Červenec 2012

skaut

30. července 2012 v 10:38
S pár dnama s lidma z týmu ze mě vyprchaly jakýkoliv zbytky nadšení do práce s nima. Jakože fakt. Nezbylo mi asi žádný. Štvali mě lidi. Hrozně moc mě štvali. Že tam všude nějací byli a zároveň sem tam byla úplně sama. Kdyby tam byl Pavel nebo Kač, tak by to bylo myslim si úplně jiný. Nebyla bych sama. Takhle sem se bavila jen se psem a občas naprosto ploše a bez zájmu s nějakýma lidma. Jana z týmu do mě občas začla valit nějaký svoje věci a ony po mne jen klouzaly na padaly a nic z nich. To stejné druhá Jana kuchařící. Na tu sem se těšila a kde nic tu nic. Očekávala ode mně něco a já sem to něco nedokázala dávat. Očekávala ode mě stejnou energii, jak před rokem. Stejnou dobrou náladu a stejný výsledky práce. Stejný rozhovory s porozuměním. Očekávala ode mě, že budu plnit nějakou její představu sebe samé. Že budu v roli.
Co tam bylo špatně? Mám pocit, že mi tam chyběla lidskost, jakejsi vřelej zájem, dobrý člověčenství prostě. To, že člověk člověku pomůže jen tak. To, že společně se něco dělá...
Pak sem jela domů, naštvaná, nespokojená, naprosto rozhozená tím, že nic nebylo tak, jak jsem čekala. Že jen tak být na chatě s lidma není dobrý. Pro mě. Měla jsem jet za Fall, to sem měla udělat, tam bych mohla být a trochu si vyžehlit vnitřek. Ale rozhodla sem se pozdě a měla už koupenou jízdenku až dom a taky oraženou. Fall, vím, že seš pryč, ale měla sem za váma dojet a vzít ti Inku a bylo by všechno v pořádku. I pro tebe i pro mě.
Dojela jsem domů a tam bylo taky nepříjemně, mamka byla zase docela v rejpací ráži. V pátek jsem odjela za chlapem na bourák skautskýho tábora a konečně to bylo ono. Konečně tam byli vřelí lidi, co se na vás smějou a je to tak, jak to má být. Co dělají nezištně věci, protože chtějí. Co si vezmou dovolenou z práce nebo nejedou na tři měsíce do pryč, protože dělají tábor dětem a ještě za něj platí. Udělali jsme si večer saunu, která byla stokrát lepší, než ta dělaná na chatě. Neměla jsem totiž v sobě tolik sraček vzteku a nespokojenosti. S chlapem to bylo všechno jednodušší. Myslim, že oběma nám to moc prospělo. Loni ve stejným pořadí jsem za ním taky přijela z chaty a měla jsem tu největší krizi a bylo to nanic. Tímto se ten loňskej šrám překryl a je to dobrý.
Už po cestě za ním se mi spustily v hlavě úvahy, co já a skaut. Už pár let pro skaut nic nedělám, hledám se jinde, proesně. Ale asi bych chtěla, měla, mám co dělat. Nemůžu už dělat s dětma, na to jsem moc odborník. A skaut mají dělat amatéři, s dětma mají pracovat nezkušení. O tom ale už jindy. Jen jsem chtěla napsat, že si připadám, jak kdybych se vrátila o pár kroků nazpět v životem, zametla za sebou tu slepou cestičku a zas dál šla po té správné. Protože skautem jednou, skautem navždy.

26.7.

27. července 2012 v 1:06
teď jsem si nakreslila tetováníčko. černou fixou na místo, kde o něm uvažuju. asi si ho tam občas nakreslím, abych zjistila, jestli mi tam nevadí. není to tak docela originální motiv, ale hodně se mi líbí.

přijela jsem z chaty. nebylo mi tam moc dobře. vadili mi lidi. klasickej problém. byla jsem tam nervní a hrozně osamocená. lidi na mě mluvili, ale nemluvili se mnou a já jen plnila roli. aaa, proč se člověk tak snadno dostává do rolí a pak je plní? jak to jde dělat jinak? nenapadá mě jiný řešení, než prostě s lidma nespolupracovat. ale to nechci, k tomu mám sklony, ale nechci to.

