Květen 2014

31.5.

31. května 2014 v 16:44
https://soundcloud.com/nilsandgren

28.5.

28. května 2014 v 13:05
asi se zblázním.
:)

nevim, jak ustojím ten nově objevenej svět. celej můj zakomplexovanej život mi hlava stačila zpracovávat tak maximálně traumátka z dětství a dospívání, trpění vlastní segregací od lidí a v tom lepším případě analyzování, co se jak dá dělat, aby ty tarumátka nebyly. no a asi to skutečně k něčemu bylo. ba co víc, asi to bylo víc než nutný projít. aby bylo teď to, co je. a abych z toho teď mohla bláznit.

všechno chci!
- dost zkušeností, abych mohla dělat v poradně (třeba za dvacet let)
- udělat si druhou specku učitelskou, abych mohla učit ve specializované třídě a abych se mohla zabývat osobností učitele na druhé diplomce (to je novinka dneška. ale víte láká mě takovýto mít třídu a vypiplávat si je od prvňáčků, každýho z nich znát a vědět, co potřebuje a jak na něj. a vidět, že to jde dělat s láskou!)
- dostat se (někdy) na dálkovou psychologii a zabývat se důsledkama specifických přístupů k dětem a dělat na to dlouhej výzkum a diplomku
- naučit se angličtinu

aktuální seznam. krom toho jsou takový ty klasiky jako rozvíjet si estetický cítění, manuální zručnost skrze šití a pletení, udělat si duláckej kurz (ještěže porodní asistentku nejde studovat dálkově), sportovat (z důvodu, že to prostě dělám ráda) a ctít tak svý tělo (který mám taky ráda). sem tam i nějakej ten cíl týkající se lidí, ale to teď neřeším.
a pak taky milovaná němčina. a taky samozřejmě napsat skvělou diplomku a pro sebe se připravit na státnice a mít ten titul proto, že jo, chci ho. pro ten obsah vědění a možnosti, co titul dává. ne pro ego moje nebo chlapa nebo matky.

opět nebudu rozebírat vztah. jednak je teď trochu navedlejší koleji, protože mě zajímaj jiný věci, jednak přestože chlapova krize, tak nějak tuším, že to prostě půjde. jo a jen poznámečka, ta krize je mi sakra prospěšná. ještě klidně může nějakej ten pátek trvat. nevim z čeho moje důvěra ve správnej konec pramení.

jo a děti. taky na vedlejší koleji. dost si totiž uvědomuju omezenost toho, co zvládnu. že potřebuju dost spát, potřebuju prostor pro nic nedělání. prostor pro oklikový dostání se k problému a najití něčeho zajímavýho na vším konání. a kdybych měla mít dítě, tak mě to zaměstná na max a nebudu moct čerpat z toho, co teď chci.
druhá strana věci je samozřejmě rozum, kterej dost jasně ví, že tělo by mělo mít teď spíš ty děti, protože studovat a vzdělávat se můžu i po nich. obráceně může být dost snadno problém. ale kolíbám se, že okolnosti stejně nejsou. tak co. děti budou. někdy.

nejdůležitější na tom všem je, že se mám fajn. hezky. že si začínám skutečně vážit toho, jaká sem. kecy kecy. ale fakt. že si uvědomuju, a okolí mi to sem tam krásně řekne, že mám něco, co není běžný. a prostě, nevyměnila bych se. nic na sobě a v sobě bych neměnila. a to je prostě hrozně pěkný.

čtvrt století na světě a ona se naučila být spokojená!

27.5.

27. května 2014 v 15:55
budem se stěhovat. a konečně taky jednou z chlapovy iniciativy a ne z mýho zpruzení nevyhovujícím bytem. tento má totiž jednu pro mě naprosto nezdolnou výhodou. je u lesa. co by kamenem (chlap, ne já) dohodil.
ale budem se stěhovat.
majitel je idiot a jak někdo začne tak hodně vadit mýmu chlapovi, největšímu diplomatovi světa, asi je to už vážný. uznávám, toho idiota by měli přivázat v lese a nechat sežrat vlkama (vim, že v šárce vlci nejsou, bohužel).
a seznali jsme, že nejpohodovější byl majitel posledního brněnskýho bytu, kovanej komunista, co se snažil chlapovi, co pracuje na ustru, změnit stranický vyznání.
takže přede mnou stojí výzva. a asi jen zázrakem by mohla být pokořena. najít byt v týž lokalitě, stejně blízko lesu, bez idiota majitele. moje vlastní požadavky zní: plyn v kuchyni, místo pro jídelní stůl v kuchyni, balkon (prosím prosím) a světlej byt, ne jak tento. krb teda oželím. ale bylo to hezký. v něm topit. jo a nefrekventovaná ulice.
majitelka nám, protože partner idiot, snížila o litr nájemný. já bych z nich teda ještě ráda vytřískala prachy za zničenou skříň a knížky, protože starý okno pod úrovní ulice a mega průtrž mračen rovná se potopa. naštěstí jsem to neviděla a nemohla se rozčilovat. tak si říkám, že to vydržíme a budem čekat na fajn byteček. on se dřív nebo později nějakej objeví.

no nic. pořád si to ujíždím na praxích a touze všechno vědět. poslední dobou sem si i vědoma toho, že něco umím, že je toho dost. že můžu dělat spoustu věcí. zpětná vazba z praxe tomu jen přidala, nabídka fajn práce, o kterou se vůbec neprosím, taky. ono to zní asi jako fraška. jenže, absence skutečnýho pocitu úspěchu v čemkoliv, co trvala co pamatuju, je u konce. už jsou věci, kde si skutečně uvědomím jo, to umím. jo, v tom sem dobrá. jo, to sem zvládla. a je to skvělý.

tak tak.

