Leden 2012

nepsanec

28. ledna 2012 v 10:02
sedim v knihovně a mám hodinu na to dopsat esej. nebo jí dát alespoň takovou podobu, aby dodělávky byly možné bez knížek. jak já nerada píšu! neumim to. na jednu stranu bych se to ráda naučila, na druhou mi ale brání takovej (naučenej) odpor, že to snad už ani nepůjde. a to mě čeká bakule.

jdu na to. téma mě baví a mám to rozepsané, tak to jen rozšíři o dalších pár úvah a bude to. uf.

a pak jedu domů! po měsíci domů. těšim se, fakt že jo:)

dnes

26. ledna 2012 v 21:59
Chtěla bych napsat článek, bylo by to o trpělivosti. Jenže cítím, že mám dobrou šanci dnes máknout na škole. Tak ji chci využít:)
Tak tu aspoň nechám písničku, protože jedna písnička mi dnes v jednom okamžiku tak strašně sedla, že se to ani nedá popsat. (Ale není to tato:))

stres

25. ledna 2012 v 21:53
Dnešek náročnej. Dopoledne to sice začlo dobře a bylo to bezva i přes brzký vstávání. Bylo úžasný počasí a dětiček nebylo tolik co minule. Odpoledne při odchodu ze školky došlo k malýmu konfliktu, kterej mě úplně rozhodil a za kterej jsem vůbec nemohla. Zbytečně jsem kvůli tomu byla nepříjemná na chlapisko, i když mi udělal velkou službu, že vyzvedl čoklisko a vůbec že do školky kvůli mně jel. A než jsme došli ke kurzu, na kterej jsem přišla pozdě, celá sem se rozesmutnila, že mi teďka odjede a ještě k tomu i se psem. Byli jsme teď tak moc spolu a bylo nám tak moc dobře, že je to něco nepředstavitelnýho. A vpodstatě se neuvidíme 14 dní, protože nejdřív jede na hory na puťák on s klukama a pak zas já s rodinou. No a on to samozřejmě nemá rád, že smutním, já mu prý chybím úplně stejně a tak. Jenže když já to v tu chvíli fakt nezvládám a je to hrozný. A to jsme spolu pěkně prosím pět a půl roku a stejný scény byly od začátku vztahu. Kurz mě moc nebavil, jakože zaujatá jsem byla celou dobu, ale... tak nějak jsem od toho asi čekala víc. Teoreticky to všechno znám a příklady z praxe jsou všechny až moc běžný. Nicméně k něčemu to je - s chlapiskem sem tam probíráme, co na kurzu děláme a o čem mluvíme a chtě nechtě se k tomu vracíme v komunikaci a aplikujeme různý prvky. A má to efekt, protože se dycky pousměju nad tím, že nějakou věc říkám respe, ač dřív bych to řekla úplně jinak, nevybíravě a opravdu to vede k lepšímu porozumění, menším sporům, menším tlakům. A hlavně mám ze sebe dobrej pocit. Takže až na zkraty jako při dnešním odchodu ze školky nebo při dalších situacích, kdy jsem pekelně rozhozená spolu mluvíme moc dobře. No a teď při návratu z kurzu, jsem si v koutku autobusu brečela do šály, protože představa prázdnýho bytu bez chlapa i bez psa... je stejně hrozná jak realita. A teď jsem v realitě, měla bych si ohřát jídlo a nachystat se na další školkovej a pak hlídací den a nechce se mi nic. No a do toho všeho ještě ten pernamentní podvědomej stres z restů... Já jako útěkář z náročných situací nemám kam utýct, protože odpovědnost kolem mě vytvořila zeď a mně nezbývá, než to přežít. Fuj. Mám to tu před sebou: do 31. dopsat esej, 31. zkouška, obé z pro mě náročné látky u náročnýho učitele kterýho si ještě ke všemu dost vážím, což mi celou situaci pěkně ztěžuje nemožností aplikace útěkovýho: se na to můžu vyrtat, odevzdám blábol a ono to vyjde, naučím se aspoň nějak a ono to projde. U něj si to netroufám, je chytrej a řekla bych moudrej a tam nejde mlít hlouposti... No a pokračujem. Do 20.2. koncept teoretické části bakule, hahaha, z čeho to, doprčic, mám psát? Pak nějaký ty zkoušky. Do 20.3. se přihlísti ke státnicím. Do 20.4. mít splněný všechy předměty. Do 20.4. odevzda bakuli. Nemám ani čárku. A to mám dělat výzkum. Do... doprčic. To prostě nemůžu přežít.
.
.
.
.
.
.
.
.
A nejhorší je, že si uvědomuju, že to přežiju, bakalářku napíšu a státnice udělám. Protože jednak nejsem blbá, jednak to takhle je prostě vždycky. A i kdybych neudělala část z toho, za půl roku to dodělám. Vim, že to dopadne dobře.
Ale stresu mě to stejně nezbaví.


Jdu se umýt a spát, na jídlo kašlu.

pohanka a bebečka

24. ledna 2012 v 21:46
Kdybych teď nesežrala ořechový bebečka, tak se pochválím. Nicméně štve mě to spíš z principu toho, že si dám tak dokonalý jídlo na večeři a pak tu dokonalost pokazím cukrem.
No co. Zitra o tom nevim.

