2.11.

3. listopadu 2012 v 0:49
Já už chci tak strašně domů... Funguju tady, vařím, peru, uklízím, nakupuju a pletu věci pro miminko. Ale nejsem moc schopná fungovat lidsky. Odpovídám tak, aby to zapadlo do kontextu a názorů tazatelů. A sama se ptám na věci, na který bych se měla ptát. A který mě nezajímají.

A chlap mi říká: tak odjeď dřív.

Ach jo. Já chci domů. Chci vidět naše města, naši krajinu, naše silnice, naše obchody. To je jedno, v jakým městě. Ale hlavně, že budou český. Chci si v obchodech a podnicích vybírat věci, který pro mě nejsou neznámý. Chci rozumět útržkům rozhovorů na ulicích. Chci poznávat naše lesy a vědět, jaký obzory můžou být za zatáčkou.

Myslím, že kdybych někdy dřív udělala tu blbost a jela hlídat do zahraničí děti nebo na erasmus nebo podobnou divnost, tak bych to buď nepřežila vůbec, nebo to přežila jen s újmou na zdraví. Buď bych spadla do nějaké ppp nebo do sebepoškozování mnohem většího kalibru, než sem poznala, nebo do depresí mnohem většího kalibru, než jsem poznala.

Chci domů, kde se sice taky často probouzím s depresí, co všechno ten den musím a co všechno bude náročnější, než na co mám morál. Ale kde nejsem tak strašně moc osamocená! Kde můžu, když je mi nejhůř, napsat nějakým lidem zprávu a někdo vyjde a povede se mi s ním ztrávit čas a aspoň trochu se dostat ze svýho stavu. Tady jsem odkázaná na písmenka a jejich onlajnovej čas. A na víkend každej jezdí pryč, takže co? Takže si radši pustím další film na zabití pár hodin času.


Uf. Je mi fakt mizerně. Jdu se dívat na film, abych šla spát co nejpozději a zítra mohla prospat co největší kus dne.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.