Září 2012

30.9. o dětech

30. září 2012 v 22:48
jen kroutím hlavou nad fotkama těhotných či už potěhotných spolužaček ze střední. nějak nemůžu pochopit, že ty kachny maj vychovávat děti. jedna mluvila vždycky hůř, než kanál. má manžela, novej barák, fáro a břuch. ještě před pár měsícama učila v mateřské škole. druhá byla na střední pěkný kvítko. nosila glády a roztrhaný kalhoty se sicherkama a o volných hodinách chodila s podobnejma na jointa do parku. teď má poměrně novýho chlapa, nový město a novej byt. myslím, že všechno jen tak napůl. a už je bez břucha, ale těhotenský škraně jí zůstaly. má postýlku zaskládanou růžovýma plyšákama a na růžové dečce vyfocený růžový minibotičky. její mimčo se narodilo s pěkným hárem. vozí ho v růžovým kočáru a na fejs věsí fotky štastné rodinky. s touhle holkou jsem se ještě asi dva roky po konci střední viděla, zrovna se nějak strašně dramaticky rozcházeli s tehdejším chlapem, se kterým byla co pamatuju. ukázal se jako největší dacan světa, že prej. pak našla toho nynějšího a od té doby je dle fejsu nejšťastnější.

ne, nezávidím jim. jen to nechápu. jak je něco takovýho na světě možný. tu druhou holku považuju za strašně moc nevyzrálou. na střední byla strašně drsná a pak z ní najednou byla obtloustlá bárbína. s medovým hláskem.
.
.
.
necítím se na dítě připravená. no a taky nemám manžela, barák, fáro a kočár(:)). před pár dnama jsem měla trochu špatnej pocit z nepřicházející menstruace. přišla o týden a půl později. to se mi nikdy nestalo. matinka prej, že vyčerpanost ledvin (ale řekla sem jí to až když jsem to dostala). prvních pár dní pochybností, kde sakra ta menstruace je, jsem byla spíš nakloněná na stranu nevadímibýttěhotná. pak, když to furt nepřicházelo, mi docházelo, že nemám být těhotná. že ještě není čas.
nevím. myslím, že bych nedokázala být klidná těhule nebo matka, kdybych neměla toho manžela (rozuměj nynějšího chlapa a snubák na prstě), barák, fáro a kočár. myslím, že kolem sebe potřebuju určitej materiální komfort. ne velkej. tady ten byteček velikosti sirek je moc příjemnej. škoda, že není můj:)
je to blbý, z tohoto hlediska. oba studujeme a ani jeden z nás jako bokovku nerozjíždí hvězdnou kariéru s kupou peněz. spíš oba šušníme, z čeho se dá, abychom zaplatili nájem a koupili si ještě navíc pračku. a stejně pak naklušu za maminkou, že potřebuju boty. nemám prachy. dlouhodobě nemám prachy. sem tam se mi přihodí, že mám v peněžence pár bezprizorních stovek. už dokážu být docela rozumná a koupit si potřebný sandále a ne nepotřebnou (zato krásnou!) blbost. ale ten nedostatek peněz... změní se to s výplatou? budu mít kde pracovat, abych výplatu dostala? a chlap? očekávám od chlapa, že mě zajistí. prostě to tak má podle mojeho vesmíru být.
.
.
ty holky, co jsou úplně někde jinde než já, nestudovaly. ze třídy na střední nás šlo na výšku hrstka. předpokládám, že se nikdy nesetkáme, abychom poklevetili (fakt je tam měkký i, měli jsme tam i chlapy). co bychom si povídali. asi bych stejně jako na střední hrála komedii a vykládala, že s dětma bydlíme v jurtě a vaříme na kamnech a nemáme elektriku.
.
ztratila jsem se.
.
jen jsem chtěla říct, že chci děti. ráda bych byla tam, co markéta. ale vím, že mám ještě čas. že se mají dít ještě jiný věci. a těším se na ně. to zas jo.

29.9.

29. září 2012 v 11:25
je to přesný. zuzce dopoledne povídám: 'dneska se mi ani trochu nechce jít za dětma. nemám na ně vůbec náladu. to je ale dobrý znamení, protože to bude fajn.' a bylo to fajn.

pátky mám ráda. jsem většinou klidná. protože není škola a dva dny nebude. ten klid je něco úžasnýho. dnes už jsem zase v napětí. čeká mě jeden školní úkol. a to znamená neklid. stres.

to je zlo.

a od fall šlohnu, co teď poslouchám a dělá mi to moc dobře.