zítra si udělám výlet za chlapem. do lesů, zase spát ve stanu a snad dokonce prožít bouřku pod napnutou plachtou. kéž by.

cítím sounáležitost se svýma snama. a mám dojem, takovej zvláštní dlouhotrvající pocit, že na těhotenství nebudu čekat tak dlouho, jak to zatím vypadá. není to založený vůbec na žádných reálných plánech, momentálně nejsem těhotná ani trochu. ale prostě mám tušení nebo jak to nazvat, že to tak bude. nějak to vyplyne.
to jsem teda zvědavá.

jdu si číst rudý měsíc.

bubáci

20. července 2012 v 12:47
jej, proč si vždycky dělám problém z věcí, který problém nejsou. funguje to úplně nesmyslně. většinu věcí přejdu mávnutím ruky a nedlám si z toho žádnej stres. ale zároveň mám vždycky několik bubáků ve skříni a chce to se hecnout, hodně hecnout a pokořit je.
tak třeba.
tak třeba jsem koupila od jedné holky voucher na pobyt v penzionku na tři dny v horách, koupě výhodná jak blázen. no a já jsem nebyla schopná tam zavolat a přerezervovat to, čímž pádem utíkal čas a v hlavě mi svítilo červený světýlko, že voucher propadne a já přijdu o peníze. protože sem trdlo. teď sem tam volala, paní milá jak něco a máme to objednané. fakt to nebylo ani trochu strašný.
.
bubák číslo dvě.
ten je poněkud problematičtější. týká se zubařů. fakt nemám ani trochu ráda zubaře. moje zubařka je příjemná jak prdel a vždycky mi nadává, že něco dělám špatně. no a tak tam nechodím. už tak čtyři rok sem tam nebyla. mám upadenou porcelánovou korunku od zubu (upadla pár měsíců po nasazení, takže mohla proběhnout reklamace a nemusela bych si teď šetřit na novou). mám dost špatné zuby, takže vždycky mi zubařka našla novej nebo nový kazy. takže bych fakt měla chodit pravidelně. a já co? pravidelně si je tak maximálně čistím a zubaře odkládám. dokonce mám kontakt na moc milou a rozhodně nenadávající zubařku v brně a může se k ní přehlásit. ale moje hrůza z toho, že mi bude nadávat, je silnější.
slibuju, že jak začne normální režim, že k ní půjdu. a asi si předtím od sestry uzmu několik prášků na zklidnění, zubařku poprosím o celkový uspání mýho človělka a možná to pak přežiju.
fakt nemám ráda zubaře.
.
bubák další. mám od jedné kamarádky nebo něco jako kamarádky půjčený knížky. už tak sedm let. několikrát mi napsala smsku, jestli bych jí je mohla vrátit. vždycky slíbím, že jo a skutek utek. důvod je ten, že jsem jednu její knížku trochu zničila a vím, že jí na té knížce záleží. dokonce sem vymyslela, že jí ušiju patchworkovej obal na tu knížku jakože omluvu a koupím jí poukázku do knihkupectví. ale opět odkládám a odkládám. a stydím se.
.
to jsou bubáci, co mě straší nejčastěji.
ale teď na ně kašlu a jedu ven. budu chodit, možná běhat, budu s psiskem konečně zas, budu s lidma, budu plést a číst a sekat dříví. vyrábět indiánskou saunu a prostě budu. jo.

tak se tu mějte.

hluk

19. července 2012 v 15:15
Dneska mě zarazila hrozně hrozná věc města. Neschopnost rozlišovat zvuky. Moje neschopnost analyzovat, odkud jde kterej zvuk v městským kraválu. Normální městský fungování nedaleko Vaňkovky, do toho tak trochu bouřka.
Uf. Zděsilo mě to. Co se s tím dá dělat? Nosit špunty do uší, trénovat sluch, nevyskytovat se v hluku.
Bude se mi teď stýskat po Brnu. Otevírají se nový možnosti, cesty, jsem na to zvědavá. Tak vzhůru do lesů. Do ticha, šumění potoka, praskání ohně a zpěvů v sauně.

Kristýno, nechtěly byste s Inuš přijet? Budu v Rychlebkách u Nýznerovských vodopádů na chatě. Líbilo by se vám tam. Budu tam od zítra do středy asi.

