Září 2011

takhle otevřený nitro mám, protože na to konečně přišli

19. září 2011 v 23:33
Dneska jsem si v duchu zajuchala.Sestra mi potvrdila, co jsem už nějakej čas tušila. Karty se obrací. Moje nevděčná (a vlastně nereálná) role v rodině je minulostí, nastává nový čas. Hej. Vstříc novým zážitkům. Dobře. O co jde? Až do nedávné doby jsem byla považována mými rodiči za nezodpovědnou, která má nejistý vyhlídky. Jak jen dopadnu? Jak jen se uplatním v životě se svým temperamentem, neschopností, nevůlí a čim všim ještě? Ještěže aspoň ten její chlap je co k čemu. On se o ni postará. Jen aby to ale ona nějak nezesrala... Tak zhruba doteď.
No a? A vypadá to, že naši svůj názor přehodnotili. Že prej jsem zodpovědná a tak. A prostě..., to je jasný jejda neasi. Když se podívaj na život můj a na život starší (dosud opěvované a chválené) sestry, doprčic je naproso jasný, kdo je zodpovědnější. Studuju školu, která pravděpodobně bude korespondovat s mým budocím pracovním zaměřením, mám perspektivní vztah (naši mého chlapiska zbožňují, eh), vydělávám si, můj pes není nezvladatelná příšera, ale vychovaný krásný výstavní kousek, pěstuju kytičky, káčkuju medvídky, sportuju a chodím do přírody. Taky si vařím makrobiotický polívky a nepiju alkohol, opouštím práci po nocách a přesunuji se k práci přes den. Jo, to já dělám. Oni totiž rodiče rádi vidí zajištěnou budoucnost svých dětí (ne, vážně se tomu nedivim). Chtějí vědět, že jim ti haranti nezůstanou na krku. A chtějí vidět, že se svým životem dobře nakládají, nehazardují se zdravím a tak.
Jako nedivím se, že se jim líbí, jak žiju. Mně se to taky líbí. Já jsem totiž dost usedlá a zaprdlá a nemám tendence vybavovat se po hospodách s pochybnými přáteli (co na tom, že vztahy nebuduju skoro vůbec, to mátinka nepovažuje za důležitý).

Víte žárlila jsem na sestru, ale jen proto, že jsem nikdy neměla to ocenění od našich, co ona měla. Jsme sestry kousek od sebe a ona je starší a to srovnávání je prostě přirozený, ale naši to moc nezvládli. Nezažila jsem moc úspěchů a ty co byly, byly často přiřknuty sestře.
Jó, ale sestru mám ráda, ona toho nikdy ani za mák nezneužívala. Náhodou..., mnoha věcí si na ní nesmírně vážím. Skromnosti hlavně.

Ale jsem ráda, že jsem já:) A jsem ráda, že po těch letech slyším, že jsou se mnou naši spokojení. Sice nikoliv z jejich úst (na to se u nás nehraje), ale z úst sestry mladší, přetlumočeno.
A víte vy co? Myslim si, že tohleto je nakop pro mě jak prase. Že moje sebesračky vycházející nejspíš právě z toho zneuznání rodiči, by tímto mohly odplout do zadních šuplat paličky makovičky a já budu šťastná až do smrti. Jeah bejbe.

A jedna netematická (anebo tematická, ony se ty propojení najdou všude všade). Řekněme třeba, že jsem sama v Brně a že mi chybí chlapisko moje drahé. Nicméně nepodléhám depkám a těším se na babskoletní vandřík! Aneb plány jsou nutné.

Potřebuju

19. září 2011 v 0:41
věřit, že se to zlepší. Během dost krátké doby se ze mně stal člověk neschopnej komunikovat s lidma. Skutečně mi to dělá problém a kontaktu s lidma se vyhýbám. Netěší mě, stresuje mě, nechybí mi, když ho nemám. Jak k tomu došlo? Proč to tak je? Můžu jen tápat, domnívat se. A nejspíš i doufat, že se to nějak změní.

Myslím si, že důvod bude v ým celoživotním odlišení od lidí. Nikdy jsem neměla blízkého přítele, kamaráda, důvěrníka (myslím tím onu nejlepší kamarádku), nevydržela jsem s žádnou holkou, každá mě nějakým způsobem začala štvát. V kolektivu holek jsem se nikdy necítila dobře, ovšem je zde i varianta, že jsem nepotkala dobrý kolektiv. Kamarádila jsem se proto spíš s klukama, ale každý ví, k čemu to dost často vede. Přesto jsem ale prvního blízkého člověka měla kluka - kamaráda.
Kamarádku jsem potkala až před dvěma lety. Je to osoba dosti zvláštní, s názory jinými, se zjevem jiným, s psycho stavy. Kromě ní jsem samozřejmě přátelila s dalšími lidmi, ale z mé strany se nejednalo (a nejedná) o vztahy nijak moc hluboké. Ovšem už pět let mám přítele jakožto chlapa mého. Pět let. Je úžasný a dokonalý a nejlepší. Samozřejmě krize byly (z mé strany, protože se snadno zamiluju, ble ble fuj, jsem blběna). On je pro mě nejbližší osobou. Určitě se v mém vztahu k němu najde řada patologií, ale to teď neřeším.
Vraťmě se ke mně a lidem jakožto přátelům. Nikdy jsem nebyla součástí kolektivu a zpětně se domnívám, že jsem se ze společenství lidí sama dobrovolně vyšachovávala. S notnou dávkou sebelítosti, že jsem nezapadla, že se se mnou nebaví apod. Omyl. To já se nedovedu bavit s lidmi.
Řekněme si to hezky narovinu, prostě mě druzí lidi nezajímají. Dost často s nimi vedu rozhovor jen ze slušnosti, přikyvuji, ptám se na detaily, ale dá mi to pekelnou práci, protože je to čistě rafinovaná záležitost, kdy mozek pracuje na plné obrátky, abych byla společenská a ptala se na věci, co obyčejně lidi zajímají. Sama o sobě takový problém mluvit nemám, vpodstatě je mi totiž jedno, že o mně někdo něco ví, co si o mně pomyslí, jsem nad to (možná až uměle přehnaně, nevím) povznesená. Toto ovšem se děje v případě, že mám dobrou náladu, když nejsem ve stresu, když jsem vpohodě.
Jiná situace nastává, když v pohodě nejsem. Když mě něco žere, když se něčím trápím, když jsem z něčeho ve stresu (a ani si to zatím nemusím uvědomovat). To pak nastává problém komunikovat vůbec. To mám pak chuť být sama, zalézt, nebýt mezi lidmi, kteří se mnou chtějí zabředávat do rozhovorů, které jsou pro mě tak náročné.

