nic složitýho tour prej

2. srpna 2011 v 13:11
Hm. Nejdou mi psat komentáře. K nikomu. Proooč?

Fall, k mé hlavince makovince. Na odstřel. Fakt jako. Jsem taková..., apatická. Hoďte na mě deku nebo se zabiju.
Momentálně jsem například vyhozená ze školy. Náprava je možná. Jen kdyby se mi chtělo. Esej za mě vpodstatě píše chlap a já se snad vzchopím k tomu napsat odvolání. Jéžiš dovedete si představit ten stav, kdy mi zas na věcech začne záležet a ono už bude pozdě???
Nebo průser číslo dvě. Jak jsme stopovali se Slaďoušem do Prahy, nechala sem v jednom autě mobil. Chlápek řek, že mi ho pošle. Ještě nedorazil! Nejde mi ani o mobil ani o číslo nebo čísla. Jen si zachovalej kousíšek smyslu pro realitu ve mně uvědomuje, že sem už dávno měla zavolat operátorovi, ať to blokne. I když chlápek vypadal důvěryhodně jak mraky.

Kamarádka mi teď říkala jednu myšlenku - střídaj se nám stavy maximální funkčnosti a stavy otálního utlumení. A že prej se asi v tom čase vlastních schopností prostě vyčerpáme a pak mozek relaxuje. No. Možný to je.


Další moje zjištění je, že ironie je nebezpečná. Používám ji dost. Asi až moc. Z vážných situací udělám prdel. Hlavně když se jedná o mě. Protože jinak by mě to moc vzalo a to si nemůžu dovolit.

Musim dopsat tu esej, aby byla aspoň trochu schopná (neschopnou ji neodevzdám), já ji odevzdala, uč opravil, děkan se usmál a vše je v cajku, studentko.

Blééé. Život.
 


Komentáře

1 fall fall | 2. srpna 2011 v 20:59 | Reagovat

tohle přesně jsou ale "symptomy" toho ADHD...nechci tě nijak strašit, to zdaleka ne, akrát spíš moc dobře chápu, jak ti je...

i s tím telefonem...

Můj včerejšek:
Začlo to už v noci, kdy se mě zdálo o Martinovi (jeden 18tiletej klučina z tábora)...
Pak jedu do práce do Kuřimy, na nádraží si říkám tyjo, já asi nemám klíč, ale...nepodívala sem se (stejně bych to nestíhala domů a zpátky, takže radši risk, že bude někdo v Kuřimi doma!!!)
V Kuřimi sem samozřejmě klíče nenašla, nikdo nebyl doma, neměla jsem kredit, telefonní číslo, tužku ani papír, tužka a papír se mě nechtěl kupovat, takže sem to lajzla "navostro" a jela zpátky do Brna. Tam sem hned při čekání na bus  potkala Jasana s Dlouhovlasou(a místo abych jim řekla Čau nebo cokoli, jak největší píča sem se otočila zádama a dělala, že tam nejsem, potila se a cítila se hrozně...).
Oddech ve městě..Hehe, sem nechala peněženku (asi s litrem) na veřejných záchodkách (naštěstí tam byla, ale tyjo, takový stres a takový běh sem už dlouho nezažila), načež při návratu domů sem nechala klíče babičce venku, a asi půl hodiny seděla na schodech u nás v paneláku, sosala přes stěnu domácí net a hladově a žíznivě čekala, až se babička vrátí zvenku....

Omluvu do Kuřimi sem poslala z netu (kde sem horkotěžko našla číslo) asi až v osm večer.

Takovýhle fungování nebylo dřív vůbec vyjímka...
kurvafix!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.