Duben 2013

30.4.

30. dubna 2013 v 23:01
Dnešek dobrej. Asi mám mononukleozový stavy za sebou. Poslední dva týdny se cítím dobře. I když některej den míň spím a ještě pořád někam lítám, únava je minimální nebo odpovídající. Je to skvělý. Taky mi narostla energie ve smyslu chuti něco dělat. Najednou veškerá činnost není opruz a zbytečnost. Najednou nemám pocit, že chci místo čehokoliv zalízt do postele a spát. Pokud jsem nevyspalá, je to jen momentální únava a ne trvalej stav.
Na praxi mi to s děckama jde, dnešní výstupy dopadly všechny dobře. Zjistila sem, že bych mohla dělat i tohle - učit na ZŠ praktické.
Hlídání dnes bylo fajn, dítě me vůbec neprudilo a jakýkoliv problémy byly naprosto triviální. Ne, nezměnily se problémy, ale moje zvládání problémů. Myslím, že je moje schopnost nebrat si většinu věcí osobně ještě vyvinutější.


Mám pocit, že jsem nějak za posledních pár měsíců zvládla o kousek doplnit ten můj neplnej pohár sebeúcty. Objevilo se několik situací, který mi dřív dělaly problém a teď je můj přístup k nim jinej, zdravej. Ve všech situacích s lidma, ať už jde o hlídání a komunikaci s maminkou, pedagogy na praxi nebo školu (tam se to spíš domnívám, než že bych to věděla jistě), i v situacích dalších, jako je to, jak moc mě můj pes poslouchá nebo, jak zvládám udržovat byt v čistotě nebo jestli se snažím být hezká nebo ne, jsem jakási odosobněná. Dělám ty věci dobře, ne nejlíp, jak dovedu (protože perfekcionismus nikdy nedovolí udělat něco nejlíp). A dělám je proto, že jsem se tak rozhodla. Ne proto, aby byla maminka od dětí spokojená, jak jsem zvládla pokusy A o rebelii nejvyššího stupně. Ne proto, abych byla učitelkama na praxi považována za hvězdu. Ne proto, abych někomu dokazovala, že mám vychovanýho psa. Ne proto, že má být doma čisto a uklizeno. Nezajímá mě, co má a co nemá být. Jediným měřítkem jsem já. A moje spokojenost. To je nejdůležitější. A já funguju tak, abych byla spokojená. Dokázala jsem si, že umím zamakat. Že si dovedu stanovit hranice při práci s puberťákama. Zjistila jsem, že dovedu řídit svoje jídlo a nepodlíhat stupiditám v jezení motivovaným emocema nebo neschopností naložit s nějakou situací. Dovedu se najíst v restauraci a dát si maso, přestože se považuju za nemasaře. Bez výčitek a jakýhokoliv řešení. Momentálně mi i jde vědomě nic nedělat, respektive nedělat věci důležitý, když mám chuť odpočívat. Protože schopnost vědomě odpočívat mi byla cizí.
Nevím, jestli se mi daří pochytit ten rozdíl. Ani v hlavě si to nedokážu přesně formulovat. Každýho člověka svazujou nějaký normy a pořádky. Vytváří si je sám tím, že si zvnitřňuje to, co vidí kolem. Chyba pak je, když si zvnitřňuje i takový pořádky, který pouze považuje za nutný. Například že je nutný mít doma vždy uklizeno. Proč? Proč by mělo být doma vždy uklizeno? Která motivace je ok a která není? Pokud uklízím proto, že mi je dobře v čistém prostředí a dělám to tak kvůli sobě, je to dobré. Pokud uklízím kvůli tomu, aby partner (spolubydlící, matka, sousedi) neřekli, je to už horší. A pokud to dělám proto, aby si něco nemysleli, je moje motivace ujetá. Takto to jde aplikovat na cokoliv. Co za hlavový konstrukty si o mně a mým konání vytváří okolí, je čistě jejich záležitost. Já za to odpovědná nejsem. Pokud bych se za to odpovědná cítila a myslela si, že to mám nějakým způsobem ovlivňovat (např. bydlím mezi důchodcema a nemůžu nosit krátké sukně, aby si nemysleli, že jsem lehká holka), jsem otrok. Nesvobodná a plně závislá na formování své osobnosti na základě hlavových konstruktů druhých lidí.

Za rok mám odevzdávat diplomku. Vybrala jsem si takovou vedoucí, od které rozhodně nečekám přebírání odpovědnosti za včasné vypracování DP. Jestli a jak tu práci napíšu, je čistě moje záležitost. Ona mi může poskytnout rady. Ona mi může pomoct formulovat myšlenky. Ona mi může kriticky hodnotit dané pasáže i postup mé práce. Ale nemůže mi říkat, co už bych měla mít a že mám pohnout, abych to stihla. Může mi poradit, kdy co dělat a co upřednostnit. Může mi sdělit, které pasáže považuje za dobré a které bych měla vynechat nebo změnit. Může mi i říct, že postup mojí práce nepovažuje za dobrý. Může mi říct, že si myslí, že to nestihnu. Může mi říct, že moje práce stojí za hovno. Může mi i říct, že tak strašnou spolupráci ještě nezažila. Ale to vůbec nesouvisí s tím, jestli a v jakým stavu DP odevzdám. Výsledek - DP - je čistě na mně. Jakou formu podpory zvolí vedoucí, je jiná věc. Zvolila jsem si svou vedoucí vědomě a očekávám od ní svobodu mně poskytnutou. A konstruktivní kritiku. Předpokládám, že splní moje očekávání a že z její strany nebudou žádné stresující pokyny k tomu, co všechno ještě nemám a že to jistojistě nestihnu.

