Můj pes má duši, čtyři nohy, ocas a uši.

19. srpna 2011 v 22:40
Mám psa. Bude mu deset měsíců. Je krásnej, chytrej, přívětivej. A nemá ani malinkatou chybu, protože si se mnou často povídá. Už dřív jsem věděla, že mi prostě jsou psi blízcí. Kamarádila jsem se jako děcko se všema drsoněma v okolí, co jsou na oko zlí, ale rádi se nechaj podrbat a když jim ještě člověk donese nějakou mlsku... jéjej. Vlastně jsem se nekamarádila s jediným děckem z ulice vyjma sousedů, ale se psama. Keci o tom, jak psi rozumí člověku a tak... to každej zná. Pro mě je pes poslední čas hlavně kontakt s živým tvorem, protože na lidi dost často nemám náladu. Svýho psa jsem si vlastně pořídila proto, že se mi rozbíhala deprese a tak sem prostě šlápla do jediné šance, která se mi nabízela, aby deprese nepřišla. A nepřišla. Od té doby pořád nepřišla.
Jasně. Někdy mě pes taky štve. Hlavně mi vadívá jakási omezenost, která z vlastnictví psa plyne. Nemůžu se prostě flákat po městě jak dlouho chci, protože on na mě doma čeká. Samozřejmě se nepočůrá, vydrží dost dlouho sám. Ale svědomí mi to nedovolí. Prostě vím, že by chtěl ven a blbnout, hrát si, cvičit, věhat za ptákama v lese (to je ta chvíle, kdy mě štve:D), smát se na mě. Nebo na kohokoliv. Být s lidma. Miluje lidi (asi vyrovnává mou nechuť k lidem:)). Nemůžu ho nechat u rodičů, i když mají mega zahradu a Aresovi se tam líbí. Protože vím, že tam svokatí, když furt sedí u sousedovic plotu a čeká, kdy se ten jejich magor pes rozběhne někoho zas sežrat. Aby moh muj pes ze sebe taky dělat magora. Nemůžu ho tam nechat, protože mě nebaví poslouchat kecy rodičů, jak se tam nudí. Pes je taky investice a pro člověka, co je věčně bez peněz, je pytel kvalitního žrádla prostě pálka. On i ten pes byl pálka. Ale osud chtěl, abych se zamilovala právě do jeho xichtíku.
A tak je se mnou v Brně, zavřenej v bytě 2+1 a nechápe, co to furt šmodrchám s provázkama a proč stojim u linky a cosi tam dělám a netahám se s nim o švihadlo. A vždycky, když se za nim vrátim domů, může se samou radostí ukňučet, že mě tam zase má. A já si vždycky znova uvědomim, jak je šikovnej, že tam nikdy nic nezničil.

Prostě se chová vhodně a já ho miluji - hodně.
 


Komentáře

1 Veru Veru | 30. srpna 2011 v 12:51 | Reagovat

I tohle znám ;-) Jako malou mne jeden pes pokousal, ale já se nezlobila. Začala jsem přemýšlet, proč to udělal. Od té doby jsem paradoxně hrozně chtěla psa. Chtěla jsem jaksi odčinit tu chybu, co jsem udělala s tím sousedovic psem. Teď už vím, že soused prostě nemá rád děti. Má s nimi špatné zkušenosti. Takže to nebyla má chyba a chápu ho. Taky nemám ráda kombinaci dítě+zvíře. I když sama nejsem dospělá :-)

2 ven ven | Web | 30. srpna 2011 v 23:29 | Reagovat

No já tu kombinaci dítě-pes mám ráda, naopak mám k ní spoustu kladů, prospěchů pro všechny strany (teda asi kromě mně, že:)). Pes i dítě si zvykaj, že nejsou pupkem světa, že někdy prostě musím věnovat pozornost tomu druhýmu. Kór u děcka/psa jedináčka je to podle mně možnost, jak mu dávat zažít partnera-soupeře-kolegu-"sourozence". Rozvíjí to děcko co se vztahu k nelidským tvorům týče, není-li psomajitelec blbec, naučí děcko, jak se k psu chovat - s důvěrou ale i respektem a úctou. Stejně tak to naučí svého psa. Taky jako pozitivum přidávám jistou dávku znečištění sterilního prostředí, co se kolem některejch dětí často vyskytuje. Prostě mi pes přijde pro dítě jako skvělej prostředník k mnoha situacím.

Můj první pes taky neměl rád děti a jejich chaotickej pohyb, tenhle muj haf je k dětem perfektní.
A pokousaná sem byla též, podpbné důvody, jak u tebe:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.