Srpen 2011

Tomu fakt nerozumím.

30. srpna 2011 v 12:39
By mě zajímalo, jak to dělaj jiný lidi. Jako já za celej den nic nestihnu. Nebo mám ten pocit. A to se prosim starám jen sama o sebe a o čoklisko, nechodim pravidelně do práce ani mi ještě nezačla škola. Ale prostě než vyvenčím zvíře, nasnídám se, pouklízím, abych tu kolem sebe měla útulně, mám na vlastní zábavu dost málo času a už zas někam jdu, buďto se psem opět, nebo za někým nebo do některé z brigád nebo něco vyřizovat či shánět ve městě. Do toho občas prát, že, větší úklid (vysávám/vytírám/zametám téměř každej den, bo chlupy psí jsou všude), zajet za někym na dělší čas, vidět se s rodinou, věnovat se přítelům, třeba studovat ty chytrý knihy, co mi tu leží. Na netu nejsem tolik abych si to vyčítala, nesleduju žádn seriály ani filmy, knížky momentálně žádný nečtu, bo se mi nechce. Prosimvás, jak to dělaj ty lidi, co maj na starosti třeba velkej barák, k tomu zahradu, nějaký to dítě, dvě či tři a ještě chodí do práce??? A k tomu mají ještě třeba nějakýho koníčka, sortujou, něčemu se věnujou. To fakt nechápu. Jakože já to takto zvládám velmi příjemně, všemu můžu věnovat tolik času, aby mě to bavilo a těšilo, vím, že bych mohla být rychlejší a výkonnější, ale teď nemám důvod, však už to nebude dlouho trvat a ten stres zase nastane.
No nic, nechám už toho se svou nechápavostí. Jdu si udělat čajík a dokončím konečně toho medvěda (konečně mám totiž vlny na dodělání:)).

pohoda na druhou

25. srpna 2011 v 22:56
Libuju si ve své jinakosti a směle háčkuju v tramvajích z motouzu. Kolemsedící a stojící se buďto usmívají a začínaj hovory (babičci a dědečky) nebo šklebí (puberťáci a zastydlé ženské) nebo ignorují.

Dneska jsem utratila fůru peněz ha hadry a tečkou byly botky. A ani mě to neštve (obyčejně mám tendence vyčítat si neschopnost šetřit). Důvodem mi bylo to, že už si na sebe několik měsíců nic nenakupuju a taky to, že když jsem poslední čas někam vlezla, byla jsem natolik znechucená, že jsem to zase brzo vzdala. Tentokrát to náhodou vyšlo a já si odnesla 4 tílka, jedno triko, dvoje kraťase, dvě sukně, jedny šaty a jeden šátek na paličku makovičku. Z toho tři kusy ze sekáče, zbytek normální obchody. No a ještě ty botky. Nebudu počítat, kolik peněz jsem za ty dva týdny v Brně utratila, bolelo by to.
Krom hader jsem utrácela taky za květiny (na zkrášlení smutnýho bytu) a věci kolem kytek. No a za žrádlo. Mám tolik jídla, že nemusím aspoň 3 týdny strčit čumák do obchodu... Jenže to já nedokážu, samozřejmě:) Pozitivem je, že si docela dost vařím. Negativem, že neodolávám (ani se nesnažím) sladkému. Asi bych se měla začít snažit. Zatím mě to neštve, protože je léto a nemusim trpět v kalhotách, které mě tlačí v pase. Ani nepřibírám, protože jsem pořád v pohybu. S děckem při hlídu, se psem, taky chodím plavat. Jen do běhání se ne a ne dokopat. Dokonce jsem aj běžecky vymóděná na první ranní psí prochajdu a skoro nic nenaběhám. Prostě se mi nechce. Je mi nějak vše jedno, plynu dnama a užívám si je. Stále moc nemluvim s lidma, není důvod. Je mi takto dobře.

Nechci vlastně nic sdělit, jen jsem se zasekla u pc. A přemýšlím nad tím, jak teď spokojeně žiju. Uklízím kolem sebe, vařím si, jsem se psem, brigoším hlídem i kavárnou, zušlechťuju byt a přemýšlím nad jednoduchostma, aby to tu hezky vypadalo. Trochu se mi stýská po milém, ale ne zas tolik, abych si tim kazila tu pohodu.