Zítřek bude zase hustej. Až do tří s dětma ve školce. Kéž by jich nebylo tolik, co minulej týden. Zvlášť proto, že na ně ze začátku budu úplně sama. No snad to nějak půjde. No a pak přelet na kurz Respektovat. Jsem fakt ráda, že tam chodím. Sice jsem z toho dycky hrozně psychicky rozhozená, ale po pár dnech to začnu vstřebávat a pak si vykládáme s chlapiskem, děláme si z toho srandu, ale chtě nechtě to po maličkejch dávkách aplikujem. Sranda, fakt. Chtěla bych se vidět ve srovnání já před rokem a já za rok. Uplně jinej člověk a uplně samo to přišlo!
Další pekelná zkouška je klouček, co hlídám. Tak týden zakoušíme on, já i jeho maminka typický období vzdoru. Třísk s sebou o podlahu a kostky lítaj na všechny strany a člověk jen bezmocně pokrčí rameny, příčina většinou neznámá. Vztek přejde a vše jde zase chvilku vklidu, než nastane další akce. Je to docela sranda a naštěstí se takto skoro neprojevuje jinde, než doma. Hm. Asi budem radši trajdat po venku a dětskejch kavárnách:D. Nicméně Respe jede a díky za vzdor - mám na čem trénovat. A hlavně, jak jsme si včera s maminkou shodně potvrdily - je to správně a kdyby vzdor nepřišel, bylo by něco špatně. Tak jen ať klouček vzdoruje, hledá své já!

Jo a zítra mi odjede chlap a vpodstatě spolu pořádně budem až zas od půlky února a to ještě s velkým doufám. To bude hrůza, je nám teď spolu strašně moc dobře. Nějak nám spolu jde líp mluvit a tak. A velké poplácání po rameni sešborec je na obou stranách - on si uvědomil, že na mě nesmí kašlat a musí být víc se mnou, nejezdit furt kdovi kde a já s ním zas mnohem líp mluvím - a jde mi to myslím právě proto, že na něj nemám důvod být naštvaná. Nebo spíš být smutná, že zas jede pryč. A taky díky Respe, že.
Prostě spokojenost.

Ale za obzorem jsou mraky. Bakalářka a státnice. Fuj.

Jó a ještě jedna novinka, jsem o dvacet čísel kratší! A je to bomba. Nechápu, že jsem tak dlouho váhala.

Dobrou, mrknu ještě na plán na zítřek a mizim do hajan.

taková krása

23. ledna 2012 v 0:19
odtud: http://www.pribehyproivanu.cz/pribehy/2012/01/19/devet-mesicu-pro-vyvoj-meho-syna-i-me-samotne/?fb_ref=AL2FB&fb_source=home_oneline

