Duben 2012

doma u našich

27. dubna 2012 v 21:00
tyjo..., není to tak dávno (co jsi pšatně spala, svýho těla jsi se bála... jarret), co jsem domů nejezdila, protože mě to tu vždycky naprudilo a neprimovalo a cítila sem se tu nechtěná. dnes jsem přijela domů, prošla se bosky po zahradě, uřízla salát a vytáhla čtyři ředkvičky a doma si ohřála jídlo. pak přišli naši a pusy se nezastavily. pak jsme si dali kafe a mluvili a mluvili. a pak sem jela s tatou k němu do práce, vytiskla si státnicové blbosti. cestou (na kolech samozřejmě) jsme se domluvili, že si zítra uděláme cyklo výlet do jedné dědiny, kde dělají vynikající kafe a točí úžasnou zmrzlinu a ještě se stavíme do království na medvědí česnek. a v neděli se jedem dívat na baráček, co se našim líbí. hurá. a budu tu až do úterka. budu se válet na zahradě v plavkách, opalovat nohy a jíst. no a učit se teda taky, hm. pak jsem řekla, na které obory si chci dát přihlášky a tata řekl, že mi to zaplatí. bezvadný. mám nejskvělejší rodiče na světě! myslím, že je v těch vztazích změna v tom, že jsou naši víc lidští, jak bych to řekla..., že víc chápou, že studium je náročný, že živit se v brně je náročný, že makáme a máme svoje starosti, trápení a tak.
já se tak těším na letní horskou dovolenou s celou rodinou!

a teď se jdu zase učit. říkala sem si, že do půl jedenácté:)

o skromném jídle

24. dubna 2012 v 17:34
je zajímavý, jak je pojem "není co jíst" relativní. u nás není co jíst už tak týden a pořád je z čeho vařit. eště pořád je ve špajzu pytlík čočky, pytlík sóji a pytlík jáhel. jedny těstoviny, dvě paštiky (což ale nejim), dva malinový šumáky a máslovej popkorn na udělání v troubě (sračka, ale jíst se to dá:)) . taky máme cibuli. a zavařený kyselý okurky. ty půjdou k pomazánce z posledních fazolí. takže chlap za poslední keš koupí zeleninu a chleba a budou zase dobroty. na večeři bude polenta s petrželovou natí a čočkou s červenou řepou. taky jsou tam ještě tak dvě porce cizrnovo krupkové polívky. husté, pěkně na nacpání. ještě pořád můžeme zachovávat trojičku luštěnina - obilovina - zelenina. takže je to ještě pořád ok. pak taky ve čtvrtek ráno půjdu venčit do lesa, kde rostou kopřivy. nedělní špenát z nich byl dokonalej. to jsme ještě měli vajíčka (domácí, samozřejmě). do pátku hlady nezemřeme:D no a zítra hlídám. Tři kila v kapce. půlka půjde na večerní koncert (jojojo!!!), kde si snad budu moct dovolit kofolu. no a zbytek... na kafe v kavárně.
mám se dobře. v pátek zase hlídám, takže nemusím domů stopovat. a doma? tam je špajz nekonečnej. poprosím maminku a trochu policím ulehčím:)

(zapomněla sem dodat, že sem měla prachy, chvilku. ale koupila sem si za ně dokonalý tenisky. prostě sem šla kolem obchodu a řekla sem si, že na to seru, že si prostě teď koupím pohodlný tenisky. a jsou. dokonalý.)

