Listopad 2012

25.11.

25. listopadu 2012 v 12:02
mám to tady na naší new chalupě fakt ráda. kachláky v kuchyni, dřevěný podlahy a tak. ale. už teď se děsím vánoc, kdy tu všichni budeme ve třech místnostech bez možnosti někam zdrhnout a zavřít se tam. stačí jedna maminka a možnost učit se je ztracená. pořád mluví:)
.
.
včera sem byla s Leikem na birrelu a bylo to dobrý. došel tam sám s berlema a psisko ho jen dvakrát málem shodil. je fakt hustej, jak bojuje. jednou jsem ho chudáka rozbrečela, když jsem mu řekla, že z okna nevyskočil, ale vypadl. chápete to? jemu za těch x měsíců, kdy je normálně na příjmu, nikdo neřekl, co se tehdy vlastně stalo! tak sem ho objala a nechala brečet, nabídla mu kapesník a snažila se z něho vypáčit nějaký pocity. pak jsme o pocitech mluvili.
.
.
no a nějaký prozaičtější skazky. sehnala sem si doučko angliny a ta holka je fakt skvělá! budem se scházet dvakrát týdně. myslim, že mi to dost pomůže (ale zkoušku asi stejně nedám:)). hlavní hned po tom, že umí anglicky, je fakt, že plete:) a podle toho se cení charakter! si myslim:)
.
.
tak já si jdu zopáknout alternativní a augmentativní komunikaci a pak etiologii MP. pořád dokola.
nicméně jsem se dozvěděla skvělou zprávu, zítra mě čeká jen jeden test. prezentace něčeho, co nemám nachystaný, se nekoná. až za týden. skvělý!!!

Jiřina Prekopová

23. listopadu 2012 v 17:14
zas a znova při každé její knížce, i potřetí čtené, žasnu nad její moudrostí, přesným vyjadřováním myšlenek, schopností dávat do textů přiměřenej kus sebe ale nezastínit tím poselství slov. obdivuju, obdivuju, obdivuju čtivost textů a zároveň nepovrchnost řečeného. obdivuju dovednost psát pro běžný matky i pro lidi zvyklý na odborný knížky.

obdivuju Jiřinu Prekopovou za to, jak a o čem píše.

21.11.

21. listopadu 2012 v 10:29
už zase sedím v knihovnní kafárně, s kafem a croissantem. studijní dopoledne.
včera jsem si aspoň tři hodiny psala s Leikem. to je ten spadenej. kromě vozíčku, jednoho oka a daších nedostatků má taky dys poruchy (netřeba specifikovat který) a adhd. psychiatrický nálepky můžu jen odhadovat - deprese, úzkostná porucha, suicidální tendence, stalking.
to je panečku sbírka. a stěžujme si pak na to, jak se máme blbě.
tak o něm píšu do školy a myslím, že to nebude poslední práce o něm. dík Lei.
v sobotu ho po několika měsících uvidím. bude mi vykládat o jedné ze svých poruch, jak ji (ne)zvládá. a já mu budu povídat zas o jiných věcech.
lidi zlatí, ten člověk to má fakt tak strašně blbý! je zasekanej v nějakých lázních, kde je odřízlej od světa a navštěvovat ho chodí jen matka. na víkendy jezdí s matkou na chalupu a matka je jeho jedinej spoj do reality. ostatní na něho dlabou, z různých důvodů. nedivím se jim.

pak sem byla u segry. té starší. povídaly jsme si a bylo to dobrý. až na ten pozdní návrat domů (tam mě čekala kytička od chlapiska, zlatíčko:)). je hrozně zajímavý rozebírat sebesrance vzniklý výchovou stejných rodičů. část stejná, část jiná. různý vnímání různých rodičovských technik našich rodičů. a tolik společnýho. co třeba já vůbec nevnímám, je absence taty při výchově. ona ji vnímá a zároveň říká, že jí tatu nahrazoval děda. jako vpodstatě nejstarší vnučku se o ni dost staral a dost ji směřoval ve smyslu živostního zájmu, způsobu uvažování o věcech, i zájmu o vzdělání. nás ostatní tak neřešil. respektive nás ostatní nevychovával a jen nás bavil. segra řiká, že od dědy a i od taty (syn dědy) si myslí že má svůj idealismus, nezatížení praktickýma blbostma. to my s mladší segrou nemáme. my jsme po mamce, praktické to ženě.
vykládala sem segře o mailu od Fall (jo, myslim na to, že ti chci odpovědět:)) o mé touze po lásce, a proč z toho důvodu nějaký věci dřou, místo aby hladce fungovaly.
nevyměnila bych svou rodinu za nic na světě. a jen doufám, že dojdu nějakýho usmíření v sobě s mamkou. nejradši bych to zvládla sama, bez pomoci odborníků. na druhou stranu s pomocí by to mohlo být snazší a rychlejší.


