Květen 2013

29.5.

29. května 2013 v 19:51
zátra mám úplně volnej den. ale jakože od rána až do noci úplný volno. to sem měla naposledy.... 12.5. ne že bych neměla do čeho píchnout (ať už doopravdy jedlou šicího stroje, pletací jehlicí nebo háčkem), ale prostě to vědomí toho, že naplnění těch hodin je čistě na mě, je skvělý. měla sem mít zkoušku, ale to bych na ni musela předevčírem oděvzat takovou blbost, tak tam nepůjdu. zkouška i ta práce jsou docela fórovou záležitostí, strach z toho nemám. příští týden se mi tak seběhnou hned tři zkoušky. hodlám je všehny tři udělat a taky doodevzdávat nějaký blbosti do školy a uzavžít si tak další předměty.
tento semestr na sobě pozoruju naprosto výbornou věc. jsem takřka dokonale povznesená nad školu. nestresuje mě a nehrozí, že bych ji začla brát vážně. odevzdávaný práce jsou nevalné kvality a mě to neštve. většinou je naškrábu na koleni během jednoho odpoledne, jednou si je po sobě přečtu a odesílám. pomohlo mi v tom i přečtení odevzdané práce jedné z mých spolužaček... a jako... i kdybych něco psala po náročným večírku s třema promile v krvi a ospalá, takovou hrůzu nevyplodim. ani kdybych se snažila. machry machry machry. ale jako fakt. tak sem si řekla, že na tu školu seru a že ji udělám bez snahy. a začlo to fungovat. a škola mě nestresuje. pouze vyysírá, že do ní musím chodit.
v této souvislosti mě opět napadá, jesli si ještě nerozšížit vzdělání a tím pádem pole možnýho působení. udělat si bakaláře z komunikačních technik a moct tak ofiko ve školkách dělat preventivni logo opatření. no a udělat si druhýho speckovýho magistra. machry machy machry. ale s tímto přístupem by to nemusela být moc hrůza. pěkně dálkově tam jít párkrát za semestr, pak nějak ojebat zkoušky a proplout studiem. najít si příjemný téma bakalářky a diplomky a napsat je, což by byla jediná dobrovolná kvalitní investice škole. a pak celoživotně machrovat se jménem ověšeným titulama, protože stejně nebudu pracovat v oboru:)
to je takový snění a uvažování, coby kdyby.

zatím se dějou jiný věci. mám se dobře. s chlapem to klape, vídám se s lidma a ti mi zvedaj sebevědomí. v pondělí jsem byla ve školce a kámoška kolegyně, jestli jdu večer na její koncert. tak sem šla. bylo to skvělý, znala jsem tam lidi a s holkama jsme se řehtaly jak koně těm našim chlapům. a bylo to nezávazný, nebolavý, přirozený. cítila sem se přijímaná, respektive necítila sem žádný tlaky od někud. lidi kolem této kapely jsou prostě hrozně fajn, příjemný a neřeší pičoviny. měla jsem dvě piva a byla jsem z nich krásně uvolněná. a odešla jsem s chlapem brzo po koncertě, takže se zážitek nestihl rozpliznout a naopak jsme spolu s chlapem ještě měli prostor mluvit a tak. (haha, a tak.)
a v úterý jsem se zas po hlídu viděla s kamarádkou, jedinou holkou, co ze střední ráda vídám. a měly jsme skvělej hlubokej rozhovor o výborných věcech. o takových těch nitřních pocitech ze situací, hlavovým zpracovávání sraček, prožívání komunikace s lidma a tak. dávaly jsme si navzájem zpětnou vazbu na fůru věcí, náhled na společně prožívaný situace. zajímavý bylo její sdělení, jak jsem na ni na střední působila. absolutně vyrovnaná, nad věcí, svá, co neřeší blbosti. a taky chytrá (machry. ale na střední to byl fakt úlet. myslím, že moje IQ zvyšovalo průměr třídy celý čtyry roky, co sem tam trpěla). a jako další člověk mi řekla, že se se mnou jedinou baví o věcech pořádně a do hloubky a nepovrchně, protože toho nikdo jinej není schopnej. velká pocta. jen mi na tom hned vyvstalo, že by mi ani moc nevadilo, kdybych se s lidma dokázala bavit i povrchně...
a řešily jsme aspergrácký rysy jedné na ni upnuté kamarádky. a jak se k ní stavět a jak s ní komunikovat a jak to udělat, aby nebyla koulí na noze.
no bylo to fajn.