18.7. +

19. července 2012 v 1:42
večer ve vínu a absinthu. už dávno něco takového nedělala. mluvit a poslouchat, přizpůsobovat hladinu ručičce hodin, žasnout. neměla v plánu potkat ty dva světy najednou. a přitom to šlo tak hladce. několik bublinek blaha na duši během večera zároveň s pocitem, že něco zanedbala. několik ocenění, když už je třeba to říct naplno. uvědomění rodiny, znovu.

dobrej večer. brambory s máslem, solí a kefírem před i po, protože na to má chuť. výměnnej obchod s tím, co je navíc, tak je to správně.

spánek.
a v něm les, co ji čeká. a indiánská sauna, sekání dříví a pes, výlety a vodopád, pod kterej vlízt je odvaha.

sny mimo

18. července 2012 v 0:39
Chlap mě přerazí. Namluvila jsem si z nevyhazujto.cz kredenc a almaru z šedesátých let. Zaprvé proto, že mu postupně zaflákávám barák výbavou do budoucna, zadruhé proto, že pro to budem muset jet do Prahy s nějakým aspoň tranzitem, zatřetí proto, že oba ty kusy budou vyžadovat hódně péče, aby byly k použití.
Vůbec mi nevadí, že další dva podobné kusy (v podobním stavu) leží na chaloupce u rodičů (nevyužity, chuďátka, zabordelený v kůlně). Vůbec mi nevadí, že jedna další šedesátková almara je odkladištěm mnoha (a mnoha a mnoha a mnoha) sklinek u jeho bábrlinky v bývalým chlívě.

Asi jsem se dobově našla, co se nábytku a designu domácnosti týče. Kdo jste viděli Zdivočelou zemi, tak jakou měla Ilonka kuchyň, když se Maděra vrátil z kriminálu, tak to je sen snů.
K domu ty dvě židle od TONu, co jsem si doma uzurpla, jen jim udělat nová deďátka a ošmirglit a nalakovat opěrátka. Plus ty dvě srandovní lampičky, taky z domu.
No a bílý zdi, bílej nábytek, kachlový kamna (beru za vděk jakýmakoliv!), prkenná podlaka, dřevěný okna a květovaný závěsy. Nebo kostkovaný. A ve váze luční kvítí. A kuchyňskou linku jen tak fórově, místo suprtrupr modern linky betelnou dubovou desku a pod ní nějaký normální skříňky. Nad to police a jedém!
Jo. A ještě potřebuju sehnat nějaký kanape do kuchyně. Přesně vím, jak by mělo vypadat.

bez komentáře

králové linií v nábytku

jednou si ho pořídím (nebo nechám vyrobit)

štokrlátka a háčkování:)

něco jako toto

nebo toto

a mohla bych pokračovat:)

(pozn.: momentálně nemám kuchyňě ani kousek:))


Sny jsou potřeba. Nemusí se vyplnit. Proto se k nim neupínám, jen si je maluju.Jojó. To dělám ráda.

17.7.2012

17. července 2012 v 0:05
Dnes jsem si vyzvedla přízi na nosící svetr pro kamarádku. Je tak jemná a příjemná, že na ni musím pořád sahat:) Ten svetr bude měkkoučkej, miminko si bude chrochtat blahem:)

No a jinak opět takovej rozlítanej den, ale příjemně. Každej den mám chvilku času na zklidnění v nějaké kavárně, na pokec s někým, na pohodu. Musím z toho čerpat, není to žádnej standart.

Taky jsem si dneska zkoušela (hořčicový!!!) kalhoty. Perfektně mi padly a byly moc příjemný (kalhoty nosím minimálně). Stály 1300. Tak jsem prodavačce poděkovala a nechala je tam:)

Jen co mi dojdou na účet peníze od rodičovstva, koupím si nějaký kecky. Zasloužím si je. A po obchodech jsem se trochu dívala, za rozumný peníze seženu a dva roky by vydržet mohly...
Je to proti mýmu přesvědčení o botách na deset let, ale co už. No money, no nesmrtelný boty.

Stojím před dilematem a může za něj Fall.

Zítra budu hlídat tři děti najednou. Těším se! Bude to krátkej trénink na druhej den, kdy ty tři samý děti budu mít několik hodin vkuse. Bude to dobrý, mám pocit, že si ty děti sednou. A já si budu připadat jak mistr světa amoleta, chůva profík.