jdu pracovat. mám několik hodin času a to je dobře. budou využitý. teď mi pracovat jde. mám pocit, že semestr po semestru se mi zkracuje doba prokrastinace a já jsem vždycky o trochu dřív schopná začít pracovat. a pak pracuju a pracuju a pracuju a dělá mi to dobře. protože už není ta doba, kdy se cítím jak totální debil, že nejsem schopná nic. pocit uspokojení z plnění úkolů a pronikání do nějakýho tématu, jeho pochopení a konečně i zaujetí předmětem, kde se téma přednáší.


zanedlouho bych měla začít zase dělat v kavárně. nové kavárně, otvíraj ji segřiní kamarádi. a bude to skvělý. těším se na to. ráda barmaním a ráda dělám kafe. ráda aplikuju perfekcionismus při úklidu za barem i chystání tácku s kafíčkem, buchtičkou a skleničkou s vodou. ráda se usmívám na lidi (a ráda za to pak inkasuju vyšší dýška). těším se na to.

20.11.

20. listopadu 2012 v 17:49
nejde vložit video
http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=tvS5MLzJfAw
dost často nemůžu takovouhle hudbu vůbec poslouchat. ale teďka mi už několik dní dělaj tyhlety dlouhý slepence moc dobře. dělám u toho školu a tahle kombinace funguje. dík Fall za odkaz na cosi. proklikávám se dál a je to dobrý.

dneska hlídání. dopadlo dobře. ale prostě... vůbec nevím, co mám s dětma dělat doma. je to kluk dva a půl roku a jeho roční segra. kluk u ničeho moc nevydrží, tak mě to demotivuje k tomu chystat mu zábavky typu tvoření. připadá mi, že ho to doma nebaví. dělá binec, u ničeho se nevydrží dýl koncentrovat, něco začne, odběhne od toho, nechá to tak, návrhy, co kdyby to jako uklidnil ignoruje a mně je to vpodstatě jedno. moje dítě to není a já s ním doma být nechci. venku je to jiný. tam se bavíme. tam děláme blbosti. tam se zabavíme. i na těch debilních hřištích, který jsou nám jako jedinej náznak přírody dostupný. venku se ale zas nutí ségra. kdyby to bylo na mě, obleču ji do gumovců a může si lozit kde chce. ale ona jen hledí z kočáru a to ji samozřejmě nijak zvlášť nebaví.
a tak prcháme mezi stanovištěma doma - venku - dětský koutky. aby se děti všude bavily aspoň trochu a když nadchází čas výbuchu, jdem jinam.
divný a neřešitelný.
nebo asi kdybych chtěla, vymyslím klukovi zábavku i na doma. ale za 95 koru na hodinu za dvě děti, pardon, ale na to dlabu. přežít, shrábnout keš a jít si po svým.

udělalo mi radost, že i když mě malá neviděla 5 týdnů, neměla se mnou žádnej problém. a i když už maminka byla s náma v koutku, klidně si malá popolezla za mnou, abych ji vzala do náruče. to je milý.
a i ten klukův nadšenej xichtík, když mě uvidí, je příjemnej. že vás to dítě má prostě rádo je fajn.

jejich maminka má nějakej zdravotní problém. nechce se mi pojmenovávat, o co tuším, že jde. protože je to hnus. je to pár měsíců zpátky, co sem si všimla, že to, co má na hlavě, nejsou její vlasy, ale paruka. to ještě měla řasy. dneska jsem s kapkou děsu zjistila, že už řasy nemá. obočí trochu jo. třicetiletá ženská. uf. a pořád pracuje. před klukem, během těhotenství, po porodu, před holkou, během těhotenství, po porodu. maminka Bára.

skoro se mě neptala na Markétin porod. ví, že byl doma a ví, že byl bez lékařskýho personálu. ona naprosto plně důvěřuje medicíně, doma by nikdy nerodila, myslím, že to považuje za nezodpovědnost. je to technicky orientovanej člověk. doma mají všechno rovný, hranatý a bílý, indukční, mikrovlnný, zabezpečený a automatický.
předání v kavárně mzk, kde je dětskej koutek, předběhl příchod její známé. příjemná sebranka, jen co sem je uviděla. matka a dvě děti. starší kluk na zádech nosítko s panenkou. obě děti háčkované čepice, pletené svetry a očividně moc hezkej vztah mezi sebou. trochu jsme si s tou ženou povídaly a hned pocit, že je to ok. věděla od Báry, že jsem jela kvůli porodu do pryč a porody doma uznává. příjemnej rozhovor na to téma.


jsem z toho taková rozložená. hlavně z toho, že Bára nemá řasy. do té doby jsem si pořád říkala, že třeba jí jenom kvůli nějakým hormonům víc padaj vlasy. jako padaj mně.

no nic. mám tu vedle sebe malou hromadu knih. tak ať něco udělám. zavíraj tu v deset.

