Říjen 2011

zasociálničit se mezi lidma?

27. října 2011 v 11:05
Tak druhej den s blbou náladou. Nevyznám se v tom, nakolik si to vsugerovávám a z negativních zážitků udělám ještě negativnější a nakolik blbá nálada zvnitřku způsobuje negativnější vnímání jindy neutrálních prožitků. Potřebovala bych být s kamarádkou a mluvit s ní o tom, ale nejde to. Není čas. Místo toho jedu na prodlouženej víkend s nějakýma lidma dopryč a nechce se mi tam a asi to jako v konečnym důsledku nebude vůbec špatný, ale nejraději bych zůstala doma se psem, internetem a háčkováním a pomalu tu umřela. Tam budou lidi (ble), povinnost komunikace (ble ble), hnusný jídlo, bečka piva, neustálý tlaky (ač jindy tu společnost považuju za velmi příjemnou a netlakovou, teď je pro mě cokoliv s lidma náročný). Na druhou stranu tam bude určitě topení v kamnech, krbu, sekání dříví, skřehlý prsty a čepice se šátkem proti omrzlým uším, les a pouštění draka a volno, čas, snad i prostor kam zalízt spát, číst, háčkovat.

Tak vzhůru do toho. A vytřískat z toho sobecky to, co chci.

libo čerta na zeď ...

26. října 2011 v 12:32
Mám pocit, že se to brzo začne sypat. A je to zvláštní. Zatim se ještě pořád mám dobře. Zatím všechno zvládám a zatím mě všechny moje činnosti baví. Více či méně, ale baví. Pořád je to všechno spíš dobrý a vpodstatě nemám z čeho mít strach. Mám stres z toho, že začne stres. Pěkná kravina... Souvisí to kromě povinností, kterých je docela dost (hlavně škola) i s tím, že nevěřím své dlouhotrvající psychické pohodě. Mám obavu, že ta pohoda zkončí, že zas pudu do hajzlu. Jak kdybych měla tušení deprese, která má zase přijít...
Co dělám, mě baví.
Baví mě škola i úkoly, co z toho vyplývají. Mírnej stres, je toho poměrně dost. Chjtěla bych to mít z krku. Vím o jednom restu, co mám - opakovanej předmět. Věřím si, že to zmáknu, ale sere mě, že sem už neudělala věci předcházející zkoušce, esej a prezentaci a vůbec... Odkládám to pořád.
Pak musím ještě sehnat jednu praxi a i na to se vpodstatě těším. Asi půjdu do nějaké nemocnice k dětem, uvidím roli herního specialisty a tak. Chci znát svou reakci a svý schopnosti, co se nemocných dětí (onkologických pacientů, dětí s leukémií a podobné hrůzy) týče. Chci znát svou míru, svou odolnost. Nicméně..., trochu nemám čas. V pracovním týdnu vůbec, sem tam volnej víkend.
Mám brigádu a potřebovala bych ji překopat. Zabírá mi děsnýho času a mohla by míň, jenže to znamená rozhovor s mejma požadavkama a do toho se mi ani trochu nechce...
Dobrovolničím ve školce, to je fajn. Mohla bych tam chodit sem tam vařit, ale není čas, škoda. Velká.
Další věc jsou finance. Vydělávám dost, ale dost taky utrácím. Myslim, že za měsíc za sebe protožim kolem osmi tisíc, což je docela mazec. Nájem a tak něco sežere, hlavně jídlo. Kafíčka. A vlna na háčkování:) Měla bych líp hospodařit a nechávat si na účtě rezervu. Časem.
Háčkování, moje milé. Chtěla bych víc času. Chci začít plést, koupila jsem si naprosto dokonalou vlnu na svetr. Chci ho udělat sama. Chci šít. Potřebuju na to šicí stroj:) Ale to jsou záliby a musí skoro furt stranou. Už dva týdny mi doma leží netknutá háčkovaná miminkovská deka. A medvěd pro Fall nemá hlavu (:)).
Pořád běhám od jednoho k druhýmu. Do toho bych chtěla trávit čas se psem a s chlapiskem a třeba i někdy někam zajít a mluvit s lidma. Zatím jsem z toho tóča celotýdenního tak vyfluslá, že na lidi nemám energii, raděj jdu na kafe sama s klnížkou nebo háčkováním.
Když přijdu večer domů, měla bych číst chytrou literaturu k bakalářce nebo do školy, nebo chytrou jen tak pro sebe, pro svůj zájem. Ale mám energii jen tak sníst chlapem udělanou večeři (fakt mi dělá večeře a venčí psa a stele postel!) a svalit se vyčerpaně do křesla, pustit na PC nějakej čtenej román na pokračování nebo něco a chvíli háčkovat. Pak se umýt a zalízt do postele a doufat v zázrak a nafouknutí noci do více hodin. Nějaký postelový hrátky moc nehrozí, protože sem unavená. A ráno zas.
A každej den jinej, obědy nehrozí, není kde ani kdy. Ani za co. Ježiš já se fakt bojim, že to nebude fungovat. Zatím to jde, zatím mě každá ta věc vlastně baví. Ale vim, že nezvládám všechno co bych měla. A taky vím, že mi to vlastně nevyhovuje. Chtěla bych normální život. Přes týden práce, s chlapem večer vínko a dobrý jídlo a pak si sem tam pustit film a o víkendu do lesa nebo za rodičama (zase sem nebyla doma víc než měsíc) nebo na vandr nebo do kina nebo do hospody nebo jen tak zevlit doma a šít patchworkový deky a rýpat se v květináčích.