škola

23. dubna 2012 v 14:54
potřebovala bych už nějakej úplně jinej typ starostí a stresů. už je toho moc.
škola
škola
škola
k zbláznění...
nemůžu jíst ani spát. dneska sem si v kavárně dávala polívku a půlku jí nechala, jak mám sevřenej žaludek. živiny z kafe s trochou cukru a malé kofoly. a kafe. kafe. kafe. člověk má pak další důvod ke klepání se. kromě vyčerpání z hladu a únavy a stresu.

aspoň si říkám, že mě to posiluje (nebo zabíjí?). nutí překonávat překážky. trochu bojovat sama se sebou. nepodlehnout.
uf.

teď půjdu do galanterie a koupím si od burdy střih na sukni a doma si sednu ke stroji a v rámci terapie prací si jednu ušiju.

bakule k pos(l nebo r?)ání

19. dubna 2012 v 21:58
už mě to sere, fakt mě to už sere, nebaví, prudí, točí, unavuje

gr(c)

poslední hec!

17. dubna 2012 v 17:23
poslední hec. státnicovat můžu. předměty mám všechny zapsaný. teď už "jen" předělat bakuli. jedem, jedem, jedem.
.
.
.
.
.
ono to vyjde, teď už to vím. a o půlnoci z pátku na sobotu si hodně oddechnu (alespoň na nějakou dobu). a s L jsme domluvení, že se potkáme v noci ve městě (jak dlouho sem nebyla v noci ve městě?) a půjdeme na panáka (kdy naposled jsem měla panáka?)

tak se na to těšim:)

o 180°

16. dubna 2012 v 8:37
a pak se všechno otočí a najednou je to jinak.
najednou.
protože si někdo odjede k moři.
.
.
.
.
.
.
.
aneb nejspíš nebudu ani odevzdávat bakalářku, ani nepůjdu ke státnicím. protože jeden úplně zbytečnej a splněnej předmět mi nemá kdo zapsat. důvod hore.

je to zvláštní. ale má to svá pozitiva.
kamarádce budu moct udělat luštěninové pomazánky na svatební veselí. taky jí upeču chleby z kvásku.
budu moct pracovat, tudíž budu mít peníze a budu si moct koupit boty a nebudou mě bolet nohy. a taky bundu proti dešti. a v sekáčích věci na látky.
přestanu mít stres, začnu jíst a tak přestanu hubnout.
nebudu muset šidit bakalářku, kterou šidit nechci, hezky ji dodělám, aby byla co nejlepší.
budu mít víc času připravovat se na státnice v lednu.
přestane mě konečně bolet hlava.
budu moct začít šít, plést a dodělám kamarádce miminkovou deku!


dnes a v úterý se rozhodne.

nevýhody jsou taky. už se mi krátí roky ke studiu, ale na těsno by mi mohlo magisterské vyjít, podaří-li se mi nastoupit v únoru a ne až v září.
budu muset řešit, co ten půl rok. jestli platit bakalářský půlrok navíc (spíš ne), nebo přerušit studium a přihlásit se jen na dobu státnic a pak se znovu dostat skrz přijímačky na Mgr. no a buď být na pracáku (uf, dospělost jak balvan) nebo se domluvit s rodinou, kde hlídám, jestli mě napíšou na firmu, jak jednou navrhovali. to by bylo dobré.
.
.
.
.
.
.
.
prostě uf.

Zajdínek.

14. dubna 2012 v 20:04
hračka mého dětství.
představte se.

back space

13. dubna 2012 v 19:48
ááááááááá! může se někdo mít hůř než já?!
(cítíte v tom doufám tu nadsázku)

moje práce, úžasná a tvrdě vydřená bakalářská práce je moc dlouhá! zkracovat? cože? moje myšlenky? slova? mazat je? to přece nejde!

ach jo.
a to ještě nemám závěr a jednu kapitolu.

nezbývá, než se obrnit a být nemilosrdná.
back space je můj kámoš. od teď.


.o.

