Říjen 2012

30. října 2012 v 22:23
tři kila a nějaký drobný. do vlastních rukou. neuvěřitelně krásnej zážitek.

29.10.

29. října 2012 v 23:32
Peču čtvrtej chleba. Taky sem naložila zelí. A miminko pořád v břiše:) Ale už to vypadá nadějně, Markétka má lehké kontrakce, taková předzvěst porodu. Můžou sice trvat několik dní, ale teď už další věci nasvědčují, že se to blíží mílovými kroky.
Těším se. Trochu sem občas napjatá, ale těším se na miminko. Je srandovní, jak to miminko v břiše mele nohama. I když patří mezi klidnější obyvatele ženských břuchů, dokáže dělat dobré vlny viditelné i přes dvě trička.

Obdivuju Markétu pro její klid. Celé těhotenství je hrozně klidná, spokojená, nestresuje se. Doktory dokáže dobře odpálkovat a zůstává u toho klidná a nikoho neurazí, vůbec se nenechá zviklad jejich strašením. Hrozně dobře jí, ale vůbec nemá tendence dělat si starosti z toho, co by ještě mohla dělat líp. Obdivuju ji. Snad těch devět měsíců, až nastane ten čas, dokážu aspoň z poloviny tak dobře odžít, jak ona. Markétino miminko má zatím ty nejlepší předpoklady k životu:)


Nosící svetr jsem dokončila, zbývá našít knoflíky. V mezičase vznikla docela pěkná pletýnková čepice. Měla být na mě, ale je mi bohužel trochu krátká, tak ji asi nadělím nějakýmu dítěti. Ale jsem na sebe pyšná, nikdy jsem takovou čepici nedělala a pletýnky se až do úplného vršku povedly naprosto perfektně. (O tom, kolikrát jsem co párala nebo předělávala, protože to nebylo ONO, se moc rozepisovat nebudu:)). Každopádně už se těším na další čepici, tentokrát na mou hlavu:). Jen kdyby tu nebyly tak drahé příze:)
Teď pletu na miminko vestičku. Měla by vypadat přibližně takto: http://www.ravelry.com/patterns/library/pebble-henrys-manly-cobblestone-inspired-baby-vest . Přibližně proto, že já nepletu podle návodů, takže všechno vypadá jinak, než na obrázku. No a pak taky dělám vestičku delší a dole bude pružný úplet, aby hezky seděla na tělíčku. Pak ještě, jestli vyjde čas, zkusím longiesky, ideálně tyhle bezešvé: http://rooster-hill.blogspot.cz/2012/06/vlnaky-longiesky-kamase.html .
Marky chce zkusit bezplenkovou metodu. A když plíny, tak látkové. Fandím jí, protože se mi to taky líbí. A jsem zvědavá, jak se bude dařit.


Jinak tak proplouvám dnama, nic moc se neděje, jsem taková rozlámaná z nicnedělání, ale taky se mi strašně nic dělat nechce. Vpodstatě se vůbec nenudím, nevadí mi to nicnedělání, hodně mi vyhovuje režim seskládaný z minima věcí, jako je snídaně, pletení, procházka, oběd, pletení, večeře. Sem tam nákup, sem tam něco dalšího. Pravidelný spánek a třikrát denně kvalitní a dobré vege jídlo.
Ale jsem taková po těle unavená. Spím dost a spala bych klidně víc. Bude těžký po návratu najet na klasickej vražednej režim práce, škola, jakés takés dobré jídlo.
Začínám mít hlavně obavy ze školy. Ještě jsem tu do ní neudělala vůbec nic. Ale měla bych začít. Jinak se z toho pak zblázním. Respektive jinak na ni rezignuju a nechám se vyhodit. A to nechci. Protože já přece musím zvládnout Mgr. A protože na pokračování ve studiu se necítím, budu se snažit dostat na další studium a hezky od začátku. Protože když mi teď ani trochu nestačí bakalářskej titul, ani po tom vyšším se nedostaví žádnej pocit uspokojení.


Jo a zpět k Markétce. Včera na procházce mi říkala, že by se v létě nebo po něm fakt mohli vrátit domů. Od té doby mám zas trochu naději, že to bude fungovat. Protože... cítím se vzdáleně. Každá myslíme na jiný věci. Ona bude za chvilku maminka a já jsem pořád tam, kde před pár rokama. Pořád ztracená ve svých poserech z dětství. Bez vyhlídky na zlepšení. Ale když bude blízko, budeme se zase vidět často a zase navazovat na předchozí rozhovory. Zase mě bude udržovat v normálním pohledu na svět a zase mi bude nevědomky pomáhat.
Těším se na to. Že ji budu mít blízko.


