Březen 2014

26.3.

26. března 2014 v 13:27
tak. první bedýnka je tu. a je toho mega! největší kapusta, co sem kdy viděla. navařím chlapovo oblíbený jídlo a bude si ho nosit do práce. místo jednoho pórku rovnou dva (asi bude pórková polívka). a tak podobně. jsem nadšená!
stanovila jsem si jako takovej standart, co bych měla zvládat doma, pořád uvařenou nějakou polívku, pořád upečenej chleba (ten dnes ráno dopečenej je asi nejhezčí bochníkovej zatím) a vyrobená pomazánka. a pokud to jde, tak něco sladkýho. jasně, nemusela bych dělat nic. jenže žiju si v praze, nemakám a chlap je od rána do večera v práci. tak mi to přijde tak nějak vhodný. starat se o doma. ze všech prací mi nejvíc dobře dělá práce s prádlem. asi ta čistota. celej proces od roztřízení na různý várky přes praní k věšení a pak skládání a uklízení do polic, mi dělá dobře. ještě je v plánu pořízení žehličky. to nevim, co se mnou bude dělat:) a i to starání se o doma mě vlastně těší. mám kolem sebe ráda hezky. většinou mě baví vařit nebo péct a i úklid, taková ta systematická práce, kdy se to tady dá do pucu, mi dělá dobře. chlapovi je to spíš jedno, jestli na zemi jsou chuchvalce psích chlupů (ano, jsou a vpodstatě nepřetržitě) nebo je podlaha čerstvě umytá. sám je spíš bordelář. já u našich byla taky, tam ale myslim si byla důvodem absence soukromí, absence prostoru, kterej by byl můj.

na mé pražské štaci je výborná jedna věc. mám na sebe čas. jsem vklidu. mám prostor se věnovat věcem, co předtím nefungovali. ne že bych dřív nestihla zajít na jógu. ale hlava neměla nikdy šanci vypnout. tady tu šanci má. dřív v brně, pokud jsem se ráno vzbudila (chlap třeba odcházel dřív), už jsem neusla. protože začly myšlenky, co všecko musím. tady se vzbudím, klidně chvilku funguju, a pak můžu jít znovu spát, protože jsem do noci pekla štrůdly chlapovi do práce.
chodím do jógy a uvědomuju si, že krom radosti z toho, že mý tělo má možnost fungovat a být pružný (měla jsem to ráda vždycky, gymnastika mě fascinovala a fascinuje dodnes), si dovedu užít i relaxační části hodiny. pořád mám zafixovanej ten pocit, že bych v tom čase měla makatmakatmakat, ale už dovedu vypnout a fakt se zklidnit. a třeba i uvolnit obličej. když se to po mně chce. plus od pondělí chodím do osmitýdennýho kurzu hormonální jógy. přes jinou jogaškolu. a taky si to užívám. fyzická kondice a správný fungování těla je pro mě asi dost podstatná součást života. proto jsem si v neděli užívala bosý běhání v dešti. bylo to ohromně příjemný. žádnej výkon uběhnou tolik kilometrů za takovej čas. ale proběhnutí se v dešti pobosa. lhosejno jak dlouho a kam až. ano, ty kilometry mi udělaly radost, formou překvapení, že mi to tak nepřipadalo. stejně jak když jsem v září jen tak zfleku bez jakýhokoliv tréninku uběhla bezmála deset kilometrů a nebolel mě z toho jedinej sval, druhej den jsem nezaznamenala žádný následky. obě tyto běhací situace, zážitky, vyplynuly tak nějak z momentálního popudu. v září se mi už nechtělo jít s rodičema, tak jsem si popověhla dopředu a pak si řekla a proč ne, proč prostě neběžet, když to není nepříjemný. teď v neděli to navrhl chlap. měli jsme si udělat jen krátkej výlet. na jeho začátku jen tak plácl, tady by to bylo bezvadný na bosý běhání. a já říkám, proč ne? tak šly boty dolů, sundaly se bundy a prostě se běželo. ani teď ani v neděli jsem nebyla na běhání nijak vybavená. oběkrát jsem měla termotričko a trekové boty. a nijak to nevadilo.

