Červenec 2013

30.7.

30. července 2013 v 7:13
noc bez spánku. nějak jsem bez úspěchu po dostopování domů nezvládla usnout. dlouhý minuty ležení a v hlavě myšlenkovej vír. tak jsem to ve tři vzdala a sedla ke stroji. a vznikly turecký gatě:) maj mouchy, respektive tvar se povedl, ale žabičkovej pas mohl být míň utáhlej (kdybych tak věděla, jak si to ten stroj vevnitř po točení regulovacího kolečka sežvejká...) a taky moh být kratší. na druhou stranu, předpokládám, že zas nastane o tři kila hubenší stav a pak by mi mohly padat...
turečáky, jak se začly nosit loňský léto nebo kdy, jsem neměla. jen takový obyč planďáky dle gatí z břišních, co jsem jednou ještě na mamčině stroji ušila. no a v pátek, na festivalu s mýma láskama (kamarádama, prosím pěkně), jsem si krom trojích náušnic přivezla i turecký gatě. a od té doby na ně nedám dopustit. je to jak sukně ovšem bez rizika vyhnutí (když člověk tak rát chodí bez spodního prádla...).
tak jsem začla dnes nad ránem studovat, v čem spočívá jejich výroba. je to trapně primitivní. mám na to vhodné látky. takže budu vlastnit spoustu turečáků! a k nim tašky a čelenky!

mohla bych napsat, co bylo o víkendu. ale nechce se mi. snad jen, že jsem se měla skvěle. v pátek mě neuvěřitelně moc potěšili a nakopli zrní na kunětické hoře. zatancovala jsem si jako už dlouho ne. vítr ve vlasech i sukni a ignorace okolí. respekt louky, která jde zkopce a vlastní tělo. pomáhala mi barunka. taky tancuje. a taky tak jak já. bez omezení. skvělý.

mám se výborně. trochu mi už v hlavě straší budoucí rozhovor s chlapem, ale tak nějak jsem klidná. protože vím, že je nutný buď věci změnit anebo přerušit. milenec je takový hezký rozptýlení. ne. nevídáme se. i si myslím, že mě to postupně tak hezky plynule přejde. ale přesto je to krásný. asi cítit ty emoce lásky rozptýlený na x lidí. z nichž jeden je on.

jdu si dát dvě hodinky spánku. pak se asi probudím jak po flámu. ale i tak. bude fajn den. uvidím se s milencem a bude to strojený, protože se on limituje a já směju. pak budu spát a večer zajdu mezi lidi.

mám se moc dobře.

22.7.

23. července 2013 v 0:47

znova. nevzdám se a nevzdám a pojedu v tom dál. protože je mi dobře, fajn a dýchám.

21.7. fakta

21. července 2013 v 23:53
mám pocit, že bych to měla nějak zaznamenat. už jsem si kvůli tomu jednou ve městě, neopatřena tehdy žádnou možností záznamu, pořídila blok a tužku. ale nešlo to.
život se mi otáčí vzhůru nohama a já jsem ještě s tím množstvím nahrnuté krve v hlavě klidná a vyrovnaná.

opouštím svýho chlapa. v srpnu by to bylo sedm let, co jsme spolu. po sedmi letech cítím, že je čas jít někam jinam. že ty společný roky jsou už za náma. a já mám jít dál. předcházelo tomu několik měsíců střídavé snahy o smysluplnej vztah, kdy jsme plánovali a řešili, jak se spolu budem mít, a dlouhých týdnů vztahovýho vzduchoprázdna, kdy jsem sice cítila lásku, ale vůbec žádnou chuť s ním být, mluvit a už vůbec ne se dotýkat.


v úterý mezi náma zazněla poprvé možnost nebýt spolu. férová a z obou stran vnímaná možnost. do té doby to pro mne neexistovalo. do té doby jsme spolu byli a tak to prostě bylo. žádná jiná možnost nebyla. a od úterka jsem zklidněná a osvobozená. bez řetězů. ta možnost volby mi dala možnost začít dýchat a smát se očima.
dál jsme o tom nemluvili. on odjel a já jsem dál v našem bytě. domnívám se, že odhodlání se rozejít je jen na mé straně. on sice řekl, že přemýšlívá o tom, jestli se mnou chce být celej život, ale přesto si myslím, že se mnou chtěl být a počítal se společným životem.


představuju si karty, normální karty, jak poletujou ve větru. nejspíš je někdo držel v ruce a pouštěl je z nějakýho mostu na vodní hladinu řeky. a je tam ten záběr kamerou na rákosí a trávy u řeky, jak nad něma poletujou ty karty. takhle se to sesypalo a rozfoukalo.
vím, že ho hodně miluju. nikdy ho nepřestanu milovat. možná až za xx let v mé paměti vybledne a bude se ztrácet do nikam. ale teď ho miluju. jenže současně se nedokážu zbavit nutnosti ho vlastnit. a to je cesta do ztracena. tam nechci. hodně mi vadilo, jak s ním manipuluju, jak jsem na něj protivná a vše se děje po mým. jak mám neustále pocit, že by měl dělat věci tak, jak si to já představuju. nemůžu takto žít a současně to nedokážu ovládnout a chovat se jinak.
třeba se za pár let potkáme a budeme spolu. dovedu si to představit. každej si prožijeme něco a vyrosteme v nový lidi. a pak spolu znova budeme a budeme žít ten společnej život.


