Červen 2014

dnes a zítra není čas. 23.6.

23. června 2014 v 17:29
dnes bych potřebovala vůbec nejít spát. samozřejmě, není to možné.
na zítřek se potřebuju dobře nachystat na ústní anglinu. a pak ji samozřejmě udělat.
na zítřek bych taky potřebovala mít sepsaný deník praxe. samozřejmě že nemám. je to práce tak na poměrně nahuštěný celý den. trochu sem na to zapomněla, jinak by to bylo hotové dřív.
na zítřek bych potřebovala vědět, které všechny knihy si potřebuju půjčit a dotáhnout z brna.
na zítřek bych potřebovala vyčistit si počátač, tedy vytřídit všechno a zbytek přefrkat na externí disk, aby mi mohl být počítač v době zkoušky z angliny zresuscitován a jeho život tak zase o rok prodloužen.
na zítřek bych potřebovala být plná sil, abych ihned po zkoušce a oběhnutí všech knihoven strávila plodné odpoledne v knihovně a psala a psala ty kapitoly, které potřebuju poslat vedoucí.
na zítřek bych potřebovala být vklidu, abych všechno zvládla.

dnes jsem si vyzvedla herbalife koktejl. nedivte se mi. nezvládám svoje snídaně, absolutně. hodlám je nahradit koktejlem, protože je to lepší než nic. a než hlad.

tolik bych chtěla, aby dnešek byl teprv v začátku. mám tolik práce, mám i chuť. a nemám čas.

20.6.

20. června 2014 v 9:19
Co bych chtěla? Poslední dobou si kladu otázku, jestli moje spokojenost (se sebou) a taková jakási jistota v tom, co a jak dělám, není přehnaná. Ale... možná je to onen vysněnej stav, kdy se člověk srovná sám se sebou... he:)
Co bych chtěla? Mám docela velkou touhu se dál rozvíjet a učit se. Jsem z toho paf hlavně asi proto, že jsem to dřív nežila. Aktuálně mě napadají dvě věci. Jednak anglina. Jo, udělala jsem ji, v uterý můžu jít na finální ústní, ale ta už je spíš taková tečka. Ale já se chci naučit anglicky. Cestou asi je, protože to s chlapem oba potřebujeme, začít od září chodit do nějaké školy, dostávat úkoly a makat. Druhak chci umět pracovat se stresem a napětím. I když je to podstatně lepší než dřív, tak se pořád stresuju neúměrně důvodu. Nefunguje mi dostatečně racionalizace problému a jsem ve vleku strachu. Kač vždycky říká. A když odstraníš strach, když si to představíš bez něj, co zbyde? Jo, to je ten zakopanej pes. Ale jak ten strach dát bokem, netuším. V mým případě se to týká převážně povinností spojených se školou. Potažmo prací - to předpokládám, až budu někdy někde zaměstnaná.

Jsem unavená a chtěla bych spát. Sedím od osmé ranní v kavárně, kde sice měli výbornej snídaňovej koláč, ale zato pekelně hnusnou kávu... Nechápu, jak je vůbec možný, že mají některý kavárny, jinak docela slušný, tak hnusný kafe...

V Praze, když se bysnisáci ptají, co pak chci po škole dělat (odpovádám, že víceméně všechno, k čemu mám či budu mít kompetenci), nějak je neuspokojuje, že jsem vpohodě s prací ve státním sektoru či soukromém - pod někým, či sociálním - pod někým. Nějak v jejich očích vždycky sleduju takový zastření. Asi že se diví, proč nechci založit vlastní školku, nebo co. Děkuji, nechci, znám svoje možnosti. A pak považuju jakýkoliv pracovní zkušenosti za skvělou věc. A já chci hodně zkušeností s hodně oborama. Chci do běžné školky, do neziskovkové školky, do cikánské školky, do děcáku, do speciální školky, do specializované třídy, do centra i do poradny. Chci zkusit pracovat jako asistent pedagoga při různých učitelích a dětech. Chci si vyzkoušet osobní asistentství. Taky bych chtěla do domova pro seniory nebo do LDNky nebo dělat herního terapeuta dětem v nemocnicích. To všechno a další věci já můžu. Ve všech zaměstnáních chci načerpat co pude, dělat si názor a posouvat se dál. Kdo ví, ve finále třeba něco vlastního bude. Ale nemyslím.