Myslím, že už od dětství jsem potřebovala velikou dávku svobody. Jak říká mamka, jako děcko jsem potřebovala hodně dlouhej provaz, kterej mi dává možnost pohybu, ale díky němuž se můžu kdykoliv vrátit, přiblížit a ujistit o čemkoliv. Víceméně přesně vím, že budu v životě narážet v situacích, kdy budu muset být podřízená někomu, koho nedokážu ctít, koho si nevážím. Tam bude problém. V takových situacích se budu muset ještě dost učit. Zatím je mi dost cizí pokora v situacích, kdy něčím či někým pohrdám.


Ale vše má svůj čas. A dělá mi dost dobře ten zřetelnej růst, kterým v rámci let procházím.

zvadlo, jak říká Fall

29. dubna 2013 v 17:54
leckoho by mohlo zaujmout
https://www.facebook.com/events/447950688626036/?notif_t=plan_user_invited

28.4.

28. dubna 2013 v 18:45
další víkend za náma. tento byl hodně příjemnej. v životě se moc často nepohybuju mezi lidma, kteří by mě přijímali, mezi kterýma bych cítila, že mě mají rádi. tito lidi jo. jsou to instruktoři (rky) a jejich parnteři (rky) z jednoho skautskýho kurzu. přijali mě před šesti lety jako partnerku mýho chlapa, kterýho tam maj moc rádi. a já se postupně naučila, že mezi těmato lidma je mi moc dobře. jsem uvolněná, chovám se přirozeně a vím, že moje běhání pobosa mezi slušně oblečenýma lidma nevyvolává žádný kyselý xichty. tento víkend měl jeden instruktor svatbu. známe s chlapem docela dobře i jeho teď už manželku. bydlí v brně a občas se s něma vídáme, zajdem na divadlo, pozvem na jídlo a tak. páteční mecheche i sobotní obřad se konaly na severu, nedaleko jeho rodiště. a všechno probíhalo hrozně příjemně a přirozeně. potkali jsme se s fůrou lidí a já se celou dobu usmívala. to jinak tak moc nedělám:)
mezi lidma kolem kurzu mám dvě platonický lásky. jedna se mi teda teď v sobotu vdala(:)), druhá celou tu slávu dokumentovala. tak ráda sem ho viděla! výborně si rozumí i s mým chlapem, společným tématem mají běhání a vůbec sport. Titošek taky přemýšlí, co jí, takže i o tom se kluci spolu baví. a se mnou teda:) je to taková ta komunikace protkaná humorem a vtipama, který ale nikoho nezraňují. říkali jsme si s Tinoškem bratříčku a sestřičko. nejen kvůli skautu, prostě ho mám ráda jako bráchu.
jsem celkově celkem skoupá na doteky. nerada si s lidma podávám ruku a nemám ráda takový ty objímání s kdekým. vadí mi dost typů doteků. ale s lidma kolem kurzu se objímám strašně ráda. fakt člověka obejmou, podrží v náručí, tak akorát silně. je to takový objetí jak od mamky by mělo být. s mamkou se neobjímám a nevím, jestli by mi to bylo podobně příjemný. ale ta objetí s těma lidma jsou tak příjemný, jak by mělo být objetí s rodičem. vlastně je spousta z nich ve věku mých rodičů, nebo trochu mladší. ženich s nevěstou maj kousek přes třicet a Tinóšek je o tři roky starší. postupně, jak se s těma lidma jednou dvakrát za rok vídám, po dobu těch šesti let, se událo několik svateb a narodily nějaký děti. je to hrozně hezký.
často do nás s chlapem rýpou, že kdy už my budeme mít svatbu? hrozně se těším, až ji jednou budeme mít, že je všechny pozvu a že budou mít všichni radost v očích.

obřad byl na nádherným místě. když jsme spolu s chlapem byli asi dva měsíce, udělali jsme si do toho místa několikadenní výlet. přespávali jsme na faře a procházeli okolní krajinu zdvihajících se Jeseníků. a šli i k tomu kostelíčku. je na konci úvozů a luk, vede k němu cesta trávou, kde se dá jít bosky. je kolem křížová cesta a celé to poutní místo je moc příjemné. taky tam teče pramen studánky, je tam kus dál ohniště pod velkou lípou a přespávat tam musí být skvělý. kostelík je prostě zařízenej a pěkně vymrzlej, jak je pořád zavřenej. odcházeli jsme poměrně brzo po obřadu, nasadily batohy a rozmýšleli se, jestli zapadneme někde do lesů a večer se zastavíme, utáboříme a na ohni uvaříme nějakou vandrovou dobrotu. nebo jestli se jen projdeme výletem k jedněm svatebním hostům a s nima prožijeme příjemnej večer. nakonec jsme zvolili bé variantu a bylo to skvělý. příjemný. na vandry a vandříky máme zbytek jara, celý léto a podzim!

mám z batohu hrče na ramenou i kyčlích - je poznat, že jsem ho celou zimu nevytáhla. ale bylo to příjemný, nasadit ho a funět do kopce. těším se na doopravdový vandry.

teď už doma, zbytek neděle jede v úklidu a přípravě na zítřejší praxi.

a chybí mi Tinóšek. měla bych uskutečnit ten roky slibovaný výlet za ním do Ostravy.

23.4.