dnes ve školce jsem byla taková trochu zpruzená, jela sem na automata a moc z toho tam neměla radost. bavily mě jen kytky. víte, kolik jich teď kvete? našla sem všechny. poměnky, rozrazil, kostival, šalvěj, pryskyřníky, hluchavky, mateřídoušku a taky kýčovitej zvonek, kopretiny a sedmikrásky. a všechny možný druhy trav. uplně si v těch situacích vzpomínám na dětství, jak jsem všechny ty luční kytky v naší zahradě vnímala.
ještě jeden poznatek ze školky mám. byla sem se stejnou jančou, co v pondělí. sedíme si a máme podobnej pohled na svět. jen ona je narozdl ode mě nádherně poetická, má úplně rozkvetlou duši. já sem větší praktik a svou duši si představuju spíš jak cihlovou zeď. ale i tak, sedíme si. a vim, že naši chlapi by si taky seděli. tak o musíme nějak zpaktovat. no a s ní se mi tam bylo hrozně svobodně. cítila sem se tam přirozeně a adekvátně a patřičně. ne jak jindy, kdy má člověk v hlavě takový ty věci typu musím před těma rodičema vypadat dobře, ne jak mimoň. jak s těma dětma co nejlíp jednat? a tak. cítím se teď mnohem svobodnější, nesvazuju sama sebe nějakýma abstraktníma nárokama na sebe a svůj výkon. nahlížím na svoje konání víc s přijímáním. je to hrozně důležitej posun. myslím, že se to projevuje i při hlídání a i v té škole vlastně. jen v kavárně mi to zatím nejde.


ztrácím nit. tak budu pro dnešek končit. je fajn si takhle sepsat myšlenky. člověk si znovu připomene a uvědomí fůru pozitiv.


jo a ban, já to nafotím, někdy:) jsem v tomhle hrozná, dokopat se něco zdokumentovat, moc nemám tendence tu virtuálně předvádět svoje výtvory. ale vím, že by mi to udělalo dobře. takže jo, počítám s tím a někdy se na to v dohledné době vrhnu:)

a teď si jdu pustit film a k tomu cvakat jehlicema:)

26.5.

26. května 2013 v 13:01
máme v kavárně jednu novější fajn kolegyni. dělalajsem s ní tento týden dvě směny. jejím hlavním pozitivem shledávám, že je normální. neplácá se očividně v žádných podstatných hlavových stačkách, neřeší, kde se politicky nebo jinak angažovat a dokonce občas jí maso, ačkoliv se pohybuje mezi spolužákama veganama. moje měřítka se v tomto podniku posunují. taky má mozek v hlavě a o věcech smýšlí pro mě přijatelně. měla bych si někdy setřídit, proč ve mně někteří lidi vzbuzují nepříjemný pocity a někteří ne. vedle této holky se cítím klidná, neomezovaná, svobodná a respektovaná jako člověk. myslím, že není ničím výrazně zvláštní a právě to mi dělá moc dobře. s tou bych mohla pracovat často. když jsme šly v noci z práce, uvědomila jsem si jednu podstatnou věc. diskutovaly jsme. naprosto vyrovnaně jsme se bavily o tom, proč já chci děti a proč ona nechce děti. uvědomila jsem si, že s lidma nediskutuju. že se s lidma buď bavím o nějakým mým tématu nebo o jejich tématu ale pouze formou 'to je zajímavý, povykládej mi o tom'. bylo to pro mě hrozně zajímavý. ona mi vyvracela moje představy a nabízela druhej pohled na věc.
uvědomuju si, že tohleto je pro fůru lidí, možná většinu, zcela normální a běžná věc. diskutovat o svým názoru. ale já se do takových situací nedostávám. neprezentuju svoje názory s možností polemiky o nich. a nedostávám ke svým názorům zpětnou vazbu, o níž můžu přemýšlet a dál svoje názory posunovat.
no budu si všímat dalších náznaků, kdy mám možnost s lidmi diskutovat.

