Březen 2013

outofenergy

29. března 2013 v 19:41
už tak dva týdny, přibližně. připadám si jak v nejhorších mononukleotických časech. dokonce v době, kdy spí dítě, spím taky. a dnes, když jsem byla s oběma dětma, mladší spalo, jsem staršímu prachsprostě zapla na i padu pohádky a nechala ho dvě hodiny (!!!) na ně civět. a spala sem. totálně na odpis. kromě nočního spánku si dávám denně minimálně jeden a když to jde tak i dva hodinové nebo dvouhodinové spánky. po nich nejsem odpočatá, ale bez nich bych asi umřela za pochodu. asi jsem se dost vybodla na svoje játýrka a ty mi to takto vrací. měla bych najet na režim pětkrát denně ostropestřec, nula alkoholu kofeinu a tuku. ale nemám vůli. funguju na automata a nedokážu se rozhodovat. je to strašnej stav. emoce jsou plochý, lidi jsou mi ukradení, škola je mi ukradená, čisto v bytě je mi ukradený. myslím jen na to jít si lehnout. do toho ale zažívám dost dlouhou dobu neprožívaný emoce vzteku, kdy bych byla schopná i ublížit. tak třeba včera na koncertě do mě opakovaně žduchala holka za mnou, protože jí vadilo, že tancuju. stoupli jsme si až ke zvukařovi k zábradlíčku a měli tam málo místa, ale aspoň nějaký. a ta pizda se svýma kámoškama se tam nasrala a vetřela a pak se divila, že nemá místo. vklidu sem jí řekla, ať toho nechá a jde jinam. žádná změna, dál do mě žduchala. neměla jsem před sem´bou ani deset centimetrů na posunutí, sál byl prostě narvanej. strašně sem se vytočila, asi jí něco řekla a možná do ní taky žduchla, nepamatuju si to. a šla sem si pro pivo. a brečela u toho. strašně neradá mám konflikty s lidma, přestože jsem cholerik a snadno se naseru. nejdřív sem zůstala vzadu, přišel za mnou chlap a já sem mu říkala, co se dělo. pak sem se znova naštvala, co má do mě nějaká píča co ždouchat a šla sem zpět, vrátila se na místo vedle mé kámošky před tu holku. ona do mě zas začla ždouchat. a tak sem ji polila pivem. řekla mi na to tak čau. celej zbytek večera sem měla strach, že si mě tam někde najde a něco mi provede. nebo že pro mě přijdou sekuriťáci nebo tak něco. takovýhle věci nedělám. nerada porušuju zákony (až na přecházení na červenou, to sem se naučila v Londýně). upřednostňuju klidný vztahy s lidma, i když na to vůbec nemám předpoklady a dělá mi to často problémy.

kvůli tomu zážitku nehodnotím včerejší večer kladně. a je to škoda. protože koncert byl skvělej, bavila sem se, potkala tam náhodou tu kamarádku, byl to strašně příjemnej večer - rozumem hodnoceno. emočně to vnímám jako strašnej večer. protože mě vytočila nějaká píča. protože sem se nechala vytočit. a protože sem pak kvůli tomu měla strach, trvalo mi aspoň půl hodiny a jedno pivo, než sem se uklidnila a dalších dvacet minut, než jsem zase začala být schopná vnímat hudbu a začít si koncert užívat. kvůli té blbosti sem byla zase emočně rozložená. večer před tím jsem večer v posteli hrozně brečela, chudák pes nevěděl, jak mě má utěšit (chlap byl pryč). je to jednak tou stálou únavou, jednak kvůli pms. ale takhle moc rozložená předtím nebývám.
ani nepotřebuju bachovky a jsem v hajzlu.
ach jo. musím jít píct dort pro chlapovýho tátu. jsem vpodstatě ráda, že tam jedu. protože tady bych asi nebyla schopná nijak smysluplně strávit čas (ne že bych neměla asi milion věcí do školy). takto navštívím svoji babičku a chlapovu babičku a budu na té oslavě. pravděpodobně vypiju dost piva a budu jíst nechutný vepřový, protože nic jinýho k jídlu nebude. fuj, je mi zle jen si to prase představím. vepřový jíst nebudu.

dnes jsem si koupila 4 věci v sekáči. emoční nákup. nejsou to blbosti, spíš dost dobrý kousky. ale neměly žádnej efekt v podobě radosti z nákupu. ach jo. jdu umlít ten ostropestřec a pokusit se nacpat si do hlavy kousek motivace nepít zítra alkohol, teda nepít vůbec alkohol. a taky nežrat blbosti.

27.3.

27. března 2013 v 17:00
stav nicoty, tak mi je. po směně a před hlídáním. tento týden je... jak kdybych ho žila z nadhledu. nebo spíš nadletu. prožitek nějakýho stavu je po chvíli úplně abstraktní a vzpomínka se mi zdá umělá a jen násilím držená.

rozhodla jsem se trochu zkrouhnout náročnost tohoto týdne. zajistit si nějakej spánek a jiný prožitky, než jen touhu jít spát. Jeden úkol do školy za mě udělá chlap, zítřejší anglinu jsem zrušila, na večerní koncert s chlapem jdem, páteční směnu jsem vyměnila za nedělní, sobotní odjest na chaloupku zrušila a místo toho přislíbila účast na oslavě chlapovýho táty padesátin. nedělní odjezd do Prahy pro skříně odložila o týden a pondělí vyhradila pro výlet. viděla bych to na údolí Oslavy.

prý mají dnešní dvacátníci těžší život, než dnešní čtyřicátnící ve dvaceti. bodejť by ne. koordinace školy, práce a osobního života mi připadá strašně obtížná. prej ti druzí si připouštěli stres až po třicítce, haha. já doufám, že po třicítce budu mít stres na háku. abych nebyla spíš já na háku...

ach jo. chytá mě černej humor, to to tu radši zabalím a půjdu se chvilku projít na vzduch. školní práce se nekonala, nejsem toho schopna. škoda, že s sebou nemám pastelky, kreslila bych.
jsem strašně vyřízená.