23. dubna 2013 v 12:49
Chlap se mi směje, že jsem hypochondr. Jo, trochu sem. Jarní detoxy chytám tento rok za pačesy. Až tak, že se v tom kapku ztrácím. Už jsem dnes brala chlorellu? Ne, tu přece až na závěr. Hm, sklínka citrónové šťávy je dost. Zelenej ječmen nechám na polední, zato si nakapu dvacetkrát fungilen, ať jdou plísně do hajzlu. Vysadila jsem Imunex, ale přemýšlím, že bych zas měla najet na ostropestřec. No a pak taky začínají kvíst pampelišky a stonek je pro jarní detox jatýrek to nejnejnej. Naštěstí citrón je jen desetidenní kůra a jsem v půlce. Fungilen a jeho kámoše mám na půl roku, a ty zelený věci jsou taky na dýl. Zajímavý je, jak mají všichni lidi po všem nějaký reakce. Ať už nechuť k jídlu, chuť k jídlu, vyloučený hleny ve stolici či menstruační krvi, pocit jakože něco... Mně se neděje nic. Ať sním nakládanej hermelín nebo beztučný vegetariánský jídlo, dvacet tablet chlorely zapitý ječmenem nebo nic. Stav je stejnej. Jen někdy mám a někdy nemám naprosto běžnej hlad. Chutě k jídlu jsou trvale na trampolíně, takže tam se změny pozorovat nedají. Nadále neujíždím na sladkým a začla jsem si víc povolovat tuk. Alkohol stále nepiju a možná u toho zůstanu.

Chci si zvyknout na jarní očistný kůry. Mimo moderní Ameriku a Evropu se jaterní diety na jaře dělaj po celým světě. No a pak taky je tu ta moje těhotenská perspektiva, že.

Jsem doma z praxe, jdu si zdřímnout, pak si dám polívku ze včera a zajdu se psem k řece, ať si zaplave. No a rychle do práce. Snad to nebude moc náročný, zítra opět vstávám.
O praxi napíšu později. Je to docela fajn z různých hledisek.

20.4.

20. dubna 2013 v 19:53
po kurzu, jak ho nazvat. taková směs tradiční čínské medicíny doplněna korejskou medicínou. práce s energiema, metoda su jok. informací až až. kurz byl určený spíš pro lidi už mírně v tomto zběhlé, já sice ledacos vím, ale občas jsem se nechytala. a taky bych to všechno potřebovala hned zopáknout a hned používat. jinak většinu zapomenu. vedli ho ti moji léčitelé. obdivuju je. je jim skoro sedmdesát a na celý víkend přijedou do jiného města a přednáší. a kolik toho ví! dokonce jsme společně cvičili i léčebný kód a já konečně vím, jak na to. z knihy mi to tak jasné nebylo.

co tím vším chci říct. ještě před několika měsícema jsem sama sebe litovala, jaká je hrůza, že nemám žádný koníčky a že nic neumím a nedělám zajímavý věci. blbost. dělám toho spoustu. o zdravé výživě toho vím víc, než kdokoliv v mým okolí (kromě mamky). vím, do jaké knížky jít pro jakou informaci, když je nějakej problém, dokážu s oporou knížek najít reflexní bod toho kterýho orgánu. vlastní životosprávu jsem díky nemocem (díky za ně) dokázala upravit do stavu, s nímž jsem vpodstatě spokojená. a mám představy, co dál. mám docela širokej záběr možností, co bych časem po škole nebo ještě dál mohla dělat. taky vím, že nechci žít ve městě a že k životu nutně potřebuju zahrádku a v dosahu les. nejsou to věci, na který bych se upínala, ale jsou to věci, který mi dávaj možnosti. dávaj mi vizi, co by bylo a co nebylo možný, co chci a co ne.

včera se kamarádce narodila dcerka. vyvolanej porod císařským řezem, protože malá nebyla otočená. možná že malá ještě z břicha nechtěla. možná, že se z nějakýho důvodu měla narodit nohama napřed. ale doktoři radši rozřezali maminku. a miminu vyrobili traumátko na celej život. proč ne. jsme přece chytří páni porodníci a rodičky nás poslouchají. malá nechce pít. jakej div, když ještě chtěla být krmená přes pupečník. ach jo. porod jak z noční můry.
jak otěhotním, ukážu se doktorům tak v osmým měsíci nejdřív. aby nikdo neprudil. mezitím se nechám kontrolovat lidma, co maj místo stoletých učebnic v hlavě taky mozek.

no nic, jen mě dnešní telefonát se ségrou rodičky celkem dostal.

17.4. o jídle

17. dubna 2013 v 20:28
jednu výhodu ta moje mononukleoza bezpochyby má. naučila sem se věnovat čas svýmu jídlu. není to dokonalý, při mým (ne)režimu ani nemůže být. a ještě v kombinaci s protikvasinkovou dietou je můj okleštěnej jídelníček pestřejší než kdy dřív.
dnešní večeře byla dokonalá. pohanka s bryndzou posypaná řeřichou. k tomu naklíčený mungo, kvašený zelí, vařená řepa a nastrouhaná mrkev. plus nasucho opražená slunečnice a dýňové semínko. čerstvý, vařený, kvašený, klíčený, pražený.
u takové sestavy ani nevadí jíst v osm večer. stejně budu mít za dvě hoďky hlad a dám si ještě syrovátku. byl toho plnej velkej talíř.

naučila sem se jíst minimálně jedno teplé jídlo za den. věřím, že s větším teplem ve vzduchu se moje potřeba takřka výhradně teplé stravy změní. ale celou zimu mi vyhovovalo jíst klidně třikrát denně teplé jídlo. Ráno kaše, v poledne něco obědového z Oázy, večer polívka. ne vždy to takto jde, ale než sníst studenou svačinu připravenou doma, radši zůstanu hladová a najím se až doma.

