co by kdyby

6. srpna 2011 v 14:29
Uvědomila jsem si jednu věc. Neustále mám pocit, že nejsem dospělá a zodpovědná. Že přece nemůžu být. Mám tendence zodpovědnost za své činy (nebo spíš řešení toho, co zeseru) házet na druhý. Na rodiče nebo na přítele.
Myslim, že je to (opět) přístupem rodičů ke mně v době mýho dětství a dospívání.
Byla jsem brána (a nadále jsem), jako nezodpovědná, neschopná, která to nikam nedotáhne. Můj chlap je pro mě v očích rodičů spasením. Když jsme se párkrát skoro rozešli, naši to posléze okomentovali takto:
  • ještě bys nám zůstala na krku
  • kdo by si tě vzal?
  • ještěže máš toho L., máme jistotu
Nemyslí to nijak zle, řeknou to víceméně s vtipem. Ale ten dementní vtip vychází tak jak tak z jejich názoru. Jasně, je to hezký, když mají rodiče rády hocha své dcerky. Ale tohleto? Jsem snad nesvéprávná?
Na jednu stranu chápu, co je k tomu vedlo. Co zapříčiňovalo jejich (nesprávnej) přístup ke mně - dítěti, ke mně - dospívající, ke mně - dospělé. To že jsem dycky byla trochu cvok. Prdlá, urážlivá, ztřeštěná, hyperaktivní. Nemohli očekávat, co kdy udělám. Přes to ale je špatně, že ve mně zafixovali jejich představu, kterou nyní sdílím. Jejich představa, že jsem nezodpovědná, je zapsaná v mym mozku a je dalším mínuskem mýho sebevnímání. A vede pak k tomu, že když si skutečně vyrobím nějakej průser, spolíhám na chlapa, že ho za mě vyřeší. Nebo mi bude opora v tom, když zajdu na t-mobile zeptat se, jsem-li do konce života zadlužená či nikoliv (eště sem tam pořád nešla).
Hm. uvědomění si je první krok. Další je řešení. Nejspíš bych se prostě k všem věcem měla stavět čelem a dycky si znova a znova opakovat, že je to můj boj.
Snad to bude stačit.
Teď jdeme s chlapem ven. S psiskem. Těším se. Krizi máme za sebou a včera jsme se znova bavili o svatbě. Tak lehce. Kolem nás se to totiž všechno žení, vdává a rodí. A dokonce (!!!) se mnou souhlasil v tom, že teď by případné otěhotnění nebyla zas taková katastrofa. A taky mě velice potěšil tím, že na dotaz: za jak dlouho bys skutečnost - jsem těhotná - přijal a začal se na děcko těšit? A odpověď byla: tak den. Bezva:) Udělal mi radost!
 


Komentáře

1 fall fall | 7. srpna 2011 v 15:28 | Reagovat

přečetla jsem, a nevím, co bych na to teď napsala.
Nemůžu a nechci být egoistická, ale nemůžu ti poplácat rameno. V tomhle ne.
To, o če jsi psala, pro mě bylo (a bohužel stále docela je) zakořeněný jako trapná trapná slabost...co se týče chlapů...
Proto jsem sama, protože jsem žádnýho chlapa nepustila k sobě natolik, aby mi mohl pomoct. Žehlení průserů absolutně namátkou...
Napíšu víc později, a odpověděla jsem ti u mě na tu zodpovědnost

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.