Červen 2012

oničemže

16. června 2012 v 0:34
po procházce a zahrádkách - těch pivních - s kamarádem. (měla bych tu začít lidem dávat jména. pro pořádek. dobře,) s pavlem. to je ten z léta, slaďouš jsem mu tu říkala. byli jsme před týdnem v čajce a teď na procházce s čoklisem a na pivu a pizze. fajn je to. myslím, že vpodstatě všichni mí potenciální či opravdoví partneři minulí či nynější (budoucí psát nebudu, jsem optimista) by si rozuměli. minimálně slaďouš pavel co už není slaďouš a můj milej, co je můj milej. jakou mu vymyslet přezdívku... a je vtipný, jak je chci všechny seznamovat. v září udělat vodu (pěkně na kanoích, na kterejch se dá ujet zbytku), jet s milým, s lukem, se kterým jsem se líbala ve francii na horách a s jeho parádní babou, s pavlem, kterýho jsem balila v lítě, a kačkou a třeba ještě někým. jo, ještě s někým by to chtělo. lodě, barely na věci, stany a spacáky, kytara a pivo. jojó. snad se milej nezasekne. musí znát moje lidi, i když mě k nim často váže podivná historie.

zase mě napadá, že musím běhat, že musím pečovat o svý tělo a hezky ho držet tak, jak je, respektive o ty dvě kila níž s vyšší svalovní gramáží. prostě... kvůli tomu fajn pocitu. a kvůli těm chlapům, co se jim moje (nudný) tělo líbí. dělá mi prostě dobře, když to ocení. že se líbím milýmu. to jo.
chytaj mě magořiny zítra vstát o hodinu dřív a jít běhat. ale ne. jedu za chlapiskem dom, utratím kupu peněz za vlak, aby měl radost, že na tu divnou akci přijedu. abych další den zas jela zpět. ach jo.

mám se pořád fajn, řeším blbosti a užívám si svobody. celý tyhle prázdniny budou fajn.

paradoxy

10. června 2012 v 0:52
děje se spousta věcí.
dnes jsem viděla tolik zármutku a lidské bolesti. a člověk je bezmocnej.
mám strach o bratrance. že něco nezvládne. že něco pohnojí.
miminko, které je jen náplastí na bolest a které nepřináší tu radost, kterou by jindy přineslo.
a zase lidská síla vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka. smutek v očích a síla nepoddat se.
a taky nádhernej dar dobrých lidských vztahů, krásné rodiny. nepřetvářky a lásky. v mé široké rodině. slova, která člověk začne říkat, až když zjistí, že by to později nemusel stihnout.
.
musím říct milému, že ho miluju.
.
jsem bakalář a přijali mě na magisterské. mám brigády tak akorát, takže si koupím sandále i trekové boty. pletu a budu šít. u popelnic jsem našla odložený krásný dětský kočárek. umyla jsem ho a dám si do něj klubíčka. druhý bratranec mě poprosil o upletení svetru pro jeho dcerunku. čeká mě tak akorát nakombinovaná práce a odpočinek, víkend na horách s rodinou a vandr s chlapem, pár dní s týmem a pak chata s nejlepší kamarádkou, jejím mužem a mým chlapem a kytarama. bezstarostná doba.
.
.
.
když umře mladej člověk, je to hrozné. když umře násilnou smrtí, je to hrozné. když umře po boji s násilníkem, je to hrozné. může se s tím jeho rodina vůbec kdy vyrovnat?

a dětech a studiu.

4. června 2012 v 13:56
Tak ty státnice (stádnice?) mám, no. A za zadkem neviditelnej tlak, že musím studovat dál. Vždyť by to přece byla škoda. Dokud to mám zadarmo. Dokud mám pružnej mozek. Dokud se mi aspoň trochu chce. Dokud. Dokud takovýhle věci dělaj radost rodičům. Dokud mi takovýhle úspěchy lechtaj ego.
Popravdě ale..., asi jen zabíjím čas, než budu moct na vlastních dětech aplikovat tu bezvadnou knížku, co mám teď v tašce. Je o tom, jak nebýt ekologickej barbar a nepoužívat plínky.
No nic. Zatím budu studovat, protože to ostatní nezáleží jen na mně. Děti dělaj dva.

Mám volno. Teda..., pracuju, no. A pletu na zimu výbavu. Zatím jen náveky na ruce. Pro kamarádku chci uplést nosící svetr. Ale takovej multifunkční - ne s ďourou na hlavu bejbátka, z čehož, až bejbátko odroste zbyde nepoužitelnej neforemnej pytel. Ale s vkládacím panelem. Něco jako tohle: 6d4b1dae8485914.jpg. Ale bude samozřejmě mnohem hezčí:) To se těším.

Tak si jdu půjčit i nějaký jiný knížky, abych byla chytrá k přijímačkám. Protože..., když už musím na vlastní bejbátka čekat, ať z toho mám možnost v budoucnu těžit.