dnešek je plodnej. vstávala jsem v devět a byla hodinu a půl se psem. prolézali jsme zahrádky a našli novou cestičku směrem, kterej je nám úplně nanic:) ale bylo to skvělý, nevědět, kde nás to vyplivne a jestli nebudeme muset ten kopec zase vyšplhat nahoru, protože dole bude zamčená branka. tady u nás je krom lesa i rozsáhlá zahrádkářská kolonie. fůra zahrádek je s láskou opečovávaných, fůra naopak dlouhý léta opuštěných a hustě zarostlých. a několik někde mezi tím, ty by byly potenciálními objekty mých pěstitelských zájmů napřesrok, pokud bych po škole zůstávala v Brně.
doma jsem se vybodla na nějakej úklid, přestože sem přijde jedna kamarádka. dostávám se už do stavu, kdy si dovedu sama v hlavě obhájit nenutnost uklizenýho bytu, když má někdo přijít. taky se oprošťuju od představy plné ledničky a několika chodů, které můžu návštěvě nabídnout. je polívka, je chleba, je máslo. to by mělo stačit. a v mražáku mám dokonce nanukáč, k meltě ideální.
no a pak jsem si pustila mluvený slovo a pustila se do nějakých rukodělek. včerejší denní volno před směnou jsem věnovala škole a byla z toho trochu znechucená. dneska si dávám volno a prostor pro tvorbu. vyrobila jsem si malinký pouzdro na nevím co. se zipem a s podšívkou. vpodstatě tohle: http://keyka.typepad.com/my_weblog/2011/08/lets-make-dumplings-free-zip-pouch-tutorial.html . i když tak krásně čistou práci nemám. sama sebe překvapuju. pracovala jsem pečlivě, vše si dopředu našpendlila a pak nastehovala. neflákala jsem to a nebyla hr, což obvykle vede k nedokonalostem. a neprudil mě žádnej z těch kroků. vznikla malá taštička, která se dá doopravdy používat na schování třeba tamponů (ty já teda nepoužívám, u mě vede na plné čáře kalíšek:)) nebo něčeho drobnýho. teď vím, jak mám postupovat. a troufnu si i na taštičku větší. už plánuju obal na brýle a pak nějaký dárky pro sestry. až to budu mít zmáklý a budu zvládat i drobný inovace, chci si ušít tašku. ale pěkně s ronarem na zpevnění (teď jsem použila kus fleesu a stačí to). mám ze sebe radost. stroj jsem dostala pod stromeček už 2011 a zatím se moc nepředvedl. ale letošek je zlomovej. přestala jsem mít strach a už si věřím, že po kouskách toho můžu hodně zvládnout. úplnej sen je umět šít a postupně si upravovat prostředí kolem sebe. ušít si závěsy, zástěru na vaření, rukavici na vytahování horkých plechů z trouby. a pak věci na sebe. a jak budu mít děti, to mám tisíc nápadů. z různých mamin blogů vím, že šijou pro děcka tepláky s barevnýma kapsama, vestičky s chlupatým fleesem vevnitř, různý kabelky, tašky, mašle do vlasů... teď mě napadá, že si už dlouho chci ušít látkovou čelenku. taky kdybych sehnala nějaký látky z bio bavlny, našila bych si látkové intimky. mám nějaké koupené a je to hrozně fajn věc. sestry by si daly říct a třeba i nějaký kamarádky. prostě šít věci, co člověk dokáže využít.
dneškem a tou malou a povedenou taštičkou se mi otevírá velkej svět plánů:)
a těším se na to!

za chvíli vyrážím pro kamarádku. vymácháme psisko v řece a společně se najíme. pak půjdu do práce. zítřek bude náročnej. od rána budu ve školce a pak školkový děti vyměním hned za E. ale těší mě, když mám co dělat. už necítím tu otravnou únavu, co při mononukleoze a pořád si toho hrozně moc cením. člověk toho najednou hrozně moc zvládne a ještě z toho není vyřízenej a zvládne odpočívat bez upadení do komatu.

jdu na tu čelenku. to ještě před kamarádkou stihnu:)

23.5.