jak vidno, počasí nehraje roli, důležitější je povrch. z minula mám jen uprostřed chodidla jednu modřinu, jak jsem na něco šlápla. jinak žádný odřeniny, nic. kůže nenese žádný známky, že by jí bosý běhání vadilo. až do večera po dopoledním bosým běhu jsem cítila chodidla, že jsou hypercitlivý. musela jsem mít na nohách jemný ponožky. to jsou veškerý následky.
bosý běhání má jednu nespornou výhodu. člověk se na běh dost soustředí. upře pozornost a myšlenky jen na tu činnost běhu. běží pomalým tempem, aby stíhal vybírat terén. takže u běhu může hovořit (jindy mi u běhu mluvit teda nejde). a po běhání se necítí vyčerpanej. vydal jen minimální množství energie. nejedná se o žádnej trénink. samozřejmě mluvím o své zkušenosti, o svým zážitku. neměla jsem pocit, že by to pro mě bylo náročnější, než trochu svižná chůze. a to se mi na tom líbí.

na sobotu plánujeme další výběh. hlavní je kam. to vybere chlap, protože ví, kam pro ty informace jít. zná různé bosoběžce a ti ví, kde se dobře běhá.

k bedýnce jsem objednala i (dovozové) ředkvičky. chtělo by to luštěninu (fazole), obilovinu (kroupy) a nějaký koření a uděláme placičky. využiju tak i ředkvičkové listí. taky přišla pažitka v květináčku. přesadím ji do většího a třeba nám vydrží dýl, do té doby, než vyroste vlastní. ohromná dávka inspirace do vaření.
prostě dneska se mám skvěle!
jdu si zacvičit, co nás v hormonální jogové terapii učili.

23.3.

24. března 2014 v 0:01
můj počítač chudák funí, jak kdyby volal o pomoc. nebo o ozdravou kůru...

dnes jsme byli s chlapem na výletě. jo. jasně. včera bylo výletový počasí. ale my šli až dnes. za první zatáčkou v lese jsme zuli boty a déšť nedéšť, dali jsme se do klusu. a já konečně vyzkoušela běhání pobosa i jinak, než v rámci běžnýho žití venku. moc příjemný to bylo. neměla sem ani moc pocit trapnosti (běžím před svým chlapem a pravděpodobně to moc neumím). a běželo se mi dobře. fakt asi nejsuprovější věc za posledný dny. nebo týdny? pak jsme zapluli do restaurace a já si konečně dala smažený tvargle. který asi v praze neznaj, bo jsem je nikde neobjevila zatím.
zbytek dne a dnů popisovat nebudu.

vpodstatě je to dost ujetý. my jsme ve fázi tak co, rozejdem se teda? protože prostě..., on mi možná není schopnej dát to, co potřebuju. a jdem na výlet a běhat. ona ta krize, je zvláštní. míhaj se mi stavy, kdy mě jímá hrůza, že můžu být bez něj. a stavy, kdy mi připadá, že lepší je jít od sebe. v rámci zodpovědnosti za vlastní život. protože. co když on skutečně není schopen toho, co považuju ve vztahu za naprosto samozřejmý?
tak to zatím nijak neposunuju a nechávám to, jak to je. a vlastně se spolu i máme hezky. paradox.

