přínos depresí

7. listopadu 2011 v 13:01
Tak krizička trvá, ale už zas funguju. Přeneslo se to samozřejmě i na vztah, byla jsem na chlapisko nepříjemná, to umim dokonale. Ale dneska i zítra půjdeme na koncerty, takže se zase budeme mít hezky. Patříme k sobě. A to je můj největší úkol do budoucna - zlepšit mou komunikaci s ním, když nejsem psychicky v pohodě. To prostě nemá omluvu, že se k němu chovám někdy tak ošklivě.
Už datlím esej do školy a poslouchám u toho Floex. Moc dobrý.
Esej mě docela baví, je to téma, o kterým poslední dobou celkem čtu a zajímá mě to. Jen s mým psaním je trochu problém, moc to neumím a hlavně to vůbec nedokážu zhodnotit, jestli to je nebo není dobré.
Musim se prát s těma restama. Když je plním, dělá mi to dobře a cítím se schopná.

Na druhou stranu vím, že tohle není cesta. Musim se naučit žít se stresem. Je normální mít před sebou několik úkolů, co čekaj na splnění. Neznamená to ale, že až po jejich splnění má člověk právo na odpočinek a na svobodné trávení volného času. To bych to pořád odkládala. Je potřeba to kombinovat a na chvilku dokázat vypnout červenej alarm v mozku, že bych neměla zevlit, hrát na kytaru, kreslit, háčkovat, flákat se po lesích, ale měla bych dělat výzkum, psát bakalářku, číst chytrý knihy do školy, psát seminárky a učit se na zkoušky. A až poté zábava. To je hloupost.
Takže moje strategie je vlastně jen cestou jednorázové pomoci v nouzi, ale není dlouhodobě udržitelná.

Ještě jsem chtěla napsat k mýmu stravování. Opravdu si myslím, že to není vůbec špatný. Nejde o konkrétní činy, jakože co jim, ale o hlavu - že mám vpodstatě dost jasno, kudy se chci ubírat. Jsem o tom vnitřně plně přesvědčená a to vede k tomu, že postupně upravuju svoje návyky. Opravdu pozoruju, že na některý věci nemám skoro nikdy chuť, ač dřív jsem se po tom mohla umlátit. I když mám před sebou mísu čerstvých žízků od milého babičky, dám si ze slušnosti, docela mi to chutná, ale jeden a stačí, do Brna si ani nepotřebuju odvážet. Z toho mám hodně radost. Nepotřebuju si pak nic vyčítat, protože vím, že to nepatří do běžného mého stravování. Nemusím se držet na uzdě a něco si zakazovat (což stejně vůbec nefunguje), přichází ty změny samy. A jídlo si vychutnávám, chystám s radostí, vážím si ho, potraviny, které čekají, až mi budou moct dát dar. Rostly, sílily ze země a vzduchu, braly si živiny ze země. Plná strava, živá strava. Prostě ani nemůžu mít chuť na něco, na čem nevidím život. Párek pro mě neznamená živinu tolik nutnou pro tělo, ale jen jakousi hmotu bez života. Myslím, že tyhle pocity ve mně jednak zakořenila mamka, která ovšem jídlo nikdy takto neokecávala, jednak prostředí, v němž se pohybuju, čili vztah k přírodě, jednak knížky, co teď čtu.
Sestra prý včera: to budeš děsně chytrá a budeš mít dobře rozšířený obzory, že tohle čteš. Musela jsem do toho dorůst, abych ty knížky četla dobrovolně a ráda. Dlouho jsem nečetla, nemohla jsem.

Je to zajímavý, ten člověčí růst.
A já chci růst. A růstem jsou pro mě i ty psychostavy, co zas občas mám. Mnohé mi to dává. Nutí mě to k zamýšlení nad sebou samou. Takové ty otázky: Kdo jsem? A kam směřuju? Jaká je má životní cesta?
Na to, jakej mám vztah k filozofii, teď v filozofuju docela hezky:) To je tou hudbou a panem Kellerem.
 


Komentáře

1 shadylady shadylady | Web | 7. listopadu 2011 v 21:38 | Reagovat

to je zajimavy tip s tim kombinovanim lustenin a obilovin.

2 fall fall | 8. listopadu 2011 v 7:27 | Reagovat

nic jsem teď nečetla, ale napíšu ti večer, a přečtu a ...budu prostě u počítače !
:-)
těším se!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.