Tak a teď ještě napsat mail pro AA:)

sen o milování

23. října 2012 v 18:32
ze včerejška na dnešek jsem spala asi 12 hodin. jasně, že jsem se ráno vzbudila v osm hodin. ale proč bych vstávala, že. a taky mě dost zajímalo, proč mám tak divný sny, a tak jsem se do nich zase na další tři hodiny vrátila.
.
zdálo se mi o Járovi. to je člověk, kterej byl mým prvním kamarádem. přítelem kamarádem a moc blízkou osobou. a když se se mnou můj milej zlatej jednou rozešel (abych si vyřešila hlavový srance a přestala se řezat, haha), tak jsem byla s Járou. a taky jsme se v té době opili a kdyby tam tehdy nepřišel Vojtěch, stoprocentně bychom se začali líbat. a od té doby nevěřím na kamarádství mezi holkou a klukem, ačkoliv do té doby jsem se za ně bila.
no a i když se s Járou moc nevídáme, je pro mě pořád hodně důležitej. a kdybychom se s chlapem rozešli, stoprocenstně bych šla za Járou, abych se nezabila a byla schopná žít.
.
zpět je snu. zdálo se mi, že se s Járou miluju. nejdřív jsme pořád někde chodili a hledali nějaké dobré místo a pak jsme se milovali. v tom snu jsem se milovala ještě s jedním klukem. ten nevím, proč tam byl. je to kamarád od Járy a je z celé té bandy lidí. je milej a všechno. myslím, že se tam mohl dostat proto, že sem o něm nedávno mluvila se sestrou. ale nemám k němu žádnej vyhraněnej vztah, jak k Járovi. nebyli tam zároveň. moc si toho nepamatuju. ale s Járou to bylo takové intenzivní ve smyslu blízkosti. nebylo to sexuální, i když jsme se milovali. bylo to lidské a asi jsem v tom snu i plakala. myslím, že to bylo podobné té době, kdy mě opustil milej a já jsem byla úplně ztracená. protože i teď tady v té divné zemi si připadám ztracená. a opuštěná.
.
.
.
aby to nevypadalo, že se něco děje ve vztahu, neděje:) myslím, že je vše v pořádku. píšeme si maily a já mu v nich brečím, jak mi je. a on mi píše, jak je jim s psiskem smutno a jak si ho bere do postele.
jen jsem chtěla napsat, že se mi zdála zvláštní věc. moc si sny nepamatuju, alw tohle bylo hodně silné.
.
.
jdu vařit.

už 22.10. o porodech. zas.

22. října 2012 v 1:40
při čekání na miminko.
pletu, čtu, pletu, pletu, čtu. a taky dobře jím.
a cítím se smutně. sama. markéta je jaksi daleko.

teď jsem narazila na jednom blogu, kam chodívám sledovat výtvory, že se té ženě narodila holčička. fotka, kde je holčička zalitá modrým světlem. to znamená inkubátor, ne? já vim, dnes se spousta dětí dává do inkubátorů. jen tak, asi na dopečení. pod tím blahopřející komentáře a rozplývání se. a ve mně přitom byla jen hrůza. jednak nad tou fotkou spícího dítěte. jednak nad textem, že si v porodinici ta maminka odpočine a pořádně se prospí. s dítětem v inkubátoru. uf.
je to dost pecka pro mě. odpoledne jsme se totiž s marky dívaly na film o porodech do vody. Porod jak jej známe. tak se to jmenovalo. strašně příjemnej film. scény, kde ukazovali chlapeckou obřízku a císařskej řez jsme přeskočily. to nepotřebuju. ty maminky tam a jejich miminka byli tak spokojení. žádnej srdceryvnej řev právě vylouplýho dítěte naprosto ztracenýho v našem skvělým světě. byly tam i porody do vody, kdy v tom bazéně byly s maminkou i starší děti. to bylo hodně hezký.

těším se na markétin porod. myslim, že to bude dobrej zážitek.


a ještě víc se těším, až budu těhotná já. a doufám, že v sobě budu mít dost sebejistoty prožívat a zařizovat si těhotenství i porod po svým.