Od pátku jsem mezi lidmi. Řeknu vám... náročné. Když jsme v půli času s milým dojeli na byt, kde jeho majitelé ještě nebyli, byla jsem tak ráda! Než přijeli, zregenerovala jsem síly (háčkovala jsem a poslouchala namluvenou povídku, vrchol klidu). A pak jsem zase měla chvilku sil na to společně povečeřet a zahrát si stolní hru. Dnešek jsem teda docela slušně projela. Fakt jsem se celej den snažila přežít. Mrzí mě, že milej mě chtěl představit všem svým novým známým z kurzu, chtěl mě ukázat. Tohle je ta moja baba! A já jim sice podala ruku, usmála se, ale jinak jsem se nezapojila nejspíš do žádného rozhovoru a byla celý den nervózní. A vlastně nebyl příčinou samotný kontakt s lidmi, ale spíš když nejsem v pohodě z různých příčin, když nemám svoje jistoty, když se něčím stresuju, je pro mě kontakt s lidmi hrůza.

Co jsou moje jistoty? Co potřebuju pro to, abych byla v pohodě? Co ve mně vyvolává stres? Myslím teď ty nejprimárnější jistoty, nejvnitřnější pro mou osobu... Nejspíš... ve většině času, je to jistota v milého. Přiznávám, lpím na něm jak blázen. Moc si ho vážím. Jsem typická histerka a žárlivka (respektive byla bych, dal-li by mi příčinu). Jsem s ním dlouho a pořád jsem o něm přesvědčená, že je nejlepší. Velice lehce sama sebe přesvědčím o tom, že je něco v nepořádku. Moc snadno podlehnu (mylnému) dojmu, že jsem všecko posrala, že se chovám jak debil, a proto mu už určitě v hlavě šrotuje, proč se mnou vůbec je. Takže to je moje jedna jistota-nejistota, jejíž nestailnost si vytvářím sama ve své hlavě. Vpodstatě vím, že jsem pro něj jediná a bla bla.
Další momentální jistota je jakási nutnost zázemí. Že mám kde spočinout, kde se můžu schovat, být, kde je to moje (byť jen pro tu chvíli). Dle okolností mi stačí zákoutí v lese, srst mého psa, kam můžu zabořit obličej, kolo, na kterém můžu ujet. Jindy je to pro mě byt. Tady vidím trochu problém z toho, že si ten prostor příliš přivlastňuji. A Protože tu teď nějaký ten týden bydlím bez milého, uvědomuju si riziko toho, až sem zas přijde. A já to budu vnímat jako narušení osobního prostoru. Toto mám asi z důvodu, že v mé rodině jsem nikdy neměla vlastní prostor a utýct nebylo prostě kam.
No a třetí jistotu, kterou momentálně vnímám jako nutnost pro mý fungování, je jakási orientace v tom, co bude následovat. Že nejsem nervózní z toho, co bude a jak to bude. Systém, áno. Vím, že bych potřebovala pravidelnost a stejnost dní. Trochu dost to ale vede k tomu, že se vyhýbám věcem, co jsou mimo, který nevim, jak se vyvinou. Mám tendence couvat nebo spíš vůbec nekývat na pozvání někam, na spontánní akce, udělání něčeho pro někoho, protože to s sebou nese stres a ten nechci. Což není tak úplně dobrý. Kvůli tomu bych třeba tento víkend nestopovala, nebyla v Praze na koncertech, neviděla lidi z tábora (ne, neprotiřečím si, nemluvila jsem s nimi a po koncertě z hospody odešla), nedostala palmu na kytaru (protože -jeden můj kamarád měl kytaru s palmou-), nepotkala Plíhala, nemilovala se na posedu, nehrála Krávy, nejedla nejlepší večeři, nebyla na Halíkovi, nehrála v úspěšným divadle, nestavěla kozy, skoro nechytila svatební kytku a to je asi tak všechno z pozitiv.

Tak a protože jsem už totálně hotová, jdu do sprchy a tady máte tu písničku s palmou a Fall, napíšu ti na maila odpověď, jen co o tom popřemýšlím, jo?