19.11.

20. listopadu 2012 v 0:49
přemýšlím, jestli je ok pocit uspokojení z dodělání úkolu. o víkendu dodělaná jedna povedená práce do školy, teď druhá, v rámci možností též povedená. je to takovej ten pocit, kdy sami sebe překvapíte, že i když to celou dobu předtím nešlo, tak pak na to sednete a najednou to jde. sice s hořící koulí za zadkem a šachováním s prioritama (nebo spíš co je větší a co menší strach. větší strach počká), ale je to hotovo. takže jo. teď mám ze sebe dobrej pocit. protože jsem se překonala. nemá to zatím nic společnýho s tím, že bych měla dobrej pocit ze sebe - jako studenta vš. je to jen o tom dokončení jednoho dílčího úkolu.

přemýšlím, jestli jde po malých úkolech dosáhnout celkovýho zlepšení rozpoložení. jakože jestli je nebo není kravina odvíjet své sebehodnocení od schopnosti fungovat. nebo vim. je to kravina. mám se přijímat za všech okolností. což nefunguje.
tak jak ale?
přežívání na drobných radostech dní je skvělý. ale pořád je to přežívání. je to normální stav? hodnotit den podle vlastní schopnosti ho dobře naplnit anebo proflákat?


no nic. konec plácání se v nevyřešitelným. jdu se sprchovat, myslet u usínání na dnešní skvělý kjogeny a zítra se probudit a mít dobrej den, protože se bude dařit s dětma a protože po hlídání je několik hodin času na další sezení u kompu a zpracovávání úkolů.
ach jo. proč si člověk ten život pořád tak komplikuje přemýšlením o blbostech...:/

18.11.

18. listopadu 2012 v 19:59
dneškem asi nastal ten čas hrůzy, kdy mi hoří koule za zadkem a já sedím u kompu, přestože mě bolí břicho z menstruace, přestože se mi chce spát, lednička není umytá (zbytek byto jo), mám stáhnutý film a mám chuť na čokoládu (a to sem snědla celou krabici oříškových lázeňských oplatek; a ještě jednu bych si s chutí dala...).

a tak čtu o sociálním systému v Británii. absolutně mě to nezajímá, naopak mě to pekelně vysírá. ale tu prezentaci dneska prostě udělám.
doufám, že se nedozvím, že se ve středu píše průběžnej test na opáčko z celé bakalářské psychopedie + to probrané tento semestr.
do čtvrtka pak ještě potřebuju sesmolit vpodstatě cokoliv na dvě normostránky (haha) a naučit se celou angličtinu tohoto semestru (pravděpodobnější ovšem je, že vycukám a vůbec tam nepůjdu a anglinu si dám repete za rok, což mi přinese řadu komplikací).

a já sedím a vím, že tu budu sedět dlouho. a dobře mi bude, až bude v tom zas..... isu všechno zelené. aby to mohlo hned nato začít nanovo.

17.11.

17. listopadu 2012 v 22:55
jsem machr. teď sem dodělala fakt vymakanou prezentaci do školy. budem to téma prezentovat 4. ale když už, tak už. holky budou mít radost a já už se to aspoň nebudu muset tak učit na zkoušku.

chachá.

ale stejně mám skluz jak blázen. tenhle týden bude šílenej.

16.11.

16. listopadu 2012 v 20:50
Huhů. Včera jsem poprvé omrkla našich novej byt. Normální, zaskládanej krabicema a pytlama s hadrama. Nenašla jsem vůbec žádný svoje věci. Dneska jsem omrkla náš prázdnej barák a na zahradě šopy bez střech. Taky jsem viděla novýho pana majitele. Radši jsem s chlapem odjela na taky novou chalupu. Tady sice taky nevím, kde mám nějaký věci, ale aspoň je to tu obyvatelný a má to potenciál cítit se tu aspoň trochu jako doma. Časem.