27.9._2

27. září 2012 v 21:05
moje onlajnové volání o pomoc v nouzi (a taky v zakouřené trojce) mě baví. teda z jednoho směru. po půlpivu piva si připadám vtipná. je to takovej ten ironickej druh vtipnosti, jak ho máme s markétou rády. (a jak ho nemají rádi respektující kopřivovi, že prý je to úkaz nerespektu k sobě.)
myslím, že dnes bych se opila. kdybych nebyla sama. proč lidi nepřiletí, když s něma zrovna chci být? ten neodpovídá, ten čeká na babu a pak že přijou, ten taky neodpovídá. a to je všechno, vážení, nikoho jinýho nesnesu. jen ty tři. (plus tu babu:))
.
jsem zvědavá, jestli se tenhleten můj stav přenese v depresi. myslím teda, že to nestihne. protože mezitím odletím do Londýna. a při nejhorším tam zůstanu, kdyby to vypadalo bledě. rozhodně spíš sokoliv přežiju s markétou, než bez ní.
.
napíšu něco o markétě. markéta je moje nejlepší kamarádka a seznámily jsme se tak, že na jedné škole, která byla omyl, jsme na sebe zbyly. obě jsme byly mimo, looseři třídy, jedna radikální veganka v divných sukních a s mušlema v dredech a druhá (něco si doplňte, to se týká mě). jedna vyuč nás postavila do role oponentů. markéta hájila waldorf a já jsem jej měla kritizovat. z téhle situace jsem se měla poučit, že být aktivní se nevyplácí. nepoučila jsem se a nevyplácí se mi to dodnes. pak jsem se na tu školu vybodla a šla do brna. markéta se na tu školu taky vybodla, ale dodělala ji a získala titul. o rok dřív než já tu v brně. v té divné škole jsme se ještě nekamarádily. ale už jsme o sobě věděly a to bylo dobře. poznala jsem člověka, kterej byl mimo. poprvé za školní docházku. takže já jsem byla v markétině rodném brně na škole a markéta v mém rodném olomouci na škole. vídaly jsme se pak v brně. její nejhorší stavy mě vpodstatě minuly, ačkoliv jsem jí prý hodně pomáhala. moje nejhorší stavy ji neminuly, ačkoliv o jejich hrůze vím vpodstatě až zpětně. než mi došlo, že mám kamarádku, byla jsem už duší brňák a o pár let starší. vzhledem k mojí schopnosti retrospekce vám neřeknu, od kdy jsme kamarádky. vím jen, že olomouckej omyl byl školní rok 2008/2009 a v následujícím školním roce to začalo.
nakonec jsem i přišla na to, proč jsme kamarádky. jaktože to funguje. nikdy to nefunguje. vždycky jsem byla sama a kamarádila se maximálně s klukama. neměla jsem s kým sdílet pubertální trápení, tak mi zbyla jen žiletka. takže proč markéta? myslím si, že tohle přátelství je bezpodmínečné. nemá v sobě nutnost očekávání. takže ani nepřichází zklamání. nikdy jsem nemusela nic hrát. ani dobrou náladu, ani zájem o něco, co jde mimo mě. když jsem neměla náladu na to vidět se s markétou, řekla sem to a nic dál se nedělo. viděly jsme se jindy. jak to má markéta, nevím. to je jeden důvod. že jsem nemusela dělat věci, co mi nejsou přirozené. druhej důvod je ta bezpodmínečnost. bezpodmínečnost v přijetí. markéta mě nikdy nehodnotila a já ani hodně zdálky necítila z její strany nějakou kritiku nebo pochybnost. taky mi hodně vyhovuje markétin přístup k životu. můžu žít a taky nemusím. markéta mi dala cestu, jak se přijímat. jak si stát za tím, že jsem jaká jsem. že cítím věci tak, jak je cítím. že prožívám, jak prožívám. hodně mi pomohla v cestě za sebepřijetím.
s markétou jsme si vždycky plánovaly, jak spolu budeme těhotný. nejsme. markéta má za měsíc porodit a já nemůžu otěhotnět aspoň další dva roky. nesu to těžce, ale nesu. jak asi lidi čtouc ví, markéta je v londýně. její mužskej tam vydělává na živobytí. je to hrozný a náročný. nikdy jsem si nemyslela, že budu odloučení špatně snášet. poslední dobou mě napadá, jak muselo být pro mamku těžký, když jí umřela vpodstatě jediná opravdová kamarádka. na rakovinu. musí to pro ni být pořád stejně těžký. mít takovýho přítele je strašně cenná věc. nejcennější.
.
mám markétu hrozně ráda. jednou mi k narozeninám napsala, že mít takovou kamarádku je vlastně dárek pro ni. je to tak. oboustranně.
.
.
.
tak a dneska se opiju. aspoň kousek. za chvíli je tu kamarád. jmenuje se jára a je to chlap mýho dospívání. nebo spíš chlapec. už jsme se navzájem dost vzdálili. připadám si v jeho společnosti nudně. ale on říká, že to tak není. tak ten za chvíli přijde, mám radost. dám si druhý pivo a pak půjdeme oba domů. každej do svýho domů, samozřejmě.
.
doufám, že nebudu brečet. ale nejspíš budu.

