Únor 2015

10.2.

10. února 2015 v 11:18
ono ne že by se někdy nechtělo psát... jenže nedopíšu nebo si řeknu, že na to kašlu.

chci si postěžovat. na sebe. nebo na situaci.
nemám dokončenou školu, a snad poslední možná šance je teď. a mě se nechce o nic víc, než dřív. celá škola byla pruda. málo kdy něco jinýho. nezajímaví učitele, jen sem tam někdo ze spolužáků mi stál za povídání a sdílení. a obsah vzdělávání taky o ničem. jen některé praxe, když jsem si je dobře vybrala, byly bezva.
od prosince mi na hlavu padá jedna možnost práce za druhou, jedna ujednaná, dvě rozjednané. povětšinou jsou to práce s dětma, různýho směru. doučka, hlídání, školky klasické nebo montessori nebo speciální. moje iniciativa se omezuje na to, že na nabízenou možnost buď nějak zareaguju, nebo ne. momentálně jsem na postupu k získání půl úvazku práce v profi montessori školce. tam bych chtěla. možnost si ten systém otestovat. mám k němu totiž i výhrady a ráda bych si je vyvrátila nebo potvrdila. taky by to byla veliká možnost se dál učit. pak je rozjednaná jedna vege kuchyň. taky půlka. to by bylo dost bez boje, nic moc nového k učení. polívky, muffinky, buchtičky... a pak jsou tu ty drbky. jako čtvrt úvazek dělám jednomu tátovi taxi, když má děti ve střídavé péči a deleguju je po kroužkách. za málo muziky hodně peněz. plus hlídání dětí.
co z toho?
práci mám, nepotřebuju dodělat školu.
ale nechci ji nedodělat. protože by to bylo - nezvládla. a to nechci. mám celou dobu nanic pocit z toho, že to není ukončené, hotové, za mnou. rest. a taky jediná motivace.

jak píše často Banalita. och-jak-jsem-úžasná a taky ach-tak-geniální. dávala sem si dokupy životopis a tři lidi, co ho dostali do rukou ke kontrole, ho ocenili. bla bla. ony hromady praxe, kurzy a podobně stejně nevedou k tomu, že se člověk cítí adekvátně sebevědomě. ale co. žít s tím sem se naučila.
a když mi volali z montessori, tak se ptali, jestli bych tu práci zvládala se školou. tak to každopádně. pokud by šlo něco bokem, nepochybuju, že to bude škola.

a tak dál studuju. sama. jídlo, děti, porody. a teď mi tu na stole leží Zygmunt Bauman. a jeho geniální Tekuté časy. znáte? racionální já ví, že nejsem debil. ale to hlubší, já zažraný od prvního nadechnutí, si asi až do konce života bude podrážet nohy, vendulko to nevadí, že nejseš dost (doplň si co chceš), na to si zvykni...