Tak praskaj kamna, podařilo se nám rozjet internet i bojler na teplou vodu. Trochu na sebe s chlapem štěkáme.
Si tak říkám, jestli mi to teda neříká, že to DOMA má být v Brně...

15.11.

15. listopadu 2012 v 7:20
včera jsem našla nabídku práce na poloviční úvaz. práce v oboru, ne školka, kombinace obou mých profilací z bakalářskýho studia. od ledna.
ještě mám deset dní na rozhodnutí, zda poslat či neposlat životopis a motivační dopis.
asi pošlu. minimálně pro tu zkušenost s procesem procházení výběrovým řízením.
a pak taky pro tu možnost obejít školu.

zas v ní totiž sedím. došla jsem na tak strašně ranní přednášku o půl hodiny dřív. zabte mě. na zbytek dneška kašlu a jedu domů. sice tam nemám kde složit hlavu, protože původní doma je prázdné a nové doma přeplněné a nezabydlené. ale jedu tam. nechci tu být sama, toho sem si teď za mořem užila dost.

13.11.

13. listopadu 2012 v 12:31
mám bojovat s větrnými mlýny a dál se mořit s angličtinou?
nebo mám otevřít ty nudný brožurky do spu?
nebo se začíst do diplomky, která (díkybohučesky) pojednává o tom, co mám já zpracovat?
nebo začít vyrábět poster o mým pojetí respe?
nebo mám jít zkrátit záclony?
nebo mám začít zpracovávat tu kopici prádla k praní?
nebo se mám jít najíst?
nebo si mám jít koupit tramvajenku?
nebo se mám jít ostříhat?


nebo se mám na všechno vybodnout a jít spát?

11.11. hezký datum, že

10. listopadu 2012 v 22:58
o týden dřív domů znamená o týden dřív do školy. uf. něco ve mně křičí. slyšíte?

jako už jsem se naučila se zklidňovat. asi to není úplně ta pravá cesta. protože to funguje na principu 'vždycky to přece nějak dobře dopadlo, tak proč ne teď'. čili já vím, že jsem schopná ten balík restů zvládnout.až na angličtinu teda. tu nemůžu udělat.

ach jo. proč se člověk musí vystavovat takovým divným věcem, jako je chození do školy? nebo takhle. proč to samotný chození do školy člověka jen nenaplňuje a musí ho bonusem taky tak strašně stresovat?

změna

9. listopadu 2012 v 1:07
tisíckrát hurásláva!
v pondělí letim dom.
asi si všimli, že tu umírám.

hurásláva!

8.11.

8. listopadu 2012 v 16:18
já vím, že ohleduplnost je strašně skvělá a důležitá vlastnost.
ale míru, prosim vás. v jakékoliv interakci se mnou držte míru.
protože těch deset vět kolem praní teď nebo až za chvilu bylo navíc.
protože těch deset vět kolem místa na sušáku bylo taky navíc.
protože těch deset vět kolem foukání vlasů bylo už navíc
protože prostě když se řekne tak a tak a je z toho jasné stanovisko, přání, názor, není už potřeba víc slov.

ještě deset dní do odletu.
chlap na moje naříkání, že prý mi letenku na dřív zaplatí, že netřeba se trápit.
blbost.
deset dní do odletu přežiju.
už teď mám aspoň tři kila navíc. plus nějaké vrásky. a depresi.

možná dneska zkusím jít běhat. v rámci snahy o přežití.

4.11.

5. listopadu 2012 v 0:50
znáte takovej ten pocit, jak se podíváte přesně na ten film, jakej jste potřebovali? a on vám zapadne do hlavy a dobře se tam usadí a zlepší vám den. anebo večer či noc.
teď jsem se podívala na Dívku s perlou. neumím psát recenze. ale... prostě v tom filmu se skoro nic neděje. ale asi právě to mu dává na dojmu plusový body. ubíráme se pořád stejnýma ulicema, potkáme stejný lidi, jsou tam opakující se scény chození k řezníkovi, plavení po kanálu, věšení prádla, záběry na utrpení vermeerovy ženy a pak záběry v ateliéru. služka Griet je neuvěřitelně krásná.
uf. pustila bych si ještě něco. ale nevím, jestli není škoda překrýt tenhle film.

