Duben 2014

30.4.

30. dubna 2014 v 13:21
čas od času mě v nějakým vybočeným emocionálním stavu napadne psát. když chci začít, štve mě to. a tak nepíšu.
teď ale chci popsat svůj dopolední zážitek. u chlapa v práci dělaj přibližně jednou za měsíc kreativní rána se snidaněma. na to dnešní mě pozval. tak jsem včera vyrobila tenhle veganskej koláč: http://veganotic.blogspot.cz/2011/02/pudinkovo-ovesny-kolac-s-jablky.html, kde akorát do jablek nedávám tuk a naopak tam dávám agar na ztuhnutí a místo pudingu dělám jen rýžový neoslazený mlíko s agarem. je dobrej, hezkej, osvědčenej a nesložitej. na úvod.
no a byla jsem kreativní. jedna žena prezentovala svou práci, zcela jednoduše popisovala, v čem tkví téměř všechny začátky jejích grafických počinů. žádná z nabízených technik pro mě nebyla nová. přesto jsem se bavila. jako téma zvolila kýčovité 'štěstí', dobrý. zpracovala jsem to prostě. bílá čtvrtka, z papíru vystřižená písmenka V Y B E R S I, na talířek plpanec tmavě červené a oranžové tempery. kus vosku ze svíčky a pěnové tyšinky na ťupání. výsledek uvidíte, jen mi to chlapisko musí vyfotit a poslat...
to byla jedna zajímavá věc. s výsledkem jsem byla spokojená. samozřejmě, mít víc času a trochu lepší podmínky, bude to dokonalejší. ale vyzkoušela jsem si to. ani ne tak techniku práce rukama. ale spíš to vymýšlení, jak téma zpracovat a které z nabízených materiálu použít. a kam v prostoru umístit písmenka, jak daleko od sebe a podobně. myslím, že na tyhle věci nejsem moc dobrá. ruce zvládnou ledasco. ale neumím moc vymýšlet. jenže. závěr jsem si utvořila jinej: kdybych to trénovala, zvládnu udělat ledasco.
a vrchni grafickej disajnér mou práci ocenil (a dort taky:D)

tady máme pro odlehčení fakt moc dobrý kozy.

 


co dál. asi víte, že průběžně koketuju s nemasem. moje kuchyň má blízko k makrobiotice, ale sním vpodstaě cokoliv.
před nějakou dobou jsem si stanovila zas nějaký pravidla pro život. dřív to na mě nefungovalo, ale už ano.
1. bez cukru
2. bez alkoholu
3. bez masa
cukr s číslem jedna jsem vždycky považovala za svou hlavní slabost. od dětství si pamatuju svou závislost na sladkém. asi konečně nastala vhodná chvíle s tím začít něco dělat. předcházela tomu osvojená schopnost omezit emoční sladkosti, tedy nákupy sladkýho, když mi nebylo dobře. ale dost často jsem si sladký i přesto povolila.
takže v čem spočívaj ty přidělený čísla?
hlavně se vyhnout cukru. nevadí med, různý sirupy, ovoce. nevadí malý množství cukru v mnou upečených buchtách. dokonce jsem slevila z požadavků na lokálnost a koupila jeden pytlík třtinovýho - do těch buchet. no a světe div se, jsem týden bez jakýhokoliv množství cukru. a ani to nebylo náročný. mám doma pořád jablka, hrušky, pomeranče, grepy (lokálnost:/). a mám obilný mlíka, kakao, zmíněný sirupy (agávovej, rýžovej a datlovej) a stevii. dvojku má alkohol. mám ráda dobrý červený víno a to možná někdy bude problém. a mám ráda i pivo. ale nevadí mi pít nealko pivo. dvojku má alkohol proto, že v situaci výběru mezi sladkou kofolou a pivem, si dám raději pivo. trojka patří masu. to jsem využila hned druhej den od stanovení. byla jsem s dětma a jejich maminkou v restauraci a jedno jídlo z menu byly sladké knedle a druhé maso. takže jsem jedla maso.
uvědomuju si výhodu těch tří číslic i proto, že se z toho nedělá dogma. nebudu pít alkohol a nebudu jíst maso. prostě někdy nejsou podmínky na to trvat si na vlastních normách. a ani to nepovažuju za vhodný, striktně trvat na pravidlech. pravděpodobně budu-li v situaci nabízené sladké buchty - něčí práce, nebudu odmítat, protože jednička.

