Listopad 2011

dnes jen video

27. listopadu 2011 v 22:19

taková harmonie

27. listopadu 2011 v 0:36
Předkapitola. Cítím se moc dobře.

První kapitola. Tak já nevim. Několik let myslím na to, že bych měla chodit k psycholožce. No a když konečně k jedné jdu (moc sympatická), je to nuda a nějak nemám pocit, jak by mi měla pomáhat a jestli je vůbec s čím. Nicméně těch 5 návštěv zdarma si odchodím. Uznala, že moje stresy z věcí nejdou dobrý. Tak jestli je možný s tím něco dělat... Pak taky ocenila, že na sobě pracuju, že se těm věcem nepoddávám, že o tom přemýšlím a tak. No uvidíme.

Druhá kapitola. O čem? Hej zhubla sem. Já řikám, že se nesmím záměrně snažit, že to přijde samo:D Přišlo. A pro můj dobrej pocit sem zas na nějakou dobu nasadila psyllium (pravděpodobně do doby, než ten pytlik dorazim), poněvadž sem měla dost vstávací týden a já jak ráno nemám dost času, tak prostě nejdu na záchod a nosim si to s sebou hezky celej den až do doby, než zas sem vklidu doma. Čili do večera, A to není dobrý. Zabralo hned. Samozřejmě. Psyllium mi sedí a před letama mi právě upravilo chození na záchod.

Třetí kapitola. Je vůbec o čem? Teď sem byla u kamaráda z tábora dělat mu maso na masáže. Jakože já jsem to maso, co on masíroval. Bylo to fajn a naštěstí to nikam nesklouzlo, z čehož sem měla kapku obavu. Jen mě pak, když už sem byla pod dekou, hezky hladil po zádech. Ale nedělám si z toho závěry. Protože to bylo jen v rámci sdílené chvíle mezi blízkýma lidma, kamarádama. Protože hodnotit něco, co nevim, je blbost. Příjemnej večer.

Čtvrtá kapitola. Zítra bych měla ještě odpočívat, dělat příjemný věci. A třeba se trochu mrknout na školu. Nebo i trochu víc. Ale primárně se mít příjemně. Zasloužím si to a musim nabrat síly na šílenej týden. Zítra taky jdeme se segrama na mši. Těšim se. Nebyla jsem na nějaké ani nepamatuju. Pěkně se přimluvíme za kloučka v nemocnici, drží se jak klíště, borec! A taky bych chtěla vyrobit adventní věnec, protože zítra je první adventní neděle! Vyštrachám někde nějaký polovypálený svíčky a bude krásy kopec.

Pátá kapitola. O konzumu. Málem bych na to zapomněla. Včera jsem kývla spolužačce na prosbu o pomoc - vozit dětičky ve vláčku v kánupním centru. Děti dobrý, jinak si potvrzuju, že velký obchody a nákupní centra ne. A napadla mě jedna věc. Ty lidi, co tam chodí, jsou vesměs omezení ve výběru, protože neví, že je možnost žít jinak. Takto vyrůstali a takto žijou a takto je to pro ně přirozený. Neví, že to jde i jinak. A návyky se mění těžko. A dlouho. Mně taky ještě před pár roky vůbec nevadily nákupní centra. A dnes? Nakupuju v malých krámech. Ty lidi si třeba uvědomí, že maj moc věcí, ale jinak to neumí. Je to částečně moje strategie omlouvat nešvary druhých. Ae částečně je to pravda. Odolávat zvyku je někdy moc těžké.


Tyhle večerní sepisování mi pomáhají vuzpomenout si na den. Jinak to zapadne a je po tom. Takto si to jetě jednou v hlavě prožiju. Teď to asi takhle potřebuju.
Tak a stačí. Jdu si vypít čaj a do hajan!

vzácná chvíle

25. listopadu 2011 v 19:46
tak a teď budu plíst, jíst a spát. perfektní a zaslouženej program. sama v bytě, lahoda.
zítra přežiju brigádu, pak si nechám namasírovat zádíčka a pak opět plést, jíst a spát. a v neděli plést, jíst a spát a bude-li chuť, makat na škole. je na čem. ale neposeru se z toho.