trochu jsem zhubla, ale ne nějak výrazně, jde o nějaká dvě kila. poznám to a cítím se takto moc dobře. váha mi moc nekolísá, maximálně o ty dvě nebo tři kila. ale takovouto váhu jsem měla naposled tak předloňské léto.

vpodstatě jsem přestala jíst sladké. jak psala teď Špatná, sladké jím pouze tehdy, kdy jde o záměr a plánovanou věc, ne nějaké emoční jezení blbostí nebo jezení z nudy nebo neodolatelné chuťě na konkrétní sladkost. občas si dám nějaký koláč u nás v kavárně, občas si koupím sušenky, když nemám s sebou nic k jídlu a vím, že nebude možnost někde jíst. dvakrát za poslední čas sem si koupila hořické trubičky. u nich mi vpodstatě chutná ten obal, náplň bych klidně vynechala. je přeslazená a už si je kupovat nebudu.
vůbec nechodím do supermarketů. nebyla jsem v žádném ani nepamatuju. zeleninu nakupuju teď už výhradně z lepších zdrojů. Sklizeno u mé školy pokládám za jedinej pořádnej důvod, proč do těch končin chodím. leze to trochu do peněz, protože moje potřeba konzumace zeleniny je poslední týdny obrovská. sem tam zajdu do Brněnky pro těstoviny, luštěniny, nějaké koření nebo semínka, popřípadě máslo. těstoviny jíme stále obyčejné, celozrnné sním, ale není to prostě ono. a vzhledem k tomu, že jím těstoviny méně než jednou za dva týdny, nepovažuju to za nutný ke změně.
po náletech chuti na smažené karbenátky se už chuť na smažené neobjevuje.

pořád mě baví vařit. ale jídlo s chlapem je pořád to nejlepší. dnes mi hodně chutnalo i samotné.


musím spát osm hodin denně, abych nebyla unavená. a nedělá mi problém si přes den na hoďku či dvě lehnout (když hlídám a děti spí:)) a večer pak zase dobře usínat. takže potřeba spánku je pořád veliká.

vůbec nepiju kávu ani alkohol. zvykla jsem si udělat si občas meltu a mám vlastní lahvičku s instantní meltou i v práci v kavárně, aby mě tolik nelákalo kafe.
po zkušenosti s polevením a totální odrovnaností po týdnu, ve kterém byly dvě piva, dva panáky a cca tři kávy, což se odehrálo asi před měsícem, to už nehodlám podstupovat. ani mě to neláká.


mám velkou potřebu klidu. nevystavuju se žádným aktivitám navíc. pokud mám čas, jsem se psem v lese (a s teplem i u řeky), pletu nebo háčkuju, kreslím mandaly, spím nebo se flákám na internetu. hodně bych chtěla začít chodit do jógy, ale nejsou peníze. taky bych chtěla chodit do nějaké výtvarky. stejný důvod nerealizování.
ráno začínám cvičit pozdrav slunci.
beru Chlorellu a za dva týdny začnu i s ječmenem.
objednala jsem se na doporučení Špatné (ha, už podruhé v jednom článku:)) na Bachovy květové esence. taky jsem si o tom něco přečetla a už mi to nepřipadá jako taková šamanská ceremonie. jdu do toho ze zvědavosti. a pokud by to zabralo na nějaké psychické problémky, budu ráda. ale už jsem se s tím naučila žít.
naučila jsem se dělat si Akabaneho test, takže se můžu udržovat v energetické rovnováze. předpokládám, že postupně to budu dělat pravidelně a třeba se budou měnit věci.
z internetu jsem objednala sobě a mamince od dětí Duhové elixíry. měly by působit protiplísňově a posilovat organismus. várka je toho na několik měsíců a bude to stát přežitelnou částku.

myslím, že díky mononukleoze a kvasinkám začínám s péčí o tělo a postupným dostáváním se do kondice, jak si to "plánuju" na dobu, než otěhotním. pěkně od podlahy a bez bojů s vůlí. s mamkou jsem nezávazně mluvila o tom, jak by to bylo možné (dodělat školu, pracovat minimální množství měsíců pro uznání let důchodu, jít na mateřskou), neměla žádné komentáře proti.


to by pro dnešek stačilo. zvládli jsme s chlapem můj úkol do metodologie na pátek, oddechla jsem si a teď mám psychické volno (chvíli). dnes už se mki nechce nic dělat, snad jen uklidím v kuchyni a půjdu si do postele číst.
jsem spokojená a vyrovnaná. tak to mám ráda.

14.4.

14. dubna 2013 v 11:28
"Pokud se rozhoduje pod vlivem strachu, není to svobodná volba, ale volba diktovaná strachem."
"Uznejte pláč dítěte, ale nebuďte příčinou jeho slz."
Naomi Aldort