jsem zvědavá, jaký to bude mít průběhy. ale i ten jeden týden je skvělej úspěch.

pak jsme taky od neděle skoroteta. chlapovo bratrovi se narodil synek. tak mám uháčkovanou vlnovkovou deku. a protože budu mít od víkendu smartfouna (a rovnou ligu vysokou - iphone), určitě ji vyfotím (i s miminem).

téma našeho vztahu a nedejbože budoucnosti je u nás pořád dost ožehavý a leckdy bolavý. jsem v situaci, kdy spíš než čekám, kdy chlapa přejde lhostejnost ke všemu, si uvědomuju nutnost vlastního rozhodování. pořád mám růžový brejle. jenže i přes ně vidím, že některý věci jsou prostě jinak, než chci. a jde o to, jak moc jsou pro mě důležitý. v ledasčem se dá čekat. spousta věcí se dá upravit a najít společný řešení. jenže podstata toho, co je na našem vztahu možná blbě, se třeba změnit nepodaří.
chlap je z nefunkční rodiny. a poslední dobou si víc než dost uvědomuju, že si asi nese následky. že třeba jeho nedostatečná partnerská angažovanost, když to nazvu sešněrovaně, je toho důsledkem. jako dítě neviděl, narozdíl ode mně, jak krásný je mít toho druhýho a společně žít. a já nehodlám trávit život se solitérem. potřebuju mít u sebe chlapa, pro kterýho je rodina a já motorem pro konání. a ne koulí na noze.
tak tady máte současnej stav.
je to paradoxní. v době, kdy se já začínám považovat za uzdravenou, spokojenou a silnou, se to začne hroutit z jiné strany. a ono to vědomí, že chyba je možná někde jinde než ve mně, je vlastně mnohem hůř přijatelný, než svalování viny za chyby čistě na sebe.
no a taky mám dost hrůzu v očích z představy, že si hledám chlapa. a že ho hodnotím podle kritérií, jaký mám. protože ty jsou šílený. kde se hledá chlap? jak se to dělá? a to bych na něj hned zpočátku vybalila, že sem ráda doma, nemám potřebu zkoušet tisíc nových věcí a hodlám mít brzo děti? ble fuj, ušetřete mě toho. pořád se víc kloním k variantě prozření toho mýho současnýho. nechci dělat změny. ale ehm ta zodpovědnost za vlastní štěstí...
to je ta věc, co jsem si dopoledne na creative mornings hrála.

uvědomuju si, jak strašně málo jsem ambiciózní. podstata těchto kreativních rán spočívá převážně o kontaktech. poznat, najít, ukázat se. já tam šla jen proto, že jsem si říkala, že můžu mezi lidi, přinutím se hezky obléct, upeču dort a budu si chvilku řízeně hrát. přesto jsem obdržela dvě vizitky s mrknutím, že se mám ozvat. děkuji pěkně. já, pro kterou je stres každá povinnost nad rámec? to bych si s prominutím kakala do vlastního hnízda.
ale štve mě to. jedna ta žena rozjíždí web o kuchtění. vzhledem k jejímu předchozímu rozhovoru, za kolik že dolarů teď hodlá prodat nějakej svůj blog, mi vstaly vlasy hrůzou na hlavě. být zapojená do něčeho? strach.
zároveň mě to štve. protože nejsem neschopná. mám sem tam nějakej nápad. a vytvořím toho spoustu.
když se mě jiná žena ptala, co že to vlastně dělám (ne, já nedělám to co vy, a ani tomu zamák nerozumím), hned mi radila, ať si založím vlastní školku (eh, díky za tip. ani náhodou!).
trochu to zveličuju.
a taky si trochu myslím, že se to časem upraví. ten stres z povinností. teď je na nejvyšším levlu. a nutně to půjde dolů.