jes.


tvůj polštář pod mou hlavou

23. listopadu 2011 v 23:11
dnešek byl dobrej. takovej docela zajímavej. ale měl zkončit už tak před hodinou zapadnutím do peřin, protože mám teplotku.

celý dopoledne jsem hlídala kloučka. miluju ho. a tete tete? copak aďo aďo? je mu rok a osm měsíců. bomba věk. začíná se vztekat a tak, je zábava. aspoň si mám kde zkoušet své respe dovednosti. jde to. a v rámci hlída jsem momentálně v mobilní pohotovosti. kdyby se náhodou začlo rodit. tak tetoteto pohlídá. a ráda! jej jak já se na to miminko těšim:)

no pak domů a dýňová polívčička a na hoďku hají. předtim mi ještě volal chlapisko, že je v sekáči. zlatíčko moje. nakoupil za maluško peněz krásný věci. hlavně světry tři. to potřebuje:) a polobotky jak ze žurnálu. frajer můj. nadšen a já s ním. už jsem mu to vyprala (s láskou) a topením vyrábíme vlhký vzduch:)

pak jsem rozpletla celou přední část mýho svetru. neva mi to. jeden film v pátek večer a jeden v neděli a mám to zpět. a nebudou chybky (detailista:D). maminka je ze mně na mrtvicu, že pletu bez střihu nebo jak se tomu řiká. ale mamí, mně stačí hladce-obratce a zbytek se nějak udělá. se vám pak vyfotim s hotovým dílem!

s chlapiskem si kupujem k Ježíšku matrace. spolubydly kamoška nějaký prodává. jsou nový a dobrý a pružinový a levný. to hlavně:) a matrace potřebujem, líp se na nich bude tulit. spíme přitulení. víte? už 5 let!

no a teď jsem se probírala Pestrýma, zítra dojde na Zelené a šup s tím do prezentace a v pátek s tím lehce oblbnout spolužáky. ale bacha na citát dole!
taky zítra píšem test ve škole, ale na ten kašlu.

mám dobrou náladu. to je tou Librovou. chytrá paní. moc a moc. nebo ne chytrá, moudrá, to je to slovo.
a taky tím, že sem si dneska naordinovala hoďku spánku a hoďku pletení. jes. ruční práce jsou nej terapie:)

a tu máte písničku, jdu totiž spát a to je taková pěkná písnička:)! navarová jede!

Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které nemohu změnit. Dej mi odvahu měnit to, co změnit mohu. A dej mi moudrost, abych jedno od druhého uměl odlišit. (Stará modlitba)

prostě tolerance vivat. trénujme, nechť je!

blé nuda

22. listopadu 2011 v 1:45
ach jo, kde jsou ty časy, že mi stačilo nestíhat jídlo a hubla jsem? docela si pamatuju, jak jsem si to uvědomila. bylo to akový náhlý zjištění, vždyť teď bych měla hubnout a nehubnu. aha, to jsem asi dospěla. ach jo. škoda.
ale tak co, pořád je to dobrý. přes 55 se to nepřehouplo. ale nechci se vidět, kdyby jo. jsem malá, nebo ne zas tolik (164), ale mám dlouhý nohy a kratinkej trup, na kterým jde všecko vidět. a ani můj argument - aspoň mi v zimě nebude zima, nefunguje:/

no nic, vlastně mě to zas tak netrápí. držim se na stejné váze, nepřejídám se na noc, jím vícekrát za den, tak co bych ještě chtěla? nejesta sladký. jo furt.

teď sem dopsala a odevzdala jednu práci do školy. docela mě to bavilo.

chtěla bych mít čas a plíst a háčkovat a šít a prostě se věnovat ručním pracem. a výtvarkovat.