Jinak asi nic. Jdu se poňuchňat s klubíčkem, odolám ztrátě spánku pletením a zalezu do pelechu.
A možná si ještě přečtu kousek chytré knihy.

16.7.

16. července 2012 v 14:09
Dneska jsem skoro po měsíci hlídala. Vůbec se mi nechtělo, ani se mi po dětech nestýskalo. Ale? Bylo to parádní! A. se na mě těšil a jen s malým zaváháním mi vlítl do náruče, E. byla jako vždycky, je jí úplně jedno, kdo ji chová. Šlo nám to spolu, prožila jsem moc příjemný dopoledne. S A. je parádní domluva, žádnej vzdor není potřeba.
Jsem fakt zvědavá na svoje budoucí maminkovský umění..., jak mi to půjde s dětma vlastníma. S těma mi to jde maximálně dobře.
Ve středu na hlídání vezmu další půjčený dítě (že, Fall:)), jsem zvědavá na jejich interakci, jak si navzájem sednou a budou se bavit. S maminkou to mám domluvený, že jí to nedělá problém.

Včera jsem shlídla nádhernej dokument o domácích porodech. Fakt sem z něho byla naměkko. Těším se na mou první skutečnou zkušenost s kamarádčiným porodem na podzim. Moc se těším. Vidět naživo, jak to může fungovat. A vidět práci zkušené duly. Film mi přesně potvrdil můj pocit, jakej porod má být. Že to nemá být utrpení, zářivky a sterilní prostředí. Ale přímo duchovní intenzivní zkušenost obrovskýho významu.

A teď mě čeká taky bezva věc, jedu si pro objednaný příze na druhej konec Brna. A pak až do večera budu vymýšlet, kolik pletýnek a hz kolika ok a jaký mezi nima mezery, budu si dělat vzorek a vypočítávat. To jsem fakt zvědavá. Chci, aby to byl dokonalej nosící svetr. S láskou dělanej!

Tak si jdu udělat oběd (fazolky a ranný brambory mňam:)) a pak vyrazím.

Pěknej den všem!

okozeovoze

14. července 2012 v 13:25
Během dne mě napadá tolik zajímavých myšlenek... Měla bych si je začít psát. Než dojdu domů, tak jsou už v trapu.
.
Čtu zajímavou knížku. Nebo dvě. Jedna je od Fromma, Umění milovat. Jsem na začátku. Myslím, že by mohla být materiálem pro mozek při přemýšlení o vztahu, když by přišla nějaká krize. Uvidím. Až přečtu víc.
Druhá knížka je o porodech. Jmenuje se Porod s dulou a v šopech s miminkovskýma eko hadrama ji měli za stovku, bo je to staré vydání. (Pozn.: v šopu s miminkovskýma eko hadrama jsem byla se svou těhotnou přijetivší, teda přiletivší kamarádkou. Bylo to tam..., skvělý. Asi si pomalu začnu kupovat výbavičku. Tajně. A až budu těhotná, nebudu muset kupovat látkový plínky s krásnejma obrázkama za šest stovek, protože je už budu mít:D) Zpět ke knížce. Je dobrá, taková..., normální. Žádná tlačenka do hlavy. Jen popisuje přístup duly k mamince. Čtu ji proto, že jsem k porodu oné kamarádky přizvaná. Nikoli jako dula, na to bude mít profesionálku. Ale jako kamarádka. A ráda se dozvím o možnostech, co můžu kamarádce poskytnout. Porod je pro mě ještě pořád dost abstraktní.
Taky mám od kamarádky film. Mrknu na něj zítra.
Informace pro Fall, kamarádka je dost citlivá na tlačenku z čehokoliv, takže mám pěkně přefiltrované, kterej film za shlédnutí stojí a kterej ne.
.
Ještě jsou novinky co se budoucího bydlení týče. Na konci června jsme se za poměrně dramatickýchudálostí rozhodli odstěhovat se z dosavadního bytu s tím, že budem od září bydlet sami. Nechce se mi riskovat, že další spolubydlící by byli... na vystěhování.
Byla bych myslím si schopná v naprosté pohodě bydlet s dvěma lidma. S mladší sestrou a s chlapovym bratrancem (u kterýho momentálně v Brně bydlím:)). Pravděpodobně by klapli i další lidi, ale u těchto si jsem výceméně jistá. No a hádejte co, po pár sklenicích sangrie z bratránka vypadlo, že by vlastně s náma klidně bydlel. My máme ledničku, on zas pračku. Jeho negativní postoj ke psům se za posledních pár let proměnil a je z něho psí nadšenec. Mileráda mu půjčím psisko na venčení. Lokalita by zůstala stejná, co jsme bydleli. Jen bychom prostě od září museli sehnat nějaký byt. Jsem zvědavá. Mám rozjednaný jednopokojáč jen pro mě a chlapa, ale už jsem se dívala i na dvoj až třípokojáče.
Jsem zvědavá, jak to dopadne. Nicméně s bratránkem bych fakt ráda bydlela.
.
Dnes mám flákací den (konečně), zevlim v bytě, snídám v posteli a zkouším si oblečení, co mám od těhotné kamarádky. Za chvíli půjdu za kamarádem, půjdeme se podívat na jedny psí závody. To jsem zvědavá.
.
Tak jo.