23. května 2013 v 16:02
Včera byl výbornej den. Nebo spíš včerejší den výborně dopadl. Dopoledne jsem si udělala hezkou dlouhou prochajdu s psiskem, viděla se s M a dobře jsme si povídaly, zevlila v naší kavárně a udělala i kousek práce do školy. Taky Na směnu se mi nechtělo ani trochu a vpodstatě nezačala moc dobře. Moc sem si zabrala komentář od "šéfky". Ona jedná emočně jak já a když ji něco naštve, řekne to tak nezaobaleně. No a já si vše beru zbytečně moc k tělu. Jakože kritiku. Vpodstatě nebyla směřovaná mě, ale kolegyni, ale to je jedno. Pak jsem se z toho dostala, i když to chvilku trvalo. Pomohla mi práce a obsluha hostů. Směna byla příjemná, s touto holčinou se mi dobře pracuje. Hned po sestře nejlíp. Na báru postávali nějací její kamarádi a pak přišel i bývalej spolužák z bakaláře, protože tu nedaleko šel na sraz s oborem. Věděl, že dnes pracuju, tak mě přišel pozdravit. Překvapilo mě to a udělalo velkou radost Měla jsem v plánu se pak za něma po práci stavit. Zavírání trvalo docela dlouho, ale nebylo nijak hrozný. Trochu stres, abychom vše udělaly dobře, ale zvládly jsme to. A protože kolegyňka toho mýho spolužáka zná, šla se mnou. Po nějakém trajdání s lidma po městě jsme zaparkovali do už známé hospody, kde se docela dá vybrat dobré pivo. No a byl to tak skvělej večer! Jak nechci pít alkohol, s těmato lidma asi vždycky budu. Dvě piva místo dřívějších pěti. Hráli jsme výbornou hru. A to já prosím hry nehraju, nebaví mě. Ale byla to oborová deskovka vymyslená na míru našemu bakalářskýmu studiu. Takže jsme znova plnili zkoušky u Gulové, odevzdávali opožděně eseje Dušanovi a vysvětlovali metodologický důležitosti Němcovi. Taky jsme jeli znova na lyžák, metoďák i vodu a padaůi tam do jezů a měl kocovinu z chlastání, hráli na kytary a všechny důležitý věci mýho bakalářskýho studia. Kolegyňka mi to dnes zhodnotila takto: Tys tam vypadala, jak kdyby ses vrátila domů. No bylo to výborný. Bylo nás tam sice dost, ale bavili jsme se ve skupině tak, jak to poslední dobou vždy dopadne, ta původní pětka, jak jsme spolu byli první semestr. A jak to bylo správně. Ve hře bylo i různé přesedávání a objímání a byla jsem z toho celá naměkko. Ti lidi mě znají a můžu před něma projevovat přímou radost a tak. I když se v životě zabývají jinýma věcama a vpodstatě spolu moc společnýho nemáme, ubíráme se každej svou cestou, je tam hrozně intenzivní ta radost, že jsme spolu, že se vidíme. No prostě výborný.
Teď sedím zase v kavárně a mám v plánu trochu dělat do školy. Měla jsem výbornej oběd i buchtu poté a je mi fajn. Moc fajn. Zas totiž zvládám občas něco dělat do školy a přemýšlet nad ní. Nezasouvám ji do neznáma, takže na mě odtama nemže číhat a děsit mě. A mám před sebou poměrně volnej víkend. Oba dny mám sice směnu, ale do té doby mám volno. Budu jen se psem a šít. Našla jsem na fleru nádhernou patchworkovou sukni a asi se o to pokusím.
A další bezva věc. Vpodvečer dvě hodinky pohlídám a pak jdeme s chlapem na večeři. On to navrhl. Udělal mi tím velkou radost:)

Dnes se mám dobře!

20.5.

20. května 2013 v 22:09
dnes mě už od rána ovládala blbá nálada a nechuť k čemukoliv. nespravila to ani ranní procházka ze psem, ač normálně funguje. naopak jsem byla na chudáka čtyřnožce pěkně nepříjemná. nespravila to ani škatule jahod. nepomohlo ani dělání dělání a povedený buchtičky s krémem nebo dva kváskový chleby. takovej ten stav, jak vás to zalehne a všechno je špatně. s touto náladou jsem se viděla s M. byly jsme spolu jen krátce, bohužel. pak jsem si převzala na hřišti dětičky. odevzdávala jsem je v osm večer a cestou z hlídání si uvědomila, že špatná nálada je pryč. ono s těma dětma... člověk se chvilku přetvařuje, protože ony hned tak nevnímají, že člověk vidí černě. a jsou nadšené, brebentivé, usměvavé, houpají se na houpačce a vykládají blbosti... a člověk se přetvařuje... a tak nějak přirozeně vplyne do toho režimu s dětma. ono totiž je jaksi kontraproduktivní být nevrlá. ty děti na to za chvíli začnou reagovat a je z toho lavina a všechno špatně.
a tak dokonce uvažuju jít na jednu zkoušku o týden dřív, než plánuju, abych si zlepšila školní morálku. zatím jsem spíš všechno posrala (omylem neodevzdala poslední úkol do metodologie a dnes zas nedopatřením nešla na jeden zápočet) a zkouškový mi dělá to černo. ale jako každej rok to i letos nějak dopadne a já vpluju do pracovních prázdnin. už jen tohleto zkouškový, pak ještě jedno a pak obhájit a odstátnicovat a konec. konec školy. už aby to bylo tady.

od víkendu se začínám informovat o tom, jak je to s nárokama na mateřskou a podobně pro osoby studující či osoby ze školy zčerstva vyjité. protože to není zas tak snadný. a bylo by hloupý nechat si třeba ujít mateřskou nějakýma postátnicovýma nezaměstnanýma měsícema. zatim netěhotníme, ani to v nejbližších měsících na žádný snahy nevypadá. kdyby šlo jen o mě, je to jasný, naopak považuju možnost jít ke státnicích s břuchem za dosti prozíravou... ale chlap se do toho tak nežene. furt má nějaký zaopatřovací tendence.

no nic. říkala jsem si, že do desíti budu něco dělat a pak můžu jít spaát. desátá je tu, jde se do sprchy a do hajan. snad se zítra probudím do růžova. čeká mě návštěva (a budu s sebou mít jedno dítě) na bachovkách. to jsem zvědavá, jakej z toho budu mít dojem a zda bude těch 700 dobře investovaných...