20.10. Londyn

20. října 2012 v 11:31
z Londyna. na blbe klavesnici.
pocity rozporuplny. s Marketkou je dobre. jsme si vzdaleny, citim to. nejen kilometrama bydleni, ale hlavne velikosti brich. myslim, ze me trapi vic, nez si pripoustim, ze na me nepockala. az budu moct bruchatet i ja. samozrejme ale ona je v jine situaci. ma starsiho chlapa, co vydelava. jsou spolu a nemaji duvod netehotnet. jeji druhe mimco prej bude zaroven s mym prvnim:] a v cesku.
prestoze vzdaleny, kdyz spolu travime cely den, jen my dve a miminko v brise, vnimam z drivejska to pochopeni. absolutni prijeti me osoby.
.
zavidim markete jednu vec. jeji vzrovnanost. nebyla takova a do jiste miry ani ona sama o sve vyrovnanosti presvedcena neni. obdivuju jeji tvrdost, s niz si stoji na svem nazoru. obdivuju vubec tu schopnost ci odvahu vlastni nazor mit, sam si ho vytvaret. ja to nedokazu, mam pocit, ze mi to neprislusi. jina vychova. denne na to narazim.
ve ctvrtek jsem s marketou stravila bezmala tri hodiny v nemocnici. kvuli ultrazvuku. kvuli ultrazvuku, kterej marketa nechtela. duvodne nechtela. a ty zeny tam vubec nedokazaly prijmout nebo jen uznat marketino stanovisko a furt mlely jen o tom, ze je to bezpecne. ano. i rentgen byl povazovan za bezpecny.
obdivuju marketinu povahu. jistotu. driv taky bojovala sama se sebou. ale ted se mi zda velmi silna. mit vedle sebe tak silneho jedince je pro me dobre. pomaha mi to uvedomovat si vlastni identitu. ze i ja mam pravo. aby se mi neco nelibilo. abych neprijimala slova autorit jako platna. abych prijimala sebe sama, i kdyz jsem treba neprijemna, zla a naladova.
.
.
chybi mi chlap. fakt mi chybi. doprovazel me na letiste a ja od neho odchazela skoro se slzama v ocich. castecne ale kvuli tomu, ze sem mela strasnej strach s cesty:] ze spadne letadlo, zabloudim na letisti nebo pri ceste busem ci vlakem. nezabloudila, nespadlo. takto dlouho jsme od sebe jeste nebyli a ja mam i strach, aby si treba nezacal s nejakou babou. je to trochu padly na hlavu. proc by mel. pravdepodobne se mu styska vic, nez me. ale ja mam tady v tom proste porad strach. protoze prece ja sem takovej debil a kolem je tolik skvelejch bab, ze. moje skvele sebevedomi. jeho slova ujistovani nebo vyjadrovani lasky na tom nic nezmeni.
[kdyz ale clovek popremysli, ona ta touha po jistote ve vztahu je blbost. a i ja rozumem vim, ze nez byt nestastna v nefunkcnim vztahu, je lepsi ten vztah zkoncit. ale nedovedu si to predstavit skutecne]
.
.
no nic. jdu si jeste chvili cist. pak prijde jedno dite a pujdeme na hriste. pak budeme malovat blatem, to bude sranda:]
vcera vecer jsme meli ve trech diskusi o tom, jak nemam vubec potrebu jet do toho pravyho Londyna na ty strasne skvely pamatky. proste nejak me to nelaka. mozna, az sem pozdeji pojedeme s chlapem. no a marketa s muzem rikali, jak tu byla nejaka navsteva z cr a ta si predstavovala, jak budou porad nekde jezdit a jak jim M+L budou vse ukazovat a vymyslet jim program. tak sem na to rekla: to se nam nestane, pro me je nejvetsi labuzo sedet tu na gauci a plest markete nosici svetr:] jsem ochotna tak maximalne navstivit nejake parky a sekace. na pamatky az pri nejake dalsi navsteve. vseho s mirou, dobreho pomalu. staci mi zvyknout si na tu divnou vesnickou architekturu v teto ctvrti, kde bydli.

17.10.

