Květen 2016

ok, nezvládám to. bože proč sem sakra tak silná...

11. května 2016 v 13:01
A pak jsou takový dny, jako dnes. Kdy mám v břiše balvan a cítím takovej smutek...
Za všechno může včerejší terapie, kdy vybraná bachovková směs a imaginace spojená s kinezkou zřetelně ukazují, co kryjou mý klapky na očích.


Završím to setkáním se s chlapem, měl na odpoledne psa, ptze sem po práci jela na terapii. Ani nemám touhu ho vidět, do té doby mi chybí jen trochu, jen v něčem. Ale vidím ho ráda. Strašnou únavu zaleju kafem a jdem na večeři. Poslouchám ho, on mluví. Vykládá o tom, co dělá v práci, jak bude trávit víkend, že asi pojede do divočiny za jedním fakt divokým kamarádem, že mi doma začal dělat tu pomůcku do školky, na niž je třeba použít vrtačka a podobně, a nechal mi tam dárek, tedy nástroj na lepší výrobu sandálek. Chová se jako chlap. Chlap, co ví, co chce dělat. A já si říkám sakra a kdo ti bránil, abys byl živej i ve vztahu? Já nejsem ten, kdo ti svazoval ruce. Ty sis je roky svazoval sám. Za divokým kamarádem jsi mohl jet už stokrát, proč jsi nejel? A za vinu to dáváš vztahu... Při tom, jak se vidíme, si frčím na tom, co Miluška říká, jaký maj žen být, že maj být ženský, že chlap vedle sebe nechce druhýho chlapa, chce ženu. A tak ho poslouchám, mluvím míň než mám ve zvyku, chválím. Netlačím nic. A kupodivu (kupodivu?) mi to přináší klid. Protože ono to funguje. Já mu dávám prostor a on si ho bere a dejchá a nemusí dělat to, co si myslí že já chci... Aspoň doufám...

A pak se mi do hlavy znovu dostane moje terapeutka a já vůbec nevím, co si s tím jejím sdělením počít. Z terapie jasně vyplývalo, že sem víc v prdeli, než si připouštím. Že bych měla říct dost, tak se ke mě chovat nebudeš. Vidíte tam ten podmiňovací způsob? Neměl by říct jednou tak a podruhé tak. Prostě všechny ty věci, co říkaj kamarádky, máma a sestra. Takové ty klasické vyvalené oči a ty si to necháš líbit? Neměla bych ho donekonečna omlouvat a chápat, že každej má problémy a bla bla. Ale zatím tam je podmiňovací způsob a já mu neukážu ani dveře ani zavřený srdce. Já zatím doufám, že... vy víte co.

Soupis mých úkolů:
- pěstovat sebelásku - wtf?
- zvědomovat svoje emoce, prožít je a nastolit v nitru nic
- co nejčastěji se vracet a zůstávat v nic - úkol nad úkoly
- být trpělivá. se sebou hlavně
- dělat Natálčin zářivý dech (ať se ode mě ty vnější hnusy pěkně odrazí) a překódovávání se

To nemusíte chápat, stěží vím sama o čem mluvím...

tehdy, dnes a navždy

8. května 2016 v 17:03
"Neexistují žádná rychlá řešení. Každá trvalá vnitřní proměna vyžaduje čas a úsilí a je k ní potřeba hodně vytrvalosti."
http://empatia.cz/duchovni-priciny-nemoci

4.5.

4. května 2016 v 20:03
tak si říkám, že moje bedra mají solidní stavbu...

včera jsem chlapovi brečela na rameni, že nechci být silná. že už nechci. to je takovej stav, když se po deseti letech vztahu měsíc před svatbou dozvíte, že svatba nebude a další roky taky ne.


je to rok, co mi tento můj chlap vylil na hlavu kýbl hoven. protáhl mě hadicí hovnocucu a pak se díval, jak ty sračky ze sebe dostávám. on sám absolvoval podobnou cestu, akorát si to způsobil vlastní rukou. nebo hlavou či srdcem?
z kýble sem se otřepala, získala z toho ledasjaký dary (právě zas posíleny ty bedra, děkujupěkně). důvěra obnovena. práce na vztahu započaty. vše by vypadalo idilicky..., kdyby nepřilo ono... hele asi se chci rozejít. nejdřív to bylo, že se chce ASI rozejít, po dvou týdnech už zas řeči o svatbě pro mě i pro kamarády a jeho rodinu. a dva dny na to znova. chci se rozejít. tentokrát sem brečela jen asi hodinu, namísto dne a půl před těma dvěma týdnama. pak sem si stříkla krizový bachovky a šla spát.