Přijde mi to fakt hnusný, tak nějak čekat, kdy to zkončí a já zas budu v hajzlu...

život

23. října 2011 v 18:09
Dnes jsem ráno zažila pěknou chvíli. Byli jsme s psiskem venku, jen tak kolem paneláku cvičit. A na jednom místě, kam on s oblibou běhá štěkat na ptáky na stromech, jsem se zastavila, on byl zrovna zaujat něčím jiným a stála jsem v úžasů nad zvukama. Ptáků. Vůbec nezpívali nebo neřvali jinak. Jen prostě žili v tom kousku lesa. Kosi šmejdili dole ve spadaným listí, sýkory bláznivě lítaly ze stromu na strom, jakejsi jinej malej ptáčik s kamarádama dělali podobné, pro mě chaotické nutnosti. Strakapoud lezl po modřínu a hledal snídani, občas do něj ťukl zobanem, ale jinak jen škrabkal drápkama při přesunu za lepším soustem. A dvě sojky se honily jak bláznivý, protože jedna ukořistila nějakou dobrotu vítězoslavně ji držela v zobáku. No a ta druhá záviděla. Psisko jsem umravnila k noze a vysvětlila mu, že teď si budu chvilku opeřence užívat já. Bomba. No a pak jsem mu dala volno a divadlo zkončila, psisko vlítlo do lesa a všechny vykázalo do patřičnejch mezí.
Ale ta desetiminutová souhra okraje lesa u našeho paneláku mi zadělala na pěknej den. Jdu háčkovat rastamedvěda pro Fall, než přijede chlapisko. Víc takovejch dní.

alkohol a páni kluci

21. října 2011 v 17:09
Ach jo,proč já to dělám? Celej den mi je mírně zle. Jo. Včera jsem pila alkohol. Obyčejně nepiju. Ale když to byla taková fajn příležitost... Čtyři piva. Po jaké době? Koncert kamarádů kapely v jednom příjemném cafečku v Br. Pak se ještě hrálo na kytary a zpívalo a balo příjemně.
A já si zas uvědomila, jak je zvláštní, že nemám přirozeně stanovenou hranici mezi velkým přítelstvím a něčím víc u pánů kluků, které mám ráda. Které mám zapsané. Sexuálního v tom nic není. Nepřitahují mě. Ale můj cit k nim, to, že mi na nich záleží, to nemám jasné. Když si dám alkohol, byla bych schopná se s někým z nich začít líbat, ačkoliv v tom není žádná touha po něčem. Jen prostě ten cit k blízké osobě. Ale miluju jen to své chlapisko. To vím přesně a jasně.
Prostě zvláštní. Ještěže máme tu morálku. A ještěže mám mozek, kterej ví, co se smí a co ne:)
A ty pány kluky vždycky raději varuju, že když piju, jsem přítulná a že to vlastně vůbec nic neznamená. Naštěstí oni ví:)
Ale běžně se s nikym nelíbám, jen s tím svým:D

Tak znova. Od zítřka hubnu.