17. října 2012 v 15:32
abych neměla depresi, potřebuju následující: (nesrovnáno dle priorit)

  • peníze,
  • nedělat školu,
  • dělat práci, která nežere všechen čas a kde nezažívám neustálý pocit, že musím dělat víc,
  • být spokojená a veselá a tím pádem dělat spokojeného chlapa,
  • mít čas a prostor odpočívat, manuálně pracovat či tvořit, číst.

výsledek? asi si budu muset na depresi zvyknout.
.
jdu si půjčit Franklovu Vůli ke smyslu. už dávno mi to doporučovala kamarádka.
tak třeba mi takové čtení v Londýně k něčemu bude.
.
.
.
za 4 hodiny letím. popvé v životě sama. ble.

16.10. vina

16. října 2012 v 20:14
už pár dní (nebo týdnů?) je v mé hlavě usazená deprese. myslím, že to zatím není taková ta velká nezničitelná svině. tahle je taková... normální. běžná. ale docela kazí žití.

vyplývá z toho, že jsem student. že nezvládám školní stres. že nejsem schopna náhledu na vlastní úspěšnost/neúspěšnost. že po sobě chci maximální výkon. že si myslím, že jsem tupá.
a že jsem student a nemám prachy. že nemám prachy a potřebuju za něco žít. že mám pocit, že pracuju dost, ale pořád nemám prachy. že nerozumím tomu, jak to dělá celej zbytek studentskýho světa, kterej k tomu všemu ještě chlastá.

vyplývá z toho, že čtu knížku o perfekcionismu. knížka se mi vůbec nelíbí, ani jak je psaná ani jak o perfekcionismu píše. a vzbuzuje ve mně pocity beznaděje. že s tím nic nejsem schopná udělat. že navenek to třeba fungovat bude, ale vevnitř pořád stejnej neúspěch. jsem neúspěšnej člověk a je to v hlavě. jen v hlavě a tak napevno uložený, že je mi z toho špatně.

pocity viny. pocity neúspěchu. kritika sebe i druhých. nikdy nepřicházející ocenění. sebeúcta u kotníků.

zítra letím. teším se, že si odpočinu. od starostí s denodenním bojem o přežití se sebou sama. od každodenních pořád stejných a nikam nevedoucích proher. protože jiný prostředí a na starosti jen jeden porod a upletení svetru. (a tu červenou kontrolku označující školu tam, vzadu v hlavě překryju řerným papírem. škola až po návratu).
.
.
.
.
.
.
cítím se ztracená a nevidím cestu. jak to překonat, jak zlomit to prokletí vlastního neúspěchu. vlastního pseudoneúspěchu. kvůli sobě. kvůli svýmu žití. kvůli chlapovi, kterýho miluju a se kterým by mi mohlo být tak dobře. kdybych necítila vinu. za všechno.

15.10. za pár

15. října 2012 v 22:13
cítím se ztracená v touze po životě bez viny. jde to vůbec? jak?
.
.
.
tak se mi blíží datum odletu. uf. začínám být zase celá ztažená ze stresu, že něco poseru. že něco nezvládnu. pár dní zpět se mi zdál sen o tom, jak jsem dvě hodiny před odletem v úplně jiným městě, než mám být. bez věcí, co mám mít s sebou. a jak operatině řeším záchranu na poslední chvíli. vzbudila jsem se úplně zpocená. takhle ne.

přesto nemám vytisklý odbavovací lejstro. nemám nastudované pokyny od M, co mám se sebou dělat na tamtom letišti. nemám nachystané oblečení ani vymyšlené knihy ke studiu. nemám vyměněné peníze a nemám nabíječku na mobil.
.
letím za 45 hodin a 37 minut.