V pátek jsem hlídala děti. Byla to hrůza. Štvaly mě neuvěřitelným způsobem. Prvních několik hodin bylo poklidných a příjemných, děti si v dětským koutku pěkně hrály a já tam byla s něma a s M a povidaly jsme si a měly prostor poslouchat děti a být tam pro ně. Pak dva konflikty. Ada shodil nějakýho chlapečka z houpací zepry. Prostě na ni chtěl. Moje reakce byla myslím správná. Sundala jsem ho ze zebry, pomohla chlapečkovi zvednout se a zanesla ho plačícího mamince. Za chvilku se otrkal. Ale Ada se polekal mého zásahu - doté doby mu nenapadlo, že udělal něco špatně. A plakal a plakal, posoplil mi rameno a hezky jsme spolu zvládli vyrovnávání se s vědomím udělal jsem něco špatného. Navrhla jsem mu, jestli chlapečkovi nedoneseme sušenku na usmířenou. Nejdřív nechtěl, ale říkala jsem mu, že nemusí hned, že mu ji může dát až na to bude připravený. Ada si vzal první sušenku pro sebe a pak mu (za ruku za ruku) druhou sušenku skutečně donesl. Hrdina. Druhý konflikt cca půl hodiny nato byl horší. Ada měl pocit, že domeček v koutku je jeho. Myslím, že to tvrdil už s nějakým bolením, protože moc dobře ví, že je to domeček pro všechny děti. Vadilo mu, že do domečku chce ten stejný chlapec. Opět jsem byla u toho a hned situaci čekovala a mírně zasahovala. Ada si trval na svém. Chlapeček v domečku zkončil s ošklivým kousancem našeho Ady na tváři. A s obřím pláčem. Dost rychle jsem Adu vytahla z domečku, postavila na nohy a mírně vyšokovanému zvýšeným hlasem řekla, něco ve smyslu Cos to udělal? Moc si to nepamatuju, byla sem taky vyšokovaná. Ada zašal brečet. Nechala jsem ho s pokynem at tam stojí na místě a chlapečka opět zanesla a velkýma omluvama mamince. Chudák, otisk zubů tam byl dost vidět. Pak sem Adu odnesla na křeslo a řekla mu, že tam bude sedět a že už půjdeme domů. Bohužel jsem nepoužila lepší slova ve smyslu, že už si nemůže hrát, když si nedovede hrát i s ostatními dětmi. Aby tam lépe viděl ty přirozené důsledky. M mezitím trochu obstarávala plačící Eminku, na kterou jsem já neměla prostor. Ema sice M nezná, ale myslím, že to částečně fungovalo. Aspoň pak nebyly dvě frustrované děti, ale jen jedno. Ada na křesle plakal tichým pláčem a bylo na něm vidět, že to pro nějk byla šupa a že si uvědomuje chybu ve svým chování. Nebylo pak potřeba to víc rozmazávat, je už dost starej na to, aby měl vytvořené nějaké svědomí a to v tuto chvíli pracovalo, jak mělo. Pak jsme se oblíkli, zaplatili a šli. Ema po cestě v kočárku usnula. Pak se to už vezlo. Ada byl asi z dopoledne rozhozenej. Mně dělalo docela problém už pak nevytahovatr jeho prohřešek dál. To říká Dušek. Že lidi jsou jedineční v tom, že za jedno provinění jsou trestáni x krát. Ada byl potrestaný sezením na křesle a vlastním uvědoměním chyby. Mně to ale pořád nějak nestačilo a ještě asi dvakrát jsem mu to připomněla. Naštěstí to bylo ještě v té kavárně a před ní a pak už jsem se držela. Je to pro mě zkušenost. Doma pak neklapaly dětí spánky a byl celý den rozhozený. Ada vymrčoval u oběda a pak usínál hodinu a půl aby si zdříml půl hodinky. Ema spala hodinu a něco místo tří a pak byla hrozně umrčená. Běhala jsem od jednoho k druhýmu, všichni tři jsme byli nespokojení a vůbec sem nevěděla, co bych jako měla dělat. Na závěr hlídání jsem Emu násilím nacpala do kočáru, kde usnula. Předtím jen fňukala, byla totálně nevyspaná. A Ada si hrál na terásce. Tak se ten konec dal přežít. Byla sem totálně vyfluslá. S maminkou od dětí jsem pak konzultovala konflikty v kavárně a řekla mi řešení, jaký jsem použila já. To mě potěšilo, že moje intuitivní chování bylo v souladu s jejím přirozeným přístupem k dětem. A chlapovi doma řekla, že dnes teda děti nechci ani náhodou.

V sobotu jsme si s chlapem udělali cyklo výlet do Lednicko-Valtickýho areálu. Bylo krásný počasí a celej den byl skvělej. Dnes jsem v kavárně a je tu pusto prázdno, tak si čtu.


Mějte fajn den!

11.4.

11. dubna 2013 v 12:12
Aby to nevypadalo jako úplná jídelní tragedie, tak sem lupnu i nějaké jídelní úspěchy.
Tím, že někdy prostě jídlo odfláknu, snažím se pak ve chvílích úspěchu jíst co nejlépe. Včera jsem nám vařila večeři (tento týden jsem hvězda, každej večer bylo navařeno:)) a byla to dokonalost (teda skoro, jednu výtku mám:)). V remosce jsem upekla zeleninu (řepa, mrkev, celer a cuketa na velké kousky, nějaké koření a olivový olej), k tomu udělala polentovej knedlík (tady je ta výtka, kdybych víc zapla mozek, uvařím si předtím červenou čočku a smíchám to s polentou a byly by bílkoviny. ale neva mi to, bo jsem měla v poledne čočkovou polívku a odpoledne půlku tofu, takže dál bílkoviny netřeba řešit.), posypala ho nakrájeným medvědím česnekem. k tomu naklíčené mungo, řeřicha, kysané zelí, listy hlávkového salátu a salát ze strouhané červené řepy, jablek a křenu.
oproti zimě mám už několik týdnů velkou chuť na zeleninu. jakože jídlo bez zeleniny bych prostě nebyla schopna sníst. týdne utratím tak dvě stovky pouze za zeleninu a jsou to dobře utracené peníze. a nakupuju ve sklizeno nebo nějakou bio zeleninu. i mimo jídla zobu hlávkovej salát jen tak. je to lahoda.
no a dnešní snídaně v čase oběda byla další pecka. čočková polívka ze včera (čočka, mrkev, celer, miso), řeřicha, polentovej knedlík, mungo, vařená řepa a salát. a chutnalo mi, přestože sem jedla sama. je to tím. že sem měla čas se na jídlo duševně připravit. vstávala sem v sedm a dala si rýžový mlíko se syrovátkou, takže sem nebyla v hypoglykemii. a žaludek se prostě připravil na jídlo. chuť sem na to neměla, přestože to bylo krásně barevné a nachystané. ale v průběhu mi to chutnalo.

jo a těším se na odpoledne. přijedou rodiče, tak jim ukážu bytek a půjdem do naší kavárny. bude se jim tam líbit:)
později napíšu zážitek s dětma ze včerejška. bylo mi hrozně dobře.