během víkendu jsem nakreslila v rámci jednoho úkolu tři mentální mapy. zajímavá práce to byla. rozhodně ne ztracenej čas. celkově si uvědomuju, že, i když bych to do sebe nikdy neřekla, že je možný si změnit vnímání sebe sama. postupně. třeba zjišťuju, že můj chlap není ten svatej a úžasnej (upozorňuju, nejsme spolu rok. ani dva. ale osm). a já ta hrozná hrozná hrozná, v čemž se tak snadno udržuju. že i on některý věci prostě dělá blbě, vnímá blbě, že je v ledasčem blbě nastavenej z rodiny a má sakra hodně práce, co se sebou dělat. nejen já mám na hřbetě naložených tisíc úkolů a snah, kam chci sebe posunout. není dokonalej. a nikdy se sebou v tomto smyslu nepracoval. možná to ani nedokáže a neuspěje. a zůstane tam, kde je.
a tady je ta moje odpovědnost. za sebe. že se hodlám mít dobře. hezky. ne se vláčet za něčím snem. chci rodinu a děti. chci to dlouho. a nemusím čekat, kdy se druhej rozhodne. protože se možná nerozhodne nikdy. nevím, jestli vůbec bude schopen a spokojenej v rodinným žití. jestli by dokázal mít rodinu na prvním místě. a já to bez tohoto nechci.
vytvářím si v hlavě možnosti, co dělat, kdybychom se doopravdy rozešli. co dělat proto, aby mě to nesemlelo. protože i když se k tomu můžu sama rozhodnout, neznamená to, že bych svýho chlapa nemilovala. a že by to nebylo nejtěžší rozhodování v mým životě. on, cítí lhostejnost a nezájem (o mě, o vztah), zároveň hrůzu z toho, že opuštění může být chyba.

přemýšlím, že ho do tohoto stavu mohly dostat problémy, co jsme během vztahu měli. teda určitě to tomu mohlo dost výrazně přispět. cítil odpovědnost za mou spokojenost. a zároveň ale mu hlavou vždycky běželo, jestli to má zapotřebí. taková ta odosobněnost tam prý byla vždy. teď mluvím o začátcích. kdy jsem se dost neměla ráda, řezala sem se a bylo mi dost často hrozně moc zle. v různých obměnách hledání vztahu k sobě samé ty moje krizovky a propady zažívá celej vztah. je to určitě nepředstavitelně náročný. a mohlo to vztah nenávratně poškodit.


prostě...
tohle se u mě děje.
do toho se rozjíždí práce na diplomce a ta mě těší. celkově nemůžu říct, že se mám špatně. dozvěděla jsem se od chlapa za poslední týdny takovou nálož náročných informací, že mám asi nějakej obranej obal kolem sebe. vyžadovala jsem to po něm. nikdy to neříkal. nikdy neměl jedinej problém, nikdy nemluvil o svých pocitech. nikdy neřekl tohle mi vadí a tohle nezvládám. silnej, dokonalej pevnej partner. opora, jakou chce každá ženská. a najednou jsou v té zdi takový pukliny, že kvůli tomu možná celá spadne a nezbude po ní nic.


jdu se umýt a popohnat ho, ať jdeme spát. protože... stejně to přitulení pod jednou peřinou... toho se nechci vzdát.

17.3.

17. března 2014 v 12:38
prostředí utváří. žiju v prostředí, který požaduje. nevědomky, nenápadně, staví podmínky, nutnosti, povinnosti, podmínky pro lásku. pro přijetí. znám i prostředí, kde to tak není.
co kdybych právě teď před finále ukončila studium? co kdybych se rozhodla, že nebudu plnit nepřímo stanovený nutnosti? co kdybych se rozhodla, že budu jen tak žít? nedosahovat povýšení, výhod, nebudu chytat příležitosti za pačesy. nebudu využívat možnosti dnešní hyperpokrokové vyspělé společnosti. co když se zahrabu někam na dědinu do polorozpadlýho domku, budu se hrabat v hlíně a dělat děti? co když odmítnu být součástí?

...

jasně, neudělám to. jsem domestikovaná. jedu v tomto systému. děláš? makáš? splňuješ? pak za něco stojíš.
můžeme to rozšířit. seš štíhlá? nemáš na břiše špek? lesknou se tvoje vlasy? nemáš červenej nos?
chybí ti noha? máš alzheimera? koktáš? seš teplouš?
tak to běž. nesplňuješ, nepatříš, nemáš nárok.