10.10. + o melicharkách

10. října 2012 v 9:10
tak samozřejmě, že nic není tak černý, jak to vypadá. už jsem zase přesvědčená, že když se budeme trochu snažit, tak náš vztahovej problém vyšešíme. a tak se už snažíme.
víte, když se na něho dívám, když o tom neví, tak se cítím strašně hezky, zamilovaně. moc mu slova lásky neříkám.
.
.
chtěla sem ale napsat něco jinýho. v pondělí jsem si od mamky dovezla rozmíchanej kvásek. přeprava byla fakt sranda, protože sem ho málo zahustila, takže byl pěkně divokej. překýblovávání kvásku uprostřed nádraží z dvou napěchovaných sklenic do krabičky byla fakt komedie. víte, kvásek normálně vydrží i pár dní v mírně se zvedací hladince klasické zavařovačky. ale asi ho nabudila cesta a byl prostě řídkej.
no a tak po příjezdu jsem se dala do zadělávání na chlěba. haha. v osm večer. kvásek byl rozjetej, takže jsem přidala další žitnou mouku, sůl, kmín a nějaký ty semínka a nechala naběhnout v míse. pak jsem to znova trochu zahustila a přebouchala a plpla na vymazanej plech a nechala tak. teda oběma kynoucím štacím jsem trochu pomohla otevřeným topením a pak mírným plamenem v troubě.
výsledkem jsem si fakt jistá nebyla. s kynutým těstem nepracuju, kváskovej chleba doma sice dělám, ale v pekárně, kde se jen mačkaj čudlíky a občas pomůže metličkám v promíchání. ovšem má to nějakej postup a ten jsem se snažila (aspoň trochu) dodržovat. zas vím, jak vypadá ta která fáze kvašení kvásku nebo kynutí.
na hledání receptu jsem neměla náladu. to je klasika. nic nedělám podle návodu (ale chlapovi nadám, že dá prací prášek do fochu na předpírku a že se nepodívá do návodu...).
no těsto bylo v zhrubakulatym tvaru na plechu. ne moc vysoký, to by asi muselo být hustější, nevim. spíš si pořídím nějakou formu.
ale chleba se povedl. je skvělej. celožitnej. tak akorát struktura. drží pohromadě (ona žitná mouka je dost lepavá, proto mamka třeba cewložitnej moc nedělá, protože metličky pekárny si s tím hustým a lepivým těstem neporadí), akorát slanej.
.
teď mám už rozkvašenej kvásek a zadělám na další těsto, tentokrát i s přeničnou moukou (ovšem celozrnou). budu dělat placičky zvané Melicharky. kdyby někoho zajímalo, co že to je, pošlu odkaz. je to recept jednoho moudrého pána Pepy Zentricha, (vsuvka: co před pár dny zemřel). on je to vlastně profík přes bylinky. ale uměl toho spoustu.
no zpět k melicharkám. doma je děláváme už několik let (odhaduju, že aspoň 7). jsou to malé placky, ideální na mlsání. zdravé, mírně sladké (hlavně teda sušeným ovocem a rozinkama). s oříškama, semínkama. je to perfektní věc na výlety a vandry. mnohem lepší než nějaká tatranka, protože nedodá rychlé, nýbrž pomalé cukry.
.
.
tak jdu na to. a víte proč?
protože zítra v noci s chlapem jedeme ven! na tři dny na hory! přechod Malé Fatry. moc krásná trasa a poměrně levnýma chatama pro ubytování. moc se těším. i na sníh:)
takže samozřejmě vymýšlíme papání. to je na vandrech a podobných akcích strašně příjemná věc. když člověk zastaví, postaví si přístřešek, rozdělá oheň (nebo aspoň bombu, když oheň nelze) a uvaří si nějakou dobrotu. snažíme se dobře jíst i na vandrech. nebo aspoň poslední tak dva roky.
fajn jsou luštěninové vločky, červená čočka, pohanka, polenta, kuskus, bramborová kaše v pytlíku, takové ty instantní polívky ze zdravé výživy, vločky samozřejmě. ale děláváme si i nějaká míň zdravá jídla;)
.
.
tak já fičím. chlap zachvilu přijde z procházky s čoklisem. tak ať to nevypadá, že se flákám:D