27.9.

27. září 2012 v 18:52
pohybuju se tam a sem ve slepé uličce. slepé z obou konců tak nejspíš. co mám dělat? co mám se sebou dělat? jak něco změnit? jak se člověk poznává a tím má možnost něco změnit, mám pocit, že já člověk se dostávám hlouběji k hnusnějším věcem. nebo těžším věcem. jak mám změnit svůj přístup vpodstatě ke všemu svýmu konání? doprdele. jsem naštvaná bezvýchodností. nebo zdánlivou bezvýchodností. samozřejmě.
.
v tomto týdnu se zase rozšířilo moje zápěstní tetování. jen pár vpichů, ono to stačí. jak začnu cítit víc bolesti než málo, nechávám toho. o tom to není. když už bylo napětí neúnosný. nevim, jestli to má nějakou souvislost se sebepoškozováním. nemám ten pocit. je to způsob vyjádření. i když to upuštění ventilku jak u sebepoškozování je tam taky značný.
.
dívala sem se teď na dvě videa domácích porodů. to mi zlepšilo náladu. asi ten normální proces in nature. teda v obýváku. starší sourozenci se motají s banánama v ruce a knížkama kolem matky, která klečí s nohama od sebe na zemi.
.
dohajzlu. jak mám změnit vnímání vší své činnosti tak, aby mi stačilo to, co je? potřebuju to. aby mi i u druhých stačilo to, co je. abych nebyla kritik. sebe i druhých. opovrhuju sebou i druhýma, protože všechno je málo.
.
.
.
zítra jdu dopoledne se psem ven. mohlo by pršet. chtěla bych, aby pršelo.

26.9.

26. září 2012 v 22:33 .jsem skvělá.
zakládám rubriku s názvem "jsem skvělá". nemám sice tohle slovo ráda, ale zrovna se mi hodí. tak ho použiju.

dneska jsem skvělá. ráno jsem se prošla bosky lesem, takže si noženky a tím pádem celej člověk pochrochtali (fakt i?) blahem. upekla jsem buchtu, nachystala si svačinu a snědla polívku. pak jsem poděkovala kávovými zrny v čokoládě za opravenej noutbuk a šla do školy. návrat ze školy pozdě. pak doma jsem vybrala pračku a chlap ji objednal. a uvařila si vynikající večeři. čočkou, tofu a smaženým celerem plněný lilky s bramborama a vařenou řepou. vynikající a dokonalé.

jsem skvělá. dobře sem jedla, neutrácela (nebo jen minimálně).
.
.
.
musím se naučit užívat si čas i bez splnění všech (VŠECH?) povinností. či spíše pseudopovinností. jak mi řekla dnes markétka. jedinej, kdo hodnotí, jestli jsem ten den byla ok nebo ne, jsem já. já sama si nastavuju mantinely své úspěšnosti. a že nepociťuju úspěch je pro mě výzva. výzva to změnit. kdybych se v dobách sebevražedných sklonů zabila, neprožila bych dnes den vůbec nijakej. takže i prozevlenej den je úspěšnej den.

26.9. o chytré markétě

26. září 2012 v 16:11
jak mi chybí Markétčina přítomnost! o státnicích dobrý, po nich taky. to sem ještě jezdila. v létě jsem byla dost mimo, to mi taky nechyběla, kontakt online a pár společných dní na srubu stačily. ale teď... jéjej. postrádám její přístup k věcem, normální pohled na svět, střízlivost a přímočarost, schopnost odlišit důležité od nedůležitého a z toho vyplývající zvládání věcí typu škola, práce, vaření. myslím hlavový zvládání. že jasně, dobrý udělat tohle a tohle, ale zboří se svět, když to nebude?
dnes jsme spolu přes skype diskutovaly právě o tom zv ládání věcí. někdy o tom možná napíšu. prostě mám od mamky v hlavě zafixovaný, že musím dělat, dělat a dělat a když to nesplňuju, jsem špatná. odpočinek znamená spánek v noci. markéta na to (mimo jiné) poznamenala. mám k tomu tendence, každej má. ale když jsem se nezabila, je každej den - i ten celej prozevlovanej, dobrej. kdybych se zabila, nebyl by den žádnej. to je dobrý. moc pravdivý.
ten přístup dělat, dělat, dělat je zlo. vždycky člověkl může dělat víc. ale daleko větší umění než mít dům, děti i zahradu jak ze škatulky a ještě být věčně usměvavá a milá matka, je umět najít soulad ve věcech. umět makat, odpočívat a být s lidma (S lidma, ne vedle lidí), každý někdy.
.
myslím, že bych potřebovala nedělat školu. trochu pracovat, třebas na částečnej úvaz. numět žít čas, kterej mám k dispozici. ne se pořád v hlavě trápit tím, že bych neměla koukat na film a plést, ale k uvařené polívce udělat druhé jídlo. jít se psem posbírat jabka a zavařit je, aby bylo v zimě na buchty. to je blbost!
.
.
.
no nic, moje zevl pauza v napětí zkončila, mažu do školy.