Devět měsíců pro vývoj mého syna i mě samotné

Vojta nebyl plánované dítko. Vlastně jsem se do té doby o téma těhotenství ani porodu vůbec nezajímala, protože jsem si myslela, že času je ještě spoustu. Najednou to však bylo tady, naprosto aktuální. Nebyly důvody, proč nepřivítat tuto skutečnost s radostí, vždyť s mužem se milujeme a víme, že patříme jeden k druhému, chceme spolu strávit celé naše žití. Naplnila mě vděčnost… nastal převrat v mém životě, úplně nové období dosud nepoznané, a to ani teoreticky, protože nemám žádného mladšího sourozence, ani jsem neměla v blízkosti nikoho, s kým bych mohla těhotenství a první krůčky v mateřství sdílet.
Dnes vím, že to bylo dobře, protože jsem v sobě neměla zakořeněný klasický postup - "To se musí jít k doktorovi, aby mi těhotenství potvrdil, pak chodit na kontroly, testy, ultrazvuky… a pak si sbalíš věci do porodnice, ale neboj se porodu, můžeš si nechat dneska už běžně píchnout epidurál a pak to nebolí, kdyby ses hodně bála, dá se domluvit i císař předem… a manžel to malý zatím, než se vrátíš domů, pořádně zapije s kamarády…"
Jak šťastná jsem, že se mě nemuselo nic z toho týkat… Příznaky těhotenství byly docela jasné samy o sobě - nedostavila se menstruace, byla jsem unavená, při chůzi po městě na mě doléhaly stavy na omdlení a ty hrozné pachy všude! Udělala jsem si přes to ještě papírkový test z moči, který vyšel pozitivně. Ten den našel manžel na internetu film "Porod jak jej známe" (Birth as we know it). To byl pomyslný odrazový můstek. Natolik nás tento dokument zasáhl, že se naše následující kroky začaly ubírat tímto směrem. Musím se dnes usmívat nad tím, když manžel tenkrát nadhodil: "Mohli bychom rodit doma, ne?" a já myslela, že si dělá legraci. Po zhlédnutí tohoto filmu jsem ale pochopila, že nejen, že to nebyla legrace, ale naopak mi byla tato představa velice sympatická…
Netrvalo dlouho a zpráva o mém těhotenství se roznesla v širokém okruhu mých přátel a známých. Společně s gratulacemi mi byly pokládány otázky, jestli už jsem byla u doktorky. Nebyla. Kvůli čemu? Cítím se naprosto v pořádku, když pominu nevolnosti, které k těhotenství často patří. Přece jen jsem ale k doktorce musela - krátce před otěhotněním jsem totiž dokončila vysokou školu, a tak jsem se musela přihlásit na úřadu práce a potřebovala potvrzení o tom, že jsem v jiném stavu. Navštívila jsem tedy svou doktorku - tehdy to bylo naposledy, co jsem zavítala do její ordinace. Byly mi nabídnuty "balíčky" několika po sobě jdoucích vyšetření, týkajících se genetických vad… připadala jsem si jako u nějakého dealera, propagujícího své balíčky služeb, místo přirozeného přístupu ženy k ženě. Balíčky jsem odmítla s tím, že výsledky nejsou 100% a ani kdyby byl výsledek pozitivní, nenechala bych si své dítě "vzít", vlastně ho zabít s tím, že hrozí-li možnost, že bude mít nějaké postižení, tak mám právo na to, vzít mu život. Ze svého okolí jsem se setkala s případy, že bylo matkám řečeno, že jejich dítě bude postižené, ony si ho přes to nechaly a narodilo se zcela zdravé. Nemluvě o stresu a nervozitě při čekání na výsledky…
Na první místo u mě vstoupila práce na důvěře. Na důvěře ve své ženství, v to, že jsem se narodila s přirozenou schopností přivést na svět dítě, že jsem se otěhotněním nestala nemocným ani neschopným pacientem, který je odkázaný na odborníky - lékaře, kteří mi řeknou, co mám dělat, co nedělat, co jíst, co nejíst… snažila jsem se sama naslouchat svému tělu, které nejlépe pozná, co konkrétně pro něj je a co není dobré. Odmítla jsem tehdy i vnitřní ultrazvukové vyšetření, protože nejsem přesvědčena o jeho neškodnosti. To už bylo na mou lékařku moc a vyslechla jsem si třičtvrtěhodinovou přednášku o mé nezodpovědnosti a o tom, že ultrazvuky jsou 1000% neškodlivé. Po hledání na zahraničních webech jsme však s mým mužem Tomášem našli informace, které toto tvrzení zpochybňují. Jedná se o vlnění, které se v plodové vodě zesílí, zahřívá ji a jakoby "rozvibruje"… miminko pak má tendenci jít aktivně proti těmto vlnám - lékaři to s oblibou nazývají, že se "předvádí", ale právě zde může v pokročilejším těhotenství hrozit i omotání šňůry. Kdo se pustil do vědecké práce na toto téma, bylo mu hrozeno nedostudováním nebo bylo zveřejnění takových informací jinak zašlapáno jako nepohodlné, takže se tyto informace hledaly dost těžko. Samozřejmě, lékař nejsem, takže jde jen o mé přesvědčení z vyčtených materiálů, které jsem ale cítila, že nechci pokoušet a riskovat. Ani předčasné zjištění, zda se mi narodí holčička, či chlapeček, se mi nezdálo být důležité ani přirozené.
Další týdny jsem lékaře nenavštěvovala. Zúčastnili jsme se s manželem večerů o přirozených porodech, kde se řešilo hlavně to, jak podstatnou a zásadní roli hraje u porodu roli psychika, kolik komplikací je způsobeno právě tím, že má v sobě žena nějaký vnitřní blok, týkající se často vztahu s partnerem nebo s rodiči, nezřídka také úzce související s traumatickým prožitkem z jejího vlastního narození se.