Zítřek má být hodně horkej. Ráno půjdu na prochajdu a oberu v opuštěných zahrádkách ostružiny a snad i jabka padaný. Pak se nasnídám a spakuju k vodě. Tam budem s psiskem zevlit a plavat tak do jedenácti, víc ne, abychom si neuhnali nějakej úžeh nebo něco podobnýho. Doma si dám lehkej obídek, nejspíš dušený fazolky s něčím. A pak neumřu po cestě busem na hlídání, s děckem zalezem do údolí a budem si tam hrát. Pak domů, přijde kamarádka, půjdem zase k vodě s psiskem a pak si uvaříme dobrou a zdravou večeři, možná mrknem na film nebo otevřem víno a budeme si povídati. A pak už bude pozdě a já půjdu spát:). A jestli bude během dne čas, chtěla bych se zase pustit do medvídka pro děcko. Teď jsem na něj nějakou dobu nešáhla, protože jsem si zlomila háček (a dneska koupila novej:)).

Tak jsem si to tu hezky sesumírovala a jdu do spálovic. papa.

slast stereotypu

21. srpna 2011 v 0:01
Fall teď psala o stereotypech. O životních jistotách, kterých se drží zuby nehty, ač třeba nevědomě.
Co já a stereotypy? Není to tak dávno, co jsem se dušovala, že nesnáším stereotyp. Že je mé jednání spontánní. Že mě nebaví nudnej život. Hahaha. Týden si tu lebedím (ani, lebedím!) ve stereotypu a chrochtám blahem, jak mi to vyhovuje a děsím se následujících týdnů, kdy budu mít víc starostí, míň času na stereotyp. Týden si vstávám každý den v přibližně stejný čas. Ráno probíhá taky vždy stejně. Udělám čaj, napiju se, jdu na vece, na hoďku ven se psem, kde buď jen jdu anebo i semotamo běhám, dle nálady. Pak domů, dát psovi papů. Sednu na zadek a vysokosloupcuju do zblbnutí. Béžová, modrá, zelená, béžová, modrá zelená. Pak už musím začít řešit den a nechce se mi vstávat od háčkování. Udělám si nějakej oběd dle toho, co je třeba sníst dřív. A jím dle toho, kdy jdu se psem a jestli ho beru na odpolední hlídání či ne. Pak jsem s děckem a psem, nebo má psa segra, nebo je pes doma. Po příchodu domů jdu se psem nebo ne, dle programu předtím. Něco sním a jdu buď uklízet nebo prozměnu háčkovat. U háčkování poslouchám různý mluvený slova nebo hudbu nebo ticho. Bavím se celý dny jen se psem nebo s děckem (rok a půl) a sem tam pár slov se segrou při předávce psa či s mamkou děcka při předávce děcka. Do toho si kolem sebe udržuju hezky uklizeno a přemýšlím, jak s minimem investic zútulnit byt. A kupuju v květinářstvích polozdechlý kytky, abych je mohla vypiplat k životu. A přesazuju je, mazlim se s hlínou, dávám je na okna a stoly a mluvim s něma. Když jdu se psem přes den nebo večer, někdy vemu kolobrndu nebo brusle (kde ale hrozí smrt, tak to nedělám moc často, neb to neumim) a jdem kolem řeky. Pes plave a já (dnes) třeba s ním.
Dokázala bych být dobře domácí prdel..., vyloženě si v tom libuju. Dokonce jsem dělala, že nejsem na pc, když mi psala kamarádka (ta má jediná), jestli mi může cinknout ohledně jednoho fesťáku příští víkend (kam se mi mimochodem vůbec nechce - budou tam totiž lidi).

No ale není to zas tak zlý. Zítra nemám hlídání, tak jedem s psiskem na výlet za jeho mátinkou. S chovatelkou jsme si docela padly do noty, tak tam občas jezdím. Zatim se těšim. A to je co říct, protože mě jinak jakýkoliv vytržení z mé nudy obtěžuje.

Nevadí mi mít každej den skoro stejnej, být jen sama se sebou a jen občas s lidma. Pes si se mnou stejně nejlíp popovídá (krom chvil, kdy za něj mluví pudy a chce mě ojet, mamlásek muj milej).
By mě zajímalo, jak zvládnu, až kromě hlída a psa budu mít ještě praxi a kavárnu. Nebo až kromě hlída a psa budu mít ještě školu a kavárnu a chlapa, co se mi vrátí z velkoměsta. A taky bakalářku a státnice (jestli mě teda vezmou zpět, bo na vyslovení ctěného děkanátu stále čekám...) Jak do toho zapracuju režim a odpočinek a nicnedělání?

No jdu spát, už přetahuju.

Můj pes má duši, čtyři nohy, ocas a uši.