dnesa se mi stala zvláštní věc. dostala jsem od rodičů, co jim hlídám babátko, obálku s prachama, jakože k výročí, že jim hlídám už rok. samo o sobě je to v pohodě a od nich moc pěkný. jenže jde o výši částky, která podle mně není úplně normální. vpodstatě mi tou částkou navýšili plat na skoro stovku na hodinu za hlídání, když sem to rozpočítala. hlídávám několikrát týdně na několik hodin. takže žádný zvyšování hodinové ceny nebude, jestli za rok (před vánocema:)) dostanu znova přidáno. byla sem tak v šoku, že sem musela jít s chlapiskem na horkou čokoládu. byla pěkně hnusná. no prostě divný. ale bodlo to. koupím si klubíčka, splatim chlapisku dluh a ještě bude na dárky:)

no a ještě něco napíšu. mám kamaráda - toho táborovýho. měl o víkendu pekelnou depresi. ale jakože takovou, že se chtěl zabít, tak jsem ho z ní přes půl republiky tahala. málem jsem se za ním rozjela. no a dneska jsme si psali a je to takový dobrý. já mám co se sebe týče jasno (ale alkohol je svině a pak padaj zábrany i lidi z oken a proto pít nebudu). on nejspíš taky. říká to. ví, jak jsem zadaná a bavíme se o tom. on je takovej..., potřebuje ženskou. ale je tak náročnej... připadám si vedle něj děcśně vztahově ostřílená. říkám mu, ak ženský myslí a tak. i když zrovna já nejsem ideální prototyp ženské. jsem napůl chlap (ale mám prsa i pipinku a nejsem lesba).

no to je jedno. jen se mi nechce vyslíkat a jít do sprchy. nejradš bych zůstala smrdět (chlap) a svalila se vedle chlapiska. za chvilu totiž vstávám. ble.

jó a ještě jedna věc. teď sem byla třikrát za sebou ve velkým obchodě a byl to hroznej zážitek. odvykla sem.

kohákův svetr

19. listopadu 2011 v 18:58
jasně, že bych měla dočíst Koháka i Kellera a napsat/dopsat ty eseje. jenže mně se tak straaašně nechce! naučila jsem se totiž plíst, víte? a pletu si svetr;) a koukám na filmy.
zatim je to s mírnou obhajobou, že dělám společnost sestře v nesnázích. jenže... třeba teď ona spí a já zevlim na netu. nebo včera byla celý odpoledne pryč a já nic neudělala.

........................................ale tak aspoň budu mít hezkej svetr:)

a-tak

15. listopadu 2011 v 22:36
a pak najednou není nic podstatný, všechno se zdá jako kravina. když se něco podobnýho stane. a tak se drž, chlapče. při životě zuby nehty.

až na povrch povrchnosti

14. listopadu 2011 v 21:45
Ta posledních pár dní mělo moje ego poměrně dost prostoru na vysoupání do závratných výšin. Samozřejmě to bylo v situacích spojených s chlapama.
Začnu tou mladší záležitostí. Celej sobotní večer jsem strávila s kamarádem z tábora. Při čaji a dýmce v čajce. Dobré to bylo. Ona povrchní informace lahodící mým uším zněla, že jsem byla tou táborovým mužstvem (nebo částí mužstva) zhodnocena jako nejlépe stavěná. Prý nejlepší postavička. Není co zlepšovat (naivky). Cha. Kdyby věděli, co ta dvě blbá kila navíc udělají.
K čemu to vedlo? V neděli jsem byla po sto letech běhat. A půjdu zas.