25.9.

25. září 2012 v 18:01
dnes jsem si vydělala 600 a utratila 200 jen v kavárně (na třikrát ovšem). špatný skóre. takhle nezbohatnu. z kafí s cheese cake dortíčkama radši přejdu na kofolu a birella. vyjde to levněji a když to nebudu přehánět s kofolou, tak i zdravěji. blbý je, že nestíhám jídelní režim, a pak to doháním v extrémní hyperglykemické klepavce právě v té kavárně právě těma dortíčkama.
jsem opět v pernamentním stresu ze školy. v sobotu jsem mamince sdělila, jak to se školou mám. myslím v hlavě. jak funguje její dcera a co ji to fungování stojí. mluvila jsem o svých pocitech nikdy nekončícího plahočení za úspěchem. o tom, jak mi bakalář nedal vůbec pocit dosáhnutí něčeho. jak mám pořád v hlavě, že dělám málo. (ono je to těžký, vždycky jde dělat víc). mamka mi na to říkala, že se mám pochválit a zažít ocit úspěchu, haha. ony ty její řeči byly k ničemu i proto, že vím, že ani ona myslím si ty pocity zvládnutí něčeho nezažívá. nebo málo. ona mě naučila se chválit. já to říkám, sama sobě to říkám, že se mi něco povedlo. ale necítím to doopravdy. v ničem.
nemám pocit, že bych byla dobrá, protože mám bc.
nemám pocit, že to umím s dětma, ačkoliv mi to s dětma dle denodenního styku s něma jde.
nemám pocit, že bych rozumnělazdravé výživě, ačkoliv jím líp, než všichni kolem mě.
a tak dál.

a tak od rána pracuju. nejdřív do školy. pak šílený hlídání. teď škola a po škole opět sednu nad půjčenou knížku. pak dojdu domů a na chvíli vypnu na vycházce se psem. půjdeme nočním lesem, to mám ráda. a pak už se k práci nepřinutím, sním polívku a půjdu umřít do postele. a zítra nanovo.
.
.
.
nemám se teď moc dobře. miluju tohle roční období a nikdy nemám čas ho prožít. rok co rok hledím a čichám přicházející podzim. otvírám okna když prší a sedím doma ve třech svetrech nad školou. nejsem spokojená ani se školou ani s neprožitým podzimem.
a nedovedu to jinak. nedovolím si to mít jinak.
.
.
těším se. až nebudu dělat školu, až dodělám to zatracený magisterský, co sotva začalo. až budu celý dny s dětma v nějaké lesní školce.
... a až mi budou chybět knížky a stres z nedostatečnýho naučení před zkouškou.

o angličtině

20. září 2012 v 12:38
vysoká škola je jeden velkej stres. i když už jsem v tomhle posunutá a zvládám si víc vsugerovávat tu pravdu, že mi tu všichni můžou, protože jsem tu dobrovolně. vysoká škola je peklo. pernamentní napětí, pernamentní ukecávání vyučujících kvůli něčemu.

ze všeho nejvíc mě děsí hádejteco, angličtina. prosím pěkně, kdo by to byl na střední řekl. že budu mít hrůzu z angličtiny. angličtinu nemám ráda. angličtina je ošklivej jazyk. když ji slyším, skřípu zubama. nechci se ji učit a nechci anglicky mluvit.
ale.
ale angličtina je jazyk praktický, ba co víc, nutný. i ve svém v čr zaprdoleném světě angličtinu (nebo její zbytky) využívám poměrně často. nehledě na semtam cesty za hranice.
kapitola dvě.
chci se učit německy. jako dítě základkové jsem němčinu měla. (ale jak už to bývá, dostatečně jsem si toho nevážila). z této doby mi zbyl cit pro němčinu. pouhopouhý cit. umím říct: ich möchte zum bahnhof gehen.
ach jo...
tak tedy. potřebuju dohnat angličtinu, aby mi odškrtli předmět a bye english lessons. a chci se učit německy. bez peněz do učení nelez. tak asi jindy. až budu mít krabatej a neflexibilní mozek.