5.10. nasraná

5. října 2012 v 13:37
jsem strašně naštvaná. smutně naštvaná! sere, sere, sere mě chlap! doprdele on asi nic nechápe. zase mám já ustupovat. vytočená, naštvaná, nešťastná. nic se nemění. nic se nezmění. on nepochopil, že se mnou má trávit čas. nepochopil proč. dohajzlu. dohajzlu. po té esemesce, že by dnes chtěl někam jít, jsem hodinu čekala. pak mu zavalolala, nadala mu do telefonu a třískla s tím. a předpokládám, že zas celej schlíplej večer přileze a bude se omlouvat.
Doprdele!
a ještě si tam dovolí napsat, že s kamarádama nikam nechodí, protože má pořád jen rady a podpobně. doprdele ať jde do háje! kretén. copak na mě má čas? na mě si ho dělá?
ne.
jen je pak celej rozloženej z toho, když mu nastíním svou situaci. jak mi to vadí. jak se cítím já. doprdele to je takovej ignorant!
celej týden mi bude vykládat, jak mě miluje, chválit jídlo, venčit psa, koupit pračku..., aby v závěru zas všechno posral a zahodil. jak mu mám věřit, že mu na mně záleží, když dělá tohle? ví, že přes týden já prostě čas nemám. respektuje to. nejde to jinak. ale víkendy mám volný. doprdele a on si vždycky zařídí něco svýho.
dohajzlu. každej si žijeme svůj svět a ten druhej o něm ví hovno. on vůbec neví, co já prožívám. co mám ráda. co mi kdy dělá radost. on mě nezná. neví, jak na sobě pracuju. neví nic. neví, s kým chodí.
já o něm taky nic nevím. protože máme každej svůj svět a mezi něma je hradba. nepřekonatelná. protože pro něho je všechno strašně důležitý. já jsem důležitá jen slovně.
doprdele.
tohle nedopadne dobře. tenhle vztah půjde do hajzlu. a nebude to moje vina. jednou potkám chlapa, kterej se mi totiž bude věnovat. kterej se o mě bude zajímat. kterej mě bude zvát do svýho světa. kterej bude chtít znát svět můj.
můj drahej zlatej tohle zjevně nedokáže. už to řešíme několik let. věci jsou pořád stejný.
ten vztah nemůže přežít na vysněné budoucnosti. nutně se to musí zhroutit. protože je to podrytá představa. pod ní není žádnej pevnej materiál. jenom mám tě rád, mám tě ráda nestačí.

3.10. dva body pro mě.

3. října 2012 v 22:08
po školce jsem byla tááák nahecovaná do článku, kdežto teď ho píšu jen proto, že to chci zaznamenat.

dnes dva úspěchy. už mi je sice stírá stres ze zítřejší angličtiny a po ní následujícím semináři, ale ještě chvilku si chci tu představu úspěchu udržovat.
.
.
do tří jsem byla ve školce. lesní školce. nikdy jsem neviděla ty děti (až na jednoho kluka z naší sýkorky:)) a od holky, co tam měla být, jsem neměla valných očekávání. nicméně dopadlo to skvěle. děti mě braly. a ty co mě nebraly, takový prostě byly. holka se ukázala jako poměrně schopná. přesto mi u ní chyběla větší vnímavost pro děti. měla tendence nutit je do činnosti. dřív bych to taky dělala. ale ono to není potřeba. ty děti samy dávají najevo, kdy chtějí řízenou činnost a kdy ne. je na nich poznat, když se něčemu chtějí věnovat, ale potřebují kapku motivace nebo přesvědčování. a kdy prostě potřebují volno. holka říkala, že se pak rozveze činnost. nemyslím si to. činnost rozveze maximálně odbíhání pedagoga a lapání a přesvědčování dětí.
protože jsem z holky neměla respekt ve smyslu nevnímala jsem ji jako autoritu; a tím, že sama sebe jsem nedosadila do pozice "je to na mně", ale skutečně jsem tam šla na záskok. doplnit stav. pomoct holce. ale nikoliv být alfou i omegou činnosti tam..., tím jsem si to mohla užít. bylo to hlavový nedosazení se do role beze mně to nezvládne. mohla jsem zůstat tam, kde je mi nejlíp. a jak na mě děti vejraly! jak jsme s holkou perfektně spolupracovaly při objevování tajů světa! jak jsem se dokázala dětem přiblížit a být taky dítě a být skutečně nadšená z věcí, co děti!
bylo to nádherné dopoledne. cítila jsem se volná, svobodná, naplněná.

