Srpen 2013

31.8.

31. srpna 2013 v 19:58
blá blá blá. nudím se!
a nevim, co by to mohlo zlepšit.
je to takovej ten stav, kdy máte dost věcí na práci a víte, že když je uděláte, bude vám o podstatnej kus čehosi líp. asi že ty energie v bytě nenaráží do bordela, ale hezky plujou a bublaj blahem... blá. a nejste schopní na tom intenzivně makat a místo toho zabíjíte den. do toho vás začíná pomalu ale jistě solidně stresovat, že už za tak krátkej čas začíná škola. panebože už zase? co? o prázdninách že jsem měla překopat projekt? a začít na teorii? ááá. mám ještě dva týdny. za dva týdny leckteří zvládnou napsat celou diplomku. já přece stihnu aspoň kus teorie. ne? ne?!

no dobře. ale zas tak neschopná nejsem. zavařila jsem si 10 sklenic zeleninovýho základu na jídla na zimu ala lečo. papriky s rajčatama a cuketama. a taky nasbírala další matroš na zpracovávání. abych se náhodou neměla kdy nudit. hm. měla bych to vlastně zpracovat už dnes. švestky jsou nazobaný od vos, padaný jablka otlačený...

nevim, co bych chtěla dělat místo toho, co dělám. možná utrácet peníze. chudáci materialisti s omezenejma financema maj tak těžkej život... když toho pořád tolik potřebujou! anebo být s milencem. anebo s chlapem. jak oba nevidím tak strášně dlouho, ani nejsem schopná rozlišit, kterej mi chybí víc...

možná o nich napíšu. když se mi bude chtít. mám?

30.8.

30. srpna 2013 v 21:42
neproduktivní dnešek. pár hodin hlídání a jinak nic a prázdno. na nic nemám sílu ani chuť. přepracovaná. odpolední spánek mě úplně odrovnal a jedinej výkon večera byla dobrá večeře.
nemám ani uklizeno, ani zpracovaný jablka, ani cukety. vedle je hromada hader na roztřízení, špinavýho prádla tak na 4 pračky.
na stroj se celej týden jen práší.

při dlouhé procházce se psem jsem dnes vymýšlela, jak se takovýchto stavů nicoty vyvarovat. někdy pracuju moc a pak jsem z toho hrozně vyřízená a ztratím třeba celej den regenerací.
děsí mě představa, že za chvilu zase začíná škola. já nemám kdy dělat školu! natož psát diplomku a o státnicích ani neuvažuju.
spočítám si týdenní čas věnovaný škole. jak přmo prosezené hodiny tam, tak i nějaká domácí příprava. pak mi vyjde, kolik hodin týdně můžu pracovat. tak, aby mi to ve výsledku dalo nějakých 40 hodin týdně, jak to má běžnej člověk pracující osmičky denně. samozřejmě neustálý pendlování mezi hodinama i pracema znamená docela podstatnou časovou ztrátu. ale zase si nemůžu dovolit pracovat třeba jen dvacet hodin týdně. to bych se prostě neuživila. takže do mého pracovního týdne musím řadit i víkendy.
druhá věc, o které dost uvažuju, je rozvolnění studia o půl rok navíc. do šestadvaceti mám studium na vš zdarma. nevím, proč toho nevyužít. (jo, vím. aby mě ta škola nesrala a abych od ní měla pokoj!) natažení o jeden semestr a odsunutí státnic z května 2014 na leden 2015 znamená dost podstatnej čas navíc na psaní diplomky, na kterou jsem zatím samozřejmě ani nesáhla. a taky to znamená několik měsíců, kdy mi stát hradí pojištění a já nemusím řešit, jestli mě prosímpěkně někdo zaměstná nebo půjdu jako velká část absolventů plakat na pracák. s posunutím si můžu dál vykonávat ty práce, co mám a se kterými jsem spokojená. a přitom už nějaké to místo hledat.


no nic. asi už dnes s ničím začínat nebudu. posbírané švestky snad vydrží na zítra (chci udělat koláč:))
fuj, za oknem je ohňostroj. nesnáším to. připadám si jak ve válce.

o těle a přibírání

27. srpna 2013 v 0:28
chtěla bych napsat něco o těle. děje se mi totiž taková zvláštní věc.