.
.
.
ještě chci napsat o jednom filmu.
ono... moc často se mi nestává, že bych chtěla nějakej film vidět vícekrát. a když už se na něco podívám, dost častio mě to v půlce přestane bavit. a opětovné puštění zas za nějakej čas není moc pravděpodobný.
je ale jeden film, kterej sem viděla už třikrát. naposled před asi dvěma dnama. jmenuje se Speak nebo Mluv, chcete-li. a to je přesně ten film, kterej mě zaujme i při znovushlédnutí. je o holce, která je očividně mimo. 'uvězněná v pokaženým letním dni'. něco se jí stalo a asi právě ten způsob, jakým se z toho dostává, je to oko, co mě na tom znovu lapá.
mám chuť se na něj podívat znovu.
jak jsem tu, kde nechci být.
ale neudělám to.




a to bude dneska všechno. nebo snad jen... sehnaly jsme normální kmín. a chleba s ním pečenej je nejlepší chleba, co sem kdy jedla. s máslem a marmeládou. římskej kmín už nemůžu ani vidět.
lidi zlatí, já se tak těším domů! dneska jsem na netu našla štěňátko, naprosto kouzelnýho parťáka k našemu obludkovi. a dokonce chlap tam volal, jestli je ještě volné. normálně bychom měli druhýho psa! ale pejsánko má už novýho páníčka. nic naplat, věci se dějí tak, jak se dít mají. on se najde další kouzelnej pes. anebo nenajde.

jdu omrknout situaci, zda mám vrátit pc. uvařit si čaj a promyslet, jestli dneska bude ještě nějakej film nebo ne.

2.11.

3. listopadu 2012 v 0:49
Já už chci tak strašně domů... Funguju tady, vařím, peru, uklízím, nakupuju a pletu věci pro miminko. Ale nejsem moc schopná fungovat lidsky. Odpovídám tak, aby to zapadlo do kontextu a názorů tazatelů. A sama se ptám na věci, na který bych se měla ptát. A který mě nezajímají.

A chlap mi říká: tak odjeď dřív.

Ach jo. Já chci domů. Chci vidět naše města, naši krajinu, naše silnice, naše obchody. To je jedno, v jakým městě. Ale hlavně, že budou český. Chci si v obchodech a podnicích vybírat věci, který pro mě nejsou neznámý. Chci rozumět útržkům rozhovorů na ulicích. Chci poznávat naše lesy a vědět, jaký obzory můžou být za zatáčkou.

Myslím, že kdybych někdy dřív udělala tu blbost a jela hlídat do zahraničí děti nebo na erasmus nebo podobnou divnost, tak bych to buď nepřežila vůbec, nebo to přežila jen s újmou na zdraví. Buď bych spadla do nějaké ppp nebo do sebepoškozování mnohem většího kalibru, než sem poznala, nebo do depresí mnohem většího kalibru, než jsem poznala.

Chci domů, kde se sice taky často probouzím s depresí, co všechno ten den musím a co všechno bude náročnější, než na co mám morál. Ale kde nejsem tak strašně moc osamocená! Kde můžu, když je mi nejhůř, napsat nějakým lidem zprávu a někdo vyjde a povede se mi s ním ztrávit čas a aspoň trochu se dostat ze svýho stavu. Tady jsem odkázaná na písmenka a jejich onlajnovej čas. A na víkend každej jezdí pryč, takže co? Takže si radši pustím další film na zabití pár hodin času.


Uf. Je mi fakt mizerně. Jdu se dívat na film, abych šla spát co nejpozději a zítra mohla prospat co největší kus dne.

o porodu

1. listopadu 2012 v 1:10
tak kromě toho, že jsem napsaná ve všech těch lejstrech ohledně narození Markétina miminka jakožto porodník, začala jsem se tu vpodstatě se začátkem spolupráce na zvládání kontrakcí cítit dobře. myslím, že důvod je jasnej - mám tu co dělat a moje přítomnost je důležitá. nejen, že jsem byla schopná reagovat na Markétiny potřeby při jednotlivých kontrakcích, že se miminko rozhodlo, že půjde na svět do mých dlaní, nejen díky Markétinu přání po porodu, abych byla u ní, nejen to, jak se mě držela, když ji dole opožděná midwife zašívala. taky potom zajištění nějakého komfotru Markétce a miminku, několikeré přestýlání postele, všemožné praní, pomoc s miminkem... taky vaření, reflexní masáže zad i porodních cest...

jsem z toho unavená. ale příjemně unavená.

venku strašně fouká a déšť mlátí do plastové střechy přístavby. tady je vlhký teplo z tolika sušícího se prádla. zítra jdeme s miminkem na prohlídku k pediatrovi.


vážení, tohle byl jeden z nejhezčích a nejzajímavějších zážitků.
a doufám, že se mi ještě někdy poštěstí, být nějaké ženě u porodu.