Prosinec 2011

ani to nicnedělání si nedovedu užít...

28. prosince 2011 v 16:16
Tak dobře se mi fláká..., ale dobrej pocit z toho nemám, vzhledem ke zkouškové apokalypse ve škole, která s úderem prvních lednovývh dní zatluče na ty vypolstrovaný bytový dveře... Fuj. Ta lenost je taková svině... Dnešek můžu svádět na to, že mi fakt není dobře. Ale včerejšek... ten výmluvu nemá.

No nic, jdu si zlepšit náladu - dostala jsem pod strom šicí stroj a bude se čarovat!

Pane Prezidente

19. prosince 2011 v 19:38
Nebyla jsem v Praze, byla jsem jen v Brně. Ale i tady v Brně to bylo ve vzduchu. A cinkání klíčů mě dostalo, ač jsem mládě ledna 89. Krásný video z Prahy tuhle:

Věci mi docházejí pozdě. Tak s den až dva dlouhým zpožděním. V první fázi to přijmu jako fakt, v té další mi to teprv doopravdy dojde a mozek to jen stěží přežvejkává. Ať už jde o smrt babičky nebo pád z okna nebo smrt psa nebo smrt Pana Prezidenta.
Něco si přečtu, inspiruju se životem, znova (a znova a znova) si připomenu nutnost pokory, tolerance a úsměvu a bude přežvejkáno.
Uf.

chyby

13. prosince 2011 v 10:49
Sice se mi tu nechce rozebírat, o čem mluvíme s psycholožkou (popravdě ani o tom doma moc nepřemýšlím, nějak by to bylo příliš nucený), ale napadla mě ještě jedna věc, co jsem jí neřekla. Moje divnosti v chování ve vztahu k druhým (zejména ke skupinám druhých) jsou možná zapříčiněný i nějakým strachem, podvědomým odmítáním dělání chyb. Dělání chyb v komunikaci s druhýma. Tohle hodnocení ovšem vztahuju pouze na sebe, na druhý ne. Když vás někdo pleskne jako děcko přes ruce za něco, co jste udělali špatně, taky si příště rozmyslíte, jestli to budete dál dělat. Buďto se chcete "jen" vyhnout trestu, nebo pochopíte, co bylo špatně a proč. Můj mechanismus po onom plesknutí po ruce je šíleně silnej. Když na mě někdo reaguje nějak, hm, zle, je to pro mě strašně nepříjemný. Tak moc, že se raději vyhýbám další komunikaci. V kontaktu s jedním člověkem je to v pohodě, tam to zvládám, tam umím naslouchat a reagovat na toho človělka poměrně dobře, v rámci momentálních možností, takže tam ty sankce nejsou. Jenže ve skupině druhých to nejde. Neumím reagovat, neumím se přizpůsobovat toku hovoru o ničem. Neumím používat takový ty fráze a zobecňování. A popřemýšlejte nad tím, o čem většinou komunikace s lidma je. O zobecňování. Takže tam ty políčky dostávám pořád. Respektive si spoustu věcí vysvětluju jako políčky. Třeba že diskusi převedu někam jinam, plác. Sama sebe políčkuju. Je to podvědomej mechanismus. Jen malej náznak něčeho a já už se necítím dobře. Takto to je už od... nejspíš od vždycky. Jen můj temperament mě nezasociálničil úplně.
Ovšem v reálu to vypadá tak, že se nic neděje, na mým chování pravděpodobně není nic moc zvláštního, lidi ví, že jsem docela prdlá a že mám některý názory neobvyklý, ale ne hloupý. Když se cítím dobře, bývám i zábavná. Jenže... já to všechno vnímám negativně. Vpodstatě bych se radši viděla v koutě poslouchající hovor a příliš se nezapojijící... A to nejde. Na to nemám temperament a povahu prostě. Můj myšlenkovej pochod, podvědomě spuštěnej, mě hnedka navede na to, že zas melu, že zas se všechno točí kolem mně, že bych měla držet hubu.
K čemu tohle všechno vede? Ka automatickýmu stresu z jakékoliv společnosti. Stres má různou intenzitu a v podstatě se s tím dá žít. Vpodstatě sem se naučila nějak fungovat a mám nějaký mechanismy, jak to zvládat. Jak zvládat ten pocit "neměla bych tu být, beze mně by se jim tu líbilo víc..." a podobně. V kostce si řeknu, že sem blbá a že to tak není a hoditm to za hlavu. Pocit sice nezmizí, ale rozumově si to vysvětluju. Nevim, nakolik tomu věřím, ale jde tam o mechanickej nátlak sama na sebe. Jenže to mi nestačí. Já to chci odstranit. Zbytečně mi to komplikuje život. A taky se díky tomu vyhýbám společnosti. Dost často někam nejdu, protože je mi líp samotné doma u pletení. Protože ve společnosti sem pořád trochu ve stresu.
Myslim, že ve stresu sem i v komunikaci s druhým člověkem, ale tam se umím víc přizpůsobit tomu druhýmu. Umím ho víc poslouchat. Společnost neumím poslouchat a ve správnou chvíli se správně zapojit (filozofe, a co je to správná chvíle???). Přitom si nemyslím, že bych necítila náladu ve skupině nebo atmosféru nebo nevycítila riziko. To cítím velmi dobře. O mnoho dřív odhadnu, že je něco špatně. Říkám tomu tlaky. Nebo prostě se kazí atmoška... Doma v rodině jsem na to přecitlivělá, jak je mamka trochu naštvaná nebo ve stresu, je mi už zle a jsem ve stresu i já. Narozdíl od sester jsem měla strach z toho, jak mamka přijde domů. Protože bude unavená a nebude vynesenej koš. Všechny poplašný kontrolky svítily a blikaly a já raději kmitala, uklidila kuchyň (kterou mamka ráno zabordelila) a vynesla koš a zametla chodbu a kontrolky se uklidnily a já věděla, že mamka bude vklidu a že i když neřekne půl slova, bude potěšená. Mám to pořád a snáším to blbě. Nebo ve srovnání se sestrama to snáším blbě.

