4.5.

4. května 2016 v 20:03
tak si říkám, že moje bedra mají solidní stavbu...

včera jsem chlapovi brečela na rameni, že nechci být silná. že už nechci. to je takovej stav, když se po deseti letech vztahu měsíc před svatbou dozvíte, že svatba nebude a další roky taky ne.


je to rok, co mi tento můj chlap vylil na hlavu kýbl hoven. protáhl mě hadicí hovnocucu a pak se díval, jak ty sračky ze sebe dostávám. on sám absolvoval podobnou cestu, akorát si to způsobil vlastní rukou. nebo hlavou či srdcem?
z kýble sem se otřepala, získala z toho ledasjaký dary (právě zas posíleny ty bedra, děkujupěkně). důvěra obnovena. práce na vztahu započaty. vše by vypadalo idilicky..., kdyby nepřilo ono... hele asi se chci rozejít. nejdřív to bylo, že se chce ASI rozejít, po dvou týdnech už zas řeči o svatbě pro mě i pro kamarády a jeho rodinu. a dva dny na to znova. chci se rozejít. tentokrát sem brečela jen asi hodinu, namísto dne a půl před těma dvěma týdnama. pak sem si stříkla krizový bachovky a šla spát.

víte, ono by ani tak nešlo o to, že trpím, protože mě opouští. za tu dobu, co na sobě makám, jsem si jednak posílila ty bedra, a tak mi může být nakládáno, jednak jsem objevila svůj ztracenej pud sebezáchovy, takže se trápím jen den a půl a pak už jen hodinu. dnešek taky není žádnej med, ale už nemám chuť skákat pod kamion ani si prohlídnout žíly zblízka. beztak sem na obě možnosti až moc velkej srab.
(apropo, ban, tohle je tvuj styl psaní. ironii na ty sračky života!)
prostě vím, že to dám, ať to bude jakkoli. jenže to je právě to včerejší brečení: já už nechci být silná...

víte na svatbu a děti čekám už určitě pět šest let. za tu dobu kolem mě břuchatí kde kdo, lidi se kroužkujou jak diví. a já pořád silně čekám, protože ten pravej (můj chlap) potřebuje čas.
a nakonec toto.


víte, já vím, že to dám. ale je tam taková věc. jak na sebe hodně dám, dost si věřím ve věcech pocitu a dojmu z něčeho..., tak tady prostě něco nepasuje. můj chlap ještě před rokem a půl nedokázal poznat, jestli se má zrovna v tento okamžik dobře nebo to stojí za hovno. prostě žil v takové kukličce, aby se ho prožitky moc nedotýkaly. samozřejmě to souvisí s debilním dětstvím. rodiče ho měli rádi, to ano. ale neměli rádi sebe. a mezi sebou měli krom nenávisti tolik emocí, že na chlapovy emoce tam prostě nezbylo žádný místo. tak on je zabalil do kufříčku, kufřík strčil za komín a on té doby emoce neměl. nechápu, že něco takovýho jde, ale očividně jde. no a on teda před nějakou dobou prožil naprostý šílenosti, což vyvrcholilo kýblem hoven. no a od té doby na sobě pracuje a svý emoce prošťourává. a teď se teda na sebe nacítil a protože nemá chuť se mnou nic dělat a být ve vztahu prý, tak se chce rozejít. já bych vám to i jako vysvětlení brala. kdyby... tady nebyl ten pocit, že tady něco nehraje. (ženská v tom není, to vim)
moje prostý vysvětlení je takový, že. každej si žijem svý tarumátka. dost těžko se nám hlavou proráží zeď debilních zážitků z dětství. já prosím jsem měla dětství dost dobrý. ale jak se si věnuju a podstupuju různý terapie (na zeptání povím jaký, protože je to skvělá cesta), tak se obrovsky osvobozuju právě od těch debilních zážitků z dětství. moje debilní zážitky z dětství jsou ale jen taková trapárna, fakt hovadinky, který mě v dospělým žití limitují, svazují ruce, nedávají mi možnost být svobodná. (ale jak jdu tou svou cestou, tak čím dál tím víc dýchám a nejsem svázaná a je to boží a předpokládám že díky tomu tuhletu informaci měsíc před svatbou dávám).
a jaký debilní zážitky z dětství má asi člověk, kterej celý dětství a dospívání trpěl tím, že rodiče k sobě nechovají lásku a náklonnost a úctu? víte, tohle musí být v člověku uložený jak nalitej a zatvrdlej beton.
myslím si, že on se do sebe nacítil, jak říká, ale přes ten beton nemůže. a jeho já je až pod ním. on se nacítil kam to šlo, jenže to je ten beton hnusu vztahu jeho rodičů. on není schopen trvalého vztahu (to zní jako hovadina, když je se mnou deset let), protože kdyby šel dál, tak se rozseká o ten beton. říkám tomu, že je zakletej. maminka mu od malička opakovala, že si zničila život tím že se vdala tak mladá. oh bože! on bude chudák zakletej klidně ještě v šedesáti. a ještě pořád bude mladej a pevným poutem (ať už sňatkem nebo prostě odevzdáním se vztahu) by si zničil život. chápete tu souvislost, co mi tam pořád zavazí?

