Návod na posrání života

11. července 2011 v 13:31
Stala se mi strašně zvláštní věc.
Uvolnila jsem se. Byla jsem teď deset dní svá. Se vším svým magorstvím, ironií, veselím, fyzickým vyčerpáním, vším. Perfektní tým na táboře, perfektní účastníci. Sekání dříví do mrtva, příprava indiánské sauny, noční pochod na smrk sama samotinká a setkání s divočákem, cesta zpět divokou cestou s pěti čelovkama na dvacet lidí, hry a divadlo, křičení radosti do vodopádu nad mou hlavou. A taky kontakt s jedním chlapcem. Nechala jsem všecko koňovi a nechala se unášet. Vrcholem byla noc ze soboty na neděli. Nejdřív malování po tělech UV barvami, pak venku na louce, oheň, všichni spolu, kotrmelce z kopce a válení sudů ve dvou, světelný frisbí a svítící náramky, velká louka, kdesi pod námi nějakej tábor a tisíc světlýlek měst a vesnic, jakási plocha polskýho jezera, nejdřív rozloučení, dojetí, skoro slzy skryté za ironizováním, nadšení, kolektiv, objímání. Nakonec jsem si Slaďouše našla a byla s ním, procházky k táboru, povídání, tisíce slov, kterým předcházely letmé pohledy po celej tábor, pak úprk na kopec, abychom viděli východ slunce a za zády měli přicházející bouřku. Mraky jako z obrazu a naproti tomu oranžovo. Sedíme v kopřivách a jsme dosud bez jedinýho dotyku. Začíná lehce kapat a my se rozhoujem, zda si tu dvě hodiny zdřímneme pod celtou nebo půjdeme s ostatními domů. jdeme domů, zuří bouřka, za tu hodinu cesty jsme všichni promočení a klepeme zuby. Snídaně a horkej čaj odstavenej z plotny, on jde spát. Já se rozhoduju, beru spacák a pohankovej polštářek a poslouchám jen srdce a jdu spát za ním. Během čtyř hodin spánku se k sobě přibližujeme jen málo, já vlastně nevím, co mě k němu táhne, ale pocit důvěry je maximální. K lidem často nemám důvěru. Pak spíme a držíme se za ruku, obličej u jeho ramene a je to pro tu chvíli nejvyšší možná blízkost, pak mě drbe ve vlasech a já si jsem teprve teď jistá, že mu jsem taky blízká. Vstávání, balící cirkus, odchod z chaty, spánek ve vlaku opřená o jeho rameno a držení za ruku, beze slov, když slova, tak nevyjadřující situaci, ironie. Cílová stanice, moje, on jede vlakem dál, dlouhé objetí.

Doma strkám hlavu pod zahradní vodovodní kohoutek a nechávám proud týct až mě ledová objímá. Nepomáhá. V potoce je ledovější. Lehám si na trávu a hledím na nebe a pořád jsem mimo, takovej náraz s realitou jsem ještě nezažila. Deset dní svobody lu leží vedle hrozby reality, moudra a hlubokomyslnejch keců o zodpovědnosti.
Sbalim kolo a jedu pryč. Kilometry a obrázky kolem silnice mi pomůžou. Ale v cíli čekaj lidi z reality, můj chlap a jeho svěřenci, co se ně mě tolik těší. Nasadit masku nebo to nebude třeba? Jak to bude? Mám milýho ráda, jsme spolu dlouho. Hodně dlouho. Mám chuť být svá a užívat si volna. Jak se zachovám? Co se bude dít?

Tohleto bylo tak strašně silný... Asi slušná romantika, ale ironie ji trochu zkrotí. On takovej mírnej a asi stydlivej.

Jsou si oba strašně podobní. On i on. Stejný typy. Oba milující pohyb, oba v jádru nejhodnější lidstký bytosti, oba vandrovníci. Slaďouš je hudebník. Je kreativní. Můj milej ne.
Vím co nastane. Budu si s oběma hrát a trápit je i sebe a tohleto je hnus největší. Ale mně se nechce myslet. Nechce se mi to řešit. Slaďouše vlastně nemusím vídat a pak by mě to přešlo. Ale ne, my se budem vídat, jsme domluvení na kafe i na pivo (drahej pivo nepije), čeká nás potáborovka a společný víkendy v kolektivu.
Jejda mane. Tohle je strašně citová záležitost na bázi důvěry. Já chlapy nebalim, ani sem nevěděla, jak se k němu mám chovat. Za těch 5 let jsem se to odnaučila. Tak jsem se chovata přirozene. Tak, jak mi to přišlo.

Že já si tak komplikuju život a nezůstanu ve svejch zajetejch kolejích, stereotypech a předpokládatelných věcech... No a kdo mi řekne, co je správná cesta???

Kde je ono posrání života? Na které straně?
 


Komentáře

1 fall fall | Web | 12. července 2011 v 0:36 | Reagovat

tak...teď jsem tě rozklikla, a ...chech...dneska sem psala o čemsi trochu podobným...vlastně už se ani nedivím...u tebe :)

Schvaluju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.