26.3.

26. března 2013 v 22:23
co si o mně myslí lidi na základě jejich domněnky o mně a výkladu nějakého mého činu, je čistě jejich záležitost a netřeba se tím zabývatm natožpak se trápit. nemám absolutně žádnou zodpovědnost za myšlenkový materiál o mé osobě v hlavách mého okolí.

chrti v nouzi

25. března 2013 v 11:22
až budeme mít s chlapem jednoho dne domeček se zahradou, adoptuju si minimálně dva chrty v nouzi. jsou to nádherný zvířata vhodný k dětem. vděčný. tu po dědině nám dvě chrtice chodí, myslím že taky adoptovaný. s takovou starší paní. až až až:)

24.3.

24. března 2013 v 19:58
normálně při zasednutí k pc ožiju a pak se ještě divím, kolik že je hodin (doprčic). a dnes to nefunguje. po osmi hodinách v práci jsem totálně bez energie. hodně zajímavý je takový to uvědomění po přijití domů, že jsem vlastně teď x hodin pracovala, tudíž mám právo na odpočinek. a že nemusím jít ani vařit ani uklízet ani jít vypracovávat poster do školy, ani jít se psem ani nic dalšího. jasně, všechny ty věci by chtěly, ale, mozku podpoř mě, byla sem přece x hodin v práci a teď odpočinek (doprčic!). funguje jen uměle, dík mozku za záchranu. špatně naprogramováno prostě.

jinak dnes v kavárně fajn. hodně práce, ale takový to množství, že to utíká. nádobí mi dvakrát pomohli zlikvidovat druzí (ne hosti:)). velký dýška. po práci strašně dobře zasloužený a vynikající pivo a kváskovej chleba s řepovou pomazánkou. celej den byl skvělej kávovar. je to zajímavý a asi začnu studovat vliv měsíce, tlaku vzduchu a nevim čeho ještě na kvalitu šlehání mlíka do kapuč.

mrtvo. zítra celej den ve škole. jdu dupě zírat do mandaly a poslouchat nějaký mluvený slovo. máte rádi?

21.3.

21. března 2013 v 20:06
unavená. asi půjdu spát. dneska mi odpadla hlavní škola a na tu vedlejší sem nešla. protože se mi prostě nechtělo. místo toho sem byla doma a pak v kavárně na pracovní poradě. bylo to celkem v pohodě. i když sem se jednu dobu hrozně vytočila. vnitřně. protože si máme dávat dvě směny týdně. speciélně mě holka, co to řeší, jmenovala. ačkoliv já tam poslední týdny dvě směny týdně mívám a jsou tam jiní, co nemají. a ačkoliv jsem se s ní domlouvala, že kvůli mononukleoze nemůžu pracovat tolik, co normálně. nevadí mi, že mě jmenuje před ostatníma. vadí mi ta nespravedlnost a bezohlednost. asi jim i nevyhovuje, že nechci dělat večerní směny. ale s tímto mě přijímali. s vědomím, že večery dělat nebudu. protože večer se spí a nepracuje. a nedělá mi to vůbec dobře. takže co? takže sem dělala večerní v neděli a budu mít večerní i v pátek. místo toho, abych relaxovala a sekala dřevo na chaloupce. sere mě to. dost.

na druhou stranu mám trochu pocit, že začínám lenivět. jsem schopná proflákat poměrně dost času. kdybych si to psala, asi se zděsím. proflákat myslím nevyužít smysluplně. zatím nezanedbávám svoje povinnosti. nedělám sice věci do školy dopředu s předstihem a rezervou, ale dělám je poctivě. uklizeno máme. je to proto, že tento a částečně i minulej týden jsem nehlídala. a to znamená s cestama skoro dvacet hodin na flákání.

no nic. jdu z plotny odstavit zkaramelovaný salko na zítřejší medovník do kavárny, vyvětrat, rozestlat, umýt si zuby a usnout.