o dětech

18. září 2012 v 16:45
dneska mě ty děti pěkně medily. dvakrát jsem po adýskovi vyjela. oprávněně. emička zase naprosto podléhá touze všude se dostat. ona prosím neleze (i ada tuto fázi vpodstatě vynechal, když byl v jejím věku), ale už se u opory snaží stavět na nohy. vzteká se, když jí udělám barikádů z věcí, aby mi neutekla (neodplazila se). neustále jí stojím za zadkem, protože když sedí, nikdy nevím, kdy se svalí jak špalek s ohlušující ránou, jak ducne hlavička o zem. no a adu samozřejmě vytáčí, že se motám furt jen kolem děcka a na něj nemám čas. nedivím se mu. ale to neznamená, že bude házet hračkama. prostě ne.
dnes jsem mu poprvé řekla adriane. pěkně ztuhl.

ach jo. cítím, jak mám ty děti ráda - jako jakékoliv jiné děti. adýska ještě o kousek víc. ale není to kompletní naplnění pojmu mít ráda. prostě to nejsou děti moje. ráda se s nima mazlím, skutečně se snažím být jim perfektní tetou. třeba mi začalo vadit přebalování pokakané emičky. a není to myslím mým zájmem o bezplenkovou metodu. prostě mi přijdou nechutné exkrementy cizího dítěte. svoje v tom má i dokonalý nesouhlas s tím, co ema jí. u adýska jsem tohle nepociťovala, tam jsem to brala tak nějak jak to je. u emy víc vnímám to odcizení dítěti.
opakuju ale, že emička se se mnou má dobře, má zajištěnej veškerej servis, a to jak funkční, tak emocionální.

celá tahle věc má hodně co dělat s čím dál tím větším odstupem rodiny dětí a mým životem. máme společný komunikační přístup k dětem, maminka od dětí je kapku liberálnější, než bych byla já. ale prostě je tam totální nesoulad mezi prioritama. adýsek bude dítě zaměřené na věci. bude u věcí hledat útěchu a naplnění tužeb. emička nevím, je na odhady moc malá. adýsek je dítě připosrané z kde čeho. teoreticky miluje veškerá auta, bagry, míchačky, traktory, odtahové vozy a podobné hrůzy. v praxi je schopen obdivovat projíždějící míchačku, neprojíždí-li příliš blízko. když se dívá na plenumatické kladivo demolující budovu fimu, je z toho celej na větvi. z tříset metrů. když má projít kolem chlápka se sbíječkou, zasekne se a je hotovej strachy. vadí mi ten nesoulad. vpravdě chápu, že je připosranej. já cítím úzkost už jen z těch šílených strojů vrtající do země nezničitelné základy nové fimu. a to jsem od toho tři čtvrtě kilometru. nenávidím projíždějící auta a město mi dělá zle. z jakýchkoliv stavebních strojů je mi fakt fyzicky špatně a s adýskem se na ně chodíme dívat jen z mé dobré vůle a velkého přemáhání (a ještě si v takové situaci představte hrát divadlo, jak je to úžasná věc, takový jeřáb nesoucí několikatunové betonové hnusy, co už z té země nikdy nikdo nedostane).
naproti tomu adýsek není vedený k tomu, aby v gumákách (nevlastní gumáky) vlezl do bláta a dělal otisky. nenapadne ho sebrat ze země kaštan a na uschlém listu nevidí nic zvláštního. k snídani jí podle něj celý svět jogurt s javorovým sirupkem a prtože se bojí čehokoliv nového, na prolízačku má lézt vždy jen teta...
... to dítě prostě je cizí.

někdy jsou hlídání dost těžká. když mám děti zabavit v bytě mezi stěnama nebo na terase vydlážděné kachlema, kde projistotu jediný výhled na stromy je zabarikádovaný plastovou rohoží. když z nějakého důvodu nejdeme ven... poznámka: jít ven ve městě taky není žádná výhra. pískoviště, houpačky a skluzavky ve mně moc fantazie neprobouzí. ale aspoň je to v relativní zeleni, aspoň se tam můžu nadechnout, aspoň nejsem vystresovaná zdma a tím pádem dokážu být milá na děti.

ach jo. to dnešní hlídání bylo fakt hrozný.

18.9.