Začalo pro mě období, které jsem cítila jako čas pro práci na sobě, pro řešení problémů uvnitř sebe, které se jakoby najednou vynořovaly, aby mohly být do porodu vyřešené. Nebylo to vždy lehké, nějaký čas jsem cítila potřebu být jen sama se sebou a svým mužem a měla tendenci vyhýbat se společnosti. Snažila jsem se to přijímat a respektovat. Přínosem pro mě byly knihy "Zdravé těhotenství, přirozený porod" od Ingeborg Stadelmann, "Aktivní porod" od Janet Balaskasové, "Bez plenky, aneb přirozená hygiena nemluvňat" od Ingrid Bauerová, "Aby porod nebolel" od Lucie Suché Groverové, pro manžela to pak byla kniha "Parter u porodu" od Penny Simkinové. Nejvíce přínosná pro nás oba však byla kniha "Koncept kontinua" od Jean Liedloffové, kterou spolu s knihou "Respektovat a být respektován" od Pavla a Tatjany Kopřivových, Jany Nováčkové a Dobromily Nevolové, doporučuji všem, kteří děti mají nebo plánují mít.
Blížila se polovina mého těhotenství a začali jsme s mužem hledat porodnici, která co nejvíce respektuje přání přirozeně probíhajícího průběhu celého porodu a kde je možné mít narozené miminko neustále u sebe. Jelikož mám odmalička z nemocničního prostředí hrůzu a vše se ve mně stáhne, když mám jít i pro obyčejné potvrzení, kde mi nehrozí žádná bolest, bylo pro mě velice důležité pokud možno co nejvíc domácí prostředí. Nadšení z existence Porodního domu U Čápa vystřídalo veliké zklamání z toho, že v České republice nejsou porodní domy schválené. Začali jsme hledat porodní asistentku, která by nám nejvíce vyhovovala. A protože porod v domácím prostředí mi začínal být čím dál tím sympatičtější, zajásali jsme, když jsme se dověděli o paní Ivaně Königsmarkové. Zanedlouho jsme měli domluvenou první schůzku. Bylo to ve 23. týdnu těhotenství. Docházeli jsme k ní do poradny pravidelně už po zbytek těhotenství. Od mé maminky jsem se dověděla, že když ona čekala mě, to samé, co u paní Königsmarkové, prováděl její gynekolog. Nic víc nebylo potřeba. Doporučila mi návštěvu jednoho nejmenovaného lékaře, abych si nechala udělat rozbor krve kvůli mé krevní skupině. Věděla jsem sice, že jsem A pozitivní, ale neměla jsem to nikde písemně podložené a kdybych se rozhodla jet do nemocnice nebo kdyby to bylo nečekaně potřeba, mohl by to prý být problém a důvod pro možný konflikt s nemocnicí. Navštívila jsem tedy zmíněného gynekologa s vnitřním klidem, protože se jednalo o primáře porodnice, která má pověst "nejvíce alternativní" porodnice u nás. Uvažovali jsme, že kdybych cítila potřebu jet do nemocnice, jeli bychom právě tam. Můj klid se ale v ordinaci pana doktora rozplynul a místo něj jsem zažila dost stresující situaci, kdy si k sobě pozval sestru, asi jako svědka, a začal kolem mě chodit a říkat věci typu: "To jsem ještě nezažil, přijde si ve 24. týdnu a nechce nic…" (nechtěla jsem vnitřní vyšetření ani ultrazvuk) tónem, že to muselo být zřetelně slyšet za dveřmi v čekárně. Seděla jsem tam, chtěla se propadnout do země, cítila jsem úzkost, připadala jsem si nepochopená, nerespektovaná. Nakonec jsem souhlasila s krátkým ultrazvukovým vyšetřením, bez kterého by mi krevní testy nebyly provedeny. "A mám to za sebou", oddechla jsem si. Ve 30. týdnu jsem byla opět pozvána do ordinace pana doktora. Dva dny před tím jsem byla právě na kontrole u mé porodní asistentky, která mi pohmatem sdělila, v jaké poloze se miminko nachází. Při návštěvě lékaře jsem zmínila, že už si další ultrazvuk nepřeji, že polohu vím, kde je uložena placenta (že není příliš nízko) vím z minulého ultrazvuku. Následoval hodinový (nepřeháním, opravdu to byla celá hodina) monolog, plný shazování porodních asistentek, informací, že já o těhotenství a porodech nic nevím (ikdyž jsem narozdíl od PANA doktora ŽENA a vnímám své tělo tak, jak on ženu nikdy vnímat nedokáže), dokonce zaznělo i postěžování si, že kdyby byla každá tak "skromná" jako já, mohl by to tu zabalit, protože by se neuživil… Opět tak hlasitě, opět jsem zažívala ty samé, ještě více pochmurné pocity. Dnes jsem za tento zážitek vděčná, protože to v tu dobu dost přispělo k tomu, abych necítila důvěru ani k námi zvolené nemocnici. Bála jsem se pomyšlení, že bych se tam s panem doktorem střetla. Bylo to ale naštěstí naše poslední setkání.