idioti

21. března 2013 v 11:18
dnes sem byla cholerická. po hodně dlouhé době. řvala sem na sousedku. pojmenovala sem si ji (jen v hlavě) blonďatou píčou. má psa. takovou srnu. už jednou mi napadl mýho psa (já batoh jak kráva, psa s košem a na vodítku u nohy). přiběhl sousedovic jorkšír (nejidijotštější psi světa), co mýho psa prostě nesnáší a kdy může, tak držkuje a útočí (a na základě toho můj pes nesnáší ho, jinak ty malý zmetky ignoruje). zakousl se do mýho psa. pan důchodce, milej, zpomalenej a svýho idiota psa nesnášící člověk si jorkšíra pomalu navíjel na vodítlo. neměla sem strach, ten pes nemá zuby na to, aby se přes srst dostal mýmu psovi na kůži. no a co se neděje, od schodů přiletí druhej pes idiot srna. a samozřejmě ihned zaútočí na mýho psa. měla sem ho tehdy zašlápnout. chápete to? ten pes je mýmu psovi po kolena a normálně mu jde po krku. blonďatá píča (je to prej nějaký paní doktorka, che) si psa po nějaké době chytí a řekne, že si myslela, že je můj pes fena. aha, asi podle barvy očí nebo nevim. penis asi jako poznávací znamení nevnímá. (poznámka, bydlíme tu se psem už dva roky). no a dnes prostě vylezeme z paneláku. jsme vklidu, protože idiot jorkšír držkoval za dveřma (bydlí totiž hned vedle nás) a nemůže tak být venku na dlouhém vodítku v rukou zpomaleného pána. a hned dva metry od vchodu je srnoidní idiot s blonďatou píčou. taky je tam zpomalenej pán a pozitivní moudrá paní (oba důchodci, s oběma velice dobře vycházíme). blonďaté píče řeknu, že můj pes je pes (po minulé zkušenosti s ignorací penisu). ona si srnu připne. můj pes mezitím hledá pod keřem kočky a neví o světě. na to pes srna idiot dlabe, hlukem upoutá pozornost mýho psa, ihned se vyvlíkne z obojku a s mým psem (okošíkovaným a bez vodítka) se na sebe vrhnou. je okamžitě srolován pod nohy mýho psa. chytím si psa a čekám, až mu ten malej zmetek přestane okusovat nohy a blonďatá píča si ho chytí (nevím jak, když obojek s vodítkem očividně nefungují). v rámci toho už na sebe s blonďatou píčou řveme. ona, že mám velkýho psa a ten má být na vodítku. já jí říkám, že můj pes by jejího ignoroval, kdyby ten neprovokoval a nenapadl toho mýho už dřív. to si blonďatá píča nepamatuje. v duchu druhou stranou neposlouchaných argumentů to pokračuje, ale já na to seru a jdu pryč. vytočená, jak už dlouho ne. pak to zpracuju do několika slz v lese. sere mě, že sem jí neřekla, že kdybych měla psa na vodítku, určitě nemá náhubek. a ten její zmetek tak spáchá harakiri. nemá na sobě totiž ani tuk, ani svaly, ani srst, která by tomu mohla zabránit. a myslím, že můj pes není debil, aby nevěděl, jak zakousnout nepříjemného otravu.

sere mě na tom hlavně to, že tu poklidně a spokojene bydlíme. vycházíme se všema. osazenstvo si zvyklo, že máme v bytě psa vyššího než třicet centimetrů. mají ho celkem rádi a považují ho za vychovanýho. dokonce paní kočková nemá problém s tím, že její kočky můj pes občas prožene. protože sama viděla, co se děje, když je kočka dohnána nebo když ani nezačne běžet (můj pes se v tuto chvíli otáčí nebo kočku obejde do pryč velkým obloukem. posera). a teď jsem účastna takové stupidní scény jen proto, že blonďatá píča je asi mistr amerika a svýho idiota psa útočícího na cokoliv nechává volně pobíhat bez náhubku. a já za to můžu. protože můj pes je větší. doprdele.

jdu plíst místo školy čepicu. a zklidnit se.

18.3.

18. března 2013 v 10:11
když člověk s něčím nemůže nic dělat, prostě se zploští a přizpůsobí. byť s daností nesouhlasí i nadále. a tak si piju to hnusný stoletý fairový kafe do turka v našem plastovo kelímkovým školním bufetu. z kelímku.
mám několik věcí na srdci. samý nepodstatnosti.

v pátek na chaloupce jsme v týmu samých otitulovaných a moudrých (he, jsme!:)) vymýšleli začátek projektu výzkumu k mé diplomce. a co? mám to blbě:D kdybych to udělala po svým, asi se té zásadní chybě vyhnu. protože sem fakt říkala, že vliv a faktory v kvali výzkumu být nemají! a oni že prej to nevadí:)
pusťte si hudbu, ať se nenudíte:)
(btw, jaktože to video nemá takový ty fundamenty pro zmenšení?!?)

no ale byla to v ten pátek plodná rozprava. já se svými omezenými znalostmi monstra metodologie, chlapisko se svýma pravdama (co jsou pravdou jistojistou až do té doby, než mu to někdo vyvrátí:)), bára s babským rozumem (díky za něj) a rojíček se dvěma červenýma titulama, cp mu skoro zářily na hrudi. hezky jsem nahlédla na nit rozumování o výzkumu od bodu nula po bod mám představu. poslední zmíněný přispěvovatel do diskuse je dobrý učitel.
no ale ve výsledku to mám stejně blbě. oprava nutná (perfekcionismus, ne něčí požadavek). už mám další tři knihy z knihovny pojednávající o výzkumu v pedagogických vědách a i o projektu samém. baví.
na naší katedře rozumí metodologii jen učitelstvo přespolní. i proto mám přespolní vedoucí. metodoložku. eh.