18. září 2012 v 9:42
první kopec každodenní ranní vycházky se psem mám ráda. nejen, že tam nikdy nikoho nepotkávám, ale taky se vždycky zahřeju a tělu to myslím si dělá moc dobře. často sundávám boty a až k cestě jdu bosa. zem už je pěkně studená, ale vybírám si místa s jehličím a loňským listím, tam je tepleji.
dneska jsem v lese vnímala ptáky. kromě sýkorek jsem slyšela najednou aspoň čtyři datly. nebo spíš strakapoudy, ty tu vidím často, datla jen jednou. z těch čtyř jsem ale viděla jen jednoho, jak šplhal po kmeni vzhůru.
a pak tam zas byl slet sojek. sojky mi připadají nebezpečný. mají totiž strašně krásný tělo a k tomu tělu velkej zoban. dělaly pěknej kravál, musí jich v tom lese bývat plno.
pak už jsem jen prošla cestičkou kolem zahrádek, posbírala padaný jabka, dole pár ořechů a šla domů.
.
jdu hlídat. nechce se mi, nejraději bych zevlovala doma, dívala se na filmy, pletla a uklízela. a ne celej den hlídala a večer šla do školy. ale zase budou peníze.
včera večer jsem taky hlídala. ale ne moje děti. ozvala se mi maminka holčičky magdalenky, kterou jsem svého času hlídávala dost intenzivně a docela dlouhou dobu. magdu sem neviděla rok. ale pamatuje si na mě (v tři a půl letech) a je kouzelná, upovídaná. a strašně krásně kreslí. bylo to nejvíc v pohodě hlídání za poslední čas.
.
no nic. jdu si dát sprchu a pak už půjdu na autobus.
s chutí do toho...

17.9.

17. září 2012 v 10:58
tak mám nakoupenou zeleninu a posbíranou další várku padaných jablek. bude štrůdl:) na plotně mi už probublávají fazole na polívku a na pomazánku a v lednici mi ještě zbývá jeden čočkou pelněnej lilek k obědu. školy mám dnes maluško a po ní pojedeme s chlapem nakupovat balíčky cizrny, čočky, fazolí, jáhel a krup. taky se stavíme pro čaj banchu a řasy nori, wakame, kombu a arame. kdyby vás zajímalo proč, můžu o nich napsat pár mouder.

včera jsme poobědvali u našich (měla jsem dokonce maso) a pak vyrazili na vlak. ve vlaku jsem byla napruzená a pak ještě aspoň tři hodiny. do chlapa sem valila, jak mě strašně sere. a on z toho byl samozřejmě celej nešťastnej. a já sem byla fakt hodně nepříjemná, hodně sprostá (to nesnáší) a hodně radikální. ve výsledku jsem přesvědčená o účinnosti toho všeho. a taky o tom, že to prostě muselo být. jako fakt si myslím, že půjde do sebe.

mám dobrej pocit z toho, že zas začíná normální způsob žití v brně s chlapem. prázdniny jsou v tomhle hrozně debilní. on je vpodstatě pořád doma v doma a z domu vyráží do pryč. a já pendluju mezi svým doma a brnem, kde pracuju. a prostě spolu nejsme. špatný. fakt špatný. snažím se chlapa přinutit, že musí na tom všem něco změnit. že nejde o to, aby se víc snažil se mnou trávit čas. to nikam nevede. to by bylo za pár měsíců zas úplně stejně na hovno. chci po něm, aby něco změnil.
v létě má předávat oddíl. vidí to jako řešení. ale já po něm nechci, aby se zbavil svých zálib. ani v nejmenším tohle nechci. jen se ho snažím přinutit, aby změnil zaběhlej řád věcí. aby třeba byl schopnej přemýšlet o tom, proč bych nemohla s něma na akce jezdit. nebo doprdele, když sem teda nejvyšší hlava oddílu, tak zavelím, že moje baba bude vařit na příštím táboře. aspoň by nejesli takový svinstva, co tam dělaj. důvod, že to tak nikdo dřív nedělal (ať už účast partnera na akcích nebo způsob vaření) neberu. to není důvod. on chlap těžko mění věci zaběhaný, na který je zvyklej (proto nemění ani babu, i když po něm štěká:D... né, blbost, babu nemění, protože mě přece miluje a chce se mnou mít šest dětí:D).

včera jsme přijeli do brna a hodili věci na byt. vyrazili jsem na výlet, v závěru se tetelila cukrárna s výbornýma domácíma dortama. bylo to dobrý. první třetina ve znamení štěkání a krutých slov reality. byla sem fakt hnusná. pak už to bylo fajn. a jen chvílema jsem mu v nějakých souvislostech připomněla, že to není jen momentální nasrání, ale že skutešně tohle musí vyřešit. vykládali jsme a to pako si opět uvědomil, jak je lehký zažít příjemný odpoledne. dojet na konečnou něčeho a jít se psem do lesa. doprdelepráce. jasně že jo. nejsem náročná partnerka. ke štěstí mi stačí obyčejnej výlet za hranice města a v létě vandr! ježkovy ty jeho kecy, jak si musí častějš uvědomit, jak je mu se mnou venku dobře. debildebildebil! serou mě jeho kecy, jak jsem nejdůležitější na světě a pak odloží celej červenec se mnou kvůli práci. ale na tábor jede. tohle sem mu říkala a o jen klopil uši, jakože mám pravdu. ježiš dokaď mu to člověk nenařve do uší, tak mu to nedojde.
no nic, stačí.