Zbytek těhotenství jsem navštěvovala paní Königsmarkovou, vše bylo v pořádku, cítila jsem, že je vše správně. Zúčastnili jsme se s manželem celodenního předporodního kurzu v Porodním domě U Čápa pod vedením paní Zuzany Štromerové. Velice jsme to ocenili, protože vzhledem ke vzdálenosti byla pro nás taková forma kurzu (v rámci pouze jednoho celého dne) dostupná. Hledala jsem informace o přirozených porodech, nacházela otázky na mé odpovědi. Setkávala jsem se s lidmi, kteří měli své osobní zkušenosti s porody doma i s porody ve Vrchlabí. Čím blíže se blížil termín porodu, tím více se uvnitř mě upevňovalo přání, aby vše vedlo k tomu, že budu moct i já rodit právě doma. Při takové představě jsem cítila vnitřní klid a pocit bezpečí, na rozdíl od pomyšlení na cestu do porodnice, kterou jsem si ale nechtěla nijak zprotivovat, protože jsem nevěděla, jak to budu cítit, až porod opravdu začne. Nikdy před tím, jsem to nezažila, tudíž jsem se nechtěla spolehnout jen na jednu možnost. Sepsala jsem si porodní přání a ve skříni měla sbalenou tašku do nemocnice. Zároveň jsme měli doma nachystané nepropustné podložky, odsávačku, gumičky, nůžky, protože z Prahy je to k nám přece jen cca 65 km…V 38. týdnu, při další kontrole, jsme se s paní Ivanou domluvili na cestě k nám, protože děťátko už bylo dost sestouplé a my byli připravení, že to může přijít každým dnem…
Očekávaný okamžik
V pondělí 28.3.2011 ráno jsme byli opět v Praze na kontrole. Vše bylo v pořádku, srdíčko jako vždy pěkně tlouklo. "Je to na spadnutí." tvrdila Ivana. Ten den jsme ještě jezdili po Praze a nakupovali věci, které jsme chtěli mít před příchodem děťátka doma připravené. Měli jsme v plánu jít ještě do Ikey, když jsem najednou ucítila zvláštní pocit, jakoby trochu paniku z toho, že jsem tak daleko od domova. Otočili jsme se a jeli domů. Byl už podvečer a byli jsme oba hodně unavení. Měla jsem v plánu jít si lehnout, jakmile přijedeme, ale ještě jsme se pustili doma do práce se semínky, které jsem neodolala. Chvíli před desátou hodinou večerní jsem se už cítila opravdu na odpadnutí a zalezla do postele.
V tom jsem ale ucítila zvláštní stažení, které jsem před tím nezažila. Bylo to tu. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli je to už přímo začátek porodu, mluví se často o poslíčcích, kteří předchází porodu i několik dní dopředu. Stahy byly pravidelné po přibližně patnácti minutách. Šli jsme si lehnout s tím, že zkusím usnout, dokud to půjde, abych si trochu odpočinula a nabrala sil. To se mi už ale nepodařilo. Stahy se začaly pozvolna zesilovat a doba mezi nimi zkracovat. Pod prostěradlo už Tomáš připravil nepropustné podložky. Na chvíli usnul. Já zatím prodýchávala přicházející kontrakce. Nehledala jsem před tím nikde informace o tom, jak bych měla dýchat, důvěřovala jsem svému tělu, že bude vědět nejlíp, co má dělat.
Kontrakce se opakovaly po pěti minutách. "Kdybychom chtěli jet do Vrchlabí, měli bychom vyrazit teď," konstatovala jsem, ale ta představa pro mě byla naprosto nereálná. Byli jsme oba unavení, doma bylo příjemné teplo z kamen, přes okno červený šátek, zapálená svíčka, mohla jsem být nahá, cítila jsem se v bezpečí… Bylo mi nepříjemné i světýlko z lampičky, jen představa nemocničního prostředí způsobovala, že se ve mně mělo tendenci vše stáhnout, sevřít.
Měla jsem potřebu střídat polohy. Tomáš si proto lehl na zem a já měla celou postel k dispozici. Máme jí poměrně tvrdou, takže mi to na ní naprosto vyhovovalo. Do rohu postele jsem si dala gymnastický míč, přehodila přes něj deku a mezi stahy odpočívala opřená o něj. Tomáše jsem nijak nepotřebovala, tak mohl ještě na chvíli usnout, aby aspoň on nabral trochu síly, kterou jsme pak oba potřebovali. Já se mezitím stáhla do sebe, snažila jsem se dělat, co si mé tělo žádalo. Když jsem cítila, že se blíží kontrakce, klekla jsem si, opřela se pevně rukama o stehna nebo kolena a prodýchávala je. Po celou dobu jsem krouživě pohybovala pánví. Necítila jsem bolest, jen velice silnou intenzitu.
Když už se intervaly zkrátily na tři až čtyři minuty, najednou, jakoby mi došla energie a já začala mezi stahy usínat, jakoby upadat do mikrospánku. Způsobilo to, že se mezery mezi nimi opět prodloužily na přibližně deset minut. Vzbudila jsem Tomáše a řekla mu, že už se mi chce hrozně spát. Věděli jsme, že pokud je porod nechaný přirozenému průběhu, tělo reaguje na vlivy, jako je únava a dokáže průběh porodu tomu přizpůsobit, klidně i oddálit. Zkusila jsem tedy mezi stahy po kouskách spát. Po nějaké době jsem zjistila, že to není nejlepší nápad, protože jsem se takto probudila až vprostřed stahu a to bolestí, protože jsem se na přicházející stah neměla prostor připravit a "naladit". Měla jsem živoucí porovnání toho, jaké to je, když kontrakce opravdu bolí. Nějakou dobu jsem s únavou bojovala, kontrakce, na které jsem byla vzhůru a prodýchala je, byly jen velice intenzivní, jakoby mnou projela obrovská vlna energie, kterou jsem mohla usměrnit. Ty kontrakce, uprostřed kterých jsem se vzbudila z krátkého spánku, byly bolestivé - ta silná energie jakoby mě chtěla roztrhnout. Uvědomovala jsem si vděčnost z toho, že jsem doma a nemusím s nikým řešit, jestli se to někomu už zdá dlouhé a musím se dohadovat, že nechci píchnout žádný oxytocin na urychlení. U prvních porodů je naprosto fyziologické, že trvají i kolem 20 hodin. Začalo svítat. Rozhodla jsem se, že se nebudu snažit dál nabírat energii spánkem, protože je to jen více vysilující. Snažila jsem se už zůstat vzhůru a najít v sobě energii, kterou má každý v rezervě. Intervaly se začaly opět zkracovat a porod se znovu rozjel.