víte, ono by ani tak nešlo o to, že trpím, protože mě opouští. za tu dobu, co na sobě makám, jsem si jednak posílila ty bedra, a tak mi může být nakládáno, jednak jsem objevila svůj ztracenej pud sebezáchovy, takže se trápím jen den a půl a pak už jen hodinu. dnešek taky není žádnej med, ale už nemám chuť skákat pod kamion ani si prohlídnout žíly zblízka. beztak sem na obě možnosti až moc velkej srab.
(apropo, ban, tohle je tvuj styl psaní. ironii na ty sračky života!)
prostě vím, že to dám, ať to bude jakkoli. jenže to je právě to včerejší brečení: já už nechci být silná...

víte na svatbu a děti čekám už určitě pět šest let. za tu dobu kolem mě břuchatí kde kdo, lidi se kroužkujou jak diví. a já pořád silně čekám, protože ten pravej (můj chlap) potřebuje čas.
a nakonec toto.


víte, já vím, že to dám. ale je tam taková věc. jak na sebe hodně dám, dost si věřím ve věcech pocitu a dojmu z něčeho..., tak tady prostě něco nepasuje. můj chlap ještě před rokem a půl nedokázal poznat, jestli se má zrovna v tento okamžik dobře nebo to stojí za hovno. prostě žil v takové kukličce, aby se ho prožitky moc nedotýkaly. samozřejmě to souvisí s debilním dětstvím. rodiče ho měli rádi, to ano. ale neměli rádi sebe. a mezi sebou měli krom nenávisti tolik emocí, že na chlapovy emoce tam prostě nezbylo žádný místo. tak on je zabalil do kufříčku, kufřík strčil za komín a on té doby emoce neměl. nechápu, že něco takovýho jde, ale očividně jde. no a on teda před nějakou dobou prožil naprostý šílenosti, což vyvrcholilo kýblem hoven. no a od té doby na sobě pracuje a svý emoce prošťourává. a teď se teda na sebe nacítil a protože nemá chuť se mnou nic dělat a být ve vztahu prý, tak se chce rozejít. já bych vám to i jako vysvětlení brala. kdyby... tady nebyl ten pocit, že tady něco nehraje. (ženská v tom není, to vim)
moje prostý vysvětlení je takový, že. každej si žijem svý tarumátka. dost těžko se nám hlavou proráží zeď debilních zážitků z dětství. já prosím jsem měla dětství dost dobrý. ale jak se si věnuju a podstupuju různý terapie (na zeptání povím jaký, protože je to skvělá cesta), tak se obrovsky osvobozuju právě od těch debilních zážitků z dětství. moje debilní zážitky z dětství jsou ale jen taková trapárna, fakt hovadinky, který mě v dospělým žití limitují, svazují ruce, nedávají mi možnost být svobodná. (ale jak jdu tou svou cestou, tak čím dál tím víc dýchám a nejsem svázaná a je to boží a předpokládám že díky tomu tuhletu informaci měsíc před svatbou dávám).
a jaký debilní zážitky z dětství má asi člověk, kterej celý dětství a dospívání trpěl tím, že rodiče k sobě nechovají lásku a náklonnost a úctu? víte, tohle musí být v člověku uložený jak nalitej a zatvrdlej beton.
myslím si, že on se do sebe nacítil, jak říká, ale přes ten beton nemůže. a jeho já je až pod ním. on se nacítil kam to šlo, jenže to je ten beton hnusu vztahu jeho rodičů. on není schopen trvalého vztahu (to zní jako hovadina, když je se mnou deset let), protože kdyby šel dál, tak se rozseká o ten beton. říkám tomu, že je zakletej. maminka mu od malička opakovala, že si zničila život tím že se vdala tak mladá. oh bože! on bude chudák zakletej klidně ještě v šedesáti. a ještě pořád bude mladej a pevným poutem (ať už sňatkem nebo prostě odevzdáním se vztahu) by si zničil život. chápete tu souvislost, co mi tam pořád zavazí?

tak jsem se za ním po práci stavila a šli jsme na kafe a já mu to tam říkala. zhruba. že je možný, že došel jen k tomu betonu z marastu vztahu jeho rodičů. a že bych potřebovala, aby to prošťouchl, aby se pokusil skrz nějaký terapie zjistit, jestli to odmítání mě je on nebo jeho rodiče. že to dám bez něj. ale že prostě je to možná celý blbost. a že když si tohle pročistíme, věřím tomu, že i kdyby byl výsledek JÁ s tebou nechci být, že ten rozchod prožijeme prostě vklidu.
on sám se už večer na možnosti díval a jak se v tom světě sebepráce po mým boku už nějakou dobu pohybuje (a čte články, co mu pošlu a prostě na sobě dělá), tak jsme došli i na stejnýho terapeuta.


tak nám držte palce.
ne proto, abychom spolu byli šťastni až do smrti.
ale proto, aby se odkydaly zas nějaký nánosy hnoje a člověk mohl velký životní rozhodnutí dělat za sebe a ne za svý bolesti z dětství.