mám dobrou náladu. spala sem pět hodin (protože sem se po práci ještě dívala na film a pletla. nechápu, jak sem ráno vstala. ale chtělo se mi do školy. haha. první hodina je metodologie:) fascinuje mě. má stanovené postupy a je v ní pořádek. to mám ráda. hladí mě to po duši. je to přesně ono. myslet na metodologii, číst ty věty, jak se ta metodologie uvádí v život a do toho poslouchat hudbu, která mě budí a dělá ve mně tak trochu cirkus, nepořádek a tmu. dobrý, fakt.


s chlapem chodíváme čas od času na jeho oblíbený žánr divadelní - japonské frašky divadla Kjogen. většinou se mi zas až tak nechce. ale potom při samotném představení se většinou bavím. je to hrozně easy druh zábavy. náměty jednotlivých her hraničí s nehratelností, jak jsou primitivní a běžné. představte si, že máte ztvárnit do dvaceti minut, jak jste snědli sestře jablko. kjogenaři se řídí tradicí pohybu na jevišti, vyjadřování jistých situací, prací s mimikou. myslím, že mi to zase dělá dobře pro tu očekávatelnost a řád. jo. je to příjemný tam chodit.
můj žánr je někde úplně jinde. Zuz u sebe teď psala o představení hadivadla Psychóza v 4:48. fascinace. nesleduju, co se kde hraje a co má který soubor v repertoáru. vpodstatě nejsem divadelní divák. ale pracuje se na tom. tahleta inscenace je přesně věc, na kterou bych šla já. a půjdu. až to zas bude.

nesoulad.
strašně dobře mi dělá řád, jistota, fungující situace, kde se dá čekat co a jak. zklidňuje mě uklízení a pohled na stav uklizenosti. dělá mi dobře jistota přivítání psem, vždy stejného, i když byl pryč jen na deset minut. pouštím si mantry, protože hladí. miluju zvuk tibetských mis, protože kloužou. ráda přemýšlím o funkčnosti systému metodologických postupů. zklidňuje mě pravidelnost mnou kreslené mandaly. hodně mi ke stavu pohody přispívají pravidelné s chlapem společné večery, kdy vařím a pak se podíváme na film. jdu striktně stejným tempem při zábradlí, o jehož šprušle brnkám prstem. dělá mi dobře připravit se na hodinu a nedostávat se do stavu neorientace v situaci. a tak.
a miluju stav chaosu. kterej ve mně dělá většina hudby. produkuju kolem sebe nepořádek. filmy i divadla volím ty, ze kterých jsem rozloženější, než před shlédnutím. cákám barvama, protože v tom není žádnej systém. mluvím bezmyšlenkovitě.

protentokrát vše. jdu čít.


12.3. mentální mapování

12. března 2013 v 21:25
začla jsem tak trochu s mentálním mapováním. nejsem v tom žádná hvězda. ale je to vpodstatě kreativní forma ujasnění si nějakého problému. najití cesty řešení s omezením rizika zanedbání něčeho podstatného. mentální mapu si mohu pověsit doma na zeď a vracet se k ní, dále ji rozvíjet nebo si naopak škrtat již bezpředmětné body.
¨
máme z jednoho předmětu dobrého učitele. neustále mírně rýpe do klasického vzdělávacího systému. z různých stran. převážně na problém nazírá očima studentů - žáků. jak to udělat, aby byl ten pobyt ve škole efektivní. a co dělat, aby nebyl a abychom žáky co možná nejvíc znechutili. je to zábava. většinou jsem o zmiňovaných problémech více či méně přemýšlela už dřív. ale při těch přednáškách mám možnost na to nahlédnout i z jiné strany a uvidět to v celistvějším světle. a taky mi to dává chuť vědět víc. posledně vyučující hovořil právě o mentálním mapováním. tentokrát mi moc nic nového neřekl. ale dal mi chuť znova s tím začít.

čtu parádní knížku od Roberta Fishera Učíme děti myslet a učit se. velice čtivou a neidiotskou formou shrnuje možnosti rozvoje kognitivních funkcí u žáků a jejich využití učitelem ve výchovně vzdělávacím procesu. prokládá text fůrou praktických cvičení a rad. mám knížku půjčenou, ale stopro si ji pořídím. a i chlapa donutím, aby si ji přečetl, bude se mu to hodit v práci. jsem celá natěšená na kapitolu o mentálním mapování. ale nepředbíhám, protože se chci těšit. jsem zvědavá, jestli mi dá nějaké impulzy k rozšíření mé dovednosti mapování používat.

uf. takovej odbornej článek. ale i takový jsou potřeba:)

miluju

11. března 2013 v 17:52

11.3. se strachem

11. března 2013 v 10:41
ááááá co to je za den. (jakože asi úspěšnej, co mě nutí se překonávat... ale... kam až?!!!)

před půl hodinou sem měla první konzultaci s mou fungl novou vedoucí diplomky. je masakrální a beztak se ještě budu tlouct do hlavy. ale sedí mi. a budu psát to, co sem chtěla! hurásláva. ale bude to sebevražda. musím začít makat:)
no a před deseti minutama sem se domluvila na pohovoru do školky. což je sranda. je to na plnej úvazek (ale já studuju, žeano). a je to soukromá školka. ale taková normálnější. vpodstatě je to jen takovej pokus. nechci jít pracovat. ale za chvíli si zkusím pohovor. zkušenost. a tak. jo a je to na druhým konci města. a jestli maj na prochajdě děti v postrojích, tak ani náhodou... kdyby to tam bylo fajn, klidně si přehodím školu na dálkový. a zeseru se z toho.
je načase přestat být posera.

fuj teď sem snědla celozrnnej rohlík. pěknej hnus. přesolenej. takový věci prostě nemůžu jíst.