19. srpna 2011 v 22:40
Mám psa. Bude mu deset měsíců. Je krásnej, chytrej, přívětivej. A nemá ani malinkatou chybu, protože si se mnou často povídá. Už dřív jsem věděla, že mi prostě jsou psi blízcí. Kamarádila jsem se jako děcko se všema drsoněma v okolí, co jsou na oko zlí, ale rádi se nechaj podrbat a když jim ještě člověk donese nějakou mlsku... jéjej. Vlastně jsem se nekamarádila s jediným děckem z ulice vyjma sousedů, ale se psama. Keci o tom, jak psi rozumí člověku a tak... to každej zná. Pro mě je pes poslední čas hlavně kontakt s živým tvorem, protože na lidi dost často nemám náladu. Svýho psa jsem si vlastně pořídila proto, že se mi rozbíhala deprese a tak sem prostě šlápla do jediné šance, která se mi nabízela, aby deprese nepřišla. A nepřišla. Od té doby pořád nepřišla.
Jasně. Někdy mě pes taky štve. Hlavně mi vadívá jakási omezenost, která z vlastnictví psa plyne. Nemůžu se prostě flákat po městě jak dlouho chci, protože on na mě doma čeká. Samozřejmě se nepočůrá, vydrží dost dlouho sám. Ale svědomí mi to nedovolí. Prostě vím, že by chtěl ven a blbnout, hrát si, cvičit, věhat za ptákama v lese (to je ta chvíle, kdy mě štve:D), smát se na mě. Nebo na kohokoliv. Být s lidma. Miluje lidi (asi vyrovnává mou nechuť k lidem:)). Nemůžu ho nechat u rodičů, i když mají mega zahradu a Aresovi se tam líbí. Protože vím, že tam svokatí, když furt sedí u sousedovic plotu a čeká, kdy se ten jejich magor pes rozběhne někoho zas sežrat. Aby moh muj pes ze sebe taky dělat magora. Nemůžu ho tam nechat, protože mě nebaví poslouchat kecy rodičů, jak se tam nudí. Pes je taky investice a pro člověka, co je věčně bez peněz, je pytel kvalitního žrádla prostě pálka. On i ten pes byl pálka. Ale osud chtěl, abych se zamilovala právě do jeho xichtíku.
A tak je se mnou v Brně, zavřenej v bytě 2+1 a nechápe, co to furt šmodrchám s provázkama a proč stojim u linky a cosi tam dělám a netahám se s nim o švihadlo. A vždycky, když se za nim vrátim domů, může se samou radostí ukňučet, že mě tam zase má. A já si vždycky znova uvědomim, jak je šikovnej, že tam nikdy nic nezničil.

Prostě se chová vhodně a já ho miluji - hodně.

AntiLop

17. srpna 2011 v 20:57
Nic se neděje, mám se fajn. Háčkuju, hlídám, věnuju se psisku, docela hezky jím, jsem hodně venku. Háčkuju. Už sem to řikala?

Jo a dnes jsem viděla Kameloty! Slyšela jsem sice jen dvě a kousek písně, ale ta náhoda se mi líbila:) A tuto taky hráli:

chytit a zaháčkovat

15. srpna 2011 v 20:37
Sama.
V Brně.
A spokojená.
Ovšem uběhl teprve první den, čekají mě ještě dva měsíce.
Teď mám 14 dní, který vyplním jen a jen hlídáním, psem, spánkem, sportem a jídlem. Pak to začne být kapku hustější. A pak zas přijede Milej.
A musim vyzkoušet fungovat, poněvadž mohu mít docela dobře pravidelnej režim. Uvidíme.

Jo a taky jsem začla háčkovat pruhovanýho medvěda:)
Jó bejbe, tak to má být.