tak jsem se za ním po práci stavila a šli jsme na kafe a já mu to tam říkala. zhruba. že je možný, že došel jen k tomu betonu z marastu vztahu jeho rodičů. a že bych potřebovala, aby to prošťouchl, aby se pokusil skrz nějaký terapie zjistit, jestli to odmítání mě je on nebo jeho rodiče. že to dám bez něj. ale že prostě je to možná celý blbost. a že když si tohle pročistíme, věřím tomu, že i kdyby byl výsledek JÁ s tebou nechci být, že ten rozchod prožijeme prostě vklidu.
on sám se už večer na možnosti díval a jak se v tom světě sebepráce po mým boku už nějakou dobu pohybuje (a čte články, co mu pošlu a prostě na sobě dělá), tak jsme došli i na stejnýho terapeuta.


tak nám držte palce.
ne proto, abychom spolu byli šťastni až do smrti.
ale proto, aby se odkydaly zas nějaký nánosy hnoje a člověk mohl velký životní rozhodnutí dělat za sebe a ne za svý bolesti z dětství.
 


Komentáře

1 banalite banalite | Web | 5. května 2016 v 14:32 | Reagovat

Nejdřív mě popadla hrůza, pak smutek, a v závěru trocha naděje. Myslela jsem na tebe, ale nevím, jestli si vůbec troufám vyplodit nějakej vlastní názor, protože to, co vy jste spolu prožili za 10 let, je pro mě neznámý a těžko představitelný, a taky tvůj přístup k věcem je jiný, a dost možná silnější.
Ale nemůžu si pomoct, prostě mi připadá, že si tohle nezasloužíš. Že jsi ve vašem vztahu taková matka tereza, která všechno snese, a ke všemu se mu snažíš pomoct a "vyléčit ho", a za odměnu dostáváš jeden kýbl hoven za druhym, který naopak ztěžujou, ne-li znemožňujou, vyléčení tebe.

2 ven-ven ven-ven | 5. května 2016 v 16:29 | Reagovat

Ban otázku zasloužím nezasloužím zodpovědět neumím. A asi to ani nemá odpověď.
Hodně ctím krizi druhých. A pro mě je krize vždycky ohromnej prostředek k růstu. K samostatnosti, rozvoji toho self v nás. Víš aj teď. Já mu to prostě nedokážu mít za zlý - protože tvl kdo jinej než nejbliší člověk mi má nastavit tako dokonalý zrcadlo, který mi řekne hele, tohle a tohle volá po vědomé pozornosti a po vyléčení!

Jako Matka Tereza co snese jakoukoli facku si občas připadám. Ale, chytám se za nos. Co těch prvních 5 let vztahu, kdy sem byla skoro soustavně v prdeli a on chudák byl přítomnej mým depresím, sebepoškozování a nelásce k sobě sama? Chápeš. On tam vždycky byl, byť trochu vzdálenej. Ale kdo by nebyl? Kdo by v přítomnosti milované osoby, která se nedokáže milovat, uměl být odhalenej a zranitelnej? A myslím, že i díky tomu, že on tam vždycky byť v odstupu byl, že i díky tomu sem teď tak silná a uzdravená a milující se. Víš že sem to nezvdala a nešla se zabít nebo zbláznit. Ale pátrala a hledala a makala.
Teď sklízím ovoce. Bez ironie - ovoce toho, že sem prostě silná v sobě. Je to hustý!
A taky sem silná na to, aby moh být v prdeli on:)

3 ven-ven ven-ven | 5. května 2016 v 16:31 | Reagovat

Takže nesouhlasím s tím, že by mi jeho hovna znemožňovala růst. Naopak.

4 banalite banalite | Web | 5. května 2016 v 18:06 | Reagovat

Asi máš pravdu, to je právě to, co nevidim, protože neznám takový vztah a takové souznění. Já tady a teď bych reagovala jinak. A je dobře, že ty ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.