7.3.

7. března 2013 v 22:51
dnešní den byl dokonalej. i když sem nespala tolik, co bych potřebovala, chtělo se mi ráno vstávat rozumě. s psiskem šel milej, pak jsme se spolu nasnídali. doučko jsem odvolala a měla tak volné dopo na upečení medovníkových plátů a dokončení medovníku. na jedenáct jsem měla jít do školy. jenže zde se objevil skvělej zádrhel. naše místní nevyhazujto.cz. když se tu někdo chce zbavit něčeho, co má ještě nějakou cenu, nechá to u popelnic tak, aby si to náhodní kolemjdoucí mohli vzít. už mám takhle dva dětské kočárky (jeden je u fall doma, klasický krásný hluboký komunistický kočárek na panenky, druhý skládací čeká, až mu ušiju látkové sezení pro panenku), dva plechy (nepoškozené, jen někomu asi nepasovaly do nové trouby), rozbočku do zásuvky (z té jsem měla respekt, ale táta je mimojiné i elektrikář, a že prý je ok. funguje už dva roky), dětskou tabuli na kreslení (obyčejně slouží při stěhování nebo prostě při přítomnosti auta někde, kde zavazí. je na ní smajlík a slova: omlouváme se za dočasné omezení provozu. psané křídou na látky. u většiny kolemjdoucích pozoruju místo naštvání cukání koutků:)) a nyní v papírové krabicy s dalšíma rozbitýma věcama jsem vylovila tři přenádherné mísy z poctivýho porcelánu (dvě podobné, ale menší jsem si koupila ve zlevněnce a hrozně ráda je používám), jednu obyč misku s květinovým dekorem (přesně stejnou, jako máme doma u rodičů a jakou mám dost ráda), šest šálků na kapučíno (co poputujou do kavárny, kde dělám), dva podtalířky a tři třídecový sklenice i s ryskou (všechno použitelné nádobí s mírou se hodí).
přišla jsem kvůli tomu pozdě na seminář. poklad jsem nám uložila na stůl a dnes večer po škole jej s láskou umyla a uložila.

miluju takovéhle získávání věcí! není to ani tak přehnaným enviromentálním cítěním. spíš mi prostě dělá dobře sahat a používat věci, co toho hodně zažily a co ke mně připutovaly. nejvíc to vnímám u oblečení a nádobí. a pak taky u domů. v těch nových se prostě necítím dobře. a nijak racionálně to nevysvětlím. a taky mi dělají dobře taková ta místa, jako staré stromy, boží muka a lavička u nich a kolem staré lípy, smírčí kameny na divných místech, staré kaple. a chalupy. lesy, co stojí dlouho a dýchají těmi zkušenostmi života. výhledy krajinou, která se mění, ale pořád zůstává.

no nic. jsem nějaká rozněžnělá.
za to může dokoukání seriálu sherlocka holmese. viděli jste? je to skvělý. jak mě nebaví seriály, tenhle byl naprosto famózní. sherlock je k sežrání, aspergříček, ťuťu. a skoro bych se na závěr rozbrečela, kdyby vedle mě neseděl chlap:)


Jo. ještě dvě skvělý věci dnes. jednak povedenej výstup v semináři. dokázala jsem tam jít s jen zhruba připraveným schématem, co bude. nebyla jsem perfektně připravená a byla sem schopná být v takové situaci dobrovolně, měla jsem čas to víc řešit. ale racio zvítězilo a dokázalo mě přesvědčit, že výstup na 15 minut nemusí být nachystaný perfektně. pokrok:)
no a druhá skvělá věc jsou udaný kytky přes nevyhazujto.cz. měla jsem nějaký fialky, co sem už nechtěla. vyhodit mi je bylo líto. zvažovala jsem odložení u popelnic, ale to nemá jistej výsledek. tak jsem zkusila nevyhazujto a vyšlo to. paní si dnes přišla a ještě donesla skvělou čokoládu. dala jsem jí gratis ještě nějaké lístky od dalších fialek a taky stonek papyrusu. oboustranná spokojenost.


skvělej den, vám řeknu.

Devět myšlenek Naomi Aldortové

7. března 2013 v 16:22
Před pár dny jsem si koupila knížku jako další pokračování respe přístupu k dětem. Začínám se dostávat od čisté problematiky respektující komunikace k větším hloubkám vnímání dětí jako samostatných bytostí, kterých jsme my dospělí pouze průvodci. Jaro a procházky se sluncem ve tváři (červený tvaářičky a nos:)) mi nalily do žil nevídanou energii. Je mi skvěle. Ta knížka, co mě teď provází, se jmenuje 'Vychováváme děti a rosteme s nimi'. Ani jsem si nevšimla, kdo je autor. A pak si v sedmé generaci čtu o bezplenkování a narazím na rozhovou s moudrou paní - autorkou té mé knížky. Je moc dobře, že existují tito moudří lidé, co mají dar předávat poselství dál. Těším se na svoje děti.

1.
Dítě má pravdu. Ať už dělá cokoliv, má k tomu pádný důvod. Opravováním v něm vyvoláváte pocit selhání. Podstatné je najít pravou příčinu jeho jednání a tu napravit. Zpravidla za ní stojíme my ― většinou jsme dítě něco nevědomky naučili nebo máme nerealistické očekávání. Dítě je naše zrcadlo.