Píšu tady, protože mám za chvíli zkoušku a už mě nebaví se učit. Jsem si vědoma vlastní nepřipravenosti (perfekcionismus v tom pro tentokrát nemá co dělat;)).

Každopádně, jedna věc mi dělá dobře. Schopnost sebereflexe, kritickýho přístupu k vlastnímu konání a hlavně oproštění od toho, co probůh řeknou druzí?! Jejich věc, samozřejmě.

No nic. Teď mě napadlo, že asi nemám vybráno a tedy čím zaplatit ten koláč a hnusný kafe:)

12.6.

12. června 2014 v 16:58
Jak mi je? Úplně nanic! Druhej pokus z angliny nevyšel. A je to dost frustrující, protože sem se na to nevybodla. Zkušenost praví, že v případech, kdy něčemu věnuju dost pozornosti a píle, následuje uspěch. A ono nic. Sakra, co se děje? Za svou vysokoškolskou kariéru jsem dělala na třikrát předmět jen jednou. A tam to bylo o náhodě, ne o vlastní investici věci. Takže teď jsem smutná, přesmutná! Hlavně v této situaci si připadám poškozeně. Tahleta angličtina je poměrně obsáhlá, náročná. Jede se téma za tématem, gramatickej okruh za okruhem. A já za tím vlaju, jazyk na vestě, samostudiem se snažím udržet aspoň trochu v obraze. A pak bum, zkouška. A nic. A nic napodruhé.

Neutěšuje ně nic.

Když už jsme u toho. Nevíte, kdo by mě od nedělního večera do středy večer vzal pod svá ochranná křídla a přelil do mě aspoň trochu anglického smýšlení? Platím zlatem!
(teda chlap)

9.6.

9. června 2014 v 22:57
zas toliko novinek...

sedím tu a poctivě studuju. anglinu, co asi jinýho:) snažím se nacpat si do hlavy frázová slovesa ideálně i s vzorovejma větama, na kterých si zafixuju tu podobu. je to pruda. zadaný slovíčka ovládám téměř dokonale, horší je to s takovým tím běžným porozuměním čemukoliv. tak moc to chci ve čtvrtek dát..., abych už měla klid!
při všech těch mých studijních plánech mě anglina trochu děsí. znamenalo by to fakt se na ni zaměřit a pokořit ji. teda to slovo se mi nelíbí, spíš bych chtěla, abychom byly s anglinou kámošky. ale ona má furt něco proti...


v úterý jsme byli na prohlídce superbytu. a nebyli jsme sami... tak jsme si tam říkali hele, musíme zapůsobit, že my jsme ti dokonalí, koho sem chce. tak jo. to se nám povedlo, pes spolupracoval a tak. všechny jiný zájemce jsme strčili do kapsy. jenže. paní se ozval nějakej zpropadenej příbuznej a že prej tam bude bydlet. paní fňukala, že je to debilní, protože s ním budou problémy a kdesi cosi, ale rodina, chápete, byly by řeči. tak jsme utřeli hubu a drželi dva dny smutek. no a co? dnes ráno mi volá celá udoufaná (nový slovo), že prej on si to rozmyslel (dyť říkám, zpropadenej) a cože my, jestli máme stále zájem, že ona nás chce (nás a nikoho jinýho). tak celá blažená kývám do telefonu a i přes tu půl republiku to musí být jasný. chceme!
takže máme byt. je světlej, vzdušnej, dostatečně prostornej. v rodinné anamnéze majitelstva se nevyskytují žádná psychická onemocnění(!!!). no a taky co? taky se můžem každej zavřít na jeden balkon, když spolu nebudem mluvit. protože máme balkony rovnou dva! to mám jako vynahrazení toho bezbalkonního života (taky nový slovo). Taky je pěkný, že každej ten balkon je na jiné straně, jakože světové. takže když na to přijde, můžem přes střechu natáhnout špagát a posílat si morseovkový psaníčka.