9.5. o jídle jinak

9. dubna 2013 v 22:23
víceméně celej život pociťuju (většinou neobtěžující) nechuť k jídlu. otravuje mě jídlo. otravuje mě povinnost jíst. Přičemž nejde o žádnou ppp, aby nedošlo k mýlce. dneska mě napadlo jedno propojení, břinklo mi do myšlenek a já se divím, že se mi to nepropojilo dřív.
od mamky vím, že jsem byla náročný mimino. ubečený a ublitý. kojení byla dost hrůza, protože sem mohla pít jen pár minut a pak hned odbrknout. jinak sem se pak poblila. do toho starší ségře nebyly ani dva roky, když sem se narodila. a mamka, aby sestra nežárlila na miminko, se jí dost věnovala a já musela často prostě počkat. a tady mě napadá ta souvislost. nemám to načtený, nezajímala sem se o tyhle věci. ale napadá mě souvislost mezi nedostatkem pozornosti mamky ke mně - miminu. jediná doba, kdy sem mohla jako mimino mít mamku pro sebe, bylo kojení. no a tak sem ho natahovala. druhá souvislost je pak z dnešní doby respektive z doby celýho dětství. přetrvávající pocit, že nikoho nezajímám, že o mě nikdo nestojí a nechuť k jídlu.
nechuť k jídlu se projevovala v rodině jako sezení u oběda dávno po zkončení obědvání rodiny, vyhazování svačin celou školní docházku, neuvědomování si hladu a následná slabost a hypoglykemie. hlad mě neobtěžoval, nevadil mi. jednou se mi stalo, že sem přestala vidět. z hladu. na výletě sem byla asi vyčerpaná, ale hlad mi nevadil, tak sem si neřekla o svačinu. no a já přestala vidět. byla tam cedule a já nebyla schopna přečíst, co je na ní napsáno. tak sme pauzli, dostala sem tatranku a mamka mi namasírovala nohy a šlo se dál.
všechny tyhlety jídelní úlety se vztahují na jídlo produkované doma. protože na ostatní jídlo se nechuť nevztahovala. ráda jsem chodila do školní jídelny a dokonce sem mamku ukecávala, ať do ní aspoň párkrát za týden můžu chodit (doma se vařilo, tak bylo zbytečné, aby děti chodily do jídelny na ty blafy). chutnaly mi vpodstatě všechna jídla. když se šlo do restaurace, chutnalo mi. jedla jsem normálně i u babičky (bílé pečivo a omáčky).
vždycky sem si myslela, že to byla averze ke zdravé stravě, ale možná to tak není. možná jde spíš o psychický příčiny - odmítání jezení doma a jídla domovem vyprodukovaná.

stav dnes. někdy mívám vyloženě nechutenství, kdy stačí namoxovat žlučník a spraví se to. jinak ale mám vpodstatě trvale nechuť k jídlu. k čemukoliv, co si sama připravuju. nefunguje ani takové to hezké aranžmá jídla. když mám jíst sama (což je většina jídel), neuvěřitelně mě to otavuje. pokud vařím pro nás oba a pak společně jíme, je to v pohodě a jím normálně. přitom myslím si příprava jídla probíhá stejně, s láskou.
jídlo odjinud mi problémy nečiní. chodívám do oázy a občas do avatáru nebo na jaselskou.a všude mi chutná. nejsem vybíravá, nemám nějaké náročné požadavky. i v normální restauraci si pochutnám, i když mám skrze maso omezenej výběr.

myslím, že můj problém jídla není jen o tom, že mám nebo nemám na něco chuť. ani jen o tom, jakou energii má kterej můj orgán zodpovědnej za část procesu zpracovávání stravy. myslím si, že je to svým způsobem manifest duše. jen nevím, za co manifestuje. co chce jinak.
zkusím nastavit častější společné jezení s chlapem. naprostý ideál by byly společné snídaně, protože to je můj věčnej boj. než dostanu chuť jíst, je tak dvanáct dopoledne. a v případě, že vstávám v 7 jsem už v totálně hypoglikemickým třesu. řeším to provizorně rýžovým mlíkem nebo kukuřičnou instatní kaší. to zvládám normálně sníst bez trápení. hrozně by mi vyhovovaly takové ty kokteiloidní náhrady stravy pro hubnoucí lidi. v pubertě mi to mamka dávala, protože sem byla dost hubená a nezvládala jíst tolik, co by si mamka představovala a taky sem vstávala na brzo do školy na střední. to bylo skvělý. umíchala jsem si a vypila koktejl, kterej mi chutnal. a měla sem na několik hodin klid od jídla. ale když si nachystám dobrou polívku, k ní chleba namazanej pomazánkou nebo máslem nebo (teď i) avokádem, s řeřichou, posypanej mungem a obloženej čersvým hlávkovým salátem... sním půlku polívky, a jen stěží ten (můj malej) chleba. salát mi problém nedělá:) nedivte se polívce, tu sem shopná někdy normálně snídat, samotný pěčivo bych nedala, nebo leda ve sladké úpravě a to se snažím nejíst. a kaše mě baví dělat ráno jen pro nás oba.