Druhý bublání blaha jsem zažila ve čtvrtek při sdílení koncertu se spolužákem a po něm. Tento spolužák je takovej... všude kolem sebe vytváří harém. Není hezkej, ale má charisma. Neznám ženskou, která by nevnímala ten jeho tah. Nejen kvůli tomu bylo ve škole takový nezdravý ovzduší. No a nebudu se vypisovat z toho, jak to bylo, ale jde o to, že na začátku před dvěma rokama jsem patřila do jeho blízkýho okruhu, pak se dobrovolně vyšachovala, protože tam nebylo dobře. Úplně jsem od těch lidí vypadla. Mrzelo mě to, někdy asi docela dost dost, ale bylo to správný rozhodnutí. No a pak mě oslovil, ať s ním dělám zážitkovku a já kývla. No a znova jsme spolu začli mluvit a je to moc dobrý. Kromě toho, že se s ním parádně pracuje, tak ten náš vztah je moc dobrej. A ješitnost je sviňa, ale jsem pro něj teď dost významná. Tak hezky mi to řekl. Že náš vztah je narozdíl od dalších v tom školním (poměrně silným) kolektivu upřímnej. Nepřetvařujem se. Klidně mu řeknu, že něco posral a on to vezme. Holky si to netroufnou. A je to dobrý. Důležitý kamarádství.
Který má ale malej háček. Nesmíme se spolu opít, protože pak za sebe neručim. Mám v hlavě dost jasně poskládaný co a jak chci, svýho chlapa miluju nejvíc na světě a chci s ním žít život. Ale tohle je něco jinýho. Nemám dobře rozlišenou hranici mezi přátelstvím a něčim víc a prostě s kamarádem se klidně obejmeme a je to dobrý a dám mu pusu na tvář a je to taky dobrý a on ví, jak jsem na tom, že mám chlapa a zná ho a tak, takže nic nezkouší. Ale nesmíme se opít. Pak by to nebylo dobrý, protože jsou věci, který se nedělaj. A kromě toho, že by to byl sakra velkej výraz neúcty vůči chlapisku mojemu, bylo by to i na nic co se týmu týče. Krom táborů teď rozjíždíme něco jinýho, velkýho a chci tam být a podílet se a spolupracovat a někam to dotáhnout a být v týmu. A být v týmu považuju za dobrý a pro mě nutný, bo musim komunikovat a spolupracovat s lidma.

Tak. Píšu si to pro sebe, protože to teď bylo všecko takový silný. Možná proto, že předtim jsme se pohádali s chlapiskem, kterej na mě prostě kašle - nedělá si čas a musí a chce, ale dycky něco vypadá důležitějc, ale je z toho takovej zdrbanej pak a tak pokornej a všecko, že se na něj ni neumim zlobit. Ale trochu musim, aby to postupně dokázal změnit. Když mě tak miluje:)

Jej to moje ego dostalo takový dvě šlehy... zpívám si Kluse: ...bože si krásná.
A teď ještě sama sebe nakopnout a makat, makat, makat. Do školy. Protože musím a chci a protože si tím dokážu něco:)

Tak a teď jdu políbit chlapisko a jdem do hajan, zítřek bude pernej a budu na diskusi s paní Librovou, jea bejbe!

o dobrovolné skromnosti

9. listopadu 2011 v 23:54
měla bych něco napsat. poněvadž se dělám chytrou a čtu zběsile. ale nechce se mi. třeba někdy jindy.

tak alespoň písničku pro posledních pár minut zvláštního dneška. text. ten text.

Přemýšlejme.

9. listopadu 2011 v 12:38
http://www.ceskapozice.cz/zahranici/svetove-udalosti/jidlo-z-popelnic-trikrat-nakrmilo-svet

o sebevraždě s úsměvem momentálním

8. listopadu 2011 v 15:30
Nechápu moc můj stav. Už zase můžu pít puerh, poslouchat hudbu, mluvit s lidma a chodit za kultůrou, číst a psát. Dokonce mám chuť tvořit. To vše se míchá s vědomím toho, že nejsem ani z půlky tak vyrovnaná, jak jsem byla ještě před měsícem. Nebo to možná není o vyrovnanosti a nevyrovnanosti. Plně si zase uvědomuju riziko sebevraždy v mým životě. Měla bych si o sebevraždě přečíst nějakou chytrou literaturu. Mám k ní velmi liberální vztah a beru ji jako možnost výběru na cestě životem. He, životem...:) Ani si ji úplně nespojuju s depresí, protože při depresi je mozek zatemněnej nemocí a tam podle mně není správný se rozhodovat v takové věci. Spíš jsem teďka taková plnější, mám prostě víc zájem o cokoliv. Asi jsem ten oddech potřebovala, oddech, kdy mi dělalo dobře sedět a háčkovat a nemluvit s lidma.
Baví mě malování po těle. Samotetování. Je to úplnej rituál. Mám teď něco rozdělanýho, ale čekám na další správnou chvíli, kdy budu nějak psychicky rozviklaná, abych v tom pokračovala. Neplánuju, prostě to v tu chvíli přichází a je tvořeno. Ani nepotřebuju drogy k životu, je to i tak dost zajímavý.