děs ze slavnosti

12. srpna 2011 v 22:08
Tak a relativní klídek vystřídala zase minidepka. Vim, že mě to zas za chvilu přejde, proto mini. Zítra jdem kamarádům na svatbu. Přijela segra a předvedla se s velkým halasem ve čtyrech modelech, kterej že je nejlepší. Já stěží vyhrabu dvoje šaty a ještě k nim nemám ani boty, ani svetřík, ani doplňky. Protože prostě už asi rok a půl vůbec nedoplňuju šatník a chodim oblikaná jak šupák. Proč nedoplňuju? Věčně nemám peníze, to si výdycky říkám. Ale spíš to asi bude tim, že si nejsem jistá v situacích, kdy je na mě upřená pozornost. Vim sice, jak se hezky oblíct, aby mi to slušelo, ale prostě to nedělám. Nelíčím se, vlasy nosim věčně ve dvou pletýnkách, aby nezavazely. Nevim, jak mám reagovat na případnej kompliment. Takže jsem byla v těch jedněch šatech, takový retro, hezký. Ale vim, že v nich nemám žádnej pas. Mám rovnou postavu. To se mi nelíbí, i když si uvědomuju, že pořád mám hezký tělo, nešpekatý, svalnatý, aj ženský, ale malý prsa, malej rozdíl mezi pasem a bokama. To mě štve. No a to je druhej důvod, proč se nefintim. Nejsem si jistá svym tělem, a tak ho neukazuju. A přitom když ho někdy někde ukážu, holky závidí a klukům se líbí. Pochvaly na nohy a zadek slyšívám často. Celulitidu neznám. Že by chtěly mít mou postavu. Když si představim ten zítřek, kupa známých a kamarádů a hlavně spousta ženských, co pořád hodnotí a vidí každou nedokonalost a kdo není suverén, toho sejmou. Já nejsem suverén a nerada jsem vidět a přitom mám výraznou povahu, jsem temperamentní, neklidná, jsem vidět, i když nechci. Když si nejsem jistá tím, co mám na sobě, když někdy experimentuju a zkouším něco speciálnějšího, než běžnou nudu, většinou si spíš nejsem jistá a stydim se. I když vědomě vím, že mi to sluší, že umím kombinovat, že je to dobrej model. Nejsem sebejistá, nestojím si za svým chováním, nemám ho dost často ráda, stydim se a neumim se bavit s lidma. Doteď jsem se na svatbu těšila, ale teď už z ní mám jen hrůzu a jen můj milej je důvod, že tam půjdu. Jsem domluvená s kamarádkou, že tam budeme spolu, protože ona tam nezná moc lidí. Myslím teď na večerní oslavě, ne na obřadě. A prý si nemůžu vzít svoje pohodlný polobotky, protože se nehodí a mám si vzít sváteční boty. Žádný nemám. Nebo spíš žádný z těch možnejch nechci. Nelíbí se mi, nejsou pohodlný, nejsem na ně připravená, nebudu v nich mít jistotu. hci svoje boty a na sebe nejlíp pytel i přes hlavu. Jejda to jsou zas asociální sklony. Nechci mezi lidi.

nic se neděje

12. srpna 2011 v 13:11
A teďka se zase nic neděje. Jsem pořád doma u rodičů a občas mi z mamky hrabe, ale docela to jde, mám zásluhy ve formě zavařování darů zahrady a udržování baráku v cajku, takže se nebudu cítit blbě, až budu v zimě odvážet.
Těšim se na víkend. Kamarádi maj svatbu a pak jedem za dalšíma kamarádama na jeden kurz. Milej tam bude přednášet chytrosti a já sbalim kamaráda a půjdeme někam na prochajdu. To bude bájo.
No a od pondělí jsem v Brně a budu tam sama pekelně dlouho, dva měsíce. Jen já a pes. Milej je v tahu. No ale zase se těšim, že budu mít docela čas na psa i na sebe. Chci s ním začít pořádně cvičit, protože je chytrej a moh by toho nejvíc umět, jen kdyby neměl flákače paničku. A taky chci běhat a třeba vytáhnout brusle a jezdit na přehradu. A zase zprovoznit kolo. A být v lesní školce a obdivovat to tam a těšit se, že až budu mít jednou taky bejby, že bude chodit do takovéhle školičky.
No a tohle všecko podmiňuje, že vyjde odvolání a oni mě nevyrazí ze školy, jinak si najdu práci a budu někde za kasou blbnout z lidí. Tuhle variantu si ale nepřipouštím, protože oni se nade mnou slitujou!

dort staronového Frankla

9. srpna 2011 v 22:46
Dneska jsem upekla krásnej dort pro Milýho. Ten si pro něj sice nedošel, ale jde o to gesto práce pro něj. Vlastně peču ráda. Jen jsem povětšinou líná.

Pak jsem taky zjistila, že mám kamarádku. Kromě té jedné, co je už pár měsíců za mořem a té, co má ješitnýho chlapa, mám ještě jednu. Skamarádily jsme se na základce, pak to na chvíli vyšumělo. No a vidíme se jednou za půl roku, častějc to nějak nevyjde. No a dneska jsem se dozvěděla, že jsem pro ni vlastně nejbližší kamarádkou, bo je divná, že prý jí nevyhovují ženy. Tak jsem ji navedla na mou a kamarádkyčíslojedna teorii, že ne ona, ale to ti všichni ostatní jsou divní, poněvadž konformita je zlo. Což nás staví do vynikajícího postavení častoosamocených, žeano.

Zítra jedu do školy pro dobrozdání pančela z průserovýho předmětu, aby mě nevylili nadobro. Snad to vyjde. A pak už budu hodná, slibuju!

