Únor 2014

28.2.

27. února 2014 v 16:49
Jedním z ústředních motivů mýho života se začíná stávat slovo -kódování-. Ve všech možných podobách. Celkově začínám mít dojem, že nebýt hodin metodologie (mnou asi nejlépe hodnocená součást magistra), nejsem nic. Analyzuji chování majitele pro nalezení optimálního způsobu řešení; z čtených textů si vypisuji poznámky v šifrách (kódech); pro získání představy o znalostech tématu trestů a doměn našich účastníků si tvořím jednotlivé kategorie, do nichž spadají jejich zakódované výroky. Doma s chlapem mluvíme o tom, jestli kódy, které obdržel pro jeden pracovní úkol, jsou dostatečně abstraktní a ne jen skrnutím sděleného. Blázinec. Ale..., myslim, že lidi, co se tak uplně nevyznaj v tom, co to sakra ten člověk mele, by za pomoci tohoto mohli mít větší pocit kontroly nad situací. Mně to teda takto rozhodně pomáhá... Ale..., je to tak trochu ujetost.

Chlap navrhl, že se můžu jen tak mimochodně dívat po inzerátech v naší čtvrti, co kdyby to prostě nešlo. Tam bydlet. Je neuvěřitelnej. On sám s ničím problém nemá. Se správcem vyjde. Jako kokot se totiž ten děda chová spíš ke mně jako ženské. Asi. Ale..., já se nechci stěhovat. Chci, aby to bylo vklidu. V ideálním světě se pan, co mu nemůžu přijít na jméno, třeba odstěhuje do domova důchodců. Jako asi těžko. Majitelka s ním asi problém nemá, že je to takovej urejpanej ukafranej lamentující blázen. Já jo. Takovej ten, kdy nejsou konflikty, nebudu se s ním hádat, nemám problém s ním jednat. Víceméně. Ale takovej ten pocit, co zas bude špatně. To znám z domu. A nechci to tak. Mírnej stres, malinkej, ale trvalej. Stačí k tomu, aby se člověk doma necítil dobře.
No a co že ten můj chlap? Nemá problém, bydlí se mu tam v pohodě, na všem se s panem správcem je schopen nějak domluvit. A přesto je ochotnej se stěhovat kvůli mně. Abych měla klídek i já.


No nic, jdu kódovat. Někdy si říkám, že by se mi líbilo umět matiku. A mět ji jako ty kódy. Takovou tu berličku pro život.
To je jedno. Jdu kódovat výroky o trestech a odměnách. Protože... ten program bude dobře nachystanej. Perfektně.

25.2.