No nic, jdu zase psát do školy mou ironií překapávající esej. Píše se mi dobře, ale ani za mák netuším, zda je to práce dobrá nebo ne. Psát moc neumím, nedokážu to vůbec zhodnotit. Nejčastěji to vedlo k tomu, že jsem práce neodevzdala, ze strachu před neúspěchem.
Ale rozhodla jsem se, že musím sestře složit písničku. Nebo básničku. Ona ji zhudební a já budu při koncertě uznale pokyvovat hlavou a plácat se do hrudi, jakej jsem to byla literát.

přínos depresí

7. listopadu 2011 v 13:01
Tak krizička trvá, ale už zas funguju. Přeneslo se to samozřejmě i na vztah, byla jsem na chlapisko nepříjemná, to umim dokonale. Ale dneska i zítra půjdeme na koncerty, takže se zase budeme mít hezky. Patříme k sobě. A to je můj největší úkol do budoucna - zlepšit mou komunikaci s ním, když nejsem psychicky v pohodě. To prostě nemá omluvu, že se k němu chovám někdy tak ošklivě.
Už datlím esej do školy a poslouchám u toho Floex. Moc dobrý.
Esej mě docela baví, je to téma, o kterým poslední dobou celkem čtu a zajímá mě to. Jen s mým psaním je trochu problém, moc to neumím a hlavně to vůbec nedokážu zhodnotit, jestli to je nebo není dobré.
Musim se prát s těma restama. Když je plním, dělá mi to dobře a cítím se schopná.

Na druhou stranu vím, že tohle není cesta. Musim se naučit žít se stresem. Je normální mít před sebou několik úkolů, co čekaj na splnění. Neznamená to ale, že až po jejich splnění má člověk právo na odpočinek a na svobodné trávení volného času. To bych to pořád odkládala. Je potřeba to kombinovat a na chvilku dokázat vypnout červenej alarm v mozku, že bych neměla zevlit, hrát na kytaru, kreslit, háčkovat, flákat se po lesích, ale měla bych dělat výzkum, psát bakalářku, číst chytrý knihy do školy, psát seminárky a učit se na zkoušky. A až poté zábava. To je hloupost.
Takže moje strategie je vlastně jen cestou jednorázové pomoci v nouzi, ale není dlouhodobě udržitelná.

Ještě jsem chtěla napsat k mýmu stravování. Opravdu si myslím, že to není vůbec špatný. Nejde o konkrétní činy, jakože co jim, ale o hlavu - že mám vpodstatě dost jasno, kudy se chci ubírat. Jsem o tom vnitřně plně přesvědčená a to vede k tomu, že postupně upravuju svoje návyky. Opravdu pozoruju, že na některý věci nemám skoro nikdy chuť, ač dřív jsem se po tom mohla umlátit. I když mám před sebou mísu čerstvých žízků od milého babičky, dám si ze slušnosti, docela mi to chutná, ale jeden a stačí, do Brna si ani nepotřebuju odvážet. Z toho mám hodně radost. Nepotřebuju si pak nic vyčítat, protože vím, že to nepatří do běžného mého stravování. Nemusím se držet na uzdě a něco si zakazovat (což stejně vůbec nefunguje), přichází ty změny samy. A jídlo si vychutnávám, chystám s radostí, vážím si ho, potraviny, které čekají, až mi budou moct dát dar. Rostly, sílily ze země a vzduchu, braly si živiny ze země. Plná strava, živá strava. Prostě ani nemůžu mít chuť na něco, na čem nevidím život. Párek pro mě neznamená živinu tolik nutnou pro tělo, ale jen jakousi hmotu bez života. Myslím, že tyhle pocity ve mně jednak zakořenila mamka, která ovšem jídlo nikdy takto neokecávala, jednak prostředí, v němž se pohybuju, čili vztah k přírodě, jednak knížky, co teď čtu.
Sestra prý včera: to budeš děsně chytrá a budeš mít dobře rozšířený obzory, že tohle čteš. Musela jsem do toho dorůst, abych ty knížky četla dobrovolně a ráda. Dlouho jsem nečetla, nemohla jsem.