přibrala jsem za poslední asi dva měsíce zhruba pět kilo a dostala se tak na své prozatímní maximum. z logiky věci a vlastních zkušeností bych měla vypadat (ano, i ženy bez ppp jsou háklivé na svou postavu) jako vepř. a zatím mi připadá, že vypadám pořád stejně. v zrcadle nepozoruju rozdíl mezi touto váhou a stavem před těmi pěti kily. jediná situace, kdy si uvědomuju kila navíc, je když se otočím trupem a na zádech se mi udělá taková kožní řasa. či spíš dvě. je dost srandovní to ochytávat. dobrých kamarádek se ptám, jak to na mně jde vidět. buď jsou příliš taktní, nebo nabraný kila nevidí stejně jako já.

včera večer mi pes vnikl do koupelny a protože je zrcadlo nejen vedle sprchy a naproti sprše, ale i na vnitřních dveřích od koupelny, pootevřené a vhodně natočené dveře mi ukázaly, jak vypadám v celé své nahaté kráse zezadu. opět, přemýšlet o tom, jak vypadám zezadu, dřív, tohleto si nevymyslím. vypadám normálně. mám normální ženský tvary. dokonce mě překvapila neabsence pasu, o jehož existenci dost často pochybuju.

fascinuje mě na tom jedna věc. a sice že mě nabraný kila vlastně netrápí. hodně o tom přemýšlím, opakovaně stoupám na váhu a dokonce jsem si i u rodičů ověřovala, že se ta moje váha nezbláznila. v hlavě mi sice zvoní naučenej alarm, že tohleto je přece špatně. že mám být přece hubená. že jsem vždycky byla hubená. a tak. ale nějak to nemá šanci na úspěch. nebo prostě mě ten zvonek nevzrušuje. nestresuje. nějaká myšlenka, že bych měla být hubená, tam je. ale připadá mi, že je to jen ten naučenej postoj. ale moje opravdový, skutečný, sebevědomý a sebe milující já to vlastně neřeší.
.
.
.
trápí mě na tom jen jedna věc. a sice že se mi opravdu nechce vyházet polovinu mýho šatníku. nechce se mi obíhat sekáče a shánět si několikatery nový kalhoty, kraťasy a sukně, svetry a trička, co mi teďka jsou těsnější, než to mám ráda. připadá mi ujetý muset kvůli vlastní nenažranosti měnit šatník. a opravdu se mi nechce limitovat sama sebe při sebeprezentaci (myslím teď co si vezmu na sebe, na co mám náladu, v čem se cítím hezká, co mi padne) proto, že mi v polovině mýho oblečení není dobře.
celou dobu dospívání (a dospělosti, je to tak, stárnu) přibírám tak pomalu a postupně, že se šatník přirozeně obměňuje s vyvíjejícím se vkusem a měnícíma se potřebama. oblečení nijak neničím a ještě teď nosím kalhoty pořizovaný před pěti lety (ovšem teď momentálně mi jsou poněkud těsné).


takže závěrem.
uvědomuju si, že mi nevadí být přibraná. že se ve svým těle takto cítím dobře. paradoxně celé léto v tomto mým tlustým stavu nosím obtáhlá tílka, v čemž jsem si nikdy dřív nebyla dost jistá a volila jsem radši volnější varianty. přesto ale předpokládám, že takto nezůstanu. že to zase půjde dolů. váha mi běžně o dvě kila nahoru a dolů kolísá podle množství jídla, odpočinku a fyzické zátěže. a z tohoto stavu to samo spadne zase na nějakou u mně běžnější váhu. jsem ochotná tomu i dopomoct. a dostat se zpět na váhu, na kterou jsem vybavená. bude k tomu stačit nejíst na noc, opět si začít kapku hlídat sladké a nepřejídat se tak často. aktivní sport navíc zařazovat nehodlám. už teď jsem aktivní až až, práce mi dávají zabrat, pes taky. a běhací kecky sem tam natáhnu tak jak tak. i moje pojetí vysportovanosti hezkýho ženskýho těla se mění. občas se přistihnu při tom, že hledím na svalnatou dívku-ženu, co nemá žádné špeky a břicho je jak přistávací dráha... a víte co? mně se to nelíbí. já, která měla až do dvaceti sama břicho jak přistávací dráhu, na sobě pozoruju akceptaci ženskýho těla tak, jak má být. ne svalnaté a bez tuků. ale pevné zároveň měkké.

...

zajímavý totok. jak se člověk mění. a jak jinak hledí na sebe, když se má rád a je mu dobře na světě.

26.8.