...

je možný napasovat se do role, která člověku nevytváří neustálý výzvy, nutnosti překonávat něco (hranice, možnosti, povýšení, hranice těla, postižení, handicap) a být v ní spokojenej a svobodnej? když člověk dosavadní život žije neustále někam napasovanej, i když to moc nešlo. pořád někde něco vyčuhovalo a nepasovalo. tamhle toto by ještě chtělo upravit a opravit nebo rovnou oddělat. změnit povahu, postoj k lidem, změnit vlasy, mozek, vyjadřování, a ochlupení.

lze se naučit být spokojenej jen tak? naučit se nevnímat, co všecko mi ještě vadí?


...


vadí mi svět. je pošahanej. potřebovala bych ho změnit, opravit a přizpůsobit. mým normám:/
zábava dnešního dne - vyrábím komixy.

13.3.

13. března 2014 v 14:02
odmítám si byť jen na okamžik připustit pochybnosti o tom, že mám být se svým chlapem. a přitom..., možná je to ta pravá cesta.
máme krizi. velkou a hlubokou. a čerstvou. a vyjímečně za ni nemůžu já, ale on. byť je to krize vyprovokovaná mýma otázkama na tělo. díky nimž se snad i pojmenovalo to podstatný.
přitom..., absolutně nerozumím jeho touze něčeho dosáhnout, udělat nějakej bysnys a vydělávat velký peníze a jezdit v pořádným bouráku. nerozumím tomu, proč dává na fejsbuk ty divný věci, co ho zaujaly. nerozumím tomu, že je schopen celý dny sedět zavřenej v kanclu a po večerech řešit na poradách. a nerozumím tomu, proč koná něco, z čeho není spokojenej.

a on nerozumí mě. že jsem ráda venku, že chci někam na vesnici do malýho domku a do zahrady se stromama a trávníkem plným pampelišek. že chci děti a rodinu a obyčejnej život. spokojenej život.

nerozumíme si navzájem a možná jen marně doufáme, že udržíme neudržitelný. a oba zůstaneme sami, za pár let si najdem jiný partnery a nebude nic, co je teď.

ale...., odmítám si připustit pochybnosti a vím, že dělám a budu dělat všechno pro to, abychom našli společnou řeč. ani nemůžu říct znova našli. protože jsme ji možná nikdy neměli.
protože..., ho prostě miluju.

7.3.

7. března 2014 v 23:41
bonobo do sluchátek a jede se... kolikátá už směna? hudba mě naveze do jinýho módu a já najednou znovu můžu několik hodin hledět do počítače a pracovat.
den hektickej, plnej a naplněnej. brzký vstávání a úklid, kterej byl nad plán. ale byla síla a chuť. a i kus nutnosti, protože v neděli mi přijede m. napečeno z noci, dokončení vegan pomazánky a sbalení všeho potřebnýho. čeká mě odjezd na akci s lidma. s týmem, kterej není můj. ale s kterým něco buduju. umožnění sdílet svoje zkušenosti dál. ono je to zajímavý, cítit, že máte něco k předání druhým.
dost možná odmítám přijmout ty lidi. ale to je prostě na dlouho.

ve středu jsem od doktora dostala další várku serotoninovýho sypání a taky další dávku naděje hormonálnímu systému. a cvokař mi taktně naznačil, že ho nepotřebuju. ve čtvrtek mi pak vedoucí dp vyrazila dech dotazem, zda to druhé téma nechci zpracovávat v rámci doktorského studia. prosím? já? a že přijetí na cenné dálkové by nebyl problém.
víte, byla by to výzva. a velká injekce mýmu egu. to problémový dítě nejenže udělalo výšku, ale chtějí ho na doktorát.
ale, milá paní, volní vlastnosti, s těma je to bída.

no a co jsem tu řešila poslední články, chlap si (znova) sáhl do svědomí a je odhodlanej makat. tak já taky, to mi věř. už čtu millmana a těším se, že mi budeš vykládat o pěti jazycích lásky, lásko.
protože prostě, my to dokážeme a naučíme se to.