12. dubna 2012 v 17:07

o jídle a hubnutí

12. dubna 2012 v 10:35
nemám chuť k jídlu. už zase. jednak je to MS. (ano, narozdíl od celýho světa v době krámů nemám chuťě k jídlu. žádné.) nejspíš mi ale mamka v sobotu zase zjistí slabou funkci žlučníku, slinivky a sleziny.
vypadá to jako docela dobrá věc, nemít chuť na jídlo. není to ale dobrý vůbec. sice v hlavě je jeden veselej zvoneček, kterej ví, že zhubnu (už sem zhubla a víc nepotřebuju, ale jako každá ženská mám radost z klesající váhy). ale prostě s hladem se nedá pracovat ani mozkem, ani rukama.
tak jsem do sebe násilím natlačila jogurt (choceňák, jinej nejim) s müssli (svoje). uf. na pár hodin mám pokoj.

zajímalo by mě, jestli to moje nejezení z dětství (žádná dětská anorektička, jen mi prostě nevadil pocit hlavu a chutě sem neměla, takže mě mamka do jídla musela nutit) nemělo taky základ v tom žlučníku. to už nezjistím, no.

ještě bych chtěla napsat něco k váze. v Brně váhu nemáme, ale měla sem pocit, že sem zhubla. boulder a běhání, no. o víkendu doma jsem zjistila, že fakt jo. váha, kterou sem neměla už aspoň dva roky. fakt mi to udělalo radost, protože nad ni jsem se vždycky necítila dobře. ale hubnout záměrně neumím. a samozřejmě (jako každá ženská, opět) mě napadlo, že ještě níž by to bylo dobrý. vpodstatě mám ještě pár kil rezervu, co se bmi a takovejch těch tabulek, kdy už je člověk prej podvyživenej, týče. nicméně to je jen taková ta myšlenka, co si tam v hlavě lítá a nikdo ji nebere moc vážně. mezi moje vlastnosti totiž (díkybohu) nepatří cílevědomost. jestli něco dělám pečlivě, je to z jiných pohnutek, než je cílevědomost. čili nedokážu dělat náročné a nepříjemné věci záměrně. což by bylo třeba záměrné hubnutí. a vzhledem k tomu, že si o víkendu nechám popohnat moxou žlučník, zase začnu normálně jíst a další hubnutí nehrozí. ba nakopak. vzhledem k množství snězené čokolády (fuj, pak sem ji nemohla ani vidět) v době od pátku do včerejška se spíš divím, že se vůbec ještě tak hubeně cítím.


pointa žádná. jdu se věnovat čemu? bakalářce. samozřejmě. jeden den úplně bez bakalářky sem si užila (hm, moc ne), takže zas do toho.

finále

10. dubna 2012 v 19:00
dneska téměř neprokrastinuju.
jen jím hodně čokolády (ještěže byly ty Velikonoce)
dokreslila jsem mandalu (fakt se mi povedla)
a pak taky píšu, no.
uf. jde to. ale jsem už unavená.
do dnešní půlnoci to ale nestihnu.
ale je to fakt dobrej pocit, finišovat s bakalářkou.
věřte.

a můj teď nejoblíbenější fór, když ukounsnu čokoládovýmu zajícovi uši a chlap mi vzápětí něco řekne:)

pondělí

9. dubna 2012 v 11:08
když jsem u našich, uvědomuju si ten rozpor. na jedné straně touha po domečku se zahradou, pěstování, žití v souladu s venkem a bytí venku. na straně druhé lenost. v Br bydlím v paneláku. tam se dobře sní. tady je ta realita. a to mám jen pár úkolů (od mamky i od sebe). zalít přísady, odkrýt/zakrýt/otevřít/zavřít/zalít pařeniště. postarat se o psy. přiživit kvásek, oddělat, zadělat na chleba. donést si pažitku na chleba. vykopat pár drnů pažitky do Br. a částečně mě to obtěžuje. protože musím vstát od kompu a jít ven do zimy, přezouvat se a prostě nebýt líná.
nedělá mi to problém, ale cítím tam, že by mohlo.

no nic. zpět ke kategoriím. docela mi to jde. a čas běží.