26. srpna 2013 v 0:47
návrat do Brna. na byt obývaný někým jiným. zvláštní pocity. naprosto jistě cítím souhlas se svým já, že tu Kristýna přebývala. důvody nejsou potřeba. přesto ale mi klid a nikdo další v bytě dělá blaze a cítím se uvolněně. odpolední spánek byl dobrý a podvečerní úklid mi dal znova jistotu, že jsem tady.
myslím, že když tu Kristýna byla, respektive když jsme tu byly obě zároveň, cítila jsem se trochu podobně, jak celej život doma u rodičů. nemožnost se někde zavřít a být sama a tak. tehdy ale chyběla vědomá volba. ta tu tentokrát je a já Kristýnu znovu pozvu, když to bude třeba a podmínky dovolí.

dnešek byl i přes zvýšenou teplotu pracovní. šití sice nedopadlo tak, jak jsem to potřebovala, ale i tak mi drnčení stroje dělalo dobře. na Juránce už padají jablka a mně začíná zpracovávací maraton. každá psí procházka do opuštěných zahrad znamená padaný jablka, co potřebují rychlý zpracování. přede mnou na stole leží čtyři štrůdly, zbylý vykrájený jablka musí vydržet na zítřek, kdy z nich udělám první várku přesnídávky - zatím dosti proslazené, přece jen je na jablka docela brzo a jsou dost kyselá. napadá mě, co takhle přidat do přesnídávky dýni? ta je sladká a nemá nijak zásadně výraznou chuť na to, aby to nešlo zkombinovat s jablkem. zkusím to.
na lince čeká jeden bochník pro rodinu, druhej nakrojenej je pro mou potřebu, třetí pro Dušánka se peče. kvásek je spokojenej, že má co dělat.

myslela jsem, že dnes stihnu úklidu víc. ale zase jsem si zajela nakoupit a to se taky počítá. je hotová koupelna, zameteno, umytá a probraná lednice, uklizený různý tašky a batohy z letu předminulýho týdne a různý drbačky s bylinkama. tu mě napadá, že si chci našít plátený pytlíky na ně. aby to bylo nejen použitelný, ale i krásný.
zítřek ve znamení dalšího gruntování, protřízení oblečení, praní a sušení, vytírání podlah a utírání prachu tam, kde jsem to dnes nestihla. dělá mi dobře si to tu udržovat a dělat relativně pravidelně pořádnej úklid. mnohem líp se mi tu žije. pak taky bude práce se zeleninovýma základama ala lečo na zimu. cukety od Kristýny, rajčata půl též od ní, půl od mamky, papriky ze supráče. loni jsem jich nadělala docela dost, vystačily mi na půl zimy.
ale to všechno až po práci. těším se na dětičky! nebo na E, snarší dítko bude ve školce, pokud si to dobře pamatuju. v rámci dopo spánku zajedem do kavárny pro výplatu a do domácích potřeb pro druhou chlebovou formu.

no nic. jdu to tu ještě po tom pracovním maratonu znovu zamést. pak vyčůrat psa i sebe, hodit sprchu a upadnout do komatu po pracovním dni.


nenudím se, to vážně ne.

16.8.

16. srpna 2013 v 3:37
nejlepší, když má člověk mega časovej skluz, nestíhá ani došít tašku, ani turecký gatě, ani napéct, ani uklidit, sere ho nutnost jít do práce. a po práci? ne domů. ale jít na pivo, dvě, tři. s učitelem z bakaláře. skvělý to bylo. stálo to zato. gatě negatě, napečeno se zvládlo v průběhu práce, úklid smůla, taška počká. alkoholovej mozek, pečící se chléb a pes čekající na procházku.

písničky z tábora, plánování zítřejšího odchodu do pryč. jak to všechno může vyjít? nějak to vyjde. musí.

pak někdy napíšu. chlapovský záležitosti, jak to mám.

jdu nastavit budíka na vytažení chleba z trouby. ještě klusův neklid pro připomenutí časů minulých. a spát.

11.8.

11. srpna 2013 v 10:02
dnes mám hezkej den. volnej totiž! ráno v sedm mě probudil pes kňučením do ucha. nedělává to většinou, prostě čeká, až se vzbudím a vstanu. tak jsem si řekla, že co, půjdeme ven. nádherný ráno! jen sem tam nějakej člověk. ale jinak ticho, slunečný ráno, všechno spí. idila kolem našeho paneláku. zašli jsme i do lesa a byla to hezká a příjemná procházka.

teď se tu tak flákám, uklízím, vymýšlím, co uvařím holkám k obědu a co budu šít. jako vždycky mám tisíc nápadů, ale žádnej z restů se mi plnit moc nechce:) myslím, že ušiju takovej organizér do kabelky, co si u mě objednala Mucha (tahleta Mucha(: https://www.youtube.com/watch?v=Wno-jE00sdM)

a víte, co budu vařit? červenou čočku s cuketou a další zeleninou a k tomu oves:) a čerstvou kedlubnu a možná ještě něco. třeba opražený semínka nebo tak.

no nic, jdu poskládat nějaký oblečení a hodit prádlo do pračky a pak hurá ke stroji!