jasně. neměla jsem tu zodpovědnost. ale měla jsem možnost být na chvíli bez pocitů nedostačivosti. a to bylo moc dobré.
.
.
.
druhá věc dnešního dne byl úspěch na semináři psychopedie. proč bychom si věci nepojmenovávali, že. se dvěma lidma jsme šli jako první (aneb radši nemít co překonávat a nasazovat laťku, tak to dělám celou výšku) prezentovat úkol. měli jsme vypracovat kompletní individuální vzdělávací plán pro klidně fiktivního žáka s lehkým mentálním postižením. vybrat si jeden vzdělávací obor a ten zpracovat. zvládli jsme to. dobře jsme to zvládli. ba výborně. kromě toho, že prezentace probíhala dobře, žádné čtení z papíru, zasekávání, hledání slov..., ještě to šupalo, lidi poslouchali (nebo se tak tvářili). vyučující pozitivně zhodnotila výběr poruch přidružených k lmp, protože naší snahou bylo charakterizovat situaci nejběžnějšího prototypu děcka k integraci do hlavního proudu vzdělávání. prostě jsme to zvládli.
.
.
.
mám zfunkčněnou pračku. tak mi tu točí bubnem a dělá zvuky. mám ráda praní prádla. vůni vypraného prádla. celej ten proces vyrábění čistoty.
.
.
mám strach z angličtiny. uf. zítra. to zase bude. mám v mezičasech kusy volna. budu studovat, vypracuju úkoly, našprtám slovíčka. mám strach.
.
teď už jen jídlo (přišla jsem ze školy až večer) a kousek soukromého čtiva lehkých odborností. anebo cinkotu pletacích jehlic. ale to už budu v posteli. chci jít spát. zaslouženě.

2.10. + o vůli bojovat s perfekcionismem

2. října 2012 v 20:17
jen si sem jdu postěžovat.

jsem unavená. měla bych ale dneska udělat hodně věcí do školy na zítřek a na čtvrtek. vím, že toho udělám málo a bude mě to stresovat.
zítra dopoledne jsem v pro mě neznámé lesní školce s neznámýma dětma a s holkou, co ji sice znám, ale řeknu vám, žádná sláva. naprosto jistě vím, že budu muset převzít vůdčí roli. ačkoliv já jsem v té školce pedagog návštěva a ona je tam (byť krátce) trvale. ale vpodstatě se tam těším, bude jen devět dětí a les je blízko. protože nemám čas si nic nachystat, budu improvizovat a na to jsem zvědavá. sbalím jen flétničku a snad se tam najde nějaké lano či špagát, zkusíme s tím něco vymyslet v lese.
pak valím do školy, kde budu prezentovat zpracované téma. i když jsme na tom docela makali, mám pořád pocit, že v tom plavu, že o tom nic nevím. ale tak to mám vždycky a nestane se nic horšího, než že budu za lamu. a to mi nevadí. napsala bych o tom víc, ale to by bylo na samostatný článek a letmo se o tom ještě zmíním za pár vět. prostě mým cílem teď je užít si dopoledne děti a přežít ten dlouhý odpolední seminář v ucházejícím duševním rozpoložení. tu vyučující začínám mít docela ráda, tak snad to půjde. taky bych se s ní chtěla zkusit pobavit o diplomce. navrhnout jí nějaká moje témata, jestli by mi něco takového vedla.
no a pak mě stresuje čtvrtek, kdy mám angličtinu. zařekla jsem se, že tu angličtinu zkusím zvládnout nebo minimálně projít a trochu oživit anglinu v mozku a klidně to zopakovat za rok, to je jedno. samozřejmě jsem tomu zatím dala jen velmi málo. není čas anebo energie! ale na to sednu až zítra večer nebo spíš ve čtvrtek v mezerách mezi školou.
a po anglině je další náročnej předmět, kde si někdo z naší skupiny měl nachystat téma a obávám se, že to nikdo mít nebude. a já to samozřejmě nestihnu. taky dozvědět se to v pondělí večer je prostě pozdě. tak se tím stresuju. protože samozřejmě já jako vyjímka, co si odjede na dva semináře někam do pekel, bych si to měla odbýt co nejdřív. ach jo.
a pak už žádnej stres není (nebo jasně že je, ale ne zas tak nepřežitelnej). v pátek hlídání a pak tradá domů a na chaloupku. pak taky se vidět s kamarádkou.
a v pondělí co? v pondělí mám stretko s dulou. našla jsem ji přes flér a chci se s ní pobavit o porodech. jen tak, abych si zas kousek dál posunula tu představu, do čeho mě to vlastně markéta uvrtala:) těším se na markétin porod. hrozně moc. a na to miminko. prý se teď hodně hýbe a marky, že prej je mu asi těsno. ale že prej mu pořád říká, že ještě musí počkat na vendu:)
.
.
tak ty stresy jsem zakončila pozitivem, a tak se zas usmívám:)
.
dneska jsem si v knihovně vyzvedla knížky. jsem pako, měla bych to nechat být až na někdy. (na kdy?) jsou to knížky ne ke škole. a já bych přitom měla tolik číst do školy. vyzvedla jsem si dvě knížky zabývající se perfekcionismem. obě jsou psány hezky lehce. takový ten styl odborného textu přežvejkaného do normální podoby. žádný knížky pro studenty plný zbytečných složitých slov:) jedna je pro rodiče, aby nevychovávali perfekcionistu. k přelouskání za dva unavené večery nebo za patero hlídání, kdy budou děti spolupracovat a hezky po obědě spát:). od druhé knížky mám očekávání, že to bude zábavné čtení. je totiž od chlápka, od něhož jsem už jednu knížku četla a líbí se mi, že ty věci příjemně zlehčuje, píše o nich tak lehce, ačkoliv nezlehčuje jejich důležitost. samozřejmě píše dost chytlavě, možná až moc. ale já takový knížky potřebuju, jinak bych se z té školní odbornosti zbláznila. a v úvodu říká, že ta knížka by člověku měla pomoct ten perfekcionismus zpracovávat. podle jeho úvodu jsem jasnej perfekcionista a jsem ráda, že o tom vím. znamená to totiž, že s tím taky můžu něco dělat. a já s tím něco dělat budu. protože je to strašně smutnej život, když vám nepřináší potěšení a uspokojení a pocit úspěchu vaše činnost. když si o každé věci musíte v hlavě vytvářet pozitivum vět, že jste dobří a že jste to zvládli a že něco umíte. ono to funguje jen tak na přežití. já potřebuju něci víc. mimochodem, perfekcionismus je dost profláklé téma, myslím, že jím trpí dost hodně lidí a kór studentů. ale taky vím, že někteří tím rozhodně netrpí. vím jak jsem záviděla na bakalářskym studiu spolužákům jejich klid v situacích, kdy já jsem vklidu nebyla.