17.5.

17. května 2013 v 9:13
včera jsem přišla o svůj nicknack z muny. mívám v něm kolíčky a odfoukl mi ze šňůry s prádlem za panelákem. v širém okolí jsem ho nenašla, a tak tiše doufám, že si ho někdo přivlastnil a teď si festival na muně zařazuje do svého prázdninového programu. (v horším případě ho nějakej aktivní spoluobčan hodil do koše...)

o víkendu jsme měli jet s chlapem někde tu kolem brna na malý výlet. spaní pod širákem, vaření na ohni a tak. ale neprozřetelně jsem si tam nechala dát na sobotu denní směnu. náhradní program je ale snad ještě lepší. v pátek jdeme ještě s kamarádama na kjogeny, v sobotu nepřijdu o výdělek a po směně mě chlap se zvířetem vyzvednou a pojedeme za brno do jednoho krásnýho údolí, kde jsou ohnišťátka a hezká spací zákoutí. dlouhý světlo dovoluje vyrazit i po páté odpoledne. v neděli ještě kousek přírody projdem a večer už budu zase makat.


mějte fajn den! já jdu hlídat dětičky, pak si doma uvaříme nějakou mňamku a vyrazíme na divadlo. hurá:)

16.5.

16. května 2013 v 11:37
Volnej den! Měla být škola, ale není. Měl být pohovor, ale není. Jen hlídání mi zbylo. Ale to až večer. Byla jsem hodinu a půl se psem venku, prádlo se mi suší jak na balkoně, tak venku na sušáku. Další tři pračky ještě budou. Nedovedu si dost dobře představit, jak to dělají matky od rodin, kde je několik dětí. My jsme dva a zašpiníme toho dost. Pereme tak jednou za 14 dní ale. Na prochajdě jsem našla porcelánovej omáčník nebo co to je s uraženým ouškem, budou v něm nějaký bylinky:) Zas jsem po cestě kolem zahrádek přemýšlela, jestli jsem tu zahrádku neměla vyřešit už letos. Za rok na to nebudu mít asi čas kvůli státnicím. Každopádně teď už je pozdě:) Taky ale můžu za rok zjistit, že budu pracovat někde úplně jinde a Brno opustím.
Přemýšlela jsem o jedné věci. V úterý jdu na bachovky. Jsem dost zvědavá. A přemýšlela jsem o tom, co budu vykládat. Co jsou vlastně věci, co mi dělají problémy. Paní mi namíchá esence dle toho, jak nezvládám nějaký věci. Je to 38 esencí dle různých oblastí, který potřebují podpořit. Při té příležitosti, jak o tom přemýšlím, mě opakovaně napadá, proč mi v některých společnostech a prostředích je a není dobře. Proč se někde nezvládám chovat a někde jsem v pohodě. Proč mi někde nejde mluvit normálně a někde mě ani nenapadne, že je něco špatně. A pak jsem přemýšlela, že proto, že nezvládám kritiku, mi je špatně ve společenstvích, kde je potenciální kritika možná. Kde někdo může nějakým způsobem hodnotit mě, moje chování, moje produkty, způsob mýho života. Třeba v naší kavárně, tam mi vlastně dobře není. Tam jsem vlastně pořád v mírným napětí, jak kdybych byla špatně. Protože mě kdykoliv může někdo nařknout z toho, že jsem něco udělala blbě nebo něco. Nebo to srovnávání (v mojí hlavě), že oni žijou takto a já bych chtěla taky tohle tak mít a nepodléhat momentálním touhám nebo chutím. Třeba v otázce chci něco vlastnit. Nutně potřebuju ty boty. Nebo koupím si jahody, i když je to holandskej dovoz. Nepomáhá vůbec vědomí, že ty boty mi vydrží do roztrhání a že je to kvalitní ručně šitej výrobek nějakých českých borců. Nepomáhá vědomí, že většina našeho doma stravování je v pořádku. Vadí mi vůbec ten stav, že jsem materialisticky fungující. Že si jdu zlepšit náladu do sekáče. Že mi dělá dobře pln lednice i špajz, napečená buchta i chleba a uvařená polívka. Všechny ty povrchní materiální věci. Nejsem žádnej idealista a nepřetrhnu se, abych někde sjednala mír. Mou prioritou jsem já sama, aby mi se sebou bylo dobře. A nemám kapacitu na řešení dobra jinde. Ale ani mě to nezajímá. Nemám žádnou potřebu jít projevit svůj názor v otázce stavba mrakodrapu v rodným městě ano ne. Nezapojuju se do diskusí, co jde udělat proto, aby někde něco. Jsem egoistická a v životě jsem se naučila (to zní strašně) hledat si cestičku, která dělá dobře mě. Vpodstatě že žiju relativně uvědoměle a čistě je náhoda. Stejně tak jsem mohla být jiná, chtít značkový hadry a plastovo indukční byt.