9.8.

9. srpna 2013 v 20:31
vždycky, když až příliš dlouho prohlížím blogy designově zdatných matek šiček a jinak tvorbě nakloněných žen, mám z toho depresi, že to nikdy nezvládnu. jsem až příliš neukázněná šička učednice...

ale.
mám zakázky
na čtvery kalhoty alá turečáky
na jednu o kousek větší tašku než máš ty a už jsem na ni koupila hezké zipy
a tisíc nápadů a tužeb, co potřebuju nutně ušít.


a taky nemám čas ani energii ani peníze na nějaký potřebnosti, co se postupně vylupují (patří sem slova jako vatelín, ronar, jehly a tak).


pak taky peču chleby pro lidi.
a taky dělám poradce ve věcech dětských. a někdy i těhotných. a taky výživových.

nevím nic. potřebuju se toho strašně moc naučit...
...nechtěli byste mě někdo teď tak deset let finančně dotovat? a já se budu učit, slibuju! mám asi tak deset směrů, na kterých potřebuju strašně nutně pracovat a růst.


ach jo. mám depresi. jdu radši na pivo.


5.8.

5. srpna 2013 v 23:42
a dnes mám celý den zase tak intenzivní pocit, že se nemůžeme rozejít... že my máme být spolu. že to zvládneme, že to proměníme. a že budeme spolu spokojení. posuneme to dál, doděláme ty pitomý školy, budem mít dítě a vše bude v pořádku a správný.

3.8.

3. srpna 2013 v 11:47
mám chuť nějak ventilovat, jak je mi hezky. dobře. usmívám se a chodím narovnaná. vědomě dýchám do břicha a s radostí vypiju pivo i sním sladkej dort. včera jsem dostala krásnou velkou luční kytku. přijel do brna kamarád, platonická láska celýho mýho dospívání. bylo to hodně hezký. šest let jsem ho neviděla a ani po tom netoužila. až teď jsem na to byla připravená. otevřená tomu sama sebe ukázat. a bylo to dobrý. bez jakýchkoliv snah někam se napasovat a něco o sobě říct. přespal u mě a bylo pro mě zajímavý, jak seděl v kuchyni a rozhlížel se kolem a já jsem se cítila jak nahá. že je v mým bytě. teď jsem ho vyprovodila, jde se podívat na sochy v brně. později se k němu možná připojím. možná ne. bylo hezký nahlídnout do našich životů. tehdy před lety jsme spolu trávili dost času a já si před tím včerejším setkáním nedovedla představit, o čem jsme spolu tehdy mluvili a co nás k sobě táhlo. i teď to fungovalo. ukázala jsem mu naši kavárnu, pak jsme navštívili kamaráda v čajce, dali jsme si dýmku, mluvili a bylo to tak čitný a svobodný.

mám se tak dobře. pořád se mám tolik dobře! jsem za to hodně vděčná. učím se dělat pro sebe dobré věci. hodně hezky se k sobě chovat. dělat si radost.

večer se uvidím zase s dalšíma kamarádama. opět budu ve společnosti tří mužů, jako včerejší večer či spíš noc.

před několika měsíci mě hodně překvapilo, kolik mám lidí. kolik mám přátel. s kým vším se cítím dobře. do té doby to bylo omezené na mýho chlapa a tři jednotlivý kamarádky a sem tam se podařila ještě nějaká nesvazující setkání.


jdu zamést psí chlupy, ustlat postel a zacvičit si tibeťany. mám to cvičení ráda. jde mi. a cítím, kdy cvičím dobře a kdy se to zrovna tolik nedaří. ve středu jsem taky byla v józe. poprvé. a bylo to moc příjemný. náročný i uvolňovací. budu chodit dál.

tolik sama sebe poznávám, překvapuju a miluju!

31.7.

1. srpna 2013 v 0:08
"Ty se potřebuješ hýbat, růst! Přesaď se z květináče na louku, květinko!"