2.
Poslušnost není naším cílem. Znamená totiž, že dítě se bojí. Možná dělá dobrou věc, ale ze špatného důvodu. Bojí se trestu, naší zlosti nebo že přijde o naši lásku. Poslušné dítě může později poslouchat kohokoliv, třeba vůdce gangu. Naučí se poslouchat jiné, a ne samo sebe. Člověk by měl také někdy poslouchat jiné lidi, ale měl by se vždy nejdříve poradit sám se sebou a umět se rozhodnout, koho a kdy poslouchat.

3.
Naším cílem je, aby dítě bylo nezávislé, aby dítě v každé chvíli cítilo: "To, jak se cítím, je správné". Tento pocit sebedůvěry budujeme tak, že reagujeme na jeho potřeby. Nemusíme se obávat, že později bude dělat věci na úkor jiných lidí nebo že se o druhé nebude starat. Naopak: pro dítě, které se cítí nezávislé a důvěřuje si, je mnohem snadnější všímat si druhých a starat se o ně.

4.
Spokojené dítě se chová dobře ze své vlastní svobodné vůle. K tomu nepotřebuje příkazy, zákazy a napomínání, potřebuje jen, aby byly naplněny jeho základní potřeby, jimiž - kromě těch fyzických - jsou: bezpodmínečná láska, možnost sebevyjádření, emocionální jistota, samostatnost a moc nad sebou a sebevědomí.

5.
Lidé jsou ze své podstaty nezávislé bytosti. Protože ovládáním jdeme proti této přirozenosti dětí, vytváříme agresi, vzdor. Jiné děti tím přimějeme k vnitřní rezignaci a vytvoříme v nich pocit uzavření, nejistoty a neschopnosti důvěřovat sám sobě.

6.
Naším cílem je, aby děti byly šťastné. Snažíme se je toho co nejvíce naučit, aby toho co nejvíce dosáhly a co nejvíce měly, a potom mohly být šťastné. Na tom není nic špatného, daleko důležitější však je naučit děti být šťastné rovnou. Nezávisle na tom, jestli dostanou to, co chtějí, jestli se jim něco podaří. Aby byly schopné BÝT. Učme je BÝT raději než DĚLAT a MÍT.

7. ¨
Když dítěti pomáháme, ve skutečnosti ničíme jeho sebeúctu. Říkáme mu tím: "Ty to neumíš. Já ti to ukážu. Já ti pomůžu." Dávejme dětem takové projekty a činnosti, které zvládnou samy. Ne příliš snadné, ale ani ne tak náročné, aby je odradily nebo aby při nich potřebovaly naši pomoc. Pokud vidíte, že na něco nestačí, je lepší vybrat jim něco jiného, než jim pomáhat.

8.
Chválení ničí sebeúctu a je druhem manipulace. Když dítě chválíme, chceme, aby něčeho dělalo víc. A ono to funguje, ale opět ze špatného důvodu - chce získat naši lásku. Učíme děti být závislé na mínění druhých lidí. Tento přístup vnáší do života nejistotu.

9.
Svoboda není povolení dělat cokoliv. Dát dítěti moc nad sebou samým neznamená dát mu moc nad rodiči a ostatními lidmi. Protože to je pro dítě příliš mnoho moci, která jej frustruje a oslabuje.

6.3.

6. března 2013 v 22:25
příjemnej den dneska. naplněnej. bez škoy i bez práce.

ráno dvě hodinky venku s psiskem, objevení nové zdravky za řekou (příjemnej majitel, určitě s ním bude dobrá domluva co se sortimentu týče), koupě cibulek narcisu (dovoz, letadla, já vím. malý enviromentální prohřešek). doma přesazení narcisů, přesazení všech fialek, udání těch "horších" (aspoň je nemusím vyhazovat!). vaření luštěnin na dvě veganský pomazánky. vaření oběda (rýže a jáhly s vařenýma cibulema, vařená řepa, ařený mungo a dušená zelenina: celer a cuketa. taky dovežená, vím. okořeněno). pošmáknutí s přijítivším chlaponěm, zkouknutí dalšího dílu novýho sherlocka. celej den otevřený okno, zpívající ptáci a slunko. a na okně ty trochu vyjukaný, ale usměvavý kytky. vyrobení postýlky pro semínka pažitky. průběžný uklízení naší mikro kuchyně. rozhovory se psem i s chlapem ve vedlejším pokoji pracujicím. míchání směsi na medovníkový pláty. pomletí luštěnin na veganský pomazánky. odchod se psem ven za kamarádkou. club mate a štestkovej koláč, pokec o všem. chlapech a komunikaci s nimi, přijatelných formách antikoncepce i hygieny při menstruaci. asi patnáct minut o diplomkách, žádnej posun, trochu škoda. pokec o chlapech, jak se jim mění pohled na otcovství. pokec o detoxikačních kůrách. překvapila, kamarádka. asi se s ní hodlám častěji vídat. hodně mluví. takže odpadá klasickej problém, že moc mluvím a mám pocit, že je to špatně. cesta vrchem potmě kolem pivovaru. skvělej vzduch a teplo. každá domů za tím svým... štěstím. předpoklad, že návrat, sprcha a spánek. cesta kolem hřiště, kde se bez psa chodit bojím. skvělej vzduch a teplo. červený tváře a zadýchání. doma polívka na večeři, on chválí můj chleba s pomazánkou. rychlovaření polívky na ráno a domíchání veganských pomazánek. úklid kuchyně a dobrej pocit.
skvělej den. využitej samýma Dobrýma věcma.