Nahlížela jsem do sebe, zda v sobě nemám psychické zábrany, strach z toho, co bude následovat, z toho, jestli si opravdu umím představit být matkou, vždyť teď už je to tady, od teď začíná úplně nová etapa života, už to nikdy nebude stejné, jako doposud, je to krok do neznáma… cítila jsem, jak je práce s psychikou důležitá….
Po celou dobu manžel přitápěl v kamnech. Byla mi zima, i když jsme doma měli teplo. Věděla jsem, že mi bude teplo při takové teplotě, která bude příjemná mému dítěti, až "vykoukne" na tenhle svět. Byli jsme klidní, protože ještě nepraskla plodová voda a Tom přes mé bříško slyšel tep srdíčka, pěkně stejně rytmicky, jako ho slýchával ke konci těhotenství. Cítili jsme, že je vše v pořádku. Porodní asistentku jsme nevolali, protože pro mě bylo nepředstavitelné, že by s námi byla jakákoliv další osoba. Potřebovala jsem naprostou intimitu.
Najednou už následovaly stahy po minutě a za chvilku už jeden za druhým, silně jsem se potila. Začala druhá fáze porodu, miminko se vydalo na cestu… tak krátkou - jen několik centimetrů - a přesto tak zásadní pro jeho život. Na prostěradle se objevilo několik krvavých kapiček. Byl to jediný okamžik, kdy jsme znejistili. Srdíčko však stále stejně tlouklo. Za chvilku na to odešla hlenová zátka a naprosto čirá plodová voda. Obavy byly pryč.
Kontrakce se změnily, byly opravdu silné a intenzivní. Jejich charakter se změnil, měla jsem potřebu tlačit. Cítila jsem silnou spojitost mezi otevíráním se dole a svými ústy, začala jsem doprovázet stahy hlubokým křikem, který jsem si doma nebála dovolit a který mi nesmírně pomáhal a ulevoval. Hloubka, síla, intenzita… těmito slovy lze nejlépe vyjádřit, jaké pocity mě zaplavovaly. Klečela jsem, tělo nakloněné dopředu, opírala jsem se o nohy nebo o manžela. Ucítila jsem, jak hlavička postoupila. Fyzicky jsem se cítila vyčerpaná, najednou jsem myslela, že už nemám sílu, že už nemůžu. V tu chvíli mě ohromě podporoval můj muž. V knize "Partner u porodu" četl, že dokud žena potřebu tlačit ovládá, nemá se do toho naplno "opírat". Pomáhal mi tedy umírňovat a zároveň vzadu kontroloval prořezávající se hlavičku. Moc mi to pomáhalo. Prolétla mi hlavou myšlenka, že obdivuji všechny ženy, které dokázaly porodit dítě vleže na zádech. Ani na chvilku jsem nezatoužila takovou polohu zkusit, naopak to pro mě bylo nepředstavitelné. Klečela jsem na všech čtyřech. Po chvilce už ale stahy ovládnout nešly a já s mocným hlubokým křikem "uááá" začala naplno tlačit. Tom mě podpořil, že už můžu - hlavička už měla dostatek prostoru vyjít ven. Vykoukla. "On se olíznul!" Řekl překvapeně Tomáš šťastným tónem. Následoval poslední stah, při kterém vyklouzl náš syn manželovi do rukou. Rychle jsem se otočila na záda a opřela a on mi jej položil na břicho. Jen těžko se dají slovy vyjádřit pocity naprostého štěstí a euforie, které mě zaplavily. Jako kdybych byla najednou v jiné dimenzi, pamatuji si, že jsem se zajíkala zvláštním smíchem plným vděčnosti… měla jsem to maličké děťátko na svém těle, růžovoučké, na kulaťoučké hlavičce blonďaté vlásky.
Bylo dopoledne 29.3.2011, krátce po desáté hodině. Připadalo mi to jako deset minut, přitom mi na bříšku schoulený pod oranžovou osuškou ležel už přes hodinu. Cítila jsem nepopsatelnou harmonii, symbiózu mezi námi. Žádný pláč, ani křik… jen jakoby polehounku přivykal na nové prostředí, vzduch, světlo…poté jsme sáhli na pupečník, který už byl dotepaný, studený. Podvázali jsme jej a Tom ho přestřihl. Vytočil naši asistentku a řekl jí, že Vojta - jediné jméno, které jsme měli připravené, aniž bychom věděli, jestli to bude holka nebo kluk - je na světě. Řekla manželovi, aby mi prohmatal břicho a popsala, co by měl cítit. Bylo to přesně tak - placenta se oddělila už během porodu. Stačilo, abych předala Vojtíka do náruče Tomovi a posadila se na bobek. Placenta hladce vyklouzla s prvním stahem ven, jako hřejivé pohlazení.
Omyli jsme se vodou a muž převlékl postel, kam jsme si s Vojtou zalezli. Poprvé začal papat. Bylo to… nepopsatelné… zanedlouho dorazila Ivana. Zkontrolovala mě i syna, placentu, zda je v celku. Oba jsme byli naprosto v pořádku, neměla jsem ani žádné poranění. Sepsala s námi potřebné papíry pro úřady, dětskou i ženskou lékařku, díky čemuž jsme pak nemuseli řešit jediný problém z těchto stran. Bylo to tak příjemné být všichni tři - Tom, Vojta a já, zalezlí doma v posteli, kde jsem pak s Vojtou strávila první dny jeho života, pěkně v teple, nahatí, abychom se mohli vnímat celým povrchem těla…
Naplňuje mě nekonečná vděčnost, kdykoli si tento den vybavím. Děkuji svému muži Tomášovi za tolik potřebnou podporu, děkuji paní Ivaně za veškerou pomoc, děkuji Bohu, děkuji také sobě…