mám dva studijní plány. diplomku píšu, celkem to jde. hlavní organizace, od níž jsem si dost slibovala, mě sice poslala do kopru (ještě se k ní zkusím dostat oklikou), ale celkem věřím, že to všechno zvládnu. na doktorát stále nechci. vymyslela jsem totiž něco jiného. půjdu ještě znova studovat. dálkově. mám rok na intenzivní přípravu na přijímačky. a taky mám odhodlání.
myslim, že profesně by to byl výbornej tah. a hlavně, pravděpodobně by mě to dokázalo setsakra rozvinout.
druhá věc je angličtina. ale ta leda až začnu pracovat. potřebuju intenzivní kurz. protože si chci zpřístupnit anglicky psaný odborný knihy.

tak.

pro dnešek by stačilo. jdu olemovat háčkovanou deku, se psem, do porodnice poňuchňat mimčo a pak na hlídání. nechce se mi, prozměnu. dneska uspávám. rok a půl letý dítě, který na mě není zvyklý. zlatý brněnský dětičky. hahá! a příště si ty moje poklady vyfotím! abych se mohla chlubit, na čí výchově jsem se podílela:)
prostě, mobil mi změní život. haha.

19.4.

19. dubna 2014 v 21:13
blbost.

18.4.

18. dubna 2014 v 18:29
celej den v nejlepší knihovně světa.

po týdnu procházení pražských knihoven jsem už začla propadat trudnomyslnosti. naštěstí, jeden den v MZK v Brně to docela vyrovnal. za dnešek mám 6 stran teorie. to je docela fajn skóre. ještě s ohledem na to, že se mi psalo hladce. ovšem pořád si na mysli udržuju fakt, že vedoucí na kvalitu může mít úplně jinej názor, než já:)
teď to tu zabalím, omrknu ještě dole jednu knížku, ze které si chci napsat takovou poetickou citaci o snaze autisty navázat partnerskej vztah, povracím prezenční knížky, sbalím vypůjčené a pofrčím na bus domů do Prahy. mám hlad.

to je taková věc. holky pppačky z toho budou vyvozovat buhvico. ale jsem zhubnutá a asi to bude pokračovat, poněvadž nemám chuť k jídlu. začlo to masem. to pořád nejím. vůbec mi nedělá problém jíst s někým, uvařit a s chlapem povečeřet mega porci v deset večer. nevadí mi jít do restaurace a nabouchat se. ale momentálně mám docela omezenej příjem sladkýho, protože mi prostě nejede (konečně taky jednou). přijde mi zbytečný jíst nějaký blafy, a tak nejim. pokud jsem schopná uvařit si a mít na to chuť, klidně jím úplně normálně. moc mi to nevadí, do hypoglykemických stavů se moc nedostávám, a to je to jediný, co na nejezení nezvládám - hypoglykemii. vždycky sem měla ráda hubený tělo, jsem přesvědčená o tom, že znám příčinu - jako dítě jsem prostě byla vždycky hubená a tohle není touha po dětství. děkuji pěkně, ani náhodou. ale je to takovej model těla, kterej mám tendence naplňovat.
přestože se mi to nelíbí. teď si připadám nehezká. hubená. neženská. nemám prsa, tělo jak prkno. jediný co mi vyhovuje jsou hubený nohy. ale nohy se mi líbily i o čtyři kila výš (to je ten rozdíl od ledna, čtyři kila). takže vizuálně se si nelíbím, ale uspokojení z hubenosti tam je. docela si dovedu představit ty holky s anorexií, jak jsou v tom ponořený a obětovaný. tomu uspokojení z klesajícího čísla i hladiny břicha mezi pánví.
u mě to zhubnutí není dáno kvalitou vůle. takže jsem dost smířená s tím, že jak to šlo dolů, půjde to i nahoru. mám to takto vždycky.

no nic. musím si na cestu koupit nějakej sýrovej toust nebo něco. mám chuť:)

9.4.