Cizrnová pomazánka - veganská
- cizrna vařená do měkka s mořskou řasou
- na pánvi lehce opečenej sezam, na makomlýnku pomletej
- něco sojovky tamari
- něco umeocta
- něco muškátovýho ořechu, pepře a nějaké bylinkové směsi
- soli jen tak, aby se neřeklo

Fazolová pomazánka - veganská
- fazole vařené do měkka s možskou řasou
- na oleji osmažený nastrouhaný celer a mrkev
- něco sojovky tamari
- něco umeocta
- něco nějakého neškodného koření
- soli jen tak, aby se neřeklo
- hodí se s kysaným zelím nebo okurkama. kdo neřeší mléko, lze přidat pomazánkové máslo nebo tvaroh

easy svět, takhle vařit. mám ráda, když jídla chutnaj jako to, z čeho jsou vyrobená. žádné kořenící přeháňky. pomazánky jsou skvělá věc, stojí prd, jsou výborné a zdravé. a mají nekonečně mnoho variací.

tak a teď do hajan.

5.3.

5. března 2013 v 22:27
ráno kyslíková terapie, pak oběd ve městě (fakt sem měla chuť na ty smažený zeleninový karboše. ale smažený nesmím, hm, asi si začínám zvykat na omezování se, neuvěřitelné). první dvě hodiny hlídání jsem proseděla na lavičce v závětří na sluníčku a kreslila. perfektní. pak sem udělala tu blbost, že sem s malou zajela domů (její doma) a dala ji dospat na terasu a tam ji probudila kráva sousedka (pochopíte to? musí si kouřit a u toho hlasitě telefonovat zrovna na terase, když ví, že se to dítě odvedle vždycky vzbudí a začne řvát. ne. nemůže jít na balkon na druhé straně bytu. grrr.) čímž pádem pohoda dne zkončila, protože malá nebyla dobře vyspaná. no dobře, tak hrozný to nebylo. nějaký nákupy cestou do parku (vzala sem 4 druhy žitné mouky a bude probíhat testování chuti chleba. jen na jedné mouce se chlubí mletím na mlýnských kamenech. musím si pozjišťovat, které další mlýnice to tak mají).

doma až v šest a řekla bych rodinná idilka. uvařila sem polívku a k tomu polentovej knedlík, bo jsme dojedli chleba. pak jsme sedli k filmu a louskali ořechy. ze třetiny z nich je už hotová náplň do medovníku. nedělala sem ho pekelně dlouho. není na něm nic zdravýho. je z másla, bílé mouky, ořechů a zkaramelozovanýho salka. ale maminka si vyžádala, že prej udělám taťuldovi k narozkám radost. mimochodem, nechápu, jak někdo zvládne sežrat celou plechovku salka. já si líznu na prstu a stačí.

líbil se mi dnešní večer. naprosto normální. tak to mám ráda.
a zítra co? zítra mám volno!!! budu péct medovník a vyrábět dvě veganské pomazánky. na sobotní rodinnou slávu. a odpočívat, uklízet (zas to tu zvládl od neděle někdo zabordelit) a kreslit.
hurá.

3.3.

3. března 2013 v 11:19
musím začít být produktivní. včera večer sem si vyrobila depku a přes noc nezmizela, ludra. tak ji zapracuju, ať je den k přežití. ještěže je tady vždycky co uklízet a já se nemusím věnovat škole...

2.3. o jídle

2. března 2013 v 12:22
nejkrásnější ráno! nebo spíš dopoledne. ponocovala sem u pletení, tak sem si spaní kapku protáhla. ale dobře mi to teda nedělá.na koncert sem nešla, protože sem prostě lenoch. a to tam prosím byli přijetivší kamarádi ze severu republiky, který sem už pekelně dlouho neviděla! ale popravdě, radši se s něma uvidím někde na výletě nebo na srubu než nad škopkem (nealka - z mé strany).
tento týden sem radikálně najela na boj s mononukleozou. protože mě to štve. zjistila sem, že mám vpodstatě pernamentně zvýšenou teplotu (37 nebo 37,1, žádná trága, ale normální to není). takže žádný malý pivo. žádná vyjímka že mám chuť na smažený karboše (samozřejmě vegetariánský nebo spíš veganský. ale příští sobotu je jíst budu, máme rodinnou oslavu a prostě si je dám). nepoužívám tuk, zato se snažím jíst ořechy a semínka (nevim, jestli tenhle typ omega 3 tuků můžu, tak nějak ale tuším, že to vadit nebude). a nejím cukr (to teda ani tak ne kvůli mononukleoze). pořídila sem si stevii a rýžovej sirup. no a vzhledem k tomu, že normálně jím z mléčných výrobků jen máslo a občas do vaření zakysanou smetanu (a v létě bílej jogurt nebo kefír), nejím teď ani mléčné výrobky.

možná se ptáte, co teda jím?!