16. října 2011 v 15:35
Jakože nedivim se, že přibírám. Jednou to přijít muselo. Prostě nemůžu jíst jako kluk v pubertě. Uznávám. Jsem holka a je mi víc než dvacet (o trochu).

Shrňme to. Mám vcelku vpohodě fyzičku. Mluvit můžu i při svižné chůzi do kopce, nezadýchávám se určitě víc, než druzí, spíš méně. Mám sílu v nohách z koloběžky, ale asi ne vytrvalost, svalíky začnou bolet při běhu. Chce to ale morál a běžet dál a ono to pak přestane. Unesu v ruce 5 pullitrů s pivem (a mamka varuje karpálníma tunelama, tak to už nedělám) a přeseknu špalek. Vykopu díru do země a přeřežu strom (strašně důležitý dovednosti, když bydlíte v paneláku!).
Nemám tlustej zadek ani nohy, tam, jsem přesvědčena, mám nabrány spíš svaly. Celdu nemám.
Nemám tlustý ruce ani kožní řasy z podprdy (nenosím ji totiž:D).
Břišní špek taky není tak strašnej, záleží co žeru, spíš mám prostě břicho neplochý, takový těhotný. Pokud nejsem ráno a ještě po záchodě - to nemám jedinou výhradu:D

Co mě teda sere? Jednak číslo na váze, jednak zrcadlo (jo, měla sem ho u těch popelnic nechat, bez zrcadla je život jednodušší...). Nelíbí se mi můj trup a břicho a nohy by mohly být tenší, ale ty přežiju.
A taky mě sere, že vim jak jim. Jak žeru. Jsem z toho špatná.

No ještě důležitej poznatek - chci s tím začít hejbat, protože od zitra už zase bydlim s chlapem a vim, jaký kusy se mu líbí (a na ženský mám prosim dost podobnej vkus, takže jeho představu schvaluju), přestože by si nedovolil říct mi, že sem bečka.

Moje představa - se spolužačkou sem domluvená na fitko nebo tak něco - někam mě prostě vezme. Ona cvičí s lidma, tak asi bude vědět. A je to dobrá prdel (td myslím ten přenesenej slova význam), já jdu prosím do fitka... No takže to jednou týdně, pak jednout týdně na hoďku plavčit a v ide případě jednou až dvakrát týdně běh se psem. Dvacet minut stačí, nač si stanovovat velké cíle.
A nežrat jak prorvaná, porce si nakládat s mírou a nejest zbytečně navečer. Pak si dávat syrovátku a psyllium a pít puerh a mít pořád dobrou náladu.

Myslim, že je teď dobrá doba na to začít, protože moje nálada je skoro uplně stabilní, až třeba na jednodenní výkyv tak před týdnem (beztak kvůli hormonům ale). Jo stabilní nálada v pozitivním smyslu - prostě se mám fajn.

Howgh. Co si dám na večeři již v rámci hubnutí?:D

vandr

2. října 2011 v 13:04
Jes! Nemohli jsme to nádherný počasí využít jinak. Nechápu, že kopce nebyly plný lidí. Skoro nikoho jsme nepotkali po celý dny. Spátek pod jivou s výhledem na západ slunce a rudou oblohu, obří tenounkej srpek měsíce, ranní vaření a večerní vaření, denní pochody a spousta řečí. Oheň, večeře, spánek pod buky jako špatná volba, neklidné psisko a přesun na louku, první rosa za vandr a blbosti s frisbí. Studánka a zase spousta řečí při pochodu. V noci nezima a spousta hvězd, tamhle je ta a tam zase ta, vidíš? No jasně, poď mezi nás, obludko. Co je to za strom? Vypadá a nevypadá jako topol, je to topol? Kofola, která nebyla a cesta domů o půlden dřív, protože to tak dobře vychází a doma večeře, co měla být na vandr, naše královská. Burčák a film a usnutí v peřinách. Chybí mi vítr, miláčku. To nevadí, však zase bude. Mám víc otevřít okno? Pšt.