(Jó a ještě mám od staronové nejlepší kámošky doporučenou knížku na paličkumakovičku zahleněnou srancama od pana Frankla, toši si ji asi zítra pujčím, abych získala nový náhled na smysl života oujé bejbe.)

kulturní náhled do duše děvčátka

8. srpna 2011 v 16:24
Právě jsem si u pohádky osádrovala ruku (a už to sundala, psát se s tím nedalo:D). Teď ji ještě pomalovat. Na to se těšim.
Další tvořící věc, co bych chtěla udělat, by byla malba na velkej formát. Kandinskij je můj oblibka. Chci si od něj šlohnout pár motivů a malovat. Dotvořit to dle svého. A pověsit v bytě na zeď. Ovšem doma nemám ani velkej papír ani tempery... Tak asi pojedu do města.
Pak taky čtu. Olivera Twista. Jasně, vim, že jsem to měla číst už dávno. Jenže od střední nečtu. A řeknu vám, dělá mi čtení problém. Hlavně proto, že když je tam nějaká smutná pasáž, něco nepříjemnýho, zaklapnu to a nechci to číst. Chtěla bych, aby se měl Oliver dobře. Takový hodný děcko... Měla jsem to tak u televize a filmů, že jsem to vypla, když jsem očekávala, že bude něco škaredýho a smutnýho. No a teď už to mám i u knížek. Jsem nucenej kulturní barbar:D

I s hudbou jsem omezená. Hodně žánrů i jednotlivých písní ve mně vzbuzuje chaos a poslouchám to jen při depresi (a ta se tim pádem luxusně prohlubuje). Třeba Perfect Circle. Ale i v depresi některý písničky přepínám. Třeba Gimie je pro mě vrchol chaosu a symbolizuje mi nejtěžší depresi. Je fakt odporná. Na druhou stranu poslouchám (dle hodnocení druhých) spíše depresivní hudbu. Nebo takovou... smutnější. Ale sháním si pozitivnější, která mě nebude štvát:) Mám moc ráda třeba Radioheady, Framesy, Nicka Cavea, Grizzly Bear, Porcupine tree, Nine Inch Nails, Eggnoise... A kupa dalších. Nebo třeba z vážné mám ráda Griega nebo Arvö Part. Nebo Anja Garbarek je bájo. Nebo ještě mě napadla Cinematic Orchestra. Tam mám nejraději album Ma Fleur.
Celkově ale většinou nemůžu poslouchat jednoho interpreta moc dlouho, to mě začne štvát. Na to jsou dobří kytaristi, jen nějaký instrumentálky bez zpívání. Ti mě neštvou:)

A mám ráda i české. Plíhala, Nerezy, Poupata, Jarrety,dlouhou dobu jsem poslouchávala Mňágu, i Redla si pustím. Klus má dobrý písničky, ale ten jeho sladkej hlásek s kupou ironie mě většinou brzo začne štvát. Ale dobře se na něj běhá, když je člověk nešťastnej. A mám ráda spoustu táborovejch písniček. Vyrostla jsem při tátově kytaře, spousta hudby, piva a pečenejch makrel, hraní s banjem a spousty písniček. Tak mám k tomu vztah.
Poupata třeba poslouchám od loňskýho léta, kdy je jeden kluk hrál na jednom vandru a pak táboře a mně se líbili. A nejraději od nich mám písničku Memento Mori, ale na netu jsem ji nenašla. Možná sem někdy napíšu text.

Jo a na zlepšení nálady jsou Dobří Belle and Sebastian!