večer jsme si udělali jídlo a on oloupal jabka na přesnídávku. dalších šest sklínek:) já sem povlíkla naši novou mega peřinu mega povlečením. spí se pod ní skvěle! normálně spáváme pod jednou peřinou (protože on radši bude v půli noci o peřinu obrán, než abychom každej spali pod jednou:)) no a tak jsem na výročí vymyslela tuhle skvělou věc, vzala doma starý a hnusný peřiny a duchny a nechala peří přefoukat a protřídit a ušít peřinu dvakrátdvametry. luxus! nikomu nic neleze a je pod ní hafomoc místa. a je úžasně těžká, což mám ráda. být tou peřinou pořádně zapláclá. uzemněná.
.
no nic, jdu píct štrůdl, uvažit polívku a pomlít fazole na pomazánku.

chlap

14. září 2012 v 11:14
dneska mi bylo v lese moc dobře. asi ty ranní psí vycházky fakt můžu. třetí den po sobě nasávám podzim v ještě zeleným listí. mám chuť lehnout si a zahrabat se do listí loňskýho a bůhvíproč to neudělám. zablbnu se psem (jo, fall, vaše řádění mě nakoplo zas si s ním víc hrát:)). posbírám jabka, co nikdo nechce a doma z nich udělám štrůdl.
.
teď právě jsem rozsekla moje malé trápení posledních dní (týdnů), kdy mi prostě nechybí můj chlap. je pořád někde jinde, než já. jsem už naučená trávit čas sama a nezávisle na něm. čekat, že on bude moct, už mě přešlo. a tak trávím dny s kamarádkama a kamarádama a se psem a sama se sebou a on mi nechybí. je to špatně. může si za to sám. problém celých šesti let vztahu. teď sem mu to bez omáčky naservírovala a už vidím, jak se chudák utápí ve výčitkách a jak bude slibovat, pár týdnů mu vydrží snažení a příští léto jsme tam, kde jsme byli. já strategicky nebudu jezdit mezi moc nových lidí, protože kdyby se nedejbože stala ta docela normální věc, že potkám nějakýho jó dobrýho chlapa, zas tu máme krizi jak blázen a stresy naprosto zbytečně.
víte, já sem přesvědčená, že s chlapem patříme k sobě. fakt že jo. rozhodně počítám s tím, že spolu budem mít děti a slaměnej barák a tři ovce. jen mě tyhlety stavy, kdy ho prostě sice mám ráda, ale necítím se zamilovaná, cítím lásku, ale on mi nechybí, dost znervózňujou. a rok co rok zjišťuju furt tu samou příčinu. že na mě sere. že vždycky jsou prioritnější věci jak já.
.
doprdele.
jdu uklízet a uvařit si miso polívku.

slavnostně

13. září 2012 v 19:08
slavnostně slibuju, že se budu snažit nezabordelit si v tomto semestru PC.
slavnostně slibuju, že se budu snažit dělat věci včas a pečlivě.
slavnostně slibuju, že ze školních záležitostí nebudu dělat velbloudy.
a slavnostně slibuju, že ve věci MUNA 2013 si budu věřit.

5.9.

6. září 2012 v 0:55
dnešek je skvělej. vlastně už byl. strašně náročnej, ulítanej, ale skvělej. mám ze sebe dobrej pocit. pohlídala jsem Fall Inuš, pak dobroskutkovala a pohlídala navíc moje děti, protože měli rodičové nějaký komplikace. hodina hlídání je hrozně nevýhodná, ale o to nejde. miluju ty děti. posbírala jsem padaný cestičkový jabka a udělal z nich nastrouhanou zavařeninu na štrůdl. taky jsem zužitkovala zeleninu od Fall a z domu a udělala leča. obnášelo to koupi sklínek a víček a zavařovací hlavy, mám postrouhaný ruce, protože mám tupý struhadlo, jsem nevyspaná. ale je to skvělý. taky jsem dneska parádně jedla. pšechno klape, jak má. večer tu byl spolužák zapojit mi internet. tak jsme si povídali lehce a pak jsem si od něj potáhla z cigára. nekouřím prosím, ani nehodlám začít, ale tohle prostě bylo správně. ráda sem ho viděla, i když je mi jinak volnej. prostě ten den tak hezky šel, je to všechno jak má být, i když to tak nemusí vypadat. nechce se mi to rozepisovat, protože potřebuju jít spát, ale to nevadí.

jo a taky jsem vyšamponovala psa a vydrhla koupelnu a nejsem nachystaná na zítřek.
ale ono to dopadne. prostě to vím.
.
.
je hrozně zvláštní, jak věci fungujou. jsem zas v neuvěřitelným souznění se vším, se situacema a věcama, co neovlivním.
.
a myslím, že je to stejně těma modlícíma tibetskýma vlaječkama v okně.
víte vy co? kamarád, co mi zapojoval net, nám síť pojmenoval Tibet net. myslela sem si, že je to kvůli těm vlaječkám v okně. až pak se mě ptal, jestli se to tak může jmenovat a já upozornila na vlaječky a on se zasekl, že prej si jich vůbec nevšiml. byly totiž za záclonou. to jsou prostě věci.
.
myslim, že se za mě fakt modlí. a já se mám fajn.