tadyhlety jídelní problémy jsou nanic proto, že pak ulítávám na kravinách. už to teda zdaleka není to, co to bývalo. myslím, že sem bývala prostě vyhladovělá. na střední sem si klidně koupila čtyři obložený rohlíky v bufetu a normálně je snědla. mám docela velkokapacitní žaludek, takže po čtyřech rohlících se necítím nijak nacpaná. pak na to lupla kinder bueno. a svačinu z domu vyhodila. teď si maximálně koupím třeba makovec a sním ho půlku. nebo teď u nás v obchodě mívají takový zamotaný pečivo s fakt strašnou fůrou maku. je to skvělý. jenže to nepovažuju za žádnej zázrak. je to sladký a bílý pečivo a jím ho jen jako náhražku. ani na to kolikrát nemám chuť, ale stejně si to koupím. myslím, že proto, abych neměla hlad a nemusela se jídlem zabývat doma.



vadí mi to. je to špatně. něco je špatně. a chtěla bych vědět co a proč.

7.4.

7. dubna 2013 v 22:18
celkem fajn den, nebýt těch podvědomých stresů z dalšího týdne a školy. vstávala jsem brzo, doběhla i se psem na bus a sedla do vlaku nach haus. tam se se mnou dal do řeši týpek. nejdřív sem si říkala, že je to nějakej úchyl. nebyl. naopak se z něj vyklubal celkem fajn společník na hodinu a půl cesty. zabývá se astrologií a vlivem data a času narození na člověka. takový ty předurčenosti skrze znamení, měsíc a slunce. vůbec tomu nerozumím a nikdy mě to nebralo, jakejkoliv horoskop jsem četla s nedůvěrou nebo spíš ignorací. ale on mluvil hezky. popsal mě a popsal mýho chlapa a ať si říká kdo chce co chce, jeho charakteristiku byste na mě nenašroubovali ani náhodou. co sem si z toho odnesla je zase kousek nekonečné cesty k vlastnímu přijetí. že některý věci - jak se projevuju, jak prožívám a cítím, jsou daný. že jaká jsem, je správný. těžký, ale je to zase ten nutnej kousek. psiskovi se týpek líbil, protože měl v kapse psí dobroty. bylo mi sympatický, jak mluvil o sobě. mimochodně. že prý do osmadvaceti byl ovce, součást davu. a až teď se učí jinak myslet a žít. já sem nikdy ovce nebyla a tak trochu jsem po tom i toužila. že by byl život jednodušší. chlap mi na to řekl, že kdyby byl v tom vlaku a chtěl mě sbalit, že by přesně věděl, jak na to.(to sice pochybuju, ale nechala sem ho u toho:))

pak jsem vzala červenýho bleska, zajela pro vozík, dala do úschovy psa a vyrazila nach prag a dál. u práglu přistoupil chlap, udělali jsme si malou tour the město, protože je paprika a skleroza a zapomněl u lidí důležitý data. nakonec to nevadilo. řídil a bylo to fajn. povídali jsme. nezabloudili jsme a na místě byli dřív. procházka tou dedinou u krásnýho Labe byla příjemná. celá ta obec působila pokojně. mají tam velikánskou a zarostlou náves se spoustou starých lip. kolem vody by byly stezky pro brusle, kolo i běhání. i pro psa. ale zátopová oblast, nebrat. a ještě v pekle v čechách, nebrat tuplem.

lidi, co jsme si k nim jeli pro kredenc, byli strašně příjemní. mladá maminka s děckem, malej pes. a babička. maminka zná kvásek a že mlíko do kafe je zvěrstvo pro zažívání a cuketku a luštěniny. a ocenila můj kváskovej chleba. kromě kredence a mycího stolu jsme vyfásli i dvě krabice porcelánu, co poputuje do kavárny. taky kafemlýnek na bezkofejnový kafe mám! kredenc a stůl jsou starý, krásný, zachovalý, nerozjetý, potřebujou oškrabat a nalakovat a vyměnit zadní pročervenou desku a budou dělat velkou parádu. (a nám už zbývá jen sehnat ten barák).

zpáteční cesta uběhla šup šup, chlap mě vyhodi i s porcelánem doma a zbytek už odvezl a uložil sám. borec. a já se od té doby flákám. omluvila sem se ze školy, protože sem nějaká nemocná a protože tam prostě zítra nechci sedět. napsala sem si na bachovky, spekuluju i o návštěvě pana manžela skrze ty plísně zatracené, našla doktorku, k níž zítra zajdu, umyla zimní boty (protože už je jaro), umíchala kvásek a neuklidila kuchyň. teď půjdu spát a těším se, až v noci dorazí chlap i se psem.

dobrý jsou tyhlety denní výžblebty, člověk si uvědomí, co vlastně celej den dělal. howgh.

pomalost?

6. dubna 2013 v 21:37

Prožívání pomalosti ve společnosti orientované na výkon a prostou výkonnost


6.4.