co by kdyby

6. srpna 2011 v 14:29
Uvědomila jsem si jednu věc. Neustále mám pocit, že nejsem dospělá a zodpovědná. Že přece nemůžu být. Mám tendence zodpovědnost za své činy (nebo spíš řešení toho, co zeseru) házet na druhý. Na rodiče nebo na přítele.
Myslim, že je to (opět) přístupem rodičů ke mně v době mýho dětství a dospívání.
Byla jsem brána (a nadále jsem), jako nezodpovědná, neschopná, která to nikam nedotáhne. Můj chlap je pro mě v očích rodičů spasením. Když jsme se párkrát skoro rozešli, naši to posléze okomentovali takto:
  • ještě bys nám zůstala na krku
  • kdo by si tě vzal?
  • ještěže máš toho L., máme jistotu
Nemyslí to nijak zle, řeknou to víceméně s vtipem. Ale ten dementní vtip vychází tak jak tak z jejich názoru. Jasně, je to hezký, když mají rodiče rády hocha své dcerky. Ale tohleto? Jsem snad nesvéprávná?
Na jednu stranu chápu, co je k tomu vedlo. Co zapříčiňovalo jejich (nesprávnej) přístup ke mně - dítěti, ke mně - dospívající, ke mně - dospělé. To že jsem dycky byla trochu cvok. Prdlá, urážlivá, ztřeštěná, hyperaktivní. Nemohli očekávat, co kdy udělám. Přes to ale je špatně, že ve mně zafixovali jejich představu, kterou nyní sdílím. Jejich představa, že jsem nezodpovědná, je zapsaná v mym mozku a je dalším mínuskem mýho sebevnímání. A vede pak k tomu, že když si skutečně vyrobím nějakej průser, spolíhám na chlapa, že ho za mě vyřeší. Nebo mi bude opora v tom, když zajdu na t-mobile zeptat se, jsem-li do konce života zadlužená či nikoliv (eště sem tam pořád nešla).
Hm. uvědomění si je první krok. Další je řešení. Nejspíš bych se prostě k všem věcem měla stavět čelem a dycky si znova a znova opakovat, že je to můj boj.
Snad to bude stačit.
Teď jdeme s chlapem ven. S psiskem. Těším se. Krizi máme za sebou a včera jsme se znova bavili o svatbě. Tak lehce. Kolem nás se to totiž všechno žení, vdává a rodí. A dokonce (!!!) se mnou souhlasil v tom, že teď by případné otěhotnění nebyla zas taková katastrofa. A taky mě velice potěšil tím, že na dotaz: za jak dlouho bys skutečnost - jsem těhotná - přijal a začal se na děcko těšit? A odpověď byla: tak den. Bezva:) Udělal mi radost!

žblept

5. srpna 2011 v 21:36
a protože přecházím ze stádia umřu do stádia já se nedám, byla jsem běhat. 3,5 km. jo a těhotná nejsem. tak uvidíme, třeba ty další katastrofy taky nebudou doopravdy.

čtyři bílý stěny

5. srpna 2011 v 12:31
chci někam zavřít, kde nebudu muset být v tom kretenskym životě, jakej teď žiju. chci být někde, kde se mnou budou jednat jako s nemocnou, jako s někým, kdo nemůže mít zodpovědnost. budou se mnou ale jednat správně, respektujícím způsobem. nemanipulovat, neautoritářsky.
proč dohajzlu mamka tu knížku před letama neotevřela víc? proč jí nedošlo, že se mnou musí jednat jinak než se segrama? proč, když sem se vztekala, jí nedošlo, že je něco špatně? že jsem děcko a vztekám se ne proto, že jsem vztekloun a nesnesitelná, ale proto, že křičím proti jejímu přístupu ke mně, že křičím, protože se trápím...

nechce se mi mít svou zodpovědnost a postavit se k sobě čelem s pevnou vůlí, že to postupně zvládnu. nechci řešit všechny ty problémy, protože bych zjistila, že to skutečně problémy jsou. nechci je připustit. a akorát sem čim dál tim víc v hajzlu.

upínám se na budoucnost, že se budu mít líp. ale v koutku mysli stejně vím, že pak to bude pravděpodobně stejně nahovno, jak je to teď. pořád si budu vytvářet nový průsery, protože něco zanedbám. a budu slabá na to, abych se k nim postavila čelem. a tak budu dělat, že nejsou.
nemám žádnou pevnou vůi, proto se mi nechce začít se sebou něco dělat, protože vím, že to stejně ztroskotá.

klec v kleci do kolečka

4. srpna 2011 v 10:32
Myslim, že funguju v kolotoči, ale vypadá to mám dojem vždycky zhruba takto:

V první fázi je doba, kdy vcelku funguju, stíhám většinu svých povinností, nebo alespoň část. Postupně se ale začínaj objevovat hluchý místa, kdy dělám, že kolem mně nehučí kolona úkolů, na který kašlu, dělám, že nejsou. Plním jiný - naprosto nepodstatný věci, jako je třeba teď posledních několik dní úklid doma a zavařování, prostě pomoc mamce. Je snazší dělat tyhle věci, než si skutečně připustit myšlenku katastrof z předchozího článku. O katastrofách ale stále vím a vlastně mě dost stresujou. Vlastně na ně stejně skoro furt myslim.
Pak nastane zvrat - zhroucení systému kamufláže, že se nic neděje. Tento stav se mnou většinou zažívá Milej, ať už reálně nebo jen přes net. V tu chvíli jsem největší chudáček na světě, ze všech svých hlavovejch sranců (ať už ADHD mám nebo ne) dělám velblouda... nebo jo, ony jsou, ale v tu chvíli si je plně uvědomuju a hlavně vidím jejich dopady. Nesnášim svůj mozek, že to tam přeskakuje jinak, než má a že mi to komplikuje život. Nesnášim se a jsem nezvratně přesvědčená o tom, že se stejně jednou zabiju. Už se neřežu, protože je to komplikovaný, ale tohle jsou přesně ty chvíle, kdy bych to udělala. Konec světa.
Potom nastane chvíle, kdy sem naštvaná spíš na svět než na sebe, nebo ne naštvaná, spíš mě ten zkrat nahecuje, že přece nejsem takovej debil, že to zvládnu, že na to mám, že sem přece chytrá, tak toho konečně začnu využívat. Namyslím si většinou spoustu věcí, co bych přece měla dělat. Většinou se jedná o věci prospěšný mně. Nemám tendence být prospěšná lidem. Maximálně tak vymyslim, čím udělat radost příteli (je prej stejně nejspokojenější, když já jsem spokojená). Včera tento večerní stav například zahrnoval, že se musim postarat o jednu kytku s historií, vydělat prachy a koupit si wegett a začít skutečně číst. Raději malé cíle.
Nahecovanost mi vydrží jen chvíli a následuje opět sesuv půdy. Jsme na začátku.