4.9.

4. září 2012 v 22:03
Deficit. Spánku a internetu. K městu patří internet.

A tak sedím v Záhradě, cucám kafe a serfuju.

(vsuvka: jaj, zas sem začernila svou karmu, zabila sem pivní mušku...)

V bytě mám ještě pořád neuklizeno a v mé posteli spal přes den pes. Ale! S Fall pojedu na pár dní žít na slaměnej festival a dnešek byl kontaktní. Mluvila jsem s třema lidma.
Je to zvláštní. Protože je to všechno neplánovaný a nečekaný a nemám o tom skoro žádný představy. Jen se těším na pár dní mezi cizíma lidma.
Zítra mám nepracovní den. Dopoledne u mně bude Inuška a těším se na to. Ukážu jí knížky a krabici pokladů. Vezmu ji na nanuka a na pejsčí procházce budeme do krabice sbírat poklad lesní.

Na stole u Fall jsem našla nádheru. Čtyři kachle poskládané z kachlí. Střípky spojené v obraz. Od té doby na to myslím. Ode dneška sbírám na černých stavebních skládkách střepy kachlí. A budu skládat. (dík;))
.
.
Jsem zas v neuvěřitelným míru sama se sebou.
Taky dík.

2. - 3.9.

3. září 2012 v 0:13
začíná další éra brněnského žití. z čísla 24 jsme se přestěhovali do čísla 14 na téže ulici. výhled na les a bílej nábytek. už jsem tam strávila jednu noc a spala jsem dobře.
no a od zítřka mám čtrnáctidenní oraz od rodiny. hurá! budu sama. budu hlídat děti a venčit psa a doplétat svetr. taky pojedu s Fall vařit na akci a odfiltruju ten nashromážděnej nános zpruzení z doma.

vsuvka. můj notebook byl i po čtyřletém používání oceněn jako dobrá mašina. vyčištěn po všech stránkách y pěkně si tu funí bez obvyklýho přehřívání....
.... teď ještě bzmáknout toho zubaře...

paradoxně k tomu doma hodně trávenýmu létu (zavařování, zavařování, balení, zavařování, sušení, zavařování, balení, zavařování) se mi léto líbilo. jednak mám dobrej pocit z výraznýho podílu mé osoby na domácích činnostech (jo, toho leča taky dost sežeru a marmoládu i zavařený meruňky si v zimě prostě falkt ráda dám), jednak z postupně měnícího se vztahu mě a mamky. postupně. pomalinku. dostáváme se do fáze, kdy mamce občas ujede pusa a ocení mě. neuvěřitelné. po třiadvaceti letech. dělá mi to moc dobře. myslím, že na tom má co dělat jakási uznaná pozitivní perspektiva mýho žití. a taky nejspíš vzrůstající (z nuly prosím) přesvědčení mamky o tom, že rostu, učím se, vnímám a aplikuju.
(no a abych nebyla zlá, i s chlapem jsme se poslední dobou měli dobře. ačkoliv zažívám osobní krizi, nedorůstá nijak velkých rozměrů. je to jen další fáze menší zamilovanosti. láska tu ovšem zůstává a to si uvědomuju. byli jsme venku na kolech i na vandru (mimochodem, u Banalitky jsem četla, jak se zbavuje celulitidy během. já na celdu nijak výrazně netrpím, pár ďolíčků se mi objevuje jedině při lehu na břiše a zatnutých půlkách. nicméně po přechodu javorníků a čsti bílých karpat jsem naprosto a plně bez ďolíčků. neuvěřitelné). taky jsme se přestěhovali do zmiňovaného bílého bytu a taky si budeme kupovat pračku. kromě toho se stále udržujeme v hladině plánů a vysnívání budoucnosti a potomka.

no nic. půjdu do hajan. dneska jsem dobalila poslední saky paky v pokoji a moje existence v tomto městě se po třiadvaceti letech pomalu uzavírá. ani mě to nedojímá, spíš se na to těším. za rodiče se na to těším.

na přání druhých směrem k mé osobě ve smyslu 'měj se pěkně' odpovídám prosté 'já to jinak neumím'.