(ještě jedna poznámka, už zase toho svýho chlapa miluju nade vše. asi tím, že jsme mluvili o věcech. a že to chcem zlepšit a prostě... předtím to bylo ustrnutý, v neřešení. teď už je to vpořádku, protože oba víme a taky známe cesty, jak to zlepšit. a chceme to zlepšit a mluvit hlavně o tom. no a pak taky to, že mi pomohl s kategoriema, když jsem byla ve fázy kašlu na to, i když byl unavenej a jel za mnou z domu a věděl, že u toho budeme sedět do noci (do druhé noci už)... prostě... kdo by tohleto udělal. no a prostě už mě neprudí:) zas na nějakou dobu, jak to tak mezi lidma chodí, že:)

chlap za dveřma

8. dubna 2012 v 21:52
za chvilku přijede chlapisko. odjel ráno a už mi chybí (a myslim, že to není jen tím, že mi jede pomoct s kategoriema;)). přivítám ho polibkem - právě jsem snědla dva chleby s máslem, tvarglema, hustě posypané pažitkou, plus kefír. dokonalá večeře. taková může být jen doma. (v brně totiž nemám ani tvargle, ani pažitku a často ani máslo... chleba mi obykle někdo doručí rekomando:))
ale pažitku si vyrýpnu a prostě ty fialky budou muset stranou, aby truhlík moh být za oknem. vevnitž mi to vždycky nějak sejde...

s chlapem jsme trochu řešili moje pocity a eště budeme. to je fajn, věci se maj hýbat a ne jen nad něma brečet.
jejda, ať už přijede, těšim se na něho:)

první kiks

8. dubna 2012 v 8:56
včera večer jsem přestala zvládat. pomohl chlap. dneska tu ovšem není, takže jsem na to sama. uf. snad to pokořím.

k snídani jsem si pustila Hyde park s Kopečkem z FSS. odněkud bych tu politickou scénu měla sledovat. a Kopeček není zlej.

ach jo. s chutí do toho...

sobota

7. dubna 2012 v 22:50
další den za mnou. moc jsem s tím nehla. ale teď to hecnu a než půjdu spát, budu mít kategorie v ruce...
aneb stále jen a jen bakalářka.

celý den jsem pořád kontrolovala, jestli nám už vyučující zapsala výsledky páteční zkoušky. mám to, uf. už zbývají jen dvě. "jen". jedna z nich je masakrální.

a jinak jsme dnes s chlapem měli výbornej oběd. mamka nám tu nechala karbanátky (a mami, karbanátky jsou původně i s masem? ptá se nevinně ven jakožto osmnáctileté dítko...), v lednici bylo pickles a bio mlíko, tak jsme uvařili brambory, uvařili jáhly, plpli tam máslo, trochu mlíka a umačkali kaši (s jáhlama je prostě lepší:)). posypali kopou pažitky. nesmím v pondělí zapomenout a vyrýpnout si kus do brna do truhlíku... miluju pažitku. no a klasicky dušená zelenina z mrkve, petržele a kazící se hokaido dýně (hlavně že mamka dělala v lednu ofuky, když jsem ji chtěla sbalit do Brna:)) vynikající, fenomenální, dokonalé jídlo. ale bramborama se vždycky přecpu. i když jich nesmím moc, jsem z nich přejezená. možná i proto je moc nejím.

no a jinak jsem si myslela, že půjdu běhat. ale nemám na to vůbec chuť. jen sedim na zadku a občas se projdu bosa po zahradě a uvařím banchu.

tak a jdu na to. dnes chci mít kategorie v ruce (dnes jakožto do doby, než půjdu spát!)

bakalářka bude:)