No a takhle plus mínus funguju. Nefunguju. Není tu nějakej moudrej, kterej by z toho vyvodil, kde se stala chyba (už jsi čet mladý svět?)?. No jasně... No budu si tohleto pamatovat a v průběhu všech fází, až zas nastanou, to zkusim doplnit pozorováníma.
Víte, co mě nejvíc sere na hlavovejch sračkách? Že je pak člověk tolik sebestřednej:/

Jo. Furt nemůžu psát komentáře. Nad článkem se objeví: Vyplněný součet je nesprávný. Nevíte, co s tim?

tři věci

3. srpna 2011 v 22:44
Potřebuju nutně tři věci.
Všechny by mohly přijít ideálně zítra.
1. krámy
2. mobil
3. zelenou v ISu
Z každé z nich může být sám o sobě průser jak kráva.

ÁÁÁ, slibuju, že jestli budou nakonec všecky tři v cajku, budu už hodná a nebudu si dělat ze života peklo. Slibuju, že si skutečně najdu psychologa a že se budu snažit pracovat metodou na resty, co se mi osvědčila už jednou. Že budem používat kondom neslibuju.
Prosím, ať je to všechno co nejdřív v pořádku...

jestli sis ještě nevšim, já sem magor.

3. srpna 2011 v 14:05
zasranej svět! kreténská společnost! vybodnout se na všechno.
fakt jako.
kdo to má zvládat s tim, co mu bylo naloženo? furt se snažit, bojovat, chvilku se mít dobře a pak zas de všechno do hajzlu, třepat se, že nebude průser jak mraky. pak ten průser zvládnout a čekat, kdy zas přijde další. každá ta věc je pro mě katastrofou, kterou jistojistě nemůžu přežít.
nesnášim to. nechce se mi to řešit. nechce se mi nic.

chtěla bych domeček, zahradu, mimino, psa. starat se o to a nemuset fungovat ve společnosti.
to bych možná zvládala.
jinak nezvládám nic.

unavuje mě pořád si dokazovat, že to zvládnu, že sem dobrá, že na to mám, že nejsem debil. sem debil a neba mě takhle žít. a nic s tím nenadělám, protože transplantace mozku se nedělaj.

blitků plná hlava

3. srpna 2011 v 1:11
Někdy si přeju vědět, čím to je, že někdy po mně chlapi tolik letí. Neuvědomuju si žádný koketoidní chování, ale něco je musí táhnout. Protože pak právě nastává ten průser, kdy už je nemůžu brát jako kamarády a zbývá mi, opět, jen utéct. Takže vlastně... není možný být ani mezi ženskejma, ale ani mezi chlapama. Odsouzení k samotě.
...
No... ono by nebylo tak špatný být jen sama se sebou. Když bych uměla praktikovat to, co mi tuhle říkal Milej můj. Že prej nemůže nic brát jako tragédii, protože má prostě hrozně rád život. Že prej je život bezva. Takže i kdyby se stalo cokoliv, nemůže se z toho zhroutit, protože má rád život a má rád sebe a prostě ví, že zas bude dobře. Říkal to moudře, ale já si z toho vzala tu podstatu - když se člověk má rád, přežije všechno. Já se ráda nemám, a proto mě sejme cokoliv, mám pocit, že se každou chvíli musí zhroutit svět. Chci se zabít, protože budu klidně srab a podřezat si žíly je jednodušší, než žít sama se sebou. A ještě si z toho dělám prdel, místo abych se nechala zavřít někde, kde mi naimplantujou zařízení, z kterýho budu čerpat sebelásku.