Zas aby to nebylo tak moc tragický, jaká jsem chudinka oběť svýho sebehodnocení a strachu z druhých, všimla jsem si větší sebejistoty v otázkách práce s dětma. Ať už při hlídu nebo včera ve školce. Cítím se podstatně kompetentnější v otázkách řešení věcí s dětma. Dost se snížily takový ty nejistoty, jestli jsem jednala nebo nejednala dobře, zlepšilo se moje rozhodování v situacích ve smyslu jistoty v rozhodování. Možná to nastoupilo jako reakce na nedávný moje děsivý úvahy, že až budu matka, jestli nebudu takovej ten typ, co se snaží dělat všechno nejlíp a jak jí to nejde, je sama sebou zhnusená, že je neschopná. Protože při práci s děcma cizíma, a tam by to podle mě mělo být markantnější, si jsem jistá, že jednám dobře.
A myslim, že ty děti to taky vidí. Včera ve školce jsem byla trochu překvapená, že dvě poměrně náročný děti ke mně zlehka přilnuly. Jedna holčička. Rozbila si koleno a už jsem s ní měla ze dřív zkušenost, že z toho je hysterák a volání maminky a nemožnost ji uklidnit, natož jí koleno vydezinfikovat a zalepit. Zkusila jsem minule být radikální, prostě jsem ji chytla do náruče, čímž se sice pláč v prvních okamžicích zhoršil, kopala a nechtěla mě. Ale pak se zklidnila a já jí měla šanci říct, co bude následovat, že jí postříkáme kolínko neštípavou žlutou vodičkou, aby ji to přestalo bolet a zahojilo se to. Na to zas začal brek jak blázen, měla z tho hroznej strach a v tu chvíli chtěla jen a jen maminku. chytla jsem ji, Hanka jí koleno postříkala a holčička se během chvilky začla uklidňovat a ani ne za pět minut o koleně nevěděla. Tentokrát jsem to poradila Lence, která je hlavní pedagog. Mohla jsem mít strach říct svůj návrh řešení hysterie holčičky s rozbitýma kolenama. Protože ona s tou holčičkou je třikrát týdně už tři čtvrtě roku, já ji viděla třikrát. Ale vím, že Lenka je vklidu. Tak jsme to udělaly jak posledně a holčička byla srozuměná s tím, že jsme jí koleno musely postříkat. Myslím si, že jí nevadí ten čin vydezinfikování, rozumí tomu, že je to dobrá věc. Jen z toho má strach. A když má dítě strach, logicky chce maminku. Pak jsem s holčičkou ještě byla a ona pořád naříkala, že chce za maminkou a pryč ze školky. Napadlo mě, že spolu napíšeme mamince SMSku. Holčička mi diktovala znění a já se s ní domluvila, že u pařezu zprávu buď pošleme nebo nepošleme. Samozřejmě u pařezu (ke kterému to bylo asi dvacet metrů) na zprávu dávno zapomněla. Pak bylo pozbytek dne vidět, že mě bere. Občas se mnou dokonce chtěla jít za ruku. Je to skvělý děcko. Pořád lítá a padá a její kolena asi něco pamatujou. Je to takový to neohrožený dítě, co zkoumá svět. Kámoší se s klukama. S těma kolenama včera to bylo zajímavý. Spadla, otřepala se a běhala dál. Pak si všimla, že má na kolenech krev a začal tyjátr. Vůbec nereagovala na pád. Ani na bolest. Reagovala až po třech minutách na tu barvu.
Jo a holčička se jmenuje stejně jako já:) Fakt ráda ji oslovuju, je to dost zajímavej pocit.
Druhou situaci s tím klukem už nebudu popisovat. Jde jen o to, že moje reakce na jeho chování ho nijak nesrážely a dávaly mu dostatek prostoru pro to zvládnout si situaci sám. Znám ho už z první školky, kde jsem pedagogovala. Je mu pět a je takovej silnej. Myslím tím, že jsem ho nikdy neviděla plakat ani projevovat slabost ve smyslu že si něco moc zabírá. Je otrkanej a dovede zlobit a zkoušet hranice. Prý to má doma těžký, že jeho maminka dost snadno vybuchne a používá tresty. A on bojuje. Za svou autonomii. Myslím, že včera jsem mu nabídla situaci přesně na míru. Bylo mi z toho hrozně dobře. Z té důvěry, co v tom byla.