7. dubna 2012 v 2:19
takhle pozdě spát jsem nešla už dlouho. ale když se mi daří psát, musím toho využít:) poprala jsem se s formátováním, napsala různé úvody k jednotlivým kapitolám a hlavně napsala úvod k empirické části. taky jsem si pročítala různé dobře hodnocené bakalářky, respektive jejich výzkumné části... pěkně mě to povzbudilo. není to nic těžkého! do pondělka mám bakalářku jako nic! jediné, co mi hrozí, že budu must zkracovat, haha:)
na to, že jsem domů dojela a došla až skoro v osm, jedla jsem a chvilku se flákala, je to dost dobrý.
jej, mně to udělalo takovej klídeček na duši. sama na sebe kladu poměrně velké požadavky, co se kvality napsané práce týče. měla jsem to tak i v průběhu studia u psaní esejí. vpodstatě jsem věděla, nebo jsem si musela připomínat, že stačí jen malá úroveň. ale moje hrdost mi stejně pořád říkala, že to ještě není ono.
a tahle bakalářka bude ono:)
jsem hrozně zvědavá, jak to odešlu vedoucí a ona to uvidí (poprvé:)), co na to řekne a co bude doporučovat k úpravě.


pořád mi tu bliká reklama na mekáč. samozřejmě nejsem podporovatel fast foodů, výživový hledisko mě zas až tak neštve - kdo trochu přemýšlí, jíst to prostě nebude. ale to enviromentální hledisko mě dost vysírá. ignoranti.
nicméně to nic nemění na tom, že mám už druhej týden chuť na hranolky:D asi zítra zavolám babičce, jestli by mi je v neděli neudělala, že přijedu na oběd. dělávala nám jako dětem takové v troubě pečené.


tak a teď dobrou. jsem tak naspídovaná, že bych psala do rána, ale půjdu spát, ať jsem zítra fit!

o nutnosti nasávání

6. dubna 2012 v 22:58
poslední dny (skoro už týdny) mi na mysl přichází otázky, proč se teď ve vztahu chovám tak, jak se chovám? je to jen kvůli momentálnímu pernamentnímu stresu ze školy? nemyslím si.
jsem si jistá tím, že ho mám ráda. že ho miluju. cítím lásku. velkou důvěru, vděčnost, vážím si ho.
předvčerejší rozhovor se sestrou mě navedl na přemýšlení, jestli se nenudím. v tom vztahu. všechno lze čekat. chybí tam nové vjemy. chybí tam... kreativita. chybí mi od něj kreativita.
to není požadavek, to je konstatování. vím přesně, jakej je. udělá pro mě první poslední, i když se chovám hrozně.
nevědomky jsem ho srovnávala s různými chlapy, co mi imponují. jsou to vesměs kamarádi či kamarádi kamarádů a jsou otevření věcem. dívaj se na svět... jinak. vidí neviděné. mluví o věcech jinak. prožívají věci prožitkem a ne zvykem. myslím si, že tomu se člověk postupně naučí. jak jsem se já naučila spoustě věcí za poslední měsíce. taky jsem se na svět a věci a situace dívala jinak, omezeně. teď mám tu omezenost podstatně širší (omezené to zůstane vždy). nechci se s těmi didmi vídat víc, než jak je to teď - víceméně náhodně. možná trochu z obrany před lákadlem, ale taky proto, že ta lákavost je přechodná. ta kreativita by mě za chvíli otravovala. dost často potřebuju čtyři holé stěny anebo les a ideálně mlčícího chlapa a psa k poňuhňání. a jednoduchost tohoto světa. žádný komplikovanosti. kreativní lidi jsou komplikovaní a já bych na to asi neměla trpělivost, vytrvalost, nestačila bych jim. hluboké debaty zvládám jen čas od času a pak mi stačí ty naše normální.
možná by mi stačilo, kdyby měl chuť do nových věcí, sám. ne se mnou. sám poznávat nové věci, dostávat se do zajímavých diskusí nad životním smyslem nebo spíš nesmyslem, zatvrdnout u vína a vrátit se unavenej a vyčerpanej vjemama. vidět lidi a chtít být s nimi. je to tím, že já sama mám teď už dlouho pocit, že já sama nasávám. z různých stran poznávám, jak psí čumec, když se tak srandovně hýbe, když nasává pachy okolí. otevřeme doma okno a on ztuhne a jen se mu hýbe čenich. potřebovala bych, aby chlap taky tak nasával, aby toužil po rozvoji do všech stran. aby přinášel témata, která od něj nečekám. čekám úplně všechno, co řekne.