9. dubna 2014 v 11:17
u mě pořád stejně. celkově se mám dobře, hezky, cítím se docela silná.
pak si ale uvědomuju, že už sem si několik dní nevzala serotoninum a že to je buď chybějící placebo nebo to prostě funguje, respektive teď zrovna chybí.
pes má počůraný břicho a smrdí, je tu binec a měla bych uklízet, upekla sem si kvásek a nemám z čeho udělat chleba, jediný, co se mi chce, je sednout ke stroji a šít anebo jít spát. musím napsat vedoucí DP, že zítra nepřijdu. potřebuju z uvařené cizrny udělat pomazánku. musím se rozmyslet, jestli nějak přehotit páteční setkání kvůli praxi v poradně, protože tam pojedu přes celou republiku. už teď mě ta praxe prudí, protože nebudu tady, ale u rodičů nebo někde. a celou dobu sama.
víkend byl fajn, dokonce sem v sobě zaznamenala chuť dodělat si ty různý skautský frčky a instruktorovat nadále. teď už to zas přehodnocuju, protože jsem z toho stresu strašně vyčerpaná.
hodně z mé nálady dělá chlap, respektive vztah. protože nevím(e), co bude. a to je asi taky náročný. i když mám dojem, že to nadprůměrně zvládám.
nechce se mi nic.


1.4.

1. dubna 2014 v 12:38
nahovnocosefurtptáš. z našeho prvního divadla... někdy mívám chuť znovu hrát divadlo. používat emoce, který nejsou moje.
svých mám tak akorát po krk. chlap se chová úžasně, když ale přijde řeč na to, jestli je to furt stejný nebo je už něco jinak, je všecko stejný a on říká furt ty stejný věci. a mně hlavou běží, že nejlepší, co bych tak mohla udělat, je odejít. ale nedělám to, protože jednak ho mám ráda a furt doufám, že spolu budem a bude to všechno dobrý. jednak sem srágotka. a třetí důvod je, že když už mi zaplatil obě jógy, tak si je taky odchodím, protože mě baví.
dočetla sem knížku Zazi v metru. moc příjemný čtení.
nemám chuť dělat diplomku, protože mám dojem, že je všecko v háji a nejradš bych se vypla. není to deprese. je to jen takovej ten pocit, že je to pruda a že je moc složitý to řešit.
dnes je mi fakt blbo. večer jsem po chlapovi chtěla, aby o tom mluvil. věděla sem, že se tím skazí jinak docela hezkej (a kratičkej) večer. ale nebudu hrát divadlo o spokojenýho párečku jen proto, že to tak oba chcem. tak o tom mluvil, zas do mě vrazil kudlu, vytáh ji a zas bodl. co naplat, taky sem to dělávala. a asi ho tím dost otupila. ale pak mám přece i já nárok na blbou náladu. na nanic den. kdy se mi chce nebýt. nechci říkat umřít. to je něco jinýho. po tom, co mluvil, jsem šla se slzama mýt nádobí. nebylo to žádný divadlo. prostě mi bylo nanic. on se šel umýt a lehnout si. já sedla k pc a dělala školní úkol. pak jsem za dveřma ložnice našla papír, ve kterým mi psal, jak je mu to všecko líto, jak si kdeco všecko vyčítá. jak by chtěl, aby pro mě zas byl dokonalej a podobně. je z toho solidně rozloženej. ale kurvadoprdele on pro mě může být kdykoliv znova dokonalej! dohajzlu! samozřejmě že když se to zvládne a on zas bude poslušnej, ale komunikující(!!!) partner, co se chová jak partner, tak zas bude dokonalej. nemůžu si neidealizovat někoho, kdo je mi nejblíž. mám to tak, měla sem to tak a hudu to tak mít. chlap pro mě nemůže být někdo, kdo není dokonalej, nebo koho si dokonalýho nedělám. i táta je pro mě dokonalej a naprosto nesnáším, když vidím, že mu něco nejde nebo když dělá chybu nebo když si z něj někdo dělá srandu a on je rozpačitej. nenávidím to. chlap je pro mě dokonalá pevná skála. a ten můj jí může být. když bude chtít. on sám to taky potřebuje. být v očích své partnerky dokonalej. tak by si toho měl kurva vážit. a rozmyslet se. můžu, můžu, můžu kdykoliv odejít. když se rozhodnu.

konec výlevu. jdu zkusit uvařit mýdlo. a pak za dětma. nechce se mi nic. ale spánej je blbá volba.