6.3.

6. března 2014 v 14:01
rozdýchávám.
že na mě chlap nemá čas je standartní situace. jsem na to částečně zvyklá, částečně si sem vědomá neustálé nutnosti být pořád ve střehu, jestli mi zvládne věnovat aspoň minimum času. přizpůsobovat se mu, přestěhovat se, čekat, doprovázet a vyzvedávat ho v práci, aby aspoň v těch dvaceti minutách byla možnost spolu mluvit. a pořád a pořád čekat, že se to někdy změní. a každej měsíc sledovat, jak jsou všechny víkendy věnovány něčemu... důležitějšímu. zabijačce, kurzu, pánské jízdě, přednášce, sněmu.

teď se srovnávám s takovým tím, že člověku dojde, že prostě přestává věřit. znova mi přichází na mysl, že za nic nestojím, že můžu zdechnout a ničemu to neuškodí.
prostě je mi hrozně špatně. protože člověk, kterýmu bezmála osm let věřím, na mě totálně sere. jen slibuje a nic se nemění.

4.3.

4. března 2014 v 22:59
někam se mi poděla odolnost ke stresu. celkově si pro toto století a způsob života připadám absolutně nevhodná. během zítřka mě čeká cvokař, ke kterýmu jsem neplnila důsledně úkol. taky mu oznámím, že je to stejně nanic, že asi nedokážu mít chuť se sebou něco kloudně udělat. zato fildána poprosim o kapičky na stres a štěstí v kuličkové podobě. berlička, která nevyžaduje moc vlastní snahy. nevím, jestli moje touha po obyčejným životě je nebo není útěk ze situací, ze kterých mám strach, nebaví mě je řešit nebo jsem prostě neochotná plnit výzvy. momentální výzva, koule na noze ve formě kurzu, kde vedu jeden a dvě půlky programů, mě stresuje, až se tomu divím. mám z toho hrůzu. zároveň se znám, že to dopadne dobře, budu kvalitně připravená a prostě to nebude pohroma. jen to zvládání stresu je ujetý. ale... do toho kurzu sem šla i s tím, že se chci udržovat alespoň v minimální nutné pohotovosti. a pak taky..., jde mi vmýšlet programy, zajišťovat něco, přemýšlet a hledat nejlepší cestu, jak něco předat. jo, jde mi to a cítím pak takovou tu vlastní cenu, co se o ní ve všech psycho knihách mluví. náročný to celý pro mě je i proto, že se v té skupině necítím bezpečně a nemám v plánu stát se její součástí.
nám za oknama zahrádku, na kterou pomalu nemůžu vylízt natož využívat toho, že tady prostě je. je to debilovina. i v blbým paneláku bych měla větší kontakt s venkem, zatímco můžu být v pohodlí domova. minimálně mít na oknech truhlíky s kde čím nebo líp balkon. tady mám parapen na okně jeden a tam se nic nevejde. a ven nic dát nemůžu. chlap mi vážně navrhuje, že se přestěhujeme, ale mně to přijde jako volovina. chci si pěstovat pažitku, mátu a petrželovou nať. z nasetých rajčat už začínaj vykukovat první náznaky budoucích přísad. a já je hodím do koše. přitom jsem našla byt, levnější než tento, větší než tento, s velikánským balkonem. krb má taky. o kus dál, než bydlíme teď, zato ale dědina, vltava i jinak než s hukotem dopravy kolem a třeba i normální majitelé (jak se to pozná???)
uvědomuju si výhodu paneláku nebo bytu v bytovym domě. nebydlí se s majitelama pokupě. a já, jak vím už dávno, jsem značně nepřizpůsobivá...