focení

11. července 2012 v 13:31
Štve mě, že neumím fotit. Ne, že bych neměla možnosti. Chlap má zrcadlovku, táta má zrcadlovku. Ale já si vždycky nastavím zelenej čveterek, protože se zrcadlovkou fotit neumím. Dneska (a včera taky) jsou totiž hrozně pěkný mraky. A já je nevyfotím, protože to neumím.
Od září nastupuju na magisterský studium. Jestli ho úspěšně zakončím, koupím si zrcadlovku a naučím se fotit.

Protože si myslím, že bych fotila dobře. Pro sebe. Takový ty denní blbůstky, co mi dělaj hezkej den.

knížky a sex:)

10. července 2012 v 23:20

Už jednou jsem při milování zažila hrozně zvláštní pocit. Byl to úplně zřetelný a jasný dojem, že bychom neměli použít kondom. Jasně jsem vnímala, že tak by to bylo správně. Za celých 5 let sexuálního života to bylo jednou jedinkrát. Zvláštní. Dodnes je mi líto, že jsme to tak neudělali. On je opatrnej, chlap můj:) Kdyby to bylo na mě, máme už minimálně dvě děti, jak bych na to kašlala:D.

Zeširoka se dostávám k tomu, že jsem si právě z DharmaGaiaknihkupectví objednala pět knížek. Těšim se na ně:) Jednu z nich mám přečtenou, zbytek budou novinky.
Bez plenky - čtivě psaná knížka o přirozené hygieně nemluvňat od Ingrid Bauerové. Tu mám už přečtenou. Je to o tom, že děti přirozeně vnímají svoje vylučování už od rvních dní a tudíž toho lze využít a nemuset zatěžovat prostředí (a sebe) plínkama (ať už plastovejma nebo látkovkama).
Naše děti, naše světy. Jak biologie a kultura ovlivňují naše rodičovství. Tak na tuhle knížku jsem hodně zvědavá. Vpodstatě k ní přistupuju trochu s despektem, kterej vysvětlovat nebudu. Časem sem snad dám echo, co na knížku říkám.
Jak rozvíjet dětskou spiritualitu. Vzhledem k tomu, že jsem trochu ztracená v jakýmkoliv osobním spirituálním směřování, hokus pokus pubertální s římskokatolickou církví nevyšel a od té doby jen vlaju bez směru, a protože mi tenhle stav tak úplně nevyhovuje, (respektive protože vím, že se potřebuju rozvíjet), zkusím to opět přes děti.
Bonding - porodní radost. Podpora rodiny jako cesta k ozdravení porodnictví a společnosti? Knížka oceňovaná a vychvalovaná, tak jsem zvědavá. Kámočka v říjnu rodí a já mám být u toho, tak asi už je čas na to se do tématu trochu dostat a nacucat do sebe trochu moudra, ať pak nehledim jak puk. Že se mi varianta porodu doma zamlouvá, by se dalo čekat. Stoprocenstně si tím jistá nejsem, přecejen takové mírně zmodralé a přidušené dítě by mě asi dokázalo řádně vyděsit a doktor ví, co a jak. Nicméně porody, jak probíhaj v porodnicích, mi sympatické nejsou. Takže jdu číst a dívat se na filmy o porodech.
Rudý měsíc. Jak chápat a používat tvůrčí, sexuální a spirituální dary menstruačního cyklu. Knížka zakoupená za účelem napojení se na ten ženskej proces ve mně, co si jen tak víceméně hladce funguje a nic po mně zdánlivě nepožaduje. Ale přiznejme si, poznat, kdy se co děje, bych měla. Samo přirozeně se to nenahodilo, tak tomu trochu pomůžeme chytrýma řečama. Knížka doporučená kamarádkou.