den

15. ledna 2012 v 0:17
Myslela jsem si, že dnešní den zhodnotím jako neuspokojivý. Ale nakonec musím říct, že se překonal a vyplpl na svět půlku šatů! Stroj zahřátej, já taky. Teď se násilím odtrhávám od práce a zbytek si nechám na zítřek.
Čoklisko prudí, že chce čůrat. A já chci taky.

A pak dobrou!

čtu beletrii!

13. ledna 2012 v 14:42
Dnes se budu mít dobře. Nebo už vlastně mám. Dopoledne jsem strávila s chlapečkem, co hlídám. Baví mě to a jsem s ním moc ráda a on se mnou taky. Učím se od něj i od jeho maminky spoustu užitečných věcí, zejména trpělivosti. Rozvíjí mě to a poznávám sama sebe, zjišťuju, že dovedu změnit spoustu zaběhaných osobnostních rysů, které se rysama jen zdají, ve skutečnosti jsou to jen naučené mechanismy.

Pak jsem nakoupila pár jídelních záležitostí. A už mi takřka nedělá problém nekupovat si hlouposti a prakticky vůbec nejím sladké (kupované. ráno jím kaše samozřejmě vlastní výroby slazené sušeným ovocem nebo melasou). Je to neuvěřitelné a nevím přesně, jak k tomu došlo. Protože s vědomím škodlivosti sladkého a odoláváním tyčinkám jsem neúspěšně bojovala několik let. A teď to nějak samo přišlo. Myslím, že vím, jaké jsou toho příčiny (a díky za ně), ale přesný průběh už asi nezjistím. Stejně tak nepotřebuju k životu vůbec maso. Nepovažuju se za vegetariána, pouze v mase nevidím hodnotu, jaká se mu přikládá. Umím vařit dostatečně hodnotnou a vyváženou stravu, aniž bych musela jíst maso.
A taky mi už maso nechutná tolik, co dřív. Myslím, že dospěju do stádia, že maso nebudu jíst vůbec a to ani ve vyjímečných případech, třeba na návštěvách, kdy maso zatím jím, abych nepřidělávala starosti. V této souvislosti mě ještě poslední dobou často zaujme, že norma v této otázce se mění. V mém okolí se už na nemasaře nepohlíží s despektem a naopak několik mých známých se stalo vegetariány. Myslím, že se do obecného povědomí dostávají správné informace jednak o vlivu masa (+ i -) na lidský oganismus, jednak o způsobech získávání masa (myslím hromadná jatka a nehumánní - lidmi vykonávané způsoby zabíjení zvířat). No a u přemýšlivých jedinců se prostě může stát, že je problematika jezení masa natolik zaujme, že jsou skutečně schopni dojít si k vlastnímu závěru, že jíst maso není samozřejmost.

Přesto jsem si ale koupila dva kousky bílého pečiva a termix, protože bílé pečivo mi prostě chutná a jednou za 14 dní mě úprostě neštve jeho konzumace a termix je zas nouzovka při chuti na sladké o víkendu.

No a konečně se dostávám k tomu, co mě teď čeká. A na co se těším! Tento víkend budu sama v Brně. Sama s čokliskem:) Teďka půjdu spát, hodinu si zdřímnu a po probuzení vyrazím na delší prochajdu s hafanem. A pro jistotu případné touhy po běhu si vezmu běhací kecky, protože už delší čas mám chuť běhat, jen jsem byla hodně vyčerpaná a uhnat si chorobu nehodlám. Je mi docela příjemně v mým zdravým těle a míním ho zdravým zachovat. Pak se bude vegetit. Myslím, že trochu uklidím v pokoji, vrátím studijní knížky na své místo a porovnám papíry a účty a sponky. No a pak už budu dělat jen to, na co budu mít chuť. Buď si budu číst (to je ta beletrie v názvu - po dlouhé době jsem včera rozečetla knížku Žena v bílém, kteréžto děj matně znám z nahrávky z rozhlasu a příběh se mi moc líbí) nebo konečně vytáhnu šicí stoj a ušiju uháčkovanému polštářku vnitřek nebo dokonce začnu s šitím šatů, na které mám střih i látku. Každopádně celý víkend bude probíhat víceméně v tomto duchu. Plus budu pěkně jíst a trochu se učit. Ale jen mírně.

Tak a jde se zdřímnout!

gut múd

11. ledna 2012 v 23:25
Dnešní den byl bezva! Zítra napíšu víc:)

A teď chvilinku šprtat a pak tvrdě spát až do brzkého rána a zase šprtat a pak udělat úspěšně zkoušku (druhou se mi zázračně podařilo odložit... prdlajs zázračně, jen paní docentka přemýšlí mozkem a ne nařízeníma zvrchu, palec nahoru!). No a pak na chvíli odpadnout do pelechu, odpočinout si a pak si užít odpoledne s kloučkem hlídaným a večer se mrknout s chlaponěm na Zdivočelou zemi a otevřít si víno nebo někam zajít a mít se souzněně.

Mám se dobře. Mám moc dobrý předpoklady pro to, mít se dobře. Ať už hlavový nebo z prostředí.

Jes.

vstříc novým zážitkům!