Je to zajímavý, ten člověčí růst.
A já chci růst. A růstem jsou pro mě i ty psychostavy, co zas občas mám. Mnohé mi to dává. Nutí mě to k zamýšlení nad sebou samou. Takové ty otázky: Kdo jsem? A kam směřuju? Jaká je má životní cesta?
Na to, jakej mám vztah k filozofii, teď v filozofuju docela hezky:) To je tou hudbou a panem Kellerem.

na dno

6. listopadu 2011 v 18:24
Tak to na mě znova padlo se vší tíhou. Uf, chuť umřít a tvář "vše v pořádku". Balení do Brna a organizace naplnění auta lidmi, mamčina starost, co ještě odvézt, ať nezhyneme hlady. Celej den se cítím mizerně a zároveň si připadám jak vnější pozorovatel. I ruce na klávesnici jsou těžký. Zhnusení civilizací a přesolenou mastnou polívkou u tety. Vnitřní touha po klidu někde v domečku se zahradou, kde padá ze starejch jabloní listí, co je třeba shrabat. Kolem nějaký děti a psisko, večer příjezd chlapiska z práce a skromná večeře. Prkenná podlaha a energie jídla z kamen, o zeď opřený koště na hrubou špínu a u zdi lavice s barevnými polštáři. Dětský hry po večeři a mytí nádobí ve velkym dřezu napuštěným vodou. Pak spánek pod pruhovanou duchnou. Druhej den vzbuzeni skočením dětí do postele a dopolední výlet, procházka, je víkend. Pouštění draků na místním poli, samozřejmě s dětmi vyrobených. Zazimování zahrady a stavění domku s dětmi pro děti. Dřina, ale červený tváře ze svěžího vzduchu...
Mám chuť nebýt. Minulej týden mi to zas a znova přicházelo na mysl a i teď to cítím. Pořezat se a dokázat tak svou slabost a nezvládání. Dlouho jsem to neudělala. Nebo vytvořit další krásné tetování. Cítit se fyzicky.

Jdu dělat cosi kolem hader, ať je mamka spokojená. A zítra dopoledne psát práci do školy a hrdinně se ozvat učiteli, ať mě vyzkouší dřív než bude pozdě. Ježiš funguj, Ven, prosimtě funguj. Tvoje okolí to nezvládne, posereš všecko, cos teď zvládala, měla, vybudovala.

u mně dobrý.

6. listopadu 2011 v 0:14
Tak. Už dva dny zas nejsem chmurná. Dobrý, fakt:)
Včera za asistence dítěte jsem si udělala pěkně vybarvenou mentální mapu a tak nějak si promýšlela, co je a co není důležitý. Že prostě... je špatně brát školu tak vážně. Je to jenom škola a přece si kvůli škole nebudu dělat takový hlavový špatně. To prostě nejde. Jestliže to takto nezvládám, klidně si školu můžu o půlrok prodloužit a dodělat ji pěkně vklidu. Nestojí to za to. Takže teď pracuju na tom přijmout tohle jako životní dráhu. Nebrat zdánlivě důležitý věci jako životní nutnosti. Daleko daleko daleko důležitější je chovat se hezky k sobě, svým blízkým, k tomu, co mi je dáno. Prostě z mentální mapy mi vylezlo, že mám dost nápadů, kterejma bych se chtěla zabývat, ale odsunuju je, že AŽ budu mít čas, až udělám zkoušky, napíšu bakalářku a udělám státnice. Ale to je prosím hezkých pár měsíců. A to se budu pár měsíců zabývat jen zdánlivě nutnou školou? To není správně. Tak:)
Realizace by měla probíhat tak, že jakmile pocítím, že mě něco stresuje víc, než je zdravý, sednu a zklidnim se. Nestojí na tom svět! A taky bude probíhat tak, že každou činnost, co zrovna dělám, budu dělat pořádně v plným vědomí. Když jsem se psem venku, budu venku, blbnout s ním v listí, cvičit, užívat si les, kterej tak miluju. Když budu vařit večeři mně a chlapisku, budu to dělat s láskou, při večeři budem klábosit a po ní sedět a dál si povídat, jak to děláváme. S dítětem budu kreslit a prohlížet knížky a hrát si a nebudu myslet na to, že kdyby byly v koutku klidnější děti, mohla bych číst do školy. A když budu číst knížku do školy, budu na to myslet a vnímat to. Všechno, co čtu, čtu ráda, protože mě to zajímá. A tak dál.
A občas si vyhraním čas na kreslení i na háčkování a budu plnit zakázky a prostě tak.
A bude to dobrý.