Závěrem... Hrozně se těším, až vypadnu z Brna. Nechci tu žít. Mám ráda tento byt a tuto čtvrť, jsem tu jako doma. To ano. Ale nechci být v Brně tak, jak tu jsem teď. Tak neukotveně. Chci si už budovat opravdové doma. A chci být sama za sebe, já a můj chlap a náš život. Ne to, jak je to teď. Roztříštěný do pendlování mezi různýma prácema a školou a jednotlivýma kamarádama a lidma, se kterýma bych se měla/mohla kamarádit. Lidma, co mi nastavujou zrcadlo a já se nejsem schopná oprostit od toho je jako zrcadlo nevnímat. Protože to není to dobrý zrcadlo, co vede k zlepšování nebo motivuje. Mě jenom hází do nepříjemnch stavů.


Jdu na chvíli ke stroji. Dodělám si šatky a ušiju ještě nějaký povlaky na polštářky. Pořád mám tolik krásných látek:)
Taky plánuju začít šít tašky a taštičky. Všechno recy. Baví mě to a chci se to všechno naučit:)

10.5. o úspěchu

10. května 2013 v 23:50
tento týden překonávám překážky. jde to nějak celkem samo. systematicky se učím nestresovat se ze školy. od situací, že jen vyzvednout potvrzení o studiu na studijním ve mně vyvolávalo záchvaty paniky s tlučením srdce ještě dobré dvé hodiny po akci (a co teprve ústní zkouška u vyučujícího, kterého si vážím, že) jsem se (už v době státnic 2012) dostala do fáze, že mám školu na háku. rozhodně v mém konání nezaměstnává moc prostoru (časového, myšlenkového i jiného). což neznamená, že mě škola nesere, neprudí, nevytáčí. ale vtloukám si do hlavy postoj, že chci titul a chci ho proto, že by mne taková práce těšila. a že cesta k němu, ač vysírací na nejvyšší míru, je prostě součást, kterou musím přežít.
týden překážek. hodně mi pomáhá i návrat energie po mononukleoze. že ty překážky nevypadají tak děsivě. je to hrozně zvláštní rozdíl náhledu na denodenní malé boje řešené při rorální vyčerpanosti a řešené při normálním stavu energie. pokud jsem byla unavená, byla představa dělání čehokoliv otravná.

víc pracuju a budu mít prachy. koupím si za ně boty snů. budou žluté a s páskama. a budu je nosit k sukním. už teď je miluju a představuju si, jak mi je ota šije. no jo, jsem materialista. výhledově bych na ně mohla za měsíc při drobném uskrovnění mít.

možná si někdo pamatuje, že jsem před časem absolvovala pohovor do soukromé školky. školka se mi líbila, filozofie jejich fungování vypadá moc dobře. no a do školky mě tehdy nevzali, prý si mě ale rádi nechají v kontaktech, že bych se jim hodila do studijního centra. říkala jsem si, to by bylo fajn. ale plané řeči a tak, to beztak nedopadne... a už napsali. už by mě tam chtěli. že prý jestli mám zájem a mohou si mě zařadit do výběrka. mám! budu zaměstnanec a začnu si odpracovávat roky, abych mohla po škole co nejdřív těhotnět! hurá. udělalo mi to radost. mail s touto zprávou jsem otevřela, když jsem měla skoro hotovou práci do školy, o níž jsem pochybovala, že ji dnes stihnu. takže takový ten double dobrý pocit, že to jde. že mi to jde. že nejsem mamlas a že za něco stojím. a že o mě někde stojí.

no nic. mám fajn náladu a těším se na usínání s ní.
zítra jsem celý den s prďošema a půjdem do technickýho muzea. A bude nadšenej z letadel a aut.

mějte se:)

10.5.

10. května 2013 v 4:09
takto pozdě jsem už dlouho nešla spát. ale stálo to zato. a hec funguje nejen pro odevzdání seminárky v době již rozběhlé zábavy, ale i pro odkládaný rest týkající se kontaktování někoho pro něco. taktéž pro školu. zatím.

víkend hodlám věnovat čistě sobě.

8.5.

8. května 2013 v 12:14
Za oknem se mi už probouzí jeden muškát. Ne, nebudu říkat muškátům pelargonie, protože se mi to slovo nelíbí. Zní buď jako nějaká nemoc nebo jako cizí země. A muškáty jsou pro mě symbolem domova.

Dnes mám celkem volno. Měla bych sice dělat seminárku do školy, ale škole jsem se rozhodla věnovat zítřejší den. Dopoledne jsme uklízeli a vařila jsem polívčičku. Z darované hokaido, brambor, cibule a nějakých dochucovacích dobrot vznikl skvělej krém. Starej chleba na kostičky jsem obekla na oleji a byla to výborná snídaně. Když s chlapem snídáme spolu, mám ráda polívky. Sama nemám na snídani ráda nic a snídaně mě prudí.
Už asi měsíc jím chlorellu a dva týdny i mladen ječmen (od Green ways). Jako při braní čehokoliv na sobě nepozoruju žádnou reakci. Jen když jsem toho ječmene užívala víc, než se má (protože sem nevěděla, jaké je to doporučené množství), neměla jsem chuť k jídlu a špatně jsem trávila. Pravděpodobně jsem žaludek vyhodila z rovnováhy vnitřního kyselýho prostředí silně zásaditým ječmenem. Při normálním dávkování se neděje nic. Zaznamenala jsem jedinou věc. Jak ty zelený potraviny jím, nepotřebuju konzumovat zdaleka tolik zeleniny. To je fajn. Protože mi to hrozně komplikovalo život. Pokud jsem neměla možnost nákupu dobré zeleniny nebo byla delší dobu mimo domov, kde si něco můžu připravit, prostě jsem cítila, že mám nedostatek zeleniny ve stravě. A i když ty produkty něco stojí (hradí zatím maminka:)), vyjde mi to myslím lacinějš, než zbouchat třikrát týdně hlávku salátu za třicet korun plus další zeleniny. A hlavně je v tom výrazná časová úspora.

Na stole mi stojí čaj z mé balkónové máty. Ještě tam mám meduňku. A chtěla bych ještě měsíček. Jednak kvůli čajům, jednak proto, že plánuju zkusit si vyrobit nějakej krém a měsíčkovej krém já můžu. Též jsem studovala, jak na domácí mýdlo. S chlapem jsme si neoblíbili sprcháče a raděj se myjeme mýdlem v kostce. Nicméně líp nám sedí ta domácí, přírodní. I tam ale není mýdlo jako mýdlo. No a ta lepší mýdla už lezou do peněz. Jsou vpodstatě dvě varianty výroby mýdla. Ta jednoduší se mi zdá do o ničem, ale pro začátek ji vyzkouším. Koupí se mýdlové vločky nebo jiná podoba mýdla určeného k dalšímu zpracování, povaří se to, přimýchá do toho, co člověk chce (ať už nějaká voňavost nebo třeba nadrcené bylinky) a nalije do formiček nebo do větší formy, z kteréhož (ha) velkého kusu pak mýdlo ukrajujeme. Složitější postup je výroba mýdla z olejů. Na to jsem docela zvědavá. Člověk si může vymyslet recepturu sobě přesně na míru a opět čím to ovoní je jedno. Ale nechám si to až na někdy, ta výroba je docela složitá.
Co se toho osazování oken týče, baví mě to. Zatím mám jeden kytkovej truhlík a jeden bylinkovej. Přibyde ještě druhej bylinkovej, protože už mi tu čeká levandule a pak chci ještě ten měsíček a taky ještě nějaké polívkové natě. Ještěže jsou ty truhlíky tak velké.
No a pak, hurá sláva, si pořídím keříková rajčata! Máme tu hodně slunka, tak se jim bude dařit (kdyby měl někdo nápad, co se dá pěstovat na balkoně, který je trvale ve stínu, sem s tím). Zase pořídím samzavlažovací tentokrát květináče. Chlap je možná dokonce má zas doma. A poptám se v zahradnictví, kde mají přísady, který druh bude nej. A chtěla bych rajčátka dvě. Podle makrobiotiky a ajurvedy se rajčata moc jíst nemají. Rostou totiž v noci a náš organismus potřebuje spíš energii dne. Ale mám je dost ráda a sezónně si je nehodlám odpírat.

No nic. V charitním obchodě jsem pokoupila nějaké látky a na chaloupce ukořistila další. Jdu vytáhnout mašinu a konečně ušiju povlaky na polštářky. Po třičtvrtě roce bydlení tady:D

7.5.

7. května 2013 v 8:24
to je smutný dostat ubytovací stýpko a hned to ráno ho celý roztočit za různý účty za prací prášky a další bytový nutnosti.
(ale abych z něho něco měla, koupila sem si bundu snů s barevnýma patentama! už se těším, až dorazí:) jo. máte pravdu, bunda ze stýpka zkrouhla největší kusanec:))

chtěla bych šetřit. abych si mohla koupit pohorky. a sportovní bundu. a boty od Oťase (dvoje!). ale není z čeho. smutnej studentskej život chudáka materialisty.