25. února 2014 v 19:02
Tak ten můj milej zlatej, co včera (i předevčírem) dostal čočku ode mně, dostane ještě čočku od páně majitelů. Respektive samonasíracího pana správce, protože jemu samotnému tu nic nepatří... Ach jo. Mohlo by mi být jedno, že pan majitel je emotivní člověk a když prostě ráno vstane špatnou nohou, jedná pak jak dement bez mozku a kloudná diskuse na úrovni je nemožná. Jenže ve mně vevnitř to pak dělá něco podobnýho, jak když jsem se dom vracela ráda jen tehdy, když máma byla pryč. Můj chlap je diplomat, že by ho někdy člověk praštil jen proto, aby projevil normální emoce. Nestává se, že by lidi prudil nebo se dostával do nějaký komunikačních slepých uliček. Ale na tady toho majitele asi neexistuje návod.
Tak třeba včera. Diskuse o sklepu. V počátku byla informace, že budeme mít kus sklepa. Po nastěhování, že prý tam není vyřešený odvětrávání a tak tam zatím nemůžeme nic dávat. Pak se začly objevovat lehké nepříliš jedovaté komentáře, proč máme na chodbě tolik věcí a krabic. No, milej pane, protože patří do toho sklepa. A včera? Na chodbě halali správce a jeho milé paní, co jí tu vlastně vše patří. Pán brble, že je tady všude bordel (paní majitelka je kupič a docela snadno věřím tomu, že nejen ona, ale i nevim čí dětičky nechávaj všude bez logiky odstavené a odložené ledasjaké krámy. a jeho to vysírá.), slyším přes dveře, o co jde, ale nepředpokládám, že jde o nás. Respektive vrozenej strach přinesenej z doma, co všechno dělám blbě, ten předpoklad, že jde v kousku problému i o nás, připomíná. Pak teda vykouknu a zjišťuju skutečnej stav věcí. A hned na mě, proč tam ještě pořád máme ty věci a nač potřebujeme prázdný škatule. A že prý bordelujeme i venku, kde v rohu u našich dveří do zahrady skladuju čtyři truhlíky a bedýnku kamínků, květináčů a zeminy. A já, přestože v tom podvědomě cítím problém, říkám, že to jsou krabice od elektrospotřebičů a zakrabicovaná nyní nevyužívaná sušička a že to poputuje do sklepa. Stejně jako truhlíky. A pán hned na to, že jestli myslím, že dostaneme sklep, když jsou tu další čtyři byty lidí a kdesi cosi. Já na to jen odpovím, že při nastěhovávání jsme informaci o sklepu obdrželi, tak jsme s tím dosud počítali. A on, kde na to mám papír. No coment. Papír samozřejmě nemám. A v hlavě mi běží, že zahrada k užívání, jak znělo v inzerátu, asi znamená pouze možnost si na sušák sem tam navěsit prádlo... A že ty zahradní židličky a stolek radši spíš kupovat nebudem... Paní majitelka, taková milá absolutně nenasírací osoba, vezme věc do svých rukou a panu řekne, že to vyřeší. A jde se mnou vymýšlet, kam si to dáme. Jde o 4 krabice, zmíněný zahradní věci a dva pytle psího žrádla. Stačí mi metr x metr sklepa. Tím rozprava skončila. Domluvily jsme se, přičemž ale stejně v tom vidím všechny možný potíže. Řešit to budu, až dorazí další žrádlo.
A taky uvažuju, že prostě naše požadavky naklademe na hřbet paní, a ať si toho svýho pošuka zpracuje.
Ach jo, blázinec. Nebyla jsem naštvaná, vpodstatě ani rozhozená ne. Dost jsem si uvědomovala, v jak debilní pozici pan správce je. Žije s onou paní, co jí patří tato vila. Sám nemá nic. Pravděpodobně je v důchodě a jeho jedinou radostí byl nyní už mrtvej pes Bojar. A mariáš, co na něj po večerech chodívá. Dvacet let se tu jebe s barákem, nemá na to finanční prostředky a ostatní mu jen pořád všude dělají bordel. Čili..., já se mu ani trochu nedivím, že ho pak prudí nějaký krámy. A že ten dementní sklep, co mu s tím má pomoct kdosi z mladých, sám vlastníma rukama neudělá. Má z toho stres. Tak ho naštve, že požadujeme sklep. Nepožadujeme. V chodbě je místa dost, nevadí mi mít ty věci tam. Vím, že bych ty věci víceméně v pohodě naskládala někam do bytu. Ale mít truhlíky v almaře v ložnici se mi zdá jako pěkná blbost. A zároveň to že se pan správce sjíždí po nás, protože jsme na ráně a je to pro něj asi menší větrnej mlýn, než paní majitelka, nehodlám podporovat. Nechci mu ustupovat, protože se nejedná o problém, ale o jeho špatnou náladu. A tu mu nespraví, že na chodbě nebudou naše 4 krabice. A na terase truhlíky. Když tam je všude kolem milion dalších divných a k vyhození věcí.

Pro mě z toho plyne jediná nepříjemná věc. Takový to podvědomý očekávání, co zas sakra bude špatně. Kdy mě zas na chodbě sjede za nějakou volovinu, jen proto, že má den blbec. Moje špatný nastavení. Že si to zabírám, přestože si jsem vědoma, že jde o hovno.


Jo a jen na závěr, žije se nám tu dobře. Teď je jen tento pán pár dní nějakej prudnej. Ale co já vím, třeba mu zjistili nějakou nemoc nebo snížili důchod nebo já nevim co. Jinak to všechno zatím probíhalo vklidu a veškerá domluva fungovala dobře. Tak doufám, že se to zas upraví. Protože nenávidím žít v takto zbytečným stresu. Byť jen mírným.
Ale nerada bych se dostala k tomu, že si každej rozhovor s pánem pro jistotu nahrávám na diktafon, abych měla v ruce páku, že nám sakra sklep sliboval, tak ať si na to laskavě vzpomene (protože co já vím, jak mu funguje paměť).