K čemu jsem se to chtěla vlastně dostat. Jo, k chybám.
Sama sebe sankciuju za chyby. Udělám chybu a nastoupí špatnej pocit, kterýho se nezbavím. Myslím, že ty chyby dělá většina lidí. Některým možná taky vadí. Ale já mám pocit, že bych je neměla dělat vůbec. To je blbost.


No nic, jdu dopsat esej, ať mám ze sebe dobrej pocit, Celej víkend jsem proflákala (včetně včerejška).
(Proflákáním se rozumí nic nedělání do školy. Protože jinak jsem uklidila celej byt, navařila několik jídel a byla venku. Taky jsem byla s chlapem a bylo nám dobře. A taky jsem uháčkovala klobouk pro sousedku a taky jsem upletla skoro celej návlek pro segru k Vánocům. Ale na školu jsem se vybodla...)

A dnes ani nemám náladu na písničku. Byla by nejspíš depresivní.

počítám nebe. a o tom to je.

12. prosince 2011 v 12:18
Moc nepíšu. Ne že by se mi nechtělo, ale myslím, že stejně nejsem schopná postihnout svůj stav.

Mám se teďka docela dobře. Škola mě sice pořád dost stresuje, ale celkově ji zvládám. S chlapem je to mooc dobrý - jsme celej víkend spolu. Ani nevím, po jaké době. Ale je to nádhera. Štěstí. Když vidíme štěstí v maličkostech, máme obrovskou výhodu. V čem je moje štěstí? Teď třeba v tom, že venku bývá dobrej vzduch. A že máme čas být spolu a společně venčíme psa a děláme blbosti venku. Culíme se do slunka a máme z toho krásnou fotku na PFko. Dokonce trávíme čas v jedné místnosti tak, že on dělá něco do práce a já v křesle háčkuju. K tomu posloucháme nějaký mluvený slovo a je to pohoda nejvyšší. Já vařím parádní zdravá jídla a rozplývám se nad mlýnkem na maso - na luštěniny. Opět mi to přináší takovej stav, že bych řekla, že je to opět to štěstí. Když udělám tak dobrou polívku... Společnost nám dělá čoklisko a když vidím chlapa, jak s tím psem krásně jedná a jak se s ním směje a tak... to bude tak dobrej táta k dětem! (už aby to bylo:))

