Sice se mi tu nechce rozebírat, o čem mluvíme s psycholožkou (popravdě ani o tom doma moc nepřemýšlím, nějak by to bylo příliš nucený), ale napadla mě ještě jedna věc, co jsem jí neřekla. Moje divnosti v chování ve vztahu k druhým (zejména ke skupinám druhých) jsou možná zapříčiněný i nějakým strachem, podvědomým odmítáním dělání chyb. Dělání chyb v komunikaci s druhýma. Tohle hodnocení ovšem vztahuju pouze na sebe, na druhý ne. Když vás někdo pleskne jako děcko přes ruce za něco, co jste udělali špatně, taky si příště rozmyslíte, jestli to budete dál dělat. Buďto se chcete "jen" vyhnout trestu, nebo pochopíte, co bylo špatně a proč. Můj mechanismus po onom plesknutí po ruce je šíleně silnej. Když na mě někdo reaguje nějak, hm, zle, je to pro mě strašně nepříjemný. Tak moc, že se raději vyhýbám další komunikaci. V kontaktu s jedním člověkem je to v pohodě, tam to zvládám, tam umím naslouchat a reagovat na toho človělka poměrně dobře, v rámci momentálních možností, takže tam ty sankce nejsou. Jenže ve skupině druhých to nejde. Neumím reagovat, neumím se přizpůsobovat toku hovoru o ničem. Neumím používat takový ty fráze a zobecňování. A popřemýšlejte nad tím, o čem většinou komunikace s lidma je. O zobecňování. Takže tam ty políčky dostávám pořád. Respektive si spoustu věcí vysvětluju jako políčky. Třeba že diskusi převedu někam jinam, plác. Sama sebe políčkuju. Je to podvědomej mechanismus. Jen malej náznak něčeho a já už se necítím dobře. Takto to je už od... nejspíš od vždycky. Jen můj temperament mě nezasociálničil úplně.
Ovšem v reálu to vypadá tak, že se nic neděje, na mým chování pravděpodobně není nic moc zvláštního, lidi ví, že jsem docela prdlá a že mám některý názory neobvyklý, ale ne hloupý. Když se cítím dobře, bývám i zábavná. Jenže... já to všechno vnímám negativně. Vpodstatě bych se radši viděla v koutě poslouchající hovor a příliš se nezapojijící... A to nejde. Na to nemám temperament a povahu prostě. Můj myšlenkovej pochod, podvědomě spuštěnej, mě hnedka navede na to, že zas melu, že zas se všechno točí kolem mně, že bych měla držet hubu.
K čemu tohle všechno vede? Ka automatickýmu stresu z jakékoliv společnosti. Stres má různou intenzitu a v podstatě se s tím dá žít. Vpodstatě sem se naučila nějak fungovat a mám nějaký mechanismy, jak to zvládat. Jak zvládat ten pocit "neměla bych tu být, beze mně by se jim tu líbilo víc..." a podobně. V kostce si řeknu, že sem blbá a že to tak není a hoditm to za hlavu. Pocit sice nezmizí, ale rozumově si to vysvětluju. Nevim, nakolik tomu věřím, ale jde tam o mechanickej nátlak sama na sebe. Jenže to mi nestačí. Já to chci odstranit. Zbytečně mi to komplikuje život. A taky se díky tomu vyhýbám společnosti. Dost často někam nejdu, protože je mi líp samotné doma u pletení. Protože ve společnosti sem pořád trochu ve stresu.
Myslim, že ve stresu sem i v komunikaci s druhým člověkem, ale tam se umím víc přizpůsobit tomu druhýmu. Umím ho víc poslouchat. Společnost neumím poslouchat a ve správnou chvíli se správně zapojit (filozofe, a co je to správná chvíle???). Přitom si nemyslím, že bych necítila náladu ve skupině nebo atmosféru nebo nevycítila riziko. To cítím velmi dobře. O mnoho dřív odhadnu, že je něco špatně. Říkám tomu tlaky. Nebo prostě se kazí atmoška... Doma v rodině jsem na to přecitlivělá, jak je mamka trochu naštvaná nebo ve stresu, je mi už zle a jsem ve stresu i já. Narozdíl od sester jsem měla strach z toho, jak mamka přijde domů. Protože bude unavená a nebude vynesenej koš. Všechny poplašný kontrolky svítily a blikaly a já raději kmitala, uklidila kuchyň (kterou mamka ráno zabordelila) a vynesla koš a zametla chodbu a kontrolky se uklidnily a já věděla, že mamka bude vklidu a že i když neřekne půl slova, bude potěšená. Mám to pořád a snáším to blbě. Nebo ve srovnání se sestrama to snáším blbě.
K čemu jsem se to chtěla vlastně dostat. Jo, k chybám.
Sama sebe sankciuju za chyby. Udělám chybu a nastoupí špatnej pocit, kterýho se nezbavím. Myslím, že ty chyby dělá většina lidí. Některým možná taky vadí. Ale já mám pocit, že bych je neměla dělat vůbec. To je blbost.
No nic, jdu dopsat esej, ať mám ze sebe dobrej pocit, Celej víkend jsem proflákala (včetně včerejška).
(Proflákáním se rozumí nic nedělání do školy. Protože jinak jsem uklidila celej byt, navařila několik jídel a byla venku. Taky jsem byla s chlapem a bylo nám dobře. A taky jsem uháčkovala klobouk pro sousedku a taky jsem upletla skoro celej návlek pro segru k Vánocům. Ale na školu jsem se vybodla...)
A dnes ani nemám náladu na písničku. Byla by nejspíš depresivní.