Šup lup, dohromady přes tisícovku a ušetříme poštovné.
Od jisté chvíle si kupuju knížky a vytvářím svou knihovnu. Mám ještě co dohánět, protože dost knížek, co opravdu chci vlastnit, mi chybí. Zatím se jedná pouze o odbornou literaturu. Z poslední doby jsem si pořídila tyhle knížky:
Respektovat a být respektován - komunikační metoda manželů Kopřivových. Perfektní způsob, jak jednat nejen s dětmi. Je to vpodstatě o uvědomění si dítěte jako rovnoceného partnera v komunikaci. Po tomto uvědomění už nemůžu používat klasické příkazy, zákazy, tresty a podobně. Ke knížce jsem absolvovala i kurz. Moc moc dobré.
Koncept kontinua - o nošení dětí v šátku a pocitu jistoty, co děti pomocí toho nabydou a z kterého budou čerpat celý život.
Svoboda a hranice, láska a respekt od Rebecy Wildové. Moc dobrá knížka, se kterou jsem se setkala na praxi v Montessori školce. Perfektně mi zapadla do chybějící skládanky mýho přístupu k dětem. Dala mi návod na práci s hranicemi.
Další knížky, co si chci pořídit jsou od Zdeňka Matějčka, moc chyterj pán, co rozuměl dětem. Pak rlzné knížky od Jiřiny Prekopové. Přečetla jsem jich spoustu, ale k tomu se šlověk můžu pořád vracet a pořád tam naléza moudra. Hodně mě zasáhla knížka Děti jsou hosté... Knížky o práci s hranicemi od Uwe Roggeho. Knířka Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Vpodstatě je pro mě doplňkovou k Respe. Maminka, co jí hlídám děti, podle ní jede. Od stejných autorů jsem nahlédla i do knížky Sourozenci bez rivality. Opět pěkně podaná problematika soupeření a žárlení mezi sourozenci. No a do třetice v podobném ražení Osvobození rodiče, osvobozené děti. Tu neznám vůbec, ale určitě do ní mrknu v nějaké knihovně.

To by bylo na úvod k několika knížkám, o nichž přemýšlím a v kterých si občas čtu. Nejsem typ čtenáře, co odborn= knížky přelouská od začátku do konce. Spíš si je otvírám na různých místech a postupně nasávám moudra. (No a taky mám vždycky aspoň jednu odloženou na záchodě, tam se dobře čte:)).

No a těším se, až jednou budu mít houpací křeslo nebo závěsný křeslo nebo aspoň židli na balkóně, že tam budu vegetit a číst:)
A taky se těším, že se snad vyhnu spoustě zbytečných chyb ve výchově mých budoucích dětiček.
.
.
.
A taky se těším, až zas jednou zažiju TEN pocit a věřím, že by se mi mohlo podařit být natolik přesvědčivá, že prostě kondom zůstane zabalenej:)
.
.
Dnes rozverně:)