tak dnešní snídaňové menu: domácí celozrnný kváskový chléb (žitný kvásek, žitná mouka, voda, trocha hrubé pšeničné mouky, sůl, kmín obyč i římský, sezamový a dýňový a lněný semínka), cizrnová pomazánka (s mořskýma řasama uvařená a pomletá cizrna, pomleté sezamové semínko, sojovka tamari, umeocet, trocha vody z vařené cizrny - zbytek použit do polívky, skoro žádná sůl), na to řeřicha a pickles z červeného zelí a listy hlávkového salátu. no a druhý chod je polívka. protože se musím začít učit ráno snídat. dost často nemám po ránu chuť k jídlu a jím pak třeba až v jednu odpoledne a dopo jen piju a zobu semínka, ořechy a sušený ovoce. myslim si, že to není dobře a měla bych to postupně změnit - a prostě vstávat o hodinu dřív, abych tu chuť k jídlu dostala. složení polívky je taky jednudoché (pomletá vařená celá žitná zrna, pomletý zbytek cizrny a voda z obou vaření, bio mrkev, bio celer, mořské řasy, sojovka, umeocet, miso pasta). pestrý jídelníček.
snídám pozdě, pokud dostanu odpoledne hlad, najím se v naší kavárně - jdu teď totiž na několik hodin pryč. a večer si buď dám zase polívku nebo si něco uvařím.

tenhle systém může fungovat, pokud nezačnu jančit se sladkým a s cukrem. ale už od prosince sem cukr významně omezila a největší úlet, co dělám a nehodlám zatím měnit, je občasnej čokoládovej košíček v naší kavárně. nebo jiná Buch Ta. ale není to denně, takže no stres. jo a ještě sem tam čtvereček mátové čokošky od mamky (tu fakt můžu a zjistila sem, že se dělá i fair traidová!). jo. o víkendu sem třeba zbušila půl balíčku máslových clubek u našich. ale to jsou takový ty občasný úlety, když to prostě před váma na tom talířku leží dva dny. tak to sežerete, ať to už neprudí:) sama si sladký nekupuju, jedině objevuju různý druhy sladkostí vedených zdravýma výživama. pořád sem sice neobjevila to pravé (tyčinky Nakd v Británii jsou dokonalé. že bych si nechala dovézt krabici?:)), ale vždycky nějakou nosím v batohu a když je chuť na sladké, dám si. no a pak nosím krabičku s ořechama, semínkama a sušeným ovocem. ujíždím teď na datlích a dýňových semínkách hlavně.

jo a už se mi daří fakt najíždět na nakupování lepší zeleniny. a nedá se to srovnat, jak je chuťově někde jinde. cenově to zas tak strašnej rozdíl není a prostě ten čas pro zajetí někam obětuju.


no nic. dnes je příjemnej den. balím pletení a nějaký hadry na vyměňovací blešák u nás v kavárně. a možná i trochu iniciativy co se táborové rady týče:)

1.3.

1. března 2013 v 18:43
nemám ráda lidi. štve mě společnost lidí. jsem ráda sama nebo jen s chlapem nebo se psem. občas snesu nějakou kamarádku. okolí si na to víceméně zvyklo a nemusím se často vymlouvat, proč někam nepřijdu. dnes sem málem šla na jeden koncert. naštěstí sem si včas uvědomila, že by mi to vůbec nedělalo dobře. cítila bych se mimo, nešlo by mi zapojit se. neumím už ani dělat zábavu. byla bych z toho akorát frustrovaná. na druhou stranu mě trochu mrzí, že tu kapelu neuvidím. a že si vpodstatě sama zavírám dveře.
zítra se mám zase setkat s táborovým týmem. opět se mi nechce ani náhodou. už sem se vymluvila ze společnýho oběda. na následnou poradu asi budu mused jít. večerní posezení s pivem ale opět mileráda vynechám. alkohol nemůžu, bez alkoholu mě to nebaví. a tak jak tak mi za celý odpoledne všichni polezou na nervy.
většinu normální stravy zbytku obyvatelstva nemůžu jíst nebo nechci jíst. a opět bych z toho byla akorát frustrovaná. že situace je jinak, než bych byla schopná zvládat. vpodstatě nevím, proč prostě neuteču a na celej tábor se nevybodnu. asi že je to ještě taková vazba na realitu a na lidi. jedna z posledních. a taky že tam máme dobrou kuchařku a její vaření mi chutná a velice vyhovuje. jinde bych nejela, protože odmítám jíst jídlo, jaké se tam dělá. dostávám se pak do situací, že někam můžu jet jen za předpokladu, že budu vařit nebo se na vaření významně podílet. což s sebou nese nutnost spolupráce s lidma. která mi nejde. no anebo si vezu jídlo vlastní, což zas ze mně dělá divnou a oddaluje mě to od lidí. a někdy je to až nevhodné. tak třeba už nemůžu jet do kuchyňskýho týmu na jeden vzdělávací kurz, protože prostě jejich vychvalovaná kuchařka dle mého názoru vaří strašně a já její jídlo jíst nechci. a to sem to tam měla dost ráda a lidi jsem zvládala.

jsem mimo lidi a moje jídelní strategie mě od nich ještě víc oddalují.

no nic. jdu si pustit film a pustit se s novými kruhovými jehlicemi do dopletení svetru. jsem sama doma, chlap se psem si odjeli za zábavou (s lidma, samozřejmě) a vrátí se mi až někdy v neděli v noci.