Dneska sem místo eseje vyráběla povidla. Fakt bezva. Víte, jak dlouho trvá, než se ze švestek na stromě stanou povidla? A pak hledáte sklinky, do kterejch byste je dali a nemůžete žádný najít, protože všude jsou marmelády, zavařený ovoce, okurky a podobný zahradní výmysly.
A pak sem si taky četla na jednom blogu, kterej píše taková děsně schopná holka. Jako to je fakt nefér. Proč já musim být magor a jiní jsou v pořádku? Vždyť je ujetý myslet si, že se stejně jednou zavřu, vypnu, konec a teď se na svět budu dívat zvrchu. Nebo svrchu. Jo a teď, o půlnoci, sem uklízela pokoj. Najednou se mi něco chce (jo, byla to výmluva - uklidím pokoj a budu mít kde psát esej).
Víte já ani žádnej pokoj nemám. Nikdy sem neměla pokoj. Protože mám sestry a nevejdem se do baráku. A chtěla bych v Brně pokoj, ale sdílím ho zas s milým a máme debilní starej nábytek a hnusnej koberec a lustr s kytkama a jediný hezký tam jsou moje fialky a zelenej závěs. A doriti chtěla bych nějakej svůj prostor.

To sem fakt zvědavá. Za čtrnáct dní (to budu ještě 14 dní tady???) začnu zas bydlet se psem v Brně. Budem tam sami až do půlky října. To bude pěknej opruz. Na druhou stranu to prospěje vztahu z pozice já-prudič. Nejdřív budu jen hlídat. Takže den se bude skládat v ideálním případě z děcka, psa, zdravé stravy, sportu, knížek. Už to vidim. Pak se k tomu přidá praxe v lesní školce. V ideálním případě mě to nakopne a já začnu přemýšlet nad psaním bakule. Takže dny by se měly skládat z hlídání, praxe, psa, sportu, zdravé stravy, knihovny s teoríí a dikafonem s rozhovory. Hahaha. A do toho si zapíšu ještě směny v kavárně a budu děsně výkonná a schopná a vůbec z toho nepadnu na tlamičku. Jó a ještě k té psycholožce mám začít chodit. A na kožní, aby mi kurva zjistili, proč mi tak dlouho tak moc padaj vlasy. A budu děsně pozitivně naladěná a spokojená s vlastním životem.
...
Dnes sem se na netu dívala na baráky k pronajmutí a ke koupi a našla sem jeden. Líbil by se mně a zahrada psovi a potřebovala bych na něj jen něco přes půl milionu, protože se pravděpodobně rozpadá. A v zahradě jsou ovocný stromy a na dvoře ořech. A vevnitř nejspíš neteče voda. Škoda, že není o tři roky později, pak bych o tom mohla uvažovat.
Stejně si myslim, že mi nejvíc neprospívá chaos. A já žiju v chaosu a neřádu furt.

nic složitýho tour prej

2. srpna 2011 v 13:11
Hm. Nejdou mi psat komentáře. K nikomu. Proooč?

Fall, k mé hlavince makovince. Na odstřel. Fakt jako. Jsem taková..., apatická. Hoďte na mě deku nebo se zabiju.
Momentálně jsem například vyhozená ze školy. Náprava je možná. Jen kdyby se mi chtělo. Esej za mě vpodstatě píše chlap a já se snad vzchopím k tomu napsat odvolání. Jéžiš dovedete si představit ten stav, kdy mi zas na věcech začne záležet a ono už bude pozdě???
Nebo průser číslo dvě. Jak jsme stopovali se Slaďoušem do Prahy, nechala sem v jednom autě mobil. Chlápek řek, že mi ho pošle. Ještě nedorazil! Nejde mi ani o mobil ani o číslo nebo čísla. Jen si zachovalej kousíšek smyslu pro realitu ve mně uvědomuje, že sem už dávno měla zavolat operátorovi, ať to blokne. I když chlápek vypadal důvěryhodně jak mraky.

Kamarádka mi teď říkala jednu myšlenku - střídaj se nám stavy maximální funkčnosti a stavy otálního utlumení. A že prej se asi v tom čase vlastních schopností prostě vyčerpáme a pak mozek relaxuje. No. Možný to je.


Další moje zjištění je, že ironie je nebezpečná. Používám ji dost. Asi až moc. Z vážných situací udělám prdel. Hlavně když se jedná o mě. Protože jinak by mě to moc vzalo a to si nemůžu dovolit.

Musim dopsat tu esej, aby byla aspoň trochu schopná (neschopnou ji neodevzdám), já ji odevzdala, uč opravil, děkan se usmál a vše je v cajku, studentko.

Blééé. Život.