paradox

10. července 2012 v 20:41
Upřímně. Mám strach z odloučení. Chlap teď pojede na svůj tábor, já nejdřív za výdělkem do Brna a pak na svůj tábor. Loni na tom stejným místě se mi začal rozkládat vztah. Letos nemám důvod to předpokládat. I když jsme na sebe poslední měsíce opět neměli čas. I když jsem opět až za skautem. I když náš vandr zruší, ale tábor nechá. Ne. Nechci, aby kvůli mě odvolal parádních 14 dní v přírodě čtyřiceti děckám a deseti dospělákům, kteří tam patří. Ale prostě mě sere ta situace, že já jsem ta rozumná, která počká. Vždycky počká. Ale čím pak můžu ručit, že se zas nic neposere?
Abych to upřesnila. Svýho chlapa mám dost ráda. myslím, že je to láska jak něco. Plánuju s ním celej život a nechci nikoho jinýho. Je to perfektní chlap, nejlepší člověk, co znám. Bude to parádní tatínek dětí a vím, že mě vždycky podrží. Náš vztah je..., pěknej. Budovanej. Neustále vyvíjenej. Oba ho měníme a zlepšujeme, je to moc dobrý.
.
ALE.
.
To ale. Já jsem hodně emotivní člověk, nejsem moc schopná ovlivňovat momentální cítění nebo vnímání něčeho rozumem. To jde až pak. No a prostě když mi něco přelítne přes nos, nedejbože mě někdo začne oblbovat, nemám čím ručit! Nemůžu dopředu říct, že budu hezky myslet na moje chlapisko a budu rozumná. Mám se sebou takovou zkušenost.
.
Osobně si myslím, že tyhle průsery nastávaj, když spolu právě málo jsme. Když spolu netrávíme čas. Když si dýl nevytváříme společný zážitky. Já vím, že má v srpnu kupu času, že pojedem na kola a na vandr se psem a na chatu s kamarádkou. Ale to je až v srpnu. A copak já vím, co bude do té doby?
.
.
Nevim, jestli je to srozumitelně napsaný. Je tam ten paradox že říkám, že ho miluju a zároveň říkám, že za sebe nemůžu ručit. Jo, je tam.
Ono se toho v tom vztahu zase tolik nestalo. Jo, byly krize, byli nějací chlapi. Ale to bylo vždycky něčím podmíněný. A jedna z těch podmínek byl právě společně netrávenej čas. A protože budu za pár dní ve stejným prostředí, co před rokem, s podobnejma lidma, mám prostě preventivně strach.
.
Ale chlapa svýho miluju a věřte, že bych místo čehokoliv jela s ním ven.

kritika v rodině

9. července 2012 v 12:48
Náročná doba. Zavařuje se, suší se, ovoce, ovoce, ovoce. Nejdřív třeště, pak višně, ty ještě jsou a už začínáme zpracovávat meruňky, rybízy a maliny. Mamka má pocit, že nic nesmí opadat. Kór, když se stěhujeme a tam bude těčh zdrojů míň. K tomu se balí do krabic a je toho hodně. A hlavně mamka je náročná. Nedává přesný pokyny, nerozděluje systematicky práci a pak se rozčiluje, že nikdo nic nedělá. Tisíckrát jí člověk řekne, ať dává konkrétní úkoly a ona na to tisíckrát má výmluvu, že ji nebaví mluvit a že je unavená a že se jí to nechce vysvětlovat. Slepá ulička, ale vždycky z toho vyjdu (já nebo někdo jinej) jako ten, co to dělá blbě.

Přemýšlela jsem u dnečního otrhávání malin o tom, proč sem tak háklivá na kritiku. I když mamka kritizuje mě nebo mýho psa, celou mě to napruží. Jsou to často úplný kraviny, často na hlavu postavený, typu že pes smrdí (každej pes, krom toho jejího nedávno umřelýho jí smrdí). A co s tim mám jako dělat? Koupanej je, tak nasrat. Ale že jim hlídá zahradu, protože sem lezou cigoši, to už je v pořádku. Kritik na mou osobu je milion, většinou se to týká toho, že něco dělám blbě (ovšem instrukci k neblbě postupu mi neřekne). Jsem na to háklivá a dřív sem se hádala. Teď to většinou přejdu, protože je to jednodušší.
U těch malin jsem přemýšlela nad tím, že často reaguju (byť jen v hlavě) popuzeně i na různý blbosti. Co za to nestojí nebo co nejsou myšleny zle. Proč? Napadlo mě, že jsem na to vysazená proto, že mě (nás) mamka nikdy moc nechválila. Možná jako děti, to si nepamatuju, ona tvrdí, že jo. Představuju si to jako korálek na špejli. Korálek by měl být pořád zhruba uprostřed, aby se ze špejle nevyvlíkl. Na jednu stranu se nachyluje kritikou, na jednu oceněníma. No a protože mamka kritizuje, korálek se pořád posnuje na tu jednu stranu a já ho musím strašně těžce dávat opět do rovnováhy. Jakákoliv kritika pro mě znamená další vyrovnávání korálku, další námahu.
Měla bych být na mamku už imunní. Ale to je těžká věc. Zas si jí v mnoha věcech hodně vážím a máme vpodstatě dost dobré vztahy v celé rodině. Čili přirozeně vnímám to, co říkám a přikládám tomu váhu.
.
.
Těžká věc, být rodičem. Obrovská zodovědnost. Jsem zvědavá na sebe, jestli budu schopná na svoje výchovné metody vůlbec nahlížet a hodnotit je.
No nic, jdu si udělat malinovo banánovej koktejl. A pak se vrhnu do práce!