nedělám žádné závěry. nechci dělat závěry, protože tohle je o rozhodnutí. a já jsem plně rozhodnutá s tímto člověkem bý celej život.
jen prostě... musím najít cesty, jak z té asi nespokojenosti, či jak to nazvat, ven. jak znovu získat stabilitu. měli bychom spolu něco dělat. to si říkám těch skoro šest let, co jsme spolu. každej děláme svoje věci, rozvíjíme se ve svých oborech, ale spolu... spolu se nerozvíjíme. spolu jsme. v té neustávající haronii a jasnosti.

potřebuju ten vztah nějak oživit. jet někam, poznávat lidi, místa, nevím.

odtajnění:)

6. dubna 2012 v 12:28

schovaná zkouška

6. dubna 2012 v 10:26
učení k zbláznění. večer jsem zjistila, že mám dnes ve dvě zkoušku z práva. peklo. jestli to dám, zbývaj už jen dvě. no a pár restů k seminářům. jestli to všechno vyjde... budu ráda:D

měla bych začít přemýšlet o nějaké odměně jednak za uzavření předmětů, jednak za bakalářku, jednak za státnice, tyjo, to abych si dala s vymýšlením záležet:D

no nic, jdu to na chvíli přerušit, vyčůrat se a donést snídani (teprv:))


úvaha o příčinách

5. dubna 2012 v 13:13
myslím, že největším úkolem člověka je být sám sebou.

včera večer jsem měla fb rozhovor s mladší ségrou, má docela těžký období. dlouhý období. musí být hodně silná a pracovat na věcech, aby se změnily. snažila jsem se jí dát náhled na to, že její úkol je žít svůj život. jen ten svůj a žádnej jinej. ten nám je danej a my máme povinnost ho žít co možná nejlíp. z toho pak vychází nutnost změnit ty věci. dát lidem najevo, co ano a co ne. určit jim hranice.
ona i starší sestra mi čas od času udělají dobře na duši, že prý obdivují moji schopnost být sama sebou. neovlivněnost lidma. že mi to závidí, chtěly by to taky umět. dřív mě nenapadlo, že je to něco vyjímečného, spíš jsem s tím měla problémy, pak jsem si to ale začala v sobě držet, naučila jsem se to vnímat jako můj rys, že to ke mně patří. a pak přišlo ocenení sester.
je těžký druhýmu poradit, jak to dělám. vysvětlovala jsem jí, jak jsem přešla k té vědomé úrovni být sama sebou. že to bylo jediný východisko, abych mohla žít dobře svůj život.

sebepřijetí. tak se s touto schopností mění život! nepřemýšlet o sobě v tom, co bych chtěla jinak, čeho mám dosáhnout, co na sobě změnit. ale přemýšlet, co dokážu, v čem je můj potenciál a co stojí za rozvinutí. to je to. pak člověk je schopen sebepřijetí. dlouhá cesta, ale stojí za to. jsem ráda, že po ní jdu. a jsem li na této cestě a přijímám se jako celek se svými danostmi, nemůžu svoji hodnotu odvíjet od druhých. oni mi můžou dát zpětnou vazbu, jejich slova mě můžou navést na nějakou cestu, na nějaké přemýšlení, ale to je všechno. to co řeknou vypovídá o jedné dílčí věci, o jednom prvku, o jednom činu, ne o celku. celek jsem jen já a jen já na sebe jako tento celek můžu nahlížet. proto jsem nezávislá na hodnocení druhých.

jsem tak ráda.