6. dubna 2013 v 18:53
Sere mě můj "studentskej" život. Co je to doprdele za výsadu? Smět studovat a pracovat zároveň? Nedovedu si představit, že by mě ještě bavilo chodit třeba chlastat nebo tancovat na diskotéky nebo podobný blbosti. Nebo že bych si třeba libovala ve značkové módě. Věčně nemám peníze. Věčně sem vyřízená z přepínání škola - práce - škola - druhá práce. Ať mi pracující lid netvrdí, že teď je nám studentům hej a že uvidíme, co to je nemít čas. Ne. Prostě to pak nemůže být tak hrozný jako je to teď.
Dnes 8 hodin v práci. Naštěstí nemám další práci. Naštěstí dokážu kašlat na školu a pondělní test mě zatím nijak netrápí (jen ten červ vzadu v mozku mi tam dělá ložisko stresu, ale já ho trvale ignoruju). Kdybychom zítra nejeli pro ty almary napříč republikou (ještěže je tak malá), mám další směnu v práci.

No nic. Nebudu se tu rozčilovat nad vlastní neschopností vydělat si a mít se dobře. Jdu se psem. Pak budu píct chleba, vyrábět veganskou pomazánku, dělat na zítra svačiny, uklízet prádlo a skříň. A pak mi možná zbyde čas na kousek filmu a kousek čepice, co na kšeft háčkuju pro jednu bábrlindu tu od nás (ale to prosím není práce, háčkuju přece pro radost, jen kdyby babí neprudila, že to tak trvá).

To je ale život.

4.4.

4. dubna 2013 v 17:25
nesnáším davy lidí. na koncertě před týdnem mi to do prvního piva dělalo vyloženě zle. všude a všude lidi. a dneska sem se prodírala davem studentů v jedné úzké chodbě. nepříjemný. chtěla sem to mít rychle za sebou.

nebaví mě škola. chci ji mít hotoovu. chci ten titul. i bych takovou práci dělala. bavilo by mě se dovzdělávat v konkrétních oblastech, který budu potřebovat pro práci. ale ten proces tady je nanic. je to jen abstraktní okecávání ničeho. nebaví mě sem chodit. nebaví mě přednášky. nebaví mě spolužačky. přežiju každej den tady jen díky něčemu. že si vezmu do uší dobrou hudbu. nebo pletu. nebo si dělám poctivě poznámky, abych neusnula. celej proces studia je pro mě stres. to vědomí, že studuju a měla bych se vzdělávat a číst k oboru a zajímat se. a já se nezajímám. mám vyloženě odpor k tomu otevřít jakoukoliv knížku do školy. jen ta přítomnost myšlenky, že někdy za rok mě čekaj státnice a odevzdání diplomky ve mně vzbuzuje pernamentní stres. nesmím si to natáhnout. můžu odstátnicovat za samá D a diplomku mít strašnou, ale obhájenou. je to jedno. ale nesmím to natáhnout. zbytečně bych se tady trápila. i sem přemýšlela o přerušení. jenže dva důvody, proč ne. jednak by mě rodiče nedotovali. ne že by to byla nějak závratná částka, ale asi by mi v rozpočtu chyběla. jednak bych ten stres pociťovala i během přerušení. že mě to čeká. že to není smetený ze stolu.
promoce po bakalářovi pro mě byly fraška. zbytečnej tyjátr. mamka z toho byla zklamaná. nikdy sice nevyjádří, že je pyšná, že studuju. ale tam sem to pocítila. ale bylo už pozdě, už sem to až moc shodila. po magistrovi se na tu promoci těším. tam to pro mě bude skutečně za odměnu. že sem něco zvládla. hezky se obleču a namaluju a učešu. pozvu i babičku. a myslím, že na sebe budu poprvé v životě pyšná. už aby to bylo.

jinak den jako každej jinej. sem ve škole, mlátí se mnou únava, nebaví mě to. čekám na poslední seminář. a bude to nuda nejnudnější. víkend bude náročnej, ale docela se na něj těším.

zatím zdravím. s náladou nijakou a spíš horší. ale nemám stav beznaděje. a to je aspoń malý plus.

2.4.

2. dubna 2013 v 21:58
abych tu nepsala furt jen tak otráveně a unaveně... dneska se mám dobře. i včera sem se měla. svítilo totiž sluníčko (sníh mi letos ani v dubnu narozdíl od zbytku republiky neva, u nás na kraji je v zasněženým stavu moc hezky), byli jsme s chlapem venku, psisko se měl skvěle, navšítivili jsme psiskovu mamku s jeho paničkou, kontaktovala sem se s koněma a tak. a dneska fajn den. dopoledne sem si po půl roce vyzvedla kartu k účtu a rovnou mi aj změnili trvalý bydliště. skvělý. rest se víceméně vyřešil sám. pak jsem se stihla naobědvat ve městě a šla jsem na hlídání. naobědvalo se dítě, chvilku jsme si hráli, pak jsem ji vrazila do kočáru a jeli jsme ven. na zeleninu a nějaký další pochůzky. všechno jsme zmákly, malá usnula, došly jsme zpět dom a já si lehla na gauč, že si taky zdřímnu. hezký dvě hodinky spánku:) a dítě tři. takže jsme pak byly obě supr odpočaté a svěží a v dětské kavárně bylo jen málo řvoucích dětí a plkajících maminek. malá mě nechala si kreslit a moc nevyžadovala mou pozornost. odevzdání dítěte a courání se domů. tady uklizeno (mám já to ale šikovnýho chlapa!). vyprání prádla, uvaření večeřa. na nic dalšího čas nezbývá. a síla taky ne. teď půjdu se psem jen večerně čůrací procházku, umyju se a půjdu spát. zítra vstávám brzo do práce. cítím se dobře. zas sem si srovnala, že mám mononukleozu a že musím správně jíst a hodně spát a tak to prostě je. náročný, ale nutný.
(jo a na školu seru a nepřipouštím si ji. takže se dá přežít)