A víte co? Mluvili jsme s chlapiskem o dítěti, o tom, jak by to časem mohlo být. Mluvíváme o tom často. Ale teďka je to takový dobrý. Takový reálný. Já jsem zklidnila svoje mateřský pudy a on mi zase dal hezky najevo, že se taky těší na děti. Pověstné "ale" tu je, nicméně si jej uvědomujeme hodně podobně. Prostě tomu je třeba dát ještě trochu času, ale ne zas moc, protože biologický hodiny. V pětadvaceti chci být inimálně těhule. Čili za dva roky a něco. Nicméně pro mě to znamená, že je to reálný, že se na to můžu připravovat. Což obnáší péči o tělo. Pro mě je nejdůležitější odbourat pár zlozvyků. Občas ujíždím na sladkém, ale to je podle hormonů. Přesto to chci omezit, nebo kupované tyčinky vyměnit za něco vhodnějšího. Možná to nebude třeba, když zvládnu dělání svačin a jezení vícekrát během dne. Zvykla jsem si na svačinky ve školce, hrozně mi vyhovovalo připravovat si zdravé pestré svačiny a medovošípkovozázvorovej čaj do termosky, jak to měly všechny děti. A ani v nejmenším jsem nepotřebovala balené tyčinky. Opravdu dobré:). Z jídla je to skoro vše, porce už jsem docela eliminovala a nemám vůbec chuť na běžná jídla, co dělá menza. Několikrát za týden si uvařím i teplé jídlo, což předpokládám budu udržovat a snad i zlepšovat. Teplé jídlo z plnohodnotných potravin, snažím se kombinovat obilovinu s luštěninou, pickles a dušenou zeleninou, sem tam maso. Zase chci začít vařit polívky, přestala jsem na ně mít chuť, ale zase se to naučím. Taky teď budu mít od mamky dýni a cuketu a celer s natí, mňam. Váhu snižovat nepotřebuju, ale asi teď trošku hubnu. Dnes jsem se na sebe po dlouhé době dívala do velkého zrcadla (na bytě mám jen na obličej) a je to dobré. Mám o pět kilo víc, než má můj mozek zafixované jako váhu, kdy jsem s tělem spokojená, ale kterou jsem měla naposled před pěti roky, čili je to očividně blbost. Za tu dobu jsem postupně přibrala pět kilo, z toho poslední necelá dvě kila od června. Nechci chodit nad 55 kg, ale pod se nebudu snažit dostat a hlavně (!!!) mě to nebude trápit. Myslím, že to, že mi ta váha nevadí, je zapříčiněno tím, že nemám to zrcadlo. A že v Brně nemám hubené hadry. Doma jsem hubené hadry taky vyházela, protože prostě těch 50 kg na ty hubené rifle už mít nebudu. Nebylo by to ani zdravé pro tělo. A ještě jeden dobrej argument - když jsem mírně obalená, není vidět, že mám každej bok jinej:D Jako hubenou mě to dycky iritovalo:D Tak, vracím se k budoucímu těhotenství. Jsem přesvědčená, že abych předala dítěti co největší potenciál, musí být můj organismus silnej, nezaneřáděnej, spolehlivej. Než nastane doba na otěhotnění, chci jíst spolehlivě, přiměřeně se hýbat a absolvovat nějaké očisty. Každý týden denní hladovka minimálně plus možná u nějakých specialistů jednu věc, ale to si ještě promyslím. Chlapisko mé je spolehlivé, jí docela hezky a když na sobě budu pracovat já, on se přirozeně přidá. Miluju ho. A ještě k váze. Myslím, že abych mohla vůbec otěhotnět, musím být tak akorát, čili ne hubená. A to při padesáti jsem. Dnes jsem se dívala na video z maturáku a to jsem mívala kousek nad 50 a byla jsem fakt drobek. Neuvěřitelný, co pět kilo udělá.
Horší je to s pohybem. Teď se moc nehýbu, což je sice vzhledem k zimě přirozený, ale chtěla bych to stejně trochu změnit. Jednou za týden plavat a s psiskem svižnější vycházky (s během nepočítám, na to jem moc shnilá). Jak bude sníh, tak několikrát do měsíce běžky, ty mám moc ráda.