18.5.

18. května 2014 v 19:20
Jedna věc mi na mým studování, jak že to ti autisti v životě maj, je sympatická. Samozřejmě egocentricky proto, že to tak mám taky. Nezvládám lidi (A oni často nezvládají mě:)). Nezvládám nečekaný doteky cizích lidí, nemám ráda obejmutí od lidí, co spadají do škatulky známí, někdy i milí či blízcí, a kteří mají zvyk obejmutí. Tak třeba tým, se kterým jsme dnes dofinišovali kurz, se na to krásně naučil. A už mě nebojímaj. Mám ráda obejmutí od mýho chlapa, od Lukáše, pak dlouho nic, pak od Tina, Martina, Matouše, od Janči, specifický je to od mojí M. Někdy mi nevadí obejmutí od sester a pak dle kontextu situace od dalších lidí. Ale snadno se bez toho obejdu. Jiná situace je, když se jedná o profesní doteky. Který buď vycházejí ode mě nebo jsou přirozeně vycházející ze situace, jako byl třeba porod, reflexní masáže. Nevadí mi doteky dětí. Snadněji zvládám ty moje brněnský než nový pražský. S dětma jsou doteky snadný a nevadí mi důvěra v gesto obejmutí u dětí.
Doteky nevyžádaný zvládnu, přežiju, nemusím je chodit rozdýchávat do vedlejší místnosti. Jsem sice ve křeči, která je zjevná, ale pomine skoro hned, jak nebezpečnej dotek, třeba obejmutí, zmizí.
Sedím ve vlaku. A vedle mě je milá pěkná starší rozměrná žena. A patnácti centimetrama mi loktem zasahuje do prostoru mé zaplacené sedačky. Opěrátko jsem jí klidně přenechala (neptala se) a do těch centimetrů ho nepočítám. Občasnej dotek je nevyhnutelnej. A já sem napjatá jak struna (proto ventiluju mobilem sem) a nemůžu se vůbec soustředit na studium.
Otravuje mě to. Ráda bych to neřešila. komplikuje mi to život. Teď na víkendovce, která se konala jen 45 minut cesty ke mně domů, jsem raděj jezdila přespávat domů, než abych se překonala a sdílela prostor na spaní s někým. Když není jiná možnost, vydržím to. Vezmu si špunty na spaní a ve spacáku se celá zapnu. Ochrana látkou je nezbytná. Ale jsem nevyspaná a nervozní.

Povzdech. Komplikuje mi to život. Dovedu vydržet celkem všechno, prostě to přežiju. Když nejsou další zdroje stresu, je to zvládnutelný snadno. Když jsou, jsem někdy nucena hledat cesty, jak se doteku vyhnout. A pak je tu taky situace, kdy ty doteky a celkově sociální kontakt musím vyventilovat. Odejít, umýt si obličej, jít ven, zmoknout, vyřvat se, jít do lesa.
Otravuje mě to. Jak řekl trefně můj chlap známým na jedné akci, kdy jsem už večer trávila sama v kuchyni a poslouchala cvrkot zvedle. Na otázku proč tu není (já)? odpověděl: Venda má pro dnešek naplněnou sociální kvótu. Tak.

Povzdech.

12.5.

13. května 2014 v 0:17
blog hledá nejkrásnější modelku. tady séém!

. každej den jdu spát o několik hodin později, než bych měla. nadupáno, našlapáno.
. chlap zítra odevzává diplomku a pak by měl tak na čtrnáct dní usnout, aby dohnal deficit.
. na současné praxi nejen že se zdržuju o několik hodin dýl, než je nutné. ale dokonce jsem nucena vážit si žen, co tam pracují. podruhé v mé pedka-riéře mám chuť přesně tady na tomto místě pracovat.
. zamilovala sem se do prostějova.
. až na dva úlety s tribitkou a ritter sportkou pořád nejím sladký. a pořád mi to nedělá nějakej zásadnější problém.
. líbím sesi.
. mýmu postiženýmu chlapovi též.
. nosím gatě, co mi byly pohodlný naposled před čtyrma rokama.
. nechci na poslední vzdělávací týden.
. bojím se angličtiny.
. mám vytisklou 400 stránkovou knihu jako start přípravy na zarokpřijímačky.
. těším se na vytváření státnicových otázek.
. apla mě poslala do prdele.
. ujíždím na kafi s mlíkem, což nechápu. ale v množství věcí, co dokážu nekonzumovat (hlavně cukr, cukr a cukr), si ho nemůžu odpírat.
. mám supa hipster model a tu v prdelákově mi v tom je náramně dobře.
. vlastním ajfouna a je to krása. gór v prdelákově.
. pražský čtvereček-kolečko-křížek, teda galerie DOX mě plakátama dostala.
. budu chodit na výstavy. sama.
. s tondou a kač debaty, žvanění, červený víno.
. tin.
. nedovedu si představit tu nicotu, kdybychom se fakt rozešli.
. i s třema hodinama spánku namísto osmi se dá následující den běhat.
. mám novou sportovní podprdu. stalo se to proto, že sem se snažila koupit si svou první doopravdovou podprdu, ale vzdala jsem to. mám svý prsa ráda.
. pořídila sem chlapovi boxerky s malinkýma pštrosama.
. dieťa v rovnováhe.
. ve čtvrtek čermák a květy! a v létě musím jet někde na fixu.
. poslední dobou mi neva nebýt dokonalá. hustý.
. chce se mi zas celou noc číst. můj mozek se asi zbláznil a dohání ty roky utápění se ve vlastním žalu.
. výzva havel. jo a je blbost pověsit si prezidenta do ložnice?

pro dnešek by stačilo.

3.5.

3. května 2014 v 18:39
.