10. ledna 2012 v 21:24
Těším se na zítřek! Těším!
(hm, jak o tom přemýšlím, to, že se těším, by snad mohlo znamenat, že nejsem taková domácí prdel, jak o sobě poslední čas všem okolo tvrdím...;))

Celé dopoledne a část odpoledne budu s dětma z lesní školky. Jdeme na farmu mrkat na zvířata. To bude něco! Myslim, že budu stejně vykulená, jak prďošci. Tohle své dětské já si hýčkám. Být nadšená z blbostí je výhra!
No a odpoledne jdu na kurz. První lekce ve světě respektujícího přístupu v komunikaci s druhými! Jsem hrozně zvědavá a natěšená. Teoreticky mám sice nastudováno, ale příklady z praxe, konkrétní problémové situace a další podněty k přemýšlení, to bude žrádýlko pro mozeček:)

(To, že vstávám do školky v šest a kurz je do osmi a já se doplazím domů (kde to ovšem bude uklizené, vysmýčené, voňavé a navařené) a budu se snažit soustředit na učení na další den je malej nedostatek:))

A dala bych vám písničku, ale opakovala bych se, a tak budou muset stačit písmenka.

Brou!

bude všechno bude! těším:)

9. ledna 2012 v 21:44
Někdy bych chtěla napsat článek o hodnotách. V čem vidím podstatno a co je pro mě v životě stěžejní. Alespoň v této době, posledních několik měsíců či let.
Taky bych se znova chtěla mrknout na souhrn toho, co jsem za člověka, v čem vidím svoje přednosti a pozitiva, v čem mám šanci zabrat. Co umím.
Myslim si, že by mě to pěkně pohladilo po duši.
A pak bych taky chtěla shrnout, co mě v následujících měsících čeká, kam bych se ráda posunula.
Neumím psát moc souvisle, dobrat se jádra pudla, ani takovým způsobem nejsem moc schopná přemýšlet, dobírat se pravd, všechno bude spíš jen naťuknuto.

Nicméně se na to těším!


A jestli přežiju tento týden s víceméně úsměvem na tváři, o víkendu si udělám radost a vytáhnu mašinu a začnu si šít šatičky. Doma sem našla halenu, kterou u nás vždycky nosívala babička, maminčina mamka. Bylo to vyřazeno v látkách na odvoz do SOS. A látka se mi zdá moc příjemná a kvalitní a má pěkný vzorek. A já si z ní tady v Brně tajně ušiju šaty a pak v nich přijedu domů a překvapím maminku:)

mašlička

6. ledna 2012 v 21:18
Příští týden bude stát zato.

Pro sesumírování:
4 x zkouška ve škole
1x celý den v lesní školce
1x celé odpoledne na kurzu
4x půlden hlídání

To je tak na mašlu...

chcíp

4. ledna 2012 v 17:53
po celym dni v lesní školce s třinácti capartama, deštěm a dvěma čoklama slovo "čůrat" nechci slyšet. aspoň do příští středy ne.

večeřa

2. ledna 2012 v 21:09
s mořskou řasou uvařená červená čočka
s troškou možské soli uvařená pohanka
smíchat
na olivovym oleji osmahlý kolečka cibule a na malý kostky celer, na kolečka mrkev a mírně podlít, špetka soli, potom sojovka shoyu, dusit do změknutí mrkve, přisypat nadrcený vlašáky

do pohanky s čočkou jde nakrájet kousek tvarůžku:)

a samozřejme domácí kysaný zelí, co chlapisko vyrábí.

lahoda večeřa. vlastní recept

venku je tma

2. ledna 2012 v 17:32
Prostě se nedovedu učit mezi čtyřma zdma. A venku je už tma. Ach jo. Myslim si, že můj mozek potřebuje rozptylování okolím. Neumí se soustředit jen na tu jednu jedinou věc - knížku, z které se mám učit. To prostě nefunguje. Stejně tak na přednášce se mi líp dává pozor, když u toho můžu něco dělat - háčkování je naprosto ideální:) To je mimochodem příznak dětí s ADHD a taky pomůcka pro učitele, jak z jejich nepozornosti vykřesat aspoň zbla pozornosti.

A pak taky jedna věc. Už několik dní (týdnů) odkládám jeden telefonát. No a teď se konečně rozkejvu (bo hoří) a z telefonátu hrozby je velice příjemnej rozhovor s bezva výsledkem. Hoďte na mě deku... Furt se vnímám jako malou holku, kterou chce každej jen pokárat. Malá jsem sice furt, ale kárat mě už nikdo nechce. A když jo, je to normální kritika, které je v komunikaci fůra naprosto běžně. A já každou, byť jen malou kritiku vnímám jako facku a konec světa a důkaz vlastní neschopnosti, v lepším případě nespravedlnosti života. Haha.

No jinak se mám skvěle. Tento týden mám dvě zkoušky a ten následující další tři a pak už jen jednu. Učení mi nejde a nebaví. Nemám doháčkovanou deku pro kámošku a nemůž háčkovat, protože se musim učit. A protože mi to nejde, sedim na internetu. A i když bych chtěla šít, nebudu, protože z jakékoliv ruční práce budu mít radost teprve po všech těch restech, jako jsou zkoušky, bakalářka a státnice. Takže v červnu. Ble.

Myslim, že vim, jak by mi mohlo učení jít. Všechno si to nahrát do kompu, pouštět si to a u toho plést, háčkovat a šít. Budu o tom přemýšlet a mohla bych část do státnic zrealizovat, he:)