Mám teď v listopadě několik termínů do školy. Různé semestrální práce ve skupinách. Kvůli skupině se na ně samozřejmě nemůžu vybodnout a ani nechci, jsou to zajímavé úkoly. I když časově dost náročné. Ale zmáknu to. Jsem docela dost schopná - pokud ale nejsem vystresovaná. Nenechám se vystresovat. Jejda jsem tak ráda, za to pozitivní naladění, že zase vidim světlo, že mě zase činnosti těší!

Jsem po dlouhé době u rodičů. Dnes jsme měli vynikající oběd. Uvědomila jsem si při něm, jakou cestu jsem ušla k lepšímu jezení. Že jsem vnitřně přesvědčená o správnosti jezení. A vím, že už nikdy nemůžu začít jíst klasická jídla, protože mi prostě nechutnají. Sem tam v pohodě. Ale stačí dva dny klasické kuchyně a já už jsem vyřízená přemírou chutí, mastnoty, masa. Dnešní oběd: jáhly s kostkama dýně, čočka, salát z kysaného zelí s jablkem a taková dýňovo-rakytníková pasta. Tak dobré jídlo jsem dlouho neměla. Perfektně vyvážené, chutě přirozené, plné, jemné. Mamka se smála tomu, jak jsem svůj postoj postupně změnila (dost jsem její stravu odmítala a kvůli mně se doma dělávalo maso).

Zítra jedem k příbuzným a na hřbitov a se segrama si uděláme výlet a natrháme šípky. Psisko se projde a bude to fajn. Pak oběd u příbuzných a pak s chlapiskem k jeho babičce, neb mě touží vidět (a já jí ráda s něčím pomůžu). Počitám, že se mi do Brna zítra odjet nepodaří... Ale bylo by to dobré. Nicméně jsem tu po takové době, že si můžu dopřát o den víc. Jo a úkol: odvézt všechny poklady, jako je domácí kváskový chléb, řasu na výrobu tvarohu, zeleniny, zavařeniny a další výbavu pro domáckou kuchyni. Jo, těším se, těším!

A teď jdu už spát:)

rozšlapaný berušky

3. listopadu 2011 v 0:06
Dneska je to týden, co se už zase nemám tak dobře. Co mám už zase reálnou obavu z deprese. Co si každej den odpoledne potřebuju jít lehnout. Co mi dělá podstatná část povinností větší či menší problém (ač rozum je stále ještě přesvědčen, že mne všechny ty věci vlastně baví). Ještě nemám depresi. Ale teď vím, že zase může kdykoliv přijít. Teď ji zrovna dost nepotřebuju. Teď zrovna na dost věcech docela záleží. Teď zrovna se přece neděje nic tak hroznýho, tak proč???! Protože je to jako reakce organismu na dlouhodobej stres? Každej má doháje stres.
Ještěže vím, že za depresi neodpovídám v tom smyslu, že bych ji mohla ovlivnit, zahodit, přesvědčit se, že se mám fajn. Ještěže vím, že prostě by se na mozku ukázal nedostatek čehosi, co depresi způsobuje. Takže si ji nemusím vyčítat.

Měla bych vyřešit některý nutnosti, kdyby deprese skutečně přišla. Který jsou tlačený časem a na kterých mi teď záleží a záležet bude i po depresi, ale nastane-li deprese a bude nějakou dobu trvat, bude to v háji.

No nic. Fascinuje mě ten realistickej pohled a to uvědomování si vlastního stavu.


A víte, že v Královym poli je na chodnících rozšlapanejch strašně moc berušek?