Mami, je to člověk nebo zvíře?

8. července 2012 v 22:56
Dnes jsem dočetla knížku Mami, je to člověk nebo zvíře? Je o myšlení dítěte s autismem. Autismus mě zajímá. Teoreticky. V praxi si nejsem jistá úspěchem. Ale během těch dvou let na magisterským určitě nějakou praxi s autistickýma dětma zkusit chci.
Knížka dává konkrétní příklady toho, jak je mozková činnost autistickýho člověka odlišná od normálního fungování. Klobouk dolů před tím výkonem. A klobouk dolů před rodičema, co chápou svoje autistický dítě a nechcou po něm nemožný.

otazníky

8. července 2012 v 1:44
Když občas brouzdám internetem, připadám si pěkně suše, nudně a nekreativně. Neumím psát a ani nemám žádné extra záliby. Nebaví mě fotit a nedokážu sesmolit žádnej konstruktivní závěr z toho, co slyším nebo vidím. Dřív jsem měla aspoň depresi a sebepoškozování, teď jsem šťastná a nemám světu co nabídnout. Že jsem si našla lék na bolení duše není nic zábavnýho a nic předatelnýho.
Když občas brouzdám po internetu, cítím, jak by mohl vypadat stav, kdy toužím být někým jiným a nejsem spokojená s žitím.
.
Proč má člověk potřebu někam patřit?
.
Moje kamarádka je v Londýně a čeká mimino. Já jsem tady a k miminu mám pěkně daleko. Baví mě výletovat a hrát si se psem a s chlapem plánovat společnou budoucnost (snít, ale ke snům se neupínat). Baví mě šlapat na kole a zdolávat kopce na výletě k vyčerpání a pak se nacpat na zaslouženou večeří. Nemám chuť cestovat, ale nevím, jestli to není jen záplata na nedostatek peněz a zvyk na určitou míru pohodlí. Jsem nespolečenská a spíš se straním lidí a mám někdy strach z budoucí samoty.
.
A pořád si v halvě držím optimismus a nedá mi to práci.

je mi fajn

8. července 2012 v 1:24
Žiju, žiju:)

Už dva týdny u rodičů, trochu na palici. Ale víceméně přežívám s úspěchem. Máme doma dobré vztahy a jen občas je potřeba mamku trochu... zpracovat. Hlavně ve vlastní hlavě, nic jinýho asi nemá význam.
Balím do krabic pětadvacet let života na tomhle místě. Před očima se mi občas mihne závist z rodičů vyřešenýho života. Z lípy, kachlových kamen a cyklo výletů. To je čeká. Přeju jim to.
.
.
.
Je mi dobře. Už dlouho je mi opravdu dobře. Žádný hlavový sračky, špatný nálady jen na návštěvě. Jsem za to vděčná. Optimismus. Těším se víceméně na všechno, co mě čeká. Vlastně mě nic v životě neomezuje. Mám malý potřeby a jsem vděčná za prkotiny, co mi dělaj dobrej den.
Dneska jsem ujela fůru kilometrů na tatovým skvělým kole. Rodinnej výlet, dvě koupačky, zmrzlina a prdlej starej pán, co byl tatovým kolegou. Prostě příjemný ve své prosté podobě, nezměnila bych nic. Posledních sedm kilometrů jsem jela vepředu, rychle a bylo to něco úžasnýho. Půjčte mi dobrý kolo a já si dovedu v hlavě udělat štěstí. Taky jsem si udělala kousek štěstí, když jsem zkusila plavat kraula. Dávno jsem ho uměla a zas ho nacvičím.
Drobný radosti. To je to, co umím.


A to je moje čoklisko:)