a taky už nejsem nešťastná absencí řeky. protože jak známo v Brně je přehrada a my bydlíce kousek od ní jsme se koupali v řece, teda já a pes ve vedrech denně, no a tu jsme bez řeky. ale dnes jsme se psem testli nedaleký rybník. ojé, bájo! ale asi si příště vezmu plavky. při řece bylo ledasjaký křoví a většinou můj zadek nikdo neočumoval. dnes bylo čumilů dost. ale kvůli nim bych se okoupání nevzdala!
na zítřek se tam pokouším nalákat kamaráda. ale už bydlí v praze o kousek dýl než já, tak nevím, jak moc je háklivej na žabinec ve vlasech... ale kdyžtak bychom plán pozměnili a místo původního koupání a pak víno bude víno a pak koupání. a to pak na žabinec kašle každej:)


no jo. je mi fajn. zkončily všechny ty praxe a oddechla sem si. už sem z toho byla kapku unavená. teď doklepnout anglinu a znovu se zběsile vrhnout na diplomku. V mezičasech si dávám dohromady státnicový otázky. sice do ledna času dost, ale chce se mi.

je mi fajn:)

2.6.

2. června 2014 v 21:18

Budem se stěhovat. Trochu se u toho směju. Protože se mi ta naše frekvence už zdá hraniční. Nejdýl jsme vydrželi v bytech rok a půl, dvakrát. Jinak většinou půl roku. Vzhledem k množství věcí, co s náma vždycky putují (a co se stěho od stěha navyšují) to není žádná sranda. První důvod byl debilní byt s takřka neexistencí kuchyně (na 6 lidí), druhej důvod byl smrad v bytě, třetí důvod, že tam nemoh být pes. Pak rok a půl, kdy jsme se přestěhovali, abychom si našli menší byt jen pro sebe. Ten jsme našli a dali si další rok a půl, spokojenost. Pak sem do velkoměsta a teď je důvodem majitel idiot. Zítra jdem na prohlídku. Hlavní proti toho bytu je třetí patro bez výtahu (a byt úplně bez nábytku, čili by to chtělo pořádný siláky na stěho). Taky tam není sporák a lednice. Ale to bychom asi i pořídili. Pro byt hovoří fajn lokalita, balkon a teráska(!!!!!!!), že je ok pes a celkově že je ten byt pěknej. Už vidím ty kafíčka na terásce, rajčata v květináčích, bylinky a využívání vody z bytu. A taky vermikomporter a vůbec. Svoboda. A ty slovíčka co mě teď serou, by s nohama na zábradlí balkonu a zadkem usazeným v zahradní židličce taky získaly úplně jinou dimenzi...:)

Jinak nedala jsem zkoušku z angliny. Nechápu se, po pár dnech skepse už mám zas chuť tu anglinu pokořit a nahecovat. Učím se slovíčka, ozvala sem se sestřence, že potřebuju doučko a tak. Taky jsem dnes kapku posunula diplomku. Hodlám tu kretenskou aplu obejít anebo přinutit, ať nejsou ignoranti. A do konce června s tím hnout. Mám teď trochu výčitky, přes ty praxe jsem to úplně odsunula.

Taky už mám kontakt na dvě rodiny, co doma jedou son-rice a budu dobrovolničit (a načerpávat:)). To jsem zvědavá. Minulý týden mi přišla nabídka zaměstnání. Tento týden mi zas v SPC řekli, že vedle ve speciální školce nemůžou sehnat speciálního pedagoga. Vhuuu, to by bylo něco. Jenže státnice až v lednu, že. Za předpokladu, že zvládnu tu anglinu. Ale neva. Jen oči otevřený.

No nic. Jdu zpět na ty slovíčka.

A to sem si z poradny vzala tři knihy na nastudování! No nestíhám, no.