Jo. Jedna věc ještě. Mě to není schopno dostávat do emocí vedoucích k hádce nebo pláči nebo něčemu. Ten včerejší sklepovej konflikt jsem zvládala dobře, snažila se o rozumnou argumentaci a o to, aby si uvědomil, že mi nejde o nějakej kus sklepa (klidně ten truhlík totiž do almary v ložnici dáma psí žrádlo prostě bude na chodbě), ale o způsob sdělení. Pokud by přišel, hele, mladí, vim že jste počítali se sklepem, ale prostě na vás nevyšel, je tu moc jiných lidí. Zvládnete to nějak bez něj? Tak neřeknu ani popel a přijmu to jako fakt. Nemám tendence handrkovat se o nějaký práva.


Tak tak, ono to ve mně tady trochu vře. Že většina mých kontaktů se správcem je klidná a všechno je v pohodě, a pak najednou bum a člověk se nestačí divit. A já nevím, jak to můžu ovlivnit.


No nic, jdu vyskládat nákup. A uvařit.

4.2. stále alpy

4. února 2014 v 21:48
dnes poprvé v tomto cizáckým světě se sluchátkama na uších. a protože víceméně pracovní večer, tak klasika, hudba tohoto ražení. díky, fall:) jak i ty sama píšeš, tenhle je nejlepší. nejvíc údernej pro začátek, strhne. a pak se to už jen veze.
myslívám na tebe teď, kristy. že se fakt moc těším na pražský setkání. nemám totiž pocit, že bych tam padala do nějakých kolonek nutných odškrtnout splněno nebo nesplněno.
a těším se na tebe. sem tam telefonát od tebe mi vždycky dal radost, věř mi:)


jinak, snažím se dnes večer pracovat. sesbírávám diplomky a disertačky a pročítám. potřebuju znova do hlavy dostat rytmus práce, datlování na klávesnici, formulaci názvů kapitol a strukturu práce. protože... tahleta diplomka... je pro mě důležitá. důležitější než cokoliv dřív ve škole. nevim jestli dokážu dost dobře vysvětlit proč. jednak výzva, ale nejen to. spíš docenění se, využití svýho předpokládanýho potenciálu... nevím.
ale prostě budu se fakt snažit udělat to dobře.

myslím že dnešní práce je náplast na duši. hroznej den. facek od rodiny zas... někdy si říkám, doprdele, kéž bych mohla být trochu od sebe oproštěná a nebrat si věci k tělu. zatím nelze. takže facečka od tatínka, facečka od maminky. ani je nenapadne, že to dělaj. co už. taky nejsem bez chyby.


jdu makat.

2.2.

2. února 2014 v 19:43
zdravím z Italských alp. je to tu na palici. taloši mluví jak blázni a nepřetržitě a hlasitě, moje matka jakbysmet. nechápu, jak může být tak úspěšná ve své profesi a tolik makat s lidma. když s vlastníma dětma komunikaci nezvládá. balvan. já matka a moje ego vyplníme všechen tento prostor a vy poslouchejte mé dobře míněné rady nezaložené ani v nejmenším na vás samotných! - nepij to kafe tak silný, nařeď si to. - mně to tak chutná. - co na to řekne tvůj žaludek a ledviny? vždyť s něma míváš problémy. - já se pak napiju vody a naředím to tak. - no ale to ani nevychutnáš tu dobrou kávu, když to máš tak silný. - mně nechutná naředěná, to je pak jen voda s příchutí. - tak to zkus, ... - patent na rozum, fakt. moje chutě - vaše chutě. moje pravda - vaše pravda. kapitán zeměplocha. moje sestra zvládá být diplomat. já volím cestu menšího odporu a nasazuju špunty do uší. opozice. na nic jinýho nemám nervy.
uf. to byl výlev. naštěstí tu jde internet, takže se můžu odpoutat a nic nedělat mimo společný prostory.
na paty mi tlačí diplomka. opět. ale nějak se na to i těším. musím během 14ti dní mít vypilovaný téma a koncepci, pak během asi měsíce zmáknout jasnej a přesnej projekt. píšu u metodologa, takže to moc nejde ojebat. je to moje vlastní volba, metodologie mě baví, respektive volba této vedoucí je vedená nemožností všechn našich vyučujících. a u ní můžu psát i speckovou diplomku, přestože není speciální pedagog. a moje práce nebude hodnocena primárně jako teoretická práce, ale i z pohledu výzkumnýho přínosu. a výzkum..., to je zábava. narozdíl od přežvýkávání pořád stejných teorií a nuda nuda nudááá!
docela se těším. na tu práci. snad se nic neposere:) najdu si v praze knihovnu, která se bude alespoň trochu blížit kvalitě a pohodě brněnské MZK a budu makat.
a na památku...