no pak o tom napíšu víc. jen se ve mně mele směs pocitů. jednak mě hrozně štve, že to vůbec musím řešit, ta představa té šílené práce na hlavě, protože já to musím změnit. je strašně zbytečný se v situacích necítit dobře, když můžu. když bych měla. druhej pól pocitů ale samozřejmě je zase ten můj věčnej optimismus, že je dobře, že o tom vím, a že vím, že s tím jde něco dělat. a že s tím budu něco dělat. jasně, výsledek nejistej, ale prostě ta perspektiva zlepšení pro mě hrozně moc znamená.
.
.
bylo by hrozně fajn zakončit studium školy i naučením se pracovat s touhle hloupou charakteristikou.


no nic. jdu na to:) slibuju, že si tu zítřejší prezentaci aspoň jednou pečlivě pročtu, pak se s chlapem najíme (a dáme si k tomu pivo:)) a pak to projdu ještě jednou. a do jedenácti spat!

1.10.

1. října 2012 v 17:28
před chvílí jsem spolužačce v kostce líčila moje přátelství s markétou. měla jsem na to asi deset zastávek jízdy městským autobusem. sama sebe jsem tak dojala, že když jsem vystupovala, měla jsem na krajíčku.
.
.
při dnešním hlídání emičky (je to fakt značnej rozdíl, jsou-li k hlídání dvě děti, nebo jen jedno) jsem se viděla se sestrou. tou starší. donesla mi dýňovou polívku se zázvorem a domácím chlebem (je taky praštěná). při rozhovoru vyplynulo na povrch, že se obě poslední čas plácáme v tom samém - našem perfekcionismu, jejím workoholismu, naší dementní podřízenosti autoritám, neschopnosti odpočívat a věcech okolo toho (je taky praštěná). je to dobré. dva lidi to dokáží víc rozpitvat a dobrat se nějakých kořenů toho, co je špatně. co bylo špatně ve výchově kór.
.
.
chtěla jsem dnes odpoledne jít na procházku. s chlapem a se psem. ale plán padá, protože to nestihneme. ne kvůli vyzvednutí kočárku. ale prostě dnešek nebyl tak náročnej, abych se musela vyklidnit v lese. spíš se potřebuju dobře najíst a udělat něco do školy. jít brzo spát. a taky bych měla být s chlapem.
.
no tak jdu na to. hrachová polívka a asi nějak zpracovaná cuketa. kapka hudby k tomu, na sobě tepláky. udělám si příjemný mírně pracovní pozdní odpoledne.