Chodím k psycholožce. Byla jsem tam dvakrát. Napadá mě k tomu jedna věc. Říkala mi, že si dobře věci propojuju, že o věcech dobře přemýšlím a tak. Potěšilo mě to - ani ne tak to její ocenění, jako spíš moje uvědomění. Má to smysl. Myslet na sebe. Člověk se dobírá k dobrejm věcem. I když přes překážky a zdánlivý prohry. Moje hlavní téma je já a druzí ve smyslu já a kolektiv celkem jakýchkoliv lidí. Ójé. Zajímavé. A ten vývoj na tom... No nic, nechce se mi o tom teď nějak důkladně přemýšlet.

Mám picit, že mám dobrej náběh na to mít se v životě dobře. Protože tam jde jen a jen o to udělat si ten život dobrej. A ne vnějšíma podmínkama jakože mít gut práci a gut chlapa a gut barák a gut televizi... Je vpodstatě jedno, jaký všechny ty materiální věci jsou. Důležitej je postoj k tomu životu. K denodenním věcem. Je otrava vařit oběd? Tak to je něco špatně. Je otrava jít s dětma ven, protože než je člověk obleče a pak navlečený potřebujou čůrat... Něco špatně. Maj to být radosti. Ne furt, ale v té samotné konkrétní činnosti si člověk musí najít tu hodnotu.A nebrat nic moc vážně. v průběhu let se to stejně ztratí. A hlavně? Nebrat sebe moc vážně:D

...

Tak já jdu hledat hodnotu v dodělávání věcí do školy, uf. Přece to není otrava...

:)

a ještě písnička mimo mísu lehce... ale je pěkná a to souvisí.

obava a strach a stres a fuj

2. prosince 2011 v 23:40
Mám tak nanic náladu... ani se mi nechce psát. Každej den mě štve. Nebo něco mě tam naštve nebo nebaví a tak. A skoro pořád se to týká školy. Nebo spíš stresu ze školy. Mám pocit, jak kdybych se řítila na dno stresu. Tím, že sem o tom začla přemýšlet a uvědomila si, že to není normální a že to není dobrý, jak kdybych si ho dovolila víc prožívat. Víc si uvědomuju tu patologii toho stresovýho stavu. Jenže mám strach, že se kvůli tomu začnu sterosat ještě víc. Budu očekávat stres a on skutečně přijde a mě to víc sejme. Zkouškový? Cože? Nemám šanci přežít. A státnice? Asi těžko. Jak bych mohla. A jít na studijní vyřešit ten nezapsanej předmět? Za nic na světě.
Od léta začnu víc pracovat hlídáním. Vidím to před sebou jako světlo. Na druhou stranu ale..., mám mozek. A tomu to nebude stačit. A jsem líná, nebude se mi chtít dělat víc, než je nutný k přežití dne. A nebude na mě nikdo čekat doma, chlap bude jinde.

Tak nějak se hodně děsim těch zkoušek, co přede mnou stojí. jestli to vůbec přežiju. Jestli se na to nevykašlu... Mám strach. A chci uklidnění a jistotu. Aspoň trochu.

dopis

1. prosince 2011 v 16:20
Můj drahej milej dokonalej chlap předevčírem večer zmínil slovo svatba. V nějakým konkextu, to není podstatný. Vezme si mě, jo:) Do té doby se musím naučit šít. Protože si ušiju šaty. Chachá!:) Už hledám střihy.

Milej Ježíšku, moc moc moc tě prosím, potřebuju pod stromečkem najít šicí stroj. Je to hrozně moc nutný! Děkuju a slibuju, že už budu jenom a jenom hodná!
PS: Zkus se domluvit s našema, že byste se šábli a bylo by to i místo narozeninovýho dárku;)