bez potkání mláděte by to takto nikdy nebylo. nikdy bych se neodhodlala k tomu přiznat si, že je to tolik špatně. neplánuju začít vztah s ním. nechávám to tak jak to je.
současně ale mám v hlavě obrazy. vyskočily najednou v dost konkrétní podobě a od té doby tam jsou. na těch obrazech jsem s mládětem. a s lidma.
s chlapem jsme byli vždycky jen my sami dva. několik společných přátel, ale žádné silné vztahy. vlastně když se rozejdeme, nijak to nenaruší fungování s přáteli. protože žádné společné nemáme. těch několik jednotlivců můžeme potkávat zvlášť.


mám z toho vělkej strach. ne že ne. jsem klidná a vyrovnaná, cítím, že dělám správnou věc. ale mám velkej strach. z toho, co bude. najednou vidím, že nebudu mít za rok mimino. a že si na rodinu počkám ještě hodně dlouho. mám strach, že budu sama. a nevím, jestli to vůbec budu umět. mám strach z bydlení. sama byt neutáhnu a bydlet s kdoví kým nechci. mám strach, že se jednou probudím a zjistím, že jsem udělala chybu.

mám ještě tak týden, pak za chlapem přijedu a budeme mluvit. a budeme plakat a budeme se milovat na rozloučenou.
už teď vím, že to bude strašně náročné, bolavé a budu mít chuť říct, že je vše v pořádku a budem spolu šťastní až do smrti, jak máme naplánováno.

uf. tak je to venku, tu na blogu. jdu si dát sprchu a spát.

21.7.

21. července 2013 v 17:42
kdo tu říkal něco o tom, že mě to neužírá?

bim - bam

15. července 2013 v 0:43
Kapka vystřízlivění,
po mileneckém flámu,
kdy nemyslet možné není.

Hlavu neobloudíš,
ten trpělivý doma, co čeká
bim - bam, bim - bam,
kam se osud přikloní,
když strachem i nenávistí bloudíš.

Vytoupit z víru?
Čeho?
Vášně?
Mileneckého poblouznění?
Nebo z líně plující řeky vztahového stereotypu?
Život anebo snění?

14.7.

14. července 2013 v 19:49

co napsat? od tábora jsem v kontaktu se třema lidma. s třema lidma z tábora. mimorealita pokračuje. a stává se pomalu skutečností. začíná mi být fyzicky zle z blížícího se louskání. co vlastně chci? jak moc je pravda to, co si myslím? je to opravdu tak tragický, jak si říkám? nebo jen odmítám vidět všechno to hezký za ty společný roky?

nejtěžší rozhodování mýho života...


dnes jsem poprvé stopovala od smrti sestřenky. zemřela při stopu. ujel mi vlak od rodičů a nechtělo se mi je prosit, ať mě hodí. a tak jsem stopovala a bylo to dobré. cesta příjemná a rychlejší.
o víkendu se snad dostanu na Munu do jinýho světa. chtěla bych. na chvíli podlehnout tomu veselejšímu, co se v mým životě momentálně děje.


jdu si uvařit kotel těstovin a podívat se na film o anorektičce. to zažene myšlenky někam jinam. aspoň na chvíli.

10.7.

10. července 2013 v 22:30
napsala bych potáborovej článek. ale nějak to nejde. nepředatelný. snad jen několik poznatků posledních dní, týdnů a měsíců.


  • po letech učení se lásce k sobě se asi chvílema začínám skutečně nacházet ve stavu, kdy to dokážu. vyplývá z toho fůra dalšího
  • na hotelu jsem poznala skvělou holku, ženu. je jak já. co a jak dělá, myslí, mluví. taková ta oproštěnost od lidí ve smyslu co si lidi myslí je jejich věc. jejich domněnky o mně se mě netýkají. moje chování vychází z mýho nitra a není ovlivňovaný nějakejma dogmatama, normama, předpokladama druhých lidí. a tak. je z Pardubic a už se těším, až se uvidíme.
  • znám svoje hodnoty a přednosti, vím, co dokážu nabídnout. přesto mě ocenění druhých lidí děsně těší. jsou lidi, kteří mě velmi mnoho oceňují.
  • stojím na rozcestí, kdy přemýšlím, co je to nemajetnická láska k druhýmu člověku. proč jí jsem k někomu schopna a k někomu ne. otázka lásky k člověku či lidem a její vyjadřování je pro mě i kvůli setkání s ženou dost podstatná. proč jsou stanovevé hranice projevů lásky a proč si to škatulkujeme na 'tyhle doteky patří partnerovi a už nejsou vhodné pro blízkého přítele'?

To by pro dnešek stačilo. Jdu meditovat při uklízení:)