude dít?

Tohleto bylo tak strašně silný... Asi slušná romantika, ale ironie ji trochu zkrotí. On takovej mírnej a asi stydlivej.

Jsou si oba strašně podobní. On i on. Stejný typy. Oba milující pohyb, oba v jádru nejhodnější lidstký bytosti, oba vandrovníci. Slaďouš je hudebník. Je kreativní. Můj milej ne.
Vím co nastane. Budu si s oběma hrát a trápit je i sebe a tohleto je hnus největší. Ale mně se nechce myslet. Nechce se mi to řešit. Slaďouše vlastně nemusím vídat a pak by mě to přešlo. Ale ne, my se budem vídat, jsme domluvení na kafe i na pivo (drahej pivo nepije), čeká nás potáborovka a společný víkendy v kolektivu.
Jejda mane. Tohle je strašně citová záležitost na bázi důvěry. Já chlapy nebalim, ani sem nevěděla, jak se k němu mám chovat. Za těch 5 let jsem se to odnaučila. Tak jsem se chovata přirozene. Tak, jak mi to přišlo.

Že já si tak komplikuju život a nezůstanu ve svejch zajetejch kolejích, stereotypech a předpokládatelných věcech... No a kdo mi řekne, co je správná cesta???

Kde je ono posrání života? Na které straně?