slast stereotypu

21. srpna 2011 v 0:01
Fall teď psala o stereotypech. O životních jistotách, kterých se drží zuby nehty, ač třeba nevědomě.
Co já a stereotypy? Není to tak dávno, co jsem se dušovala, že nesnáším stereotyp. Že je mé jednání spontánní. Že mě nebaví nudnej život. Hahaha. Týden si tu lebedím (ani, lebedím!) ve stereotypu a chrochtám blahem, jak mi to vyhovuje a děsím se následujících týdnů, kdy budu mít víc starostí, míň času na stereotyp. Týden si vstávám každý den v přibližně stejný čas. Ráno probíhá taky vždy stejně. Udělám čaj, napiju se, jdu na vece, na hoďku ven se psem, kde buď jen jdu anebo i semotamo běhám, dle nálady. Pak domů, dát psovi papů. Sednu na zadek a vysokosloupcuju do zblbnutí. Béžová, modrá, zelená, béžová, modrá zelená. Pak už musím začít řešit den a nechce se mi vstávat od háčkování. Udělám si nějakej oběd dle toho, co je třeba sníst dřív. A jím dle toho, kdy jdu se psem a jestli ho beru na odpolední hlídání či ne. Pak jsem s děckem a psem, nebo má psa segra, nebo je pes doma. Po příchodu domů jdu se psem nebo ne, dle programu předtím. Něco sním a jdu buď uklízet nebo prozměnu háčkovat. U háčkování poslouchám různý mluvený slova nebo hudbu nebo ticho. Bavím se celý dny jen se psem nebo s děckem (rok a půl) a sem tam pár slov se segrou při předávce psa či s mamkou děcka při předávce děcka. Do toho si kolem sebe udržuju hezky uklizeno a přemýšlím, jak s minimem investic zútulnit byt. A kupuju v květinářstvích polozdechlý kytky, abych je mohla vypiplat k životu. A přesazuju je, mazlim se s hlínou, dávám je na okna a stoly a mluvim s něma. Když jdu se psem přes den nebo večer, někdy vemu kolobrndu nebo brusle (kde ale hrozí smrt, tak to nedělám moc často, neb to neumim) a jdem kolem řeky. Pes plave a já (dnes) třeba s ním.
Dokázala bych být dobře domácí prdel..., vyloženě si v tom libuju. Dokonce jsem dělala, že nejsem na pc, když mi psala kamarádka (ta má jediná), jestli mi může cinknout ohledně jednoho fesťáku příští víkend (kam se mi mimochodem vůbec nechce - budou tam totiž lidi).

No ale není to zas tak zlý. Zítra nemám hlídání, tak jedem s psiskem na výlet za jeho mátinkou. S chovatelkou jsme si docela padly do noty, tak tam občas jezdím. Zatim se těšim. A to je co říct, protože mě jinak jakýkoliv vytržení z mé nudy obtěžuje.

Nevadí mi mít každej den skoro stejnej, být jen sama se sebou a jen občas s lidma. Pes si se mnou stejně nejlíp popovídá (krom chvil, kdy za něj mluví pudy a chce mě ojet, mamlásek muj milej).
By mě zajímalo, jak zvládnu, až kromě hlída a psa budu mít ještě praxi a kavárnu. Nebo až kromě hlída a psa budu mít ještě školu a kavárnu a chlapa, co se mi vrátí z velkoměsta. A taky bakalářku a státnice (jestli mě teda vezmou zpět, bo na vyslovení ctěného děkanátu stále čekám...) Jak do toho zapracuju režim a odpočinek